středa 14. února 2018

Báječní muži aneb poslání za všechny prachy

(Toto jsou mé poznámky ke konstelačnímu večeru v pražské Maitrei 13. února 2018. Jednotlivé body nejsou příliš rozpracované – jsou tedy spíš jakýmsi návodem na vlastní přemýšlení a diskuzi než „radami“.)

1. Proč je toto téma zrovna nyní tak důležité?

Protože právě nyní prožíváme drastické změny společnosti, které jsou diktovány především strachem. Strach je tu z mnoha příčin: Změna klimatu, ztráta biodiverzity, úbytek rezerv, nárůst populace a s ním i skokové zvětšení environmentálních problémů (např. plastik v oceánech a potravě, pesticidy a hormony ve vodě), nestabilita mnoha geopolitických oblastí a s ní související stěhování národů, polarizace společnosti, příjmová nerovnost (1% vlastní 50% bohatství) a mnoho dalších, navzájem propojených problémů.
Tento strach vede k zkratkovému, emočnímu, agresivnímu jednání. Dosud stabilně vypadající demokracie se propadají do víru populismu, propagandy a lží, které ještě více znejišťují lidi. Do popředí se tak dostávají konflikty, zloba a zášť, agrese, války a další marsické negativní vlastnosti, vlastnosti, které jsou spojovány především s agresivním Mužským Principem (MP). (Mars = mužský bůh války, jehož dva měsíce se jmenují Phobos (děs) a Deimos (hrůza)). Je tedy nejvyšší čas se zabývat proměnou MP.

2. Definice Mužského Principu

Taková základní definice podle Deidy je: Pokud si sedneme a zavřeme oči a pozorujeme, co se uvnitř děje, narazíme na dvě hlavní složky: Neustálá změna (myšlenky, pocity, tělesné funkce atd.) což je ŽP, a kontinuita bytí/vědomí, což je MP. Jinak je také MP definován jako struktura, řád, plán a cíl, rozhodnost a síla, pevnost a stabilita, nadhled času, chronos a chronologie, expanze v prostoru (dobývání, průnik), boj, konkurence, hranice a limity, analýza a smysl (proč to, co je, je?).
Důležitý pojem pro MP je také PREZENCE, což je definováno skrz „čtyři pé“:
Přítomnost (být tady a teď),
Pravdivost (být věrný svému srdci a nelhat sobě ani druhým),
Prostupnost (být kanálem božské (Šivovy) energie a konání) a
Poslání (znát svůj úkol).

3. Současné typy krizí Mužského Principu

▪ Krize mužů: Protože muži (ať už vědomě, nebo podprahově) vnímají, že „takhle to už dál nejde“ (jak už jsem psal výše, souvisí mnoho problémů současného světa s neproměněným MP), vynořují se v jejich reakcích ony pověstné „tři ef“: fight, flight or freeze (boj, útěk nebo zamrznutí). Buď tedy muži „zamrznou“ ve vývoji a nechtějí se hýbat, nebo utíkají k činnostem, jež je „zaměstnají“ do té míry, že se nemusí konfrontovat s problémy, nebo se stanou agresivními a bojují, většinou ovšem proti chimérám a zástupným, uměle vytvořeným hrozbám (například migranti v Česku).
▪ Ztráta externího prostoru: „Venku už není co dobývat“: Období expanze, kdy kmenová duše dovolovala „bílému muži“ si podrobit národy „divochů“, je pryč. Dnes se naopak „bílý muž“ jakoby stával kořistí různých žlutých, černých a jiných mužů.
▪ Ztráta svobody: V dnešní na nejvyšší míru regulované společnosti je jen velmi těžké (a mnohdy v rozporu se zákony) „si dělat, co chci“. Muž naráží na všudypřítomné hranice.
▪ Ztráta dominantního postavení: Ženy dnes ovládají velice dobře MP-vlastnosti a kromě toho dovedou být krásnými a „fungujícími“ ženami. Tím vytlačují muže z jejich postavení (byznys). Mnoho žen dnes také uplatňuje nároky na muže, neboť jim muži, jací jsou, nestačí.
▪ Ztráta mužnosti: Ubývání fertility, počtu spermií, hormonální změny (viz „Hormonální akvárium“ Terezy Tary). To vše nás děsí a „zahání do kouta“, dokud pak startujeme s naší (vrozenou) agresivitou nebo propadáme depresi.
▪ Ztráta otců: Ve své knize „Soumrak otců“ líčí italský psychoanalytik Luigi Zoja kontinuální ubývání prestiže otců od dob starověkého Říma (pozdvihnutí syna) do dneška (slums v Brazílii, kde se otcové vlastně již nevyskytují).
▪ Ztráta klasických „mužských“ hodnot: Patriotismus ... Víra v boha-otce ... Domobrana & vojna ... Sport (který se stal komercí) ... Obsazení „bílých míst“ na mapě (Antarktida - Amundsen, Mt. Everest - Hillary) ... Hrdinství atd.
▪ Problém nedostatečného přechodu kluků k mužům: Nedostatek vzorů.Tím, že většina mužů ve vyspělých společnostech dnes už nepracuje manuálně, nemohou si kluci na to, co jejich otcové dělají, „sáhnout“. Pro mladé kluky tak jejich otcové přestávají být pochopitelným a uchopitelným vzorem, na jejich místo se dostávají „mrtvé“ digitální „devices“ (počítače a mobily) nebo virtuální reality, YouTubeři a „hvězdy popu“. Ve společnosti, která preferuje mládí namísto stáří, také chybí „moudří mágové“ (Gandalf je nahrazován Sauronem).
▪ Význam bolesti a zranění: Mnoho mužů neudělá první krok bez hlubokého zranění. Někdy musí toto zranění přijít dokonce od té ženy, která ho miluje. Do této kategorie „krizí“ spadají náhle se vynořující zdravotní problémy (infarkt kolem 50), ztráty rodinného zázemí a jistoty (rozvod), ztráta zaměstnání, psychospirituální krize a podobné bolestné události.

4. Východiska

Východiska musí být pokud možno konkrétní, převeditelná do každodenního života mužů (i žen, pokud tyto pracují se svým MP). Nestačí tedy „rady“ typu: Nalézt sílu.
▪ Vědomí: Je nutné skrze uvědomění hranic růstu a expanze začít proměňovat DNA-diktát (který nám vnucuje setrvávání v „přirozeném predátorství“).
▪ Spiritualita: Zatímco monoteistická náboženství judaismus, křesťanství a islám potlačují ŽP a tím „přetěžují“ MP, je nutné nalézt sjednocující novou spiritualitu muže. Orientací by mohl být Zen, Osho, kašmírský šivaismus (Daniel Odier), Jóga (např. škola Rezonance), „pohanské“ směry (Wicca, druidi) a pod.. Je nutná nová mytologie muže (spojení s kořeny a esencí, protijed k „toxické“ konzumní a politické propagandě).
▪ Meditace: Meditace je ideální nástroj pro MP, jak přijít „k sobě“. Speciálně pro muže v krizi je to způsob, jak se zpomalit, dostat do hloubky a zároveň najít další orientaci a dotknout se svého poslání a smyslu života. Doporučuji nejlépe 1 hodinu denně a to PŘEDEVŠÍM tehdy, když člověk „vůbec nemá čas“! ▪ Tělo: Tělo (matérie, ŽP) a duch (spiritus, MP) je nutno spojit recipročně k vývoji současných žen, jež se otevírají intelektu, studiu, „hlavovým - mužským“ disciplínám. Muži se musí začít starat o své tělo nejen výkonostně, ale celostně, harmonicky. To zahrnuje lásku k tělu, estetiku, atd. Nejde o zženštění muže, ale o zkoumání a přitakání zákonitostem a potřebám těla.
▪ Mužské kruhy: Suplují nedostatek mužských vzorů a „moudrých stařešinů“. Umožňují hluboké sdílení, jež se neděje v hospodě nebo na pracovišti.
▪ Pochopení celku: Různé techniky (meditace, konstelace, mystické zážitky v přírodě) nám umožňují pochopit iluzi oddělenosti a zároveň úctu k „matce přírodě“.
▪ Vědomý přechod do esenciální duše: Vztahy 3. stupně, nová forma neexpandujícího byznysu, Orfeova cesta do vlastního nitra (podsvětí), archetyp krále, který v sobě spojuje jednotlivé dílčí aspekty „člověka“.
▪ Nový vztah p přírodě: Příroda jako učitelka, jako to, čemu musíme naslouchat namísto abychom tomu vládli. Příroda jako „to velké“, jehož jsme malou součástí. Gaia-vědomí.
----------------

Děkuji za sdílení a diskuzní příspěvky.
Jan Bílý

úterý 13. února 2018

O rozchodech, rozvodech a útěcích

„Já (jméno) se odevzdávám tobě (jméno) a přijímám tě za manželku (manžela). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“

Jak ovšem víme, jsem my Češi jeden z nejméně zbožných národů v Evropě. A ačkoliv ochotně věříme v chemtrails, Reptiliány nebo třeba záplavu uprchlíků valících se českými luhy a háji, v Boha přílišnou důvěru nechováme. Možná že právě to je ten pravý důvod, proč patří ČR k těm zemím v Evropě, které mají nejvyšší procento rozvodů*. Možná že ne. Jedno je jisté – rozcházíme a rozvádíme se o sto šest. A často také „jen“ prcháme, bereme nohy na ramena, upalujeme, až se za námi práší. Do hospod a esoterních seminářů, do sportu či na ryby, na internet nebo do matrošských snů. Některým z nás se dokonce povede útěk i „do dětí“.

A přitom to kdysi bývávalo tak krásné. Muž a žena se v poměrně útlém věku zasnoubili, aby se záhy vzali. Soudilo se, že žena by tou dobou měla být panna, zatímco mužovi slušelo, když již měl několik zkušeností za sebou, byť s pochybnými slečnami. O nich se ovšem nemluvilo. Shoda však panovala o nutnosti patřičného věna, o příchodu několika dětí (ty sloužily dříve jako důchodové zabezpečení, než tuto roli převzal všeobjímající stát) a také o striktním rozdělení světa: Peníze, moc, vzdělání a zaměstnání náleželo muži, krása, harmonie, domácnost a péče o děti zase ženě. Rozvody prakticky neexistovaly, neboť – a to je možná to nejdůležitější – ačkoliv se manželé většinou pravidelně vídali (ložnice bývala jen jedna), vlastně spolu neměli moc do činění. To až dnes máme na toho druhého požadavek, aby nám zastal(a) (chybějící) rodiče, terapeuta, milence/milenku, kamaráda, pohovku, baviče, sparing-partnera, spirituálního gurua, hromosvod, prvotřídní restauraci, tantrickou masérku, spolu-stopaře Galaxií a tak dále. Nelze se tedy divit, když to potom s tím vztahem někdo „nedá“.


Abychom se mohli dobře sejít, je potřeba se nejprve správně rozejít. A abychom se mohli rozejít, je nutné si uvědomit nejen naše závislosti, ulpívání a zraněné (dětské) pocity, ale i to, že láska nemá žádný opak. Láska je jako gravitace – prostě je a setrvává, ať už chceme nebo ne. Proto se nikdy nerozejdeme tak, jak to je nahoře na mém prvním „konstelačním“ obrázku. Pro dokončený rozchod se musíme k sobě otočit (tj. přiznat si nejen bolest a zranění, ale i naši lásku) a uvědomit si, že ten druhý „zůstane v našem srdci“. Pokud máme děti, můžeme k tomu přidat ještě krásnou větu: „V našich dětech se setkávám s tím, co mezi námi bylo krásné“.

Pro děti je nesmírně důležité uslyšet od rozcházejících se rodičů, že „Já jsme váš táta (vaše máma), a tím navždy zůstanu. A vaše máma (váš táta) je jediný správný táta (pro vás). To, co je mezi námi (tj. například rozchod, neshody atd.), to se vás netýká.“ A možná se pokusit, to dětem nejen říci, ale to i tak cítit.

Častým jeven je také tak zvané „tango adicctione“ (závislostní tango). Jeho jednotlivé fáze (často donekonečna se opakující) jsou zachycené na druhém obrázku. Zde si navzájem a střídavě partneři utíkají, stahují se a „nechtějí“ se, což u toho druhého vyvolává pocit, že si bez něj (ní) zrovna nemůže svůj život představit. Po čase se ovšem zase vše obrátí – ten, kdo utíkal, „dohání“ a ten, kdo byl závislý, začne utíkat. Znám páry, kteří si "dependentní" a "co-dependentní" role vyměňují již po páté.


Asi to vůbec nejdůležitější nejen pro rozchody, ale i pro pokročilá „partnerství třetího stupně“** je pochopit, že láska nepochází od partnera/partnerky, byť nám připadá sebezamilovanější, ale prochází skrz něho/ni. A samozřejmě i recipročně – já svou lásku nikterak „nevyrábím“, nýbrž se jí pouze otevírám tak, že skrze mne může (většinou ovšem nejprve k omezenému počtu jedinců) proudit. Jak už jsem psal, je láska síla, která je univerzální nebo také – božská. My coby fyzické osoby vytváříme jakousi shodou některých okolností – to, jak vypadáme, jak se chováme, koho tím připomínáme atd. – pouze nádobu či nástroj pro lásku. Nikdo si přeci nemyslí, že otočíme-li ráno kohoutkem u vodovodu, začne armatura vodu vyrábět, abychom se mohli úspěšně umýt. Pokud nás ale někdo „přestane“ milovat (nebo pokud někoho přestaneme milovat my), máme pocit, že musíme umřít žízní. Kvůli naší závislosti na tomto jednom kohoutku si nevšímáme oné obrovské a všudypřítomné řeky.

Pokud se tedy budete rozcházet, neberte si to příliš osobně. A nedávejte ani tomu druhému přílišnou vinu. Někde se ucpalo vodovodní potrubí – to se občas stane. Nehrajte si také na instalatéry a nesnažte se tento jeden vodovodní kohoutek mermomocí prošťouchnout. Většinou zničíte celou krásnou koupelnu, vytopíte sousedy, nebo na vás vychrstne takové to usazené bahýnko z trubek. Jak říká klasik – Love is all around, láska je prostě všude. I když se nám to občas, za pošmourného depkoidního únorového dne třeba nezdá.

-------------
* V počtu rozvedených manželství na uzavřená.
** Partnerství třetího stupně popisuji ve své knížce "Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni", vydala Synergie v roce 2014

čtvrtek 8. února 2018

Rozdělený svět

Pokud si budete chtít udělat představu o našem světě, doporučuji se nejprve pohodlně usadit v křesle. Následující metoda předpokládá, že máte přístup k internetu a že váš počítač je schopný kvalitně (basy!) reprodukovat hudbu. A pak si to dejte: Na YouTube je kanál s 189 hymnami téměř všech států světa. Za nějakých pět hodin to máte odposlechnuté. Fakt žrádlo.

„Rozděl a panuj“ vymyslel již César a před ním určitě nějaký neandrtálec. V současné době jsme také i my Češi (plus Moraváci a Slezané) krásně rozděleni na přibližně dvě stejné půlky. A pokud se již pár let divíte, jak všechny ty volby ve světě dopadají tak podivně půl-na-půl, vězte, že právě to je ten nejlepší způsob, jak zničit cokoliv, co by mělo držet pospolu. Protože dělení na ještě menší skupinky by umožňovalo vytváření koalicí, neřkuli přímo spojenectví (nepřítel mého nepřítele je můj přítel...). Ale tomu, kdo chce vládnout vůbec nezáleží na nějakých ideologiích a pravdách, na tom, zdali je jedna skupina pro setrvání v EU a druhá proti, nebo zdali vyhraje Trump nebo Clintonová. Tomu, kdo dělí, jde o nedůvěru a zášť vůči „těm jiným“. A to se tady, v srdci pokojné Evropy, daří skvěle.

Nyní se možná ptáte, jak souvisí oněch v úvodu zmíněných 189 bombastických hymen s dělením. Na to ovšem musím vysvětlit pojem „kmenová duše“. To je ta část naší psýché, jež se někdy kolem puberty otočí do světa a začne si hledat – často jako protiváhu k našem rodinnému systému – kmen. Tedy spojence, soudruhy, kolegy (kteří pracují ve stejné korporaci), přívržence stejného fotbalového nebo zahrádkářského klubu, nebo také spoluvěřící na jakéhosi boha včetně jeho údajných přikázání. Ti radikálnější si pak hledají spoluvlastence či spolusluníčkáře, spolulesby a spoluvegany. Abychom si dobře rozuměli – naprosto nechci žádnou skupinu (a jsou jich miliony) urážet či ostrakizovat. Protože bez kmenové duše bychom se ještě mlátili (individuálně) kyji po hlavách. Jde mi jen o to, abychom chápali kmen a vše, co k němu patří, jako určitou vývojovou etapu, nutnou sice, ale plnou sporů, bitev a válek, které se vedou ve jménu jedné pravdy proti druhé. Je to jen vývojový úsek, po němž by měla následovat tak zvaná esenciální část našeho života i společnosti, ve které se dostaneme k sobě, k tomu, co opravdu jsme, bez praporů, hymen a ideologií. K moudrosti. Ale tak daleko zjevně ještě nejsme.

Takový kmen, jak víme, potřebuje vůdce. Na tom by nebylo nic špatného. Potíž je v tom, že má-li někdo ukrutnou touhu být vůdcem, potřebuje nutně kmen. Takže bude dělat úplně všechno, aby mu lidé do nějaké té esenciální moudrosti neutekli. Dříve ovšem stačilo, podporovat tu „vlastní“, národní kmenovou duši, dát lidu krásně bombastickou hymnu, pár rituálů spojených s vlajkou, armádu, jejíž hlavní úkol vězel především v pochodování v nablýskaných uniformách a s nasazenými bajonety za letního počasí po vyzdobených bulvárech. Ne náhodou dobře osmdesát procent všech hymen tuto představu evokuje, neboť většina těchto hrdých skladeb vznikala během minulých dvou století. Tehdy se války ještě vedly na skutečném bitevním poli a nikoliv, jako dnes, od počítačů. V současné postmoderní době jsou krásné hymny ovšem jaksi málo. A tak je národ nutno rozdělit.

Abychom my „ovečky“ zůstali v kmenové duši, potřebují nás dnešní psychopati, kteří nám vládnou, uvést ve starost a bázeň. A protože v dnešní společnosti relativní hojnosti a bezpečí by mnohému mohlo dojít, že nutnost shlukování se do kmenů už jaksi pominula, je zcela nezbytné nás rozkolísat. Vytvořit strach a obavu. Vyvolat rozhořčení a odpor. Nalézt nepřítele – islamistu, muslimáka, teroristu. A zároveň vytvořit uvnitř národa tu druhou půlku – havloidního vítače. Spojit někoho uvnitř s tím vnějším nepřítelem: Stop imigrantům a Drahošovi. Takto oslovený ještě nepolarizovaný človíček se samozřejmě bude bránit a nařkne svého protivníka buranstvím, nevzdělaností, zabedněností. Najednou tu máme dvě přibližně stejné půlky, což je ideální pro neustálou válku. Svět a s ním i naše duše se rozpůlila na onu "naši" část, o které si myslíme, že ji dobře známe, a na tu druhou část, již sice také všichni máme v sobě, ale kterou tak krásně promítáme na „ty druhé“.

Sedím ve svém pohodlném křesle a poslouchám oněch sto osmdesát devět hymen. Jak by to mohlo být krásné – kdybychom uznali naši rozdílnost a zároveň se nedělili na ty správné a ty žijící v omylu, ty „na druhé straně“. Jak krásné by bylo, kdybychom mohli spojit síly na to, tento svět přenést přes ta skutečná rizika a nebezpečí. Přes následky našeho neustálého hladu po „víc“, naší zpupnosti vůči přírodě. Ale to by smrtelně ohrožovalo ty, kteří zoufale touží být vůdci. A tak se dělíme a v rozděleném světě si ani nevšimneme, že rozděleni na dva tábory zůstáváme v té „kmenové“ duši v důsledku čehož nemůžeme zmoudřet. Což mi připadá být docela škoda, nemyslíte?

PS.: Stejně je ta naše hymna nejkrásnější. ;-)