sobota 27. ledna 2018

Doba napjatá

Hamlet: Vřed nadbytku a míru praská dovnitř, aniž by zvnějšku bylo patrné, proč lidé umírají.

Včera večer, po prvém dni druhého kola prezidentských voleb jsem byl v divadle. Nehrál se Shakespeare, jak by citát z Hamleta mohl sugerovat. Byl jsem v Dejvickém Divadle na „Vraždě krále Gonzaga“, autorském projektu, jež režíroval Jiří Havelka. Byl jsem tam s kamarádkou, která na konci představení – to snad smím prozradit – byla šťastná, že se nestačila před představením nalíčit, protože... brečela. A já měl mnohokrát za večer onu husinu po celém těle, která u mne indikuje, že to, co vidím, slyším a prožívám má mýtopoetickou, katarzní dimenzi.

Představení se skládá ze dvou částí. Ta druhá, výborně zahraná, je spíš konvenční, dech beroucí divadlo, příběh Alexandra Litviněnka, Putinova kritika, jenž byl zákeřně zavražděn podáním polonia do čaje v anglickém exilu v roce 2006. První část ovšem představuje neuvěřitelně zdařilý experiment, který mě zaujal do té míry, že vážně uvažuji o nějakém zakoupení celého představení nejen pro můj nový konstelační výcvik, ale pro široký okruh mých přátel. Tato část je totiž skvělý příklad prolnutí zcela osobní zpovědi šesti hrajících (Babčáková, Melíšková, Žádníková-Volencová, Jeřábek, Myšička a Trojan) s krátkými texty především ruských autorů. Zrovna tak, jako v konstelaci, i zde dochází k jakémusi kmitání mezi rolí a osobní rovinou herce, kteréžto kmitání vede k nebývalé hloubce, autenticitě a účinku.

„Hrát sám sebe“, jak Trojan hned na začátku večera říká, a zároveň se skrz příběh i text dostávat do nitra duše ať už diváků, či účastníků konstelačního semináře – tento proces navozuje (alespoň u mne) onu léčivou katarzi, o níž Aristoteles říká, že očišťuje nejen nás jako individua, ale je blahodárný i pro celou polis – obec. Katarzi, která se v divadle stala už tak vzácnou, že ti, jež ji chtějí prožít, vyhledávají spirituální, esoterní semináře – ať už jsou to konstelace, holotropní dýchání, chození po žhavém uhlí či jiné praktiky. Divadlo se stalo pouhou zábavou, špektáklem, kde diváci sedí v bezpečném přítmí hlediště a nemusí se vystavovat tomu, co je větší a tím i děsivé. Ale, jak se zdá, svítá na lepší časy.

Možná že tento úsvit, který cítím v posledních letech stále víc, má jednu velkou příčinu. Naše země se opět ocitá na rozcestí, a to byl vždy čas, kdy moje vlast produkovala kvalitu i duchovní sílu, byť dočasně ukrývanou. Ona volba je mezi dalším směřováním k nedokonalému, konzumnímu, „upadajícímu“, nicméně individuálně-svobodnému západu či přimknutím k autoritářskému, po silném vůdci/zachránci toužícím východu. Právě probíhající zápolení dvou tak rozdílných kandidátů se mi zdá být takovou osudovou křižovatkou. Nemohu si pomoci – z mého naturelu prostě tíhnu víc k Berlínu, Paříži a Athénám, než k Budapešti, Moskvě či Pekingu. A tak asi nebyla náhoda, že jsem v DD byl právě včera.

Po představení jsme seděli dlouho do noci v divadelním bistru, se Simonou Babčákovou, Ladou Jelínkovou, s paní ředitelkou a několika dalšími herci a přáteli. Překvapivě se nemluvilo o politice, neboť každý měl, takto uprostřed volby, jaksi zatajený dech. A já najednou cítil to, o co jsem přišel v osmdesátém devátém: dobu napjatou. Krásnou, riskující, kreativní, ohroženou, nebezpečnou, živou. Dobu, kterou ještě pamatuji z legendárního pražského jara 1968 a několika následujících let, dobu samizdatů, nadějí i vzteku, dobu, ve které konzum, virtuální svět, televize či plané filosofování stály na vedlejší koleji. Byla – a je - to doba, ve které umění i spiritualita na sebe bere opět podobu pravdy, jakkoliv to zní pateticky a nadneseně.

Je sobota, krátce po poledni, za chvíli se dozvím výsledky voleb. Ale ať už budeme mít za prezidenta kohokoliv, jsem rád, že část národa, byť možná malá, se opět probouzí.

1 komentář:

Ondrej Krása řekl(a)...

Jane, jak vnímáte, že se v dnešní době na sítích hodně píše o tom, jak lidé budou emigrovat. Myslím, že doba je jiná, než když jste odešel vy. A jak je to vlastně s tím zůstat vs odejít? Zvláštní, jak se to téma vrací...