středa 22. března 2017

Erlkönig aneb problém paralelních světů

Vlastně jsem mého tátu nikdy neviděl skutečně brečet. Jen se mu asi třikrát za jeho život v očích zaleskly slzy. Poprvé to bylo, když mi bylo přibližně deset let, a táta vyprávěl o německé baladě, nazvané Erlkönig, česky tedy „Elfí král“*. V ní jede otec spolu se svým nemocným synem nocí na koni, kolem běsní bouře, a syn se stále a stále ptá, zdali otec také vidí krále duchů. Bojí se, prosí tátu, aby ho ochránil, cítí, jak po něm král natahuje ruku, jak ho chce vzít do své říše, neboť v něm našel zalíbení. Jeho otec však vše, co syn vidí, vysvětluje racionálně – jako mlhu, listí, stín staré vrby. Nakonec, krátce než dorazí domů, syn v otcově náruči umírá.

Táta to neměl lehké. Nejprve, když byl ještě dítě, mu zemřela jeho sestřička – docela prostě na bídu. Lidově se tomu tehdy říkalo psotník, odborný název je dětská eklampsie, nebo také konvulse. Tátovy rodiče patřili k obětem hospodářské krize třicátých let a roky kolem jeho narození neměli doslova co do úst, natož peníze na záchranu dítěte. Pak byl totálně nasazen v „Reichu“, jak říkal Německu. Tam téměř zemřel, takže nebylo divu, že když se vrátil, vyhladovělý a zbídačený, se hned připojil ke komunistům. Nicméně „Erlköniga“ citovat uměl a při jedné příležitosti jsem si všiml jeho vlhkých očí.

To vše mi vytanulo v mysli, když se na pohádkových konstelacích v minulém roce přihlásila Ute (původem z Německa) se záměrem postavit si konstelaci na tuto „pohádku“. A tak jsem ji nechal vybrat zástupce za hlavní postavy – za Tatínka, za Syna, za Krále elfů a po dohodě s Utou také za Dceru Krále, neboť té chce Král dát Syna za manžela (a proto si ho žádá do své říše). Uta staví konstelaci a příběh se začíná odvíjet… Nebudu vás unavovat detailním popisem konstelace. Jako vždy je zážitek neopakovatelný a hloubku pocitů lze jen těžko popsat. Uvedu zde snad jen počáteční rozestavení osob a jejich první „výpověď“.


Otec: „Mě mrazí a jsem hodně oslabený. Přes syna vidím jen koutkem oka toho velkého krále a jeho království. A cítím, jak nade mnou sice nemají moc, ale skrze syna vlastně ano. A syn – ten ať nikam neleze. Ať zůstane hezky tady.“ (Postaví se před syna.)
Král: „Potřebuji se otočit. Takhle jen tuším, co se děje za mnou.“
Syn: „Já se třesu. Bojím se a tady (ukazuje napravo od sebe) je strašně moc místa. Nevím, co tam je, je tam … prázdno. A zároveň, jako kdyby mě to lákalo, tam zmizet. Rozplynout se.“
Dcera: „Mě je krásně.“
Do konstelace stavíme ještě matky – tedy ženy jak Otce, tak i Krále, které jsou matkami jejich dětí. Jako téměř v každé konstelaci, i zde se to, co se ukazuje, nás všechny strhává: Konstelace se sama od sebe přeskupí do střetu dvou světů, jenž je representován setkáním dvou mužů – Otce a Krále elfů. Na druhé ilustraci je tato situace, která vydrží až do samého konce, vyobrazena.


Ať už se v konstelaci děje cokoliv, ať už Otec chce chránit svého Syna všemi prostředky, hranice mezi těmito dvěma světy přetrvává. S ní také zůstává nepochopení, a to především na straně Otce: „Uvědomuji si, že Syna neubráním a to mnou otřásá, otřásá to především mým odhodláním něco udělat, cokoliv, co by změnilo situaci. A přesto – jako bych v ruce držel meč. Nebo aspoň klacek. Jen nevím, kdo nebo co je ten, na kom bych ho měl zkusit.“
Na to říká Syn: „Když se vedle mne postavila máma, tak jsem měl pocit, že ona jediná mne může zachránit. Ale ona se teď přesunula za mě, takže mám spíš pocit, že mě Králi přímo nabízí.“
Král: „Já chci udělat radost mé dceři. Ona se dívá na Syna, tak jí ho chci dát.“

Tady nás napadá jistá pověst, která vypráví, jak elfové, jejichž říše nenávratně mizí, potřebují muže (případně lidské děti), aby se mohli rozmnožovat. Jenže – proč mizí elfská říše? Proč jeden svět vytlačuje druhý, nikoliv tím, že nad ním vítězí v boji, ale tím, že na něj zapomíná? V „Marťanské kronice“ od Ray Bradburyho je podobná situace. Lidé, jež ovládli Mars, jedou vozítkem na jistou slavnost. Cesta je vede skrze hory a přes sedlo, kde, uprostřed noci, potkají jiný, velice podivný vůz. V něm sedí Marťané, kteří tvrdí, že i oni spěchají k jisté slavnosti: „Nevidíte? Tamhle v údolí, záplava světel, a když budete pozorně naslouchat, uslyšíte i větrem sem zaváté tóny hudby, možná i cinkání sklenek, jimiž si hosté připíjejí.“
Na to lidé: „Ale vždyť tam, kam ukazujete, nic není. Jen poušť. Ano, kdysi tam stávalo marťanské město, ale to už je sto let nazpátek a město a všichni jeho obyvatelé se obrátili v prach. Zato my – podívejte, v tom druhém údolí, tam žijí lidé a svítí se a tančí…“

V Marťanské kronice se původní obyvatelé s přistěhovanými lidmi míjejí v čase. Ale co je čas? Povětšinou vnímáme čas coby stále dopředu utíkající bod, který nazýváme „teď“. Toto „teď“ tvoří linku, na které jsou události navlečené jako na šňůře. Na minulost se pak z našeho „teď“ díváme s odstupem, který nám umožňuje paměť, písmo, záznamy. Dříve ovšem byl čas vnímán jinak, cyklicky, možná bychom mohli říci více „žensky“. Starověcí Řekové měli pro tento „jiný“ čas dokonce jméno: „Kairos“, čas příhodného okamžiku. Pokud jsme ovšem zajatci našeho lineárního času, budeme „příhodný okamžik“ vnímat jako něco, na co je potřeba si počkat, až to nastane. Ale z pozice cyklického času je příhodný okamžik stále zde – ta jediná a důležitá otázka je, k čemu je tento okamžik příhodný.

Z pozice ženského, cyklického času je možné, se v různých časech setkat. Tak jako dvě nad sebou umístěná ramena spirály k sobě mohou mít velice blízko, tak i cyklický čas umožňuje výlety do paralelních světů. Jediný předpoklad těchto výletů je naše otevřenost a schopnost, se aspoň na chvíli vzdát naší představy o lineárním, nenávratném, stále vpřed se řítícím čase. Jinak řečeno – musíme se vzdát onoho meče, klacku nebo (mytologicky nejlépe) kopí, jenž držíme v ruce. Kopí, které je nejpřiléhavějším symbolem našeho lineárního času i mužského světa.

V naší konstelaci se Otec-člověk s Erlkönigem nedomluví. Syn se přimyká ke své matce, protože podvědomě ví, že ona je více schopna pochopit, co je (nebo co by byla) jeho jediná záchrana před smrtí: Přijetí cyklů. Ale jeho táta drží v ruce meč, kterým chce zuby nehty bránit své vnímání reality a času. Logické reality („to je jen mlha a stíny vrby“) a dopředného, lineárního času (nikam nechoď, zůstaň tady!). Jeho meč se jmenuje meč poznání, meč pravdy, meč moci. Jenže právě tento meč mu elfí král vyráží z ruky smrtí jeho syna.

Dcera elfího Krále říká: „Můj táta je úplně super, protože ví, co má dělat. A moje máma mu dává sílu. A když se dívám na Otce, tak mám pocit, že mu to jednou dojde. Ale asi mu to bude muset dojít skrze jeho syna. Skrze to, že ho to bude moc bolet.“
Na to Otec: „Já ale ten meč nepustím. A udělám to. Z pomsty, kvůli jejich, (ukazuje na Krále a Dceru) jejich hrátkám.“
Jan: „Uděláš co?“
Otec (po chvíli a do hrobového ticha): „Zabiji syna.“

Kdykoliv stavíme konstelace v mužských kruzích a seminářích, ukazuje se potřeba bolesti. Zní to poněkud masochisticky, ale tak to není míněno. Bolest, setkání se smrtí, pochopení neodvratnosti – to vše posouvá dnešní muže dál. Možná, že tomu bylo tak vždy. Proto muži vyjížděli na moře, podnikali výpravy do pralesů, pouští a za horizont známého světa, proto se dnešní kluci věnují nebezpečným sportům. Bolest a smrt je to, co muže seznamuje s jeho hranicemi. Co ho učí, že kopí, meč či klacek někdy, vlastně často, nestačí. Že je třeba cítit, naslouchat, vnímat paralelní, „ženský“ svět – ne nadarmo je „ta“ bolest a „ta“ smrt. Jedině tak můžeme pochopit – nebo lépe ucítit – co ten druhý, marťanský či elfí svět, potřebuje. Co po nás chce. A co pro nás má připraveno jako úžasný jako dar.

Konstelace ještě chvíli pokračovala, ale Otec zůstal neoblomný: „Já mu ho nedám!“.
A tak Syn musel zemřít. Jeho matka se na konci otočila na svého muže a pravila jedno slovo: „Debile.“
Možná, že to myslela tak, že její muž selhal, neboť Syna neubránil. Možná ale, že ji osvítil duch cyklického času a ona pochopila, že muž nic nepochopil. Škoda, vlastně.
Nedávno jsem byl pozván na jakousi byznysovou konferenci, jejímž jedním mottem bylo: Nikdy se nevzdej. V malém příspěvku, který jsem před konferencí natočil, jsem řekl, že toto motto považuji za trochu divné. Neboť nás – a speciálně nás muže – to udržuje ve stavu permanentního boje. A kdybychom se čas od času vzdali, nebo lépe „dali“, kdybychom se na chvilku zastavili a začali namísto boje naslouchat, možná že bychom pak uviděli, že naše ještě vnímavé děti (a manželky) vidí to, co my (už) nevidíme, neboť to považujeme za pověry, pavědecké bláboly, pohádky. Možná, že bychom pak lépe pochopili, co se po nás chce. Být silný totiž neznamená vítězit a zabíjet.

--------
* Název této Goethe-balady se chybně překládá jako „král duchů“, „Erlkönig“ je však německá zkomolenina dánského Ellerkonge, což je zase málo používaná forma od Elverkonge, tedy „Král elfů“.

neděle 19. března 2017

Islám, křesťanství, demokracie

Ach to bývaly časy – vzpomínám si, jak před deseti lety, když se ještě vážně uvažovalo o vstupu Turecka do EU, jsem četl optimisticky laděný článek, ve kterém autor jásal nad Tureckem coby jedinou islámskou zemí, ve které se daří demokracii. Nejpozději poté, co „taťka“ Erdoğan vyhlásí samovládu – tedy pardon, presidiální systém – se poslední islámská demokracie rozplyne ve vážný problém nejen pro Evropu, ale vzhledem k ještě-členství Turecka v Nato pro celý západní svět.* Ale nechme politiku stranou – v tomto článku bych se chtěl podívat na vztah monoteistických náboženství, speciálně oněch třech velkých, vzešlých z Blízkého východu, k demokracii.

Můj druidský učitel Anton - budiž mu pohanské nebe lehké – několikrát upozornil na to, že místo zrodu třech největších monoteistických náboženství, totiž judaismu, křesťanství a islámu byla poušť. Tvrdil, že na podvědomé, archetypální úrovni směřují tato náboženství k tomu, proměnit zelenou Zemi v poušť, jednoduše proto, neboť to odpovídá jejich skrytému poslání, jímž je jednota. V poušti totiž jednota vládne. Zrnko jako zrnko, žádná proměnlivá voda (ženský princip), žádné diverzita (ženský princip), žádné mlhy, kořínky, žížaly, humus (všechno, snad až na ty žížaly, opět ženský princip). Nic, co by bylo mnohačetné a nedokonalé – prostě co by žilo. Anton dovozoval, že cílem těchto náboženství je jasná a nesmlouvavá čistota jednoho boha, neposkvrněná čirost duše a absolutní jas.

Znalci kabaly, křesťanství i islámu na tomto místě možná namítnou, že to, co považuji za atributy těchto velkých patriarchálních náboženství je spíš negativní stránka jejich ortodoxních, možná dokonce fundamentalistických směrů, a že monoteismus jako takový znamená víru v boha, který je všude, nejen v zrnkách pouštního písku a spalujícím svitu slunce. Sám Ježíš, budou argumentovat, byl původně reformátor strnulé židovské víry, který se neustále obrací k životu, k přírodě, k matce a který učí lásku nejen k lidem, ale právě k veškeré existenci, ať už té „čisté“ či nikoliv. Nemám problém jim dát za pravdu. Problém je totiž jinde. Je docela možné, že zakladatelé monoteistických náboženství byli mystici, jež boha/bohyni spatřovali opravdu všude, a kteří milovali život, včetně jeho chaoticky-temné, „vlhké“ stránky. Potíž vězí nikoliv v původním, mystickém prožitku proroka, ale v tom, že následovatelé žáci osvícených mistrů prakticky nikdy nedosahují jejich kvalit. A tak se z mystického prožitku Mojžíše, Ježíše či Mohameda stal vše ostatní vylučující patriarchální monoteismus, jehož učení se dá shrnout do výroku: „Není boha krom toho našeho“.

Tato jednoduchá věta, která stojí vepsána velkými písmeny na začátku každé ideologie nebo víry všech kmenových duší** se pro masy věřících, pracujících a někdy i vraždících následovníků každé víry dá přeložit do srozumitelného jazyka takto: „Naše pravda je lepší než vaše.“ Nebo dokonce: „Naše pravda je jediná možná“. A protože má své zakořenění ve víře a nikoliv v nějakých logických či jiných důkazech, nedá se s ní polemizovat. Ten, kdo nejde s námi, jde prostě proti nám. A toho, kdo s námi nesouhlasí, vyloučíme – z přátel na FB, ze zaměstnání, případně ze života.

Lidská mysl funguje povětšinou docela jednoduše. Jaksi „privátně“ si většina prostších lidí představuje boha do jisté míry antropomorfně, tedy „podle obrazu svého“. Pokud tedy je bůh jeden, musí být tak trochu jako já, jako ty, jako my všichni – tedy ti „my“, kteří nám jsou blízcí, a kteří k nám patří, jedině tak ho totiž lze přijmout a vzývat. Proto zastává jeden bůh také jednu pravdu, kterou projevuje ústy svého proroka a která je pak zaznamenána v nějaké základní listině, ať už se tato jmenuje Tóra, Starý a Nový zákon nebo Korán. Naši poněkud mlhavou a abstraktní víru v boha pak přenášíme na jednotlivá přikázání, na sutry, verše a výroky, a věříme v ně. Většinou opět doslovně. Stojí to tam přeci černé na bílém! A protože je jasné, že Bůh se nemění, nemůže se měnit ani význam takovýchto přikázání. Nikdy. Prosím o povšimnutí, jak monoteismus přitahuje absolutna.

Samozřejmě, i demokracie má svoji bibli, ta, jak známo, se jmenuje ústava. Problém demokracie ovšem vězí v tom, že k jejímu udržení není potřebná jen víra v ústavu, ale i aktivní tolerance jiného mínění, jiné ideologie, jiných „bohů“. Prostě diverzita společnosti, jež je všeobecně ctěna a uznávána. Bez této diverzity degeneruje každá, byť původně demokratická společnost na jakýsi vojenský útvar, mašírující stejným směrem a v útvaru. Což je pro ty, kteří se děsí nejistoty, pochyb a tápání, dozajista lákavý obraz. Tento obraz ale vždy vede k válce – ať už té vnitřní, občanské, tedy k válce s těmi, kdo se zdráhají mašírovat v šiku, nebo té s vnějšími nepřáteli.

Ve mnoha současných společnostech dochází právě nyní k rozdělování na dvě, často početně přibližně stejně silné skupiny. V jiných článcích jsem tyto dvě skupiny pojmenoval „neofilní“ a neofobní“. Neofilové doufají ve změny, zatímco neofobové se jich obávají. Nejde ovšem jen o změny, které na nás čekají. I již probíhající změny, nebo ty, jež jsou už nenávratně za námi, nás mohou děsit. Jedna z nejdůležitějších změn, která postihla západní civilizaci, byla ztráta boha. Nemluvím nyní o nějakém privátním, spirituálně-vnitřním božstvu postmoderních lidí. Mluvím o onom silném, patriarchálním Bohu, který se hněvá, který nestrpí odmluvy, který má vždy pravdu, a který se hodně podobá dřívějším otcům – ještě před nahlodáním instituce otcovství skrze sebe-pochyby a politickou korektnost. Dnešní otcové již (díkybohu, dá se poněkud ironicky poznamenat) netrestají svá neposlušná dítka, nebijí své odmlouvající manželky a v té naší společnosti jim už neprochází jejich autoritativní hřímání. Tedy, přesně řečeno jen v té u části společnosti, která se vydala na cestu liberálního vysvobození ze zajetí kmenových duší. Ta druhá část, jež tuto změnu nikdy nepřijala, nyní hledá za zrušený patriarchát náhradu.

A tak demokracie, jejíž základní předpoklad je tolerance plurality, stojí a padá s poměrem sil mezi těmito dvěma skupinami lidí. Skupina neofobů potřebuje autority, vedení a silnou víru ve „správného“ boha nebo ideologii. Tato skupina je (ještě) zakotvena ve kmenové duši, v rozdělování na „my, kteří jsme ti dobří“ a na „zbytek světa“. A protože jedna z nejdůležitějších charakteristik kmenové duše je její sebe-potvrzující pravda, je nesmírně těžké, přesvědčit skrze jakékoliv argumenty tuto skupinu o tom, že se možná v ledasčem mýlí. Druhá skupina je tvořena lidmi, kteří „si nejsou až tak jisti“. A je jedno v čem – nejistota totiž není nic jiného, než schopnost vydržet ztrátu boha – opět mluvím o tom přikazujícím a jediném správném, autoritativně-otcovském obrazu boha.

V nejistých časech tak šmahem přibývá těch, kteří se tomuto „druhu“ boha obrací. Kteří se instinktivně přimykají k společnostem, jež takové silné, otcovsky vypadající bohy ještě vyznává. A pokud není bohů, hledají tito lidé vůdce. Autority. Diktátory-taťky-báťušky. Pro dnešní západní společnost je životně důležité rozpoznat, že tito bozi/vůdcové nikdy ani náznakem nebrali demokracii vážně. Že je nikdy nezajímala tolerance a láska. Že ve skutečnosti usilují o zavedení pouštní jednoty. Vše jiné, včetně úcty k ženskému principu mnohačetnosti (potažmo k ženám), úcty k životu, k pluralitě, k pestrosti světa totiž odporuje jejich bytostnému přesvědčení o jedné, totiž té jejich pravdě. Bytostně doufám, že tito bozi/vůdci se už nevrátí. Ale vím, že doufat nestačí.

-------
*Nedávno se v okruhu mých známých řešila tato vcelku vtipná otázka: Pokud Erdoğan napadne drzé Rakousko, neboť toto mu zakázalo jeho propagandistický výstup, budeme muset coby člen NATO bojovat na straně Turecka?
**Kmenová duše je výraz označující sílu, která drží pohromadě více-méně uzavřené skupiny lidí (kmeny, etniky, státy, náboženství, firmy, korporace atd.) a je přiřazena druhé vývojové fázi člověka. Viz „Koncept čtyř duší“ Jana Bílého, např. zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html