neděle 22. ledna 2017

Svět podle Trumpa

Stávající 45. prezident Spojených států (bohužel) není nějaký podivín, který se jakýmsi nedopatřením ocitl v čele nejmocnější země této planety. Trump zosobňuje zcela výstižně vývoj našeho světa, s jehož důsledky – ať se nám to líbí nebo ne – se budeme muset nějak popasovat. Po letech, kdy se zdálo, že vývoj je jen jeden a ti, kteří jdou „pomaleji“ se prostě pohybují ve šlépějích těch „rychlejších“ se nyní svět rozděluje na dva nestejné skupiny.

Možná že to, co píšu, bude znít elitářsky, arogantně. Ujišťuji, že to tak není míněné – pouze patřím do té menší skupiny, která si dlouhou dobu myslela, že je „vpředu“. Asi to znáte: Osobní rozvoj, schopnost pohledu na celek, vnímání souvislostí, pocit spoluzodpovědnosti za to, čemu někteří z nás říkají „Matka Gaia“. Nyní vidím, že nejsme vpředu či vzadu, ale jaksi „mimo“. Tam, kde jsme, nás totiž většina odmítá následovat. A výčitky, nespokojenost, agrese – to vše nedává smysl, protože to nikomu, ani té malé skupince, ani oné větší nepomůže. Jak víme, je demokracie (poněkud zjednodušeně) vláda většiny. Tečka.

Ve své geniální knize „Zvedá se severní vítr“ popisuje Robert Graves „novokrétskou“ společnost, ve které se lidé pohybují pěšky nebo na koních, ve které vládne systém trochu víc matriarchální než patriarchální, kde je technologie striktně omezena na nezbytné minimum a magie a věda jsou sestry, nikoliv nepřátelé. Graves nepopisuje detailně, jak by tato v budoucnosti sídlící společnost měla vzniknout – jen naznačuje, že představuje jakýsi ostrov moudrých, který je obklopen světem, ve kterém vládne (ještě?) starý pořádek se všemi neduhy a problémy, který zná i náš současný svět. Obyvatelé tohoto „starého světa“ nechávají novokrétskou společnost na pokoji, protože je ničím nepřitahuje. Poměry na Nové Krétě nejsou ideální, nicméně ve srovnání s tím, co známe my, jsou Novokréťané podstatně dál, neboť neřeže onu příslovečnou větev, na které sedí. To my děláme, a dokonce s gustem.

Gravesovu knihu zmiňuji z jednoho jediného důvodu. Je čím dál jasnější, že ta „naše“ představa o vývoji společnosti není a nebude sdílena většinou. A že je také nemožné, se stáhnout na nějaký „ostrov“, kde bychom onu představu – o udržitelnosti a laskavosti, o porozumění mezi mužským a ženským principem, o konci drancování Země – mohli realizovat. Všude ve světě vyskakují Trumpové, Putinové, Erdoganové, Orbánové, Duartové či Zemanové jak houby po dešti. Všimněte si, že jsou to většinou muži. A ačkoliv zcela jasně nehájí zájmy většiny – pouze to tvrdí – jsou právě onou většinou nadšeně přijímáni, neboť slibují návrat ke starému pořádku. A protože většina lidí se změn, nejistoty a neznáma bojí, volí a podporuje je.

Možná, že tento strach, který v současnosti stále narůstá – ať už jako strach z uprchlíků, teroristů, krize, homosexuálů, sluníčkářů, feministických gender-jihádistek nebo docela obyčejný strach z budoucnosti, která už nebude tak růžová, jakou nám ji slibovali, byl v lidech vytvořen uměle. Je ovšem též možné, že tento strach, který je nám (těm v menšině) cizí, je zcela přirozený. Je to úplně jedno, neboť je to právě tento strach, který já nazývám strachem před opuštěním kmenové duše*, před krokem do neznáma, který vynáší do prezidentských úřadů „silné“ vůdce. Dávám slovo „silné“ do uvozovek, protože sílu vnímám zcela jinak. Tito vůdci – a to je jejich další charakteristika – se strachem operují, šíří ho a spoléhají na jeho účinek, neboť právě strach je dostal tam, kde nyní jsou.

Po opuštění kmenové duše a po projití onou krizí, která se na konci kmenové duše vždy nachází, se dostaneme do esenciální duše. Zde nefungují kmenové – nebo chcete-li stádní – mechanismy. Zde se nelze opřít o ideologii, o „naši“ pravdu, o silné vůdce. Zde selhávají tvrzení, že z holek mají být maminky a z kluků kosmonauti nebo prezidenti. To neznamená, že by nemohli. Ale nemusejí. Zde, protože esenciální duše je už docela blízko smrti, přestává strach z ní strašit lidi. Ne že by se zde chtělo umírat. Právě zde je život nejkrásnější. Ale už tu není tak důležité, přežít za každou cenu. Jistoty zde mizí. A to vydrží málokdo.

Zmíněná propast mezi kmenovou a esenciální duší – nazývejme ji kabalisticky Abyss – děsí. Je to jakési síto, které propustí jen ty, kteří přestanou lpět. V klasické józe se neulpívání nazývá aparigraha, kterýžto výraz je někdy překládám také jako „nehrabivost“. Tato propast logicky odrazuje především ty, kteří jsou přesvědčeni, že mají co ztratit. Ty, kteří jsou v jistém smyslu hrabiví. Proto se také za ni lehčeji dostávají těžce nemocní, manažeři po infarktu, chudí duchem a blázni, lesbičky a gayové po „comming out-u“, někdy také uprchlíci a emigranti, kteří už jednu velikou ztrátu mají za sebou. Nebo také – o tom vím své – staří lidé, pokud se nedrží svých zdánlivých jistot jako záchranného kruhu. Často i ženy, neboť ty ví, co je to cyklický čas, a také měsíc co měsíc překračují svůj „Rubikon“. Všimněte si, že jsou to ti, kteří se den po inauguraci Trumpa seběhli ve velikém počtu, aby řekli své „ne“.

Toto „ne“ ovšem, jakkoliv sympatické a mocné, nebude ke zvrácení běhu času stačit. Toto „ne“ nevytvoří žádný nový ostrov, na který bychom odjeli budovat novokrétskou společnost, s našimi koňmi, psy a dětmi. Je to prosté – po opuštění kmenové duše nevznikne žádný nový kmen odpůrců kmenových duší. A ani nemůže, neboť za Abyssem je pouze esence, jsem tam já a ty, on a ona, spojeni a přesto sami za sebe. Žádné hnutí, žádný stát, žádná spirituální komunita s guruem v čele. Díky bohu ne, neboť to by znamenalo setrvávání ve starém, které by bylo pouze přelakováno na nové. A snad i díky bohu za Trumpy, neboť ti na sebe váží pozornost kmenů lidí, žijících ve strachu v takové míře, že si té malé, podivné hrstce těch, co přecházejí přes propasti, nikdo nevšímá.

----------------
*Šamansko-konstelační koncept čtyř duší je zhruba vysvětlen zde.

pondělí 16. ledna 2017

O pravdivosti

Pokud se brzy něco nezmění ve vývoji vnímání pravdy, skončíme válkou. Možná tou poslední v historii lidstva. Protože pravda, nejen vlivem sociálních „kmenových“ medií a post-pravdivé doby ztrácí svoji normativní, o fakta opřenou funkci. To, co je pravdivé, stále více určují zájmové skupiny, které pak svým vnitřním, „kmenovým“ pravdám pevně věří. Tyto skupiny, části společnosti nebo i celé národy jsou se svými „pravdami“ pak velice emotivně spojeny, neboť se v rámci svého kmene o nich nejen navzájem ujišťují, ale i posilují v nutnosti, je hájit. Což je stav, který vždy vedl a i v současnosti pravděpodobně povede k válce. K válce, která se všem zúčastněným bude zdát spravedlivá (i v tomto slově je obsažen kmen „pravý = pravdivý“). Bůh je totiž vždy jen jeden – ten, jehož máme „my“ na vlajkách a korouhvích.

Tento článek není o pravdě – to bychom se museli do hloubky zabývat tím, co vlastně pravda je. Raději budu používat slovo „pravdivost“, kterým označuji stav upřímnosti k sobě samému. Stav, kdy jsem přesvědčen, že pravda je na mé straně, neboť to „prostě tak cítím“.

Prestižní slovník Oxford Dictionary označil přídavné jméno „post-pravdivý“ (post-truth) za slovo roku 2016. Vyjadřuje tím posun v globálním vnímání reality, kdy fakta nehrají až takovou roli. Důležitější jsou emoce, víra, přesvědčení. Politikům je tolerováno lhaní, volby se vyhrávají na základě nepravdivých a někdy dokonce zcela lživých tvrzení, každá malá facebooková skupinka pěstuje svoji „pravdu“ bez ohledu na to, zdali je v souladu se známými fakty. V post-pravdivé době existuje totiž tolik v zásadě neověřitelných informací, že je stále jednodušší, si pro tu svou pravdu nalézt přesvědčivé důkazy. Je tedy nejvyšší čas podívat se na to, proč k tomuto vývoji dochází, jak zacházíme s odlišnými pravdami a jak můžeme předejít konfliktům, které se zakládají na současně existujících ale neslučitelných pravdivostech. Pokud vůbec už není pozdě.

Podívejme se nejprve na „Spiral dynamics“, koncept vývoje vnímání světa, vyvinutý americkými teoretiky Donem Beckem a Christopherem Cowanem. Tento model vychází z různých stupňů lidské sociální inteligence (nikoliv tedy z pouhého „počítání bodů“ IQ nebo EQ), jež vedou k různému vnímání světa, hodnot a způsobu komunikace a řešení problémů. Ve stručnosti* existuje osm stupňů vývoje rozdělených do dvou úrovní. První stupeň je instinktivní, jenž se vyvinul před sto tisíci lety, a ve kterém jsou hlavními prioritami přežití a zajištění základních potřeb – jídla, pití, úkrytu, rozmnožování. Druhý stupeň, animistický, se objevil před ca. 50.000 lety a jeho účel je zajistit bezpečí. Tento stupeň je spojen s vírou v bohy a se snahou, si skrze magické jednání zajistit jejich přízeň. Třetí stupeň, impulzivní, se začal uplatňovat před ca. deseti tisíci lety a je spojován se vznikem říší, kultem hrdinů, nájezdníků a okouzlením vlastní hrubou sílou. Čtvrtý stupeň, pyramidální, pak vytváří mocenská pravidla soužití, slouží k upevnění vlády, vytváří prostor pro absolutistické vládce a diktátory podporované či tolerované poslušným lidem. Pátý stupeň se nazývá kapitalisticky-demokratický a je charakterizován příklonem k materialistickým a kariérním hodnotám jako jimi jsou úspěch, bohatství, dosažení individuálních cílů, konzumerismus, vytěžení bohatství Země atd. Poslední, šestý stupeň první úrovně se nazývá sociálně-demokratický, rovnostářský. Hlavním cílem je zde zajištění blahobytu pokud možno širokých vrstev obyvatelstva, vcítění se do ostatních, sdílení zdrojů, pochopení různých „jiných“ pravd a tolerance odlišných názorů. Na další dva vývojové stupně (na druhé úrovni) dosáhne v současnosti pouze několik málo individuí, neboť tyto leží za „velkou změnou“, byť je tato, chce-li lidstvo přežít, nevyhnutelná. Jde o sedmý stupeň „globálního vědomí“, ve které se začneme starat nikoliv o to, co je dobré pro nás jako individua nebo jako kmeny, národy či státy, ale o to, co je nezbytné a dobré pro celý svět. Na posledním, osmém stupni pak panuje pochopení a žití „holistické“ , celostní skutečnosti, tedy cosi jako osvícení či jednota s celkem.

Podle autorů se drtivá většina dospělé světové populace nachází ve stádiích tři až šest. Problém ovšem vězí ve vzájemné komunikaci (tedy spíš v neporozumění) mezi jednotlivými stupni. Tak například kriminálník či mafián, který se nachází na třetím vývojovém stupni prostě neporozumí argumentům kouče, který je zvyklý pracovat s klienty pátého vývojového stupně, a který mu bude vysvětlovat, že podstatně vhodnější metodou úspěchu (v kapitalistické společnosti) je nezabíjet protivníky, ale obchodovat s nimi. Zrovna tak se státník-diktátor, který je u moci, neboť většina „jeho“ občanů potřebuje silnou ruku (nachází se tedy na stupních tři až pět), nedomluví se státníkem-demokratem, který vládne v zemi s většinou obyvatel na šestém stupni.

Ale nejen to. I když tento koncept poněkud sugeruje, že „vyšší“ vývojové stupně jsou „lepší“, je důležité pochopit, že se jedná o stádia vývoje společnosti, kde každé stádium je „správné“, tedy nezpochybnitelné. Zde již vidíme pravý zdroj různých, částečně protichůdných pravd. Onen státník na „pětce“ (např. Putin nebo turecký Erdoğan) bude přesvědčen, nejen že účel světí prostředky, ale že stabilita země má větší cenu než například občanská práva, liberální svobody a podobné „nesmysle“. A na své úrovni (4-5) bude mít pravdu. Z hlediska úrovně 6-7 se bude jednat o kriminálního tyrana.

Pokud tedy chceme přežít bez atomové katastrofy, bylo by záhodno učit již děti na základních školách, že jednotlivé stupně rozumí a uznávají pouze ty pravdy, jež se nachází na stejném stupni. Jedna z nejvíce osudových chyb západu posledních padesáti let bylo vnášení a podpora demokratických ideálů do mnohdy ještě „kmenových“ společností blízkého a středního východu. Vznik „divokého východu“, humanistické katastrofy typu Aleppa, vznik fanatického ISIS-hnutí a všeobecný rozvrat a chaos jsou jen ty nejviditelnější důsledky tohoto (našeho) lpění na tom „správném“ vidění světa. Jiný podle mého názoru velmi užitečný koncept k pochopení různých pravd při zachování subjektivní pravdivosti je koncept čtyř duší, který už léta propaguji a vyučuji**. Jedná se o tři na sebe navazující stádia individuace, po kterých následuje fáze fyzické existence či klidu. Tento cyklický koncept vznikl sloučením prastarého šamanského učení o kruhu čtyř směrů a konstelačních poznatků o „duších“, které řídí celé systémy – tedy například rodiny, firmy, spolky, národy nebo také naší individuální psýchu spolu s rozličnými „hlasy“, jež se v každém z nás nacházejí (příklad: Kritik, nadšenec, malý kluk, pomahač atd.). Velká výhoda tohoto konceptu je jeho kruhovitost, tedy neustálé střídání jeho fází (často i jejich souběžná koexistence), která nesugeruje tak silně, že „vyšší“ vývojová stádia jsou hodnotnější nebo v nějakém smyslu lepší.

V tomto konceptu se většina produktivního světa pohybuje v tak zvané kmenové duši (spolky, církve, sdružení, firmy, obce, národy, státy, ale například i manželství), byť jsme zde všichni silně ovlivňováni tím, s čím jsme se setkali a co jsme se naučili v předchozí fázi našeho dětství – v rodinné duši. Jedna ze základních vlastností kmenové duše je přesvědčení o vlastní pravdě. Toto se děje zcela nezávisle na nějakých objektivních faktech či důkazech. Každá, byť sebemenší kmenová duše totiž vytváří kmen udržující kmenovou ideologii***, která členy zásobuje důkazy o vlastní pravdivosti. Tito pak budou skálopevně přesvědčeni, že mají „pravdu“. Dokud se tedy nacházíme ve stadiu kmenové duše, nelze se s členy jiných kmenů pocitově „shodnout“, především tedy ne na něčem, co je pro zachování životaschopnosti a růstu kmene zcela zásadní, ale v rozporu s požadavky jiného kmene. Pokud tyto skupiny lidí mají zkušenost a ochotu uzavírat kompromisy, nebudou konflikty tak zjevné. Bez hlubokého pochopení mechanizmů kmenové duše a bez vhledu do neslučitelnosti kmenových pravd však zůstanou uzavřené kompromisy pro obě strany neuspokojivé a při nejbližší krizi se konflikt opět obnoví.

Víra je další důležitá součást kmenové duše. Proto jsou různé konfese či příslušnost k odlišným církvím či sektám jedna z největších překážek míru – viz třicetiletá válka mezi křesťany a současný konflikt mezi Sunnity a Šíity. Zatímco totiž spory mezi kmenem řekněme biologů a astrofyziků lze urovnat více-méně racionálně, je nesmyslnost racionálních argumentů, týkajících se víry v boha zjevná. Iracionalita pak vede k válkám. Jakékoliv ekumenické snahy o soužití různých vyznání fungují jen tehdy, nachází-li se společnost v blahobytu a víra v ten který výklad „písma“ je otázkou patřící k nadstavbě. Ve chvíli, kdy tato víra začne hrát roli v boji o přežití, jde tolerance k čertu.

Jak tedy vidíme, měla by být nauka o vzniku a řešení různých pravd součástí základního vzdělání. Což se bohužel v dohledné době nestane, neboť drtivá většina společnosti se nachází ve stádiu kmenové duše a je tedy přesvědčena o existenci „té jedné“ pravdy (ať už pod tím rozumíme pravdu vědeckou, náboženskou, individuálně-mystickou či jednoduše žensky-emoční: „Já to tak ale cítím“). Po staletích racionalismu, který masivně začal s osvícenectvím a Descartem, a který v současné západní nekritické víře ve vědu vrcholí, se kyvadlo ve společnosti opět pohybuje směrem emočním, intuitivním, magickým. To je zcela nutný a tím i pozitivní vývoj. Já sám jsme jedním z těch, kteří tento vývoj prorokují již třicet let a podporují svojí prací. Nevýhoda, jež začíná být patrná teprve nyní, vězí v tom, že pokud se skutečně dostaneme do emocí/intuice/inspirace, máme VŽDY pravdu, navzdory faktům nebo třeba protestům spolku skeptiků Sysifos. Proto už deset let píšu o tom, že cítit je jen do té míry dobré, do jaké nezapomeneme tu druhou, dříve tak dominantní nohu racionálního, „chladného“ vědění. V záplavě informací se ovšem právě toto děje.

Příští roky ukážou, zdali naše úsilí etablovat ve společenském diskursu takové pojmy, jako jimi jsou intuice, mytologické vnímání, emoce, či „zázrak“ nakonec nepřivedou tento svět ke globálnímu infernu. Ke konci, který spustí ti, jež sedí na pověstných „red buttons“, červených spouštěčích armageddonu, a kteří jsou přesvědčeni, že oni a jen oni prostě pravdu, tu jedinou a velkou, vlastní.

-------------
Poznámky a odkazy:
1 Detailnější rozpracování jejich vývojové teorie je zde (v angličtině): http://www.spiraldynamics.com/book/SDreview_Dinan.htm Velmi zdařené úvodní-video do teorie spirální dynamiky naleznete také zde: https://www.youtube.com/watch?v=7oEa9GN0T34

2 Koncept čtyř duší je popsán v několika mých článcích a knihách, na úvod snad nejlépe zde: http://www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

3 Ideologii v širším slova smyslu, tedy například i náboženství, rituály, přesvědčení o vlastní vyvolenosti atd.

pátek 13. ledna 2017

Vnímání rodinných problémů – čtyři stupně vědomí

Již mnoho let stavím rodinné konstelace. Za tu dobu prošlo mými semináři na pět tisíc klientů, takže jsme měl možnost nahlédnout do nespočet rodinných systémů. Mohu říci, že vnímání rodinných problémů, tedy těžkostí ve vztazích s rodiči a prarodiči, jež jsou „větší“, se sourozenci a partnery/partnerkami, jež jsou více-méně na stejné úrovni a s dětmi případně vnoučaty, kteří jsou vůči nám „menší“ lze rozdělit do čtyř skupin, které se liší hloubkou pohledu. V tomto článku bych se chtěl podívat na jednotlivé skupiny a stručně je charakterizovat.

První, patrně největší skupinu tvoří lidé, kteří si systemické zákonitosti, panující v rodinách, vlastně vůbec neuvědomují. Po více či méně úspěšném dospění se oddělí od rodičů (pokud to už neudělali dříve) a zaujmou vůči nim typicky „dospělý“ postoj – postoj někoho, kdo se dostal do sféry vlivu tak zvané kmenové duše*. Jedním z hlavních projevů kmenové duše je postoj „já (případně my) to vím (víme) lépe.“ Každý, byť sebemenší kmen si vytváří svoji vlastní kmenovou pravdu či ideologii, která upevňuje kmenové (sebe)vědomí a pro kterou hledáme a nacházíme tak zvané „neotřesitelné důkazy“.

V případě rodinných neshod pak samozřejmě vznikají často i masivní konflikty, neboť každý zde hájí svoji pravdu a zpochybňuje nebo dokonce i znevažuje pohled na věc toho druhého. Často se pak tvoří aliance mezi jednotlivými členy rodinného systému či mezi generacemi. Vnoučata si často rozumějí víc s prarodiči – jednoduše podle pravidla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, neboť naši rodiče mají konflikt se svými rodiči zrovna tak, jako my s nimi. Jakákoliv snaha být zcela jiný/jiná než mí rodiče (a speciálně stejnopohlavní rodič) nese s sebou nakonec ještě větší, byť často nerozpoznané kopírování většinou negativních vlastností toho, koho jako dítě odmítám. Je to jednoduše vysvětlitelné – nejen tím, že „jablko nikdy nepadne daleko od stromu“ – ať už geneticky nebo skrze vlivy našeho vyrůstání s rodiči. Ta druhá, systemicky milionkrát dokázaná příčina stávání se podobným našim rodičům vězí v důsledku prvního a nejdůležitějšího systemického zákona, totiž že vše, co náleží k našemu systému musí být uznáno. Pokud rodiče odmítáme, jsme přímo předurčeni, jít jejich cestou. Na vzniku konfliktů v rámci rodiny se samozřejmě podílejí i čistě rodinné záležitosti – podprahové a neuvědomělé pocity viny, zrady, neúcty, zklamání, výčitek, očekávání, nadějí. Ty interagují s kmenovými pocity jako jimi jsou již zmíněná věrnost kmenové ideologii, morálka, náboženské cítění, kměnově-generační propast mezi „starým“ a „novým“ atd.

Druhou skupinu tvoří ti, kteří se dovtípí, že rodinné konflikty patří typicky ke druhu sporů, ve kterých nelze jednoznačně nalézt toho, kdo má pravdu a toho, kdo se mýlí. V okamžiku, kdy připustíme existenci tak zvané mnohačetné pravdy, tedy oprávněnosti různých, mnohdy se dokonce vylučujících způsobů vnímání reality, se dostáváme – byť možná jen na chvíli – ze sféry kmenové duše a zažíváme výlet do esenciální, „moudré“ duše. Konstelace podporují nejen pohled na celek, ale i naše seznamování se právě s touto třetí fází lidského vývoje. Zde opouštíme pozici, že něco „takto musí být, protože to tak je“ a dostáváme se do role onoho moudrého rabína, který oběma rozhádaným bratrům přiznal jejich pravdu a poté, co se oba ozvali, že to ale není možné, pokýval hlavou a pravil: „Ano, máte pravdu.“ Jedině tehdy ovšem jsme schopni opravdu nahlédnout celek a jeho fungování jako skupinu různých částí.

Ve druhé skupině v tomto poznání ovšem nezůstaneme. Chytneme se většinou toho, co jsme například v semináři konstelací zažili a co „guru“, tedy vedoucí konstelací k tomu či onomu pravil. Pochopíme, že vůči rodičům musíme být „malí“ a „ctít je“, neboť pokud to nebudeme dělat, hrozí nám peklu podobné následování jejich chyb. Zděsíme se spatřené možnosti zapletení se do osidel předávání zátěží a rozhodneme se se z nich vyvázat cestou „přijetí rodičů“. To má na nás i na celý systém zčásti velmi pozitivní účinek. Blahodárný vliv opětného „dání místa těm, kteří toto místo tak jako tak mají“, tedy přiznání si, že naše rodiče jsou větší a že bez nich bychom nejen že nepřežili, ale především vůbec nevznikly, tento pozitivní vliv na celý systém zde nechci snižovat. Bohužel si často nevšimneme, že jsme jedno přesvědčení pouze nahradili přesvědčením jiným. Z „já (my) mám/máme pravdu“ vzniklo „konstelace (případně jejich vedoucí) mají/má pravdu.“ A z našeho výletu do esenciální duše, které se také říká duše individuální, toho moc nezbylo.

Klíčová otázka této druhé skupiny lidí tedy může znít takto: „Jakým způsobem přijmu své rodiče (či jiné členy rodiny), když mi vlastně pijí krev?“ Nebo, drastičtěji, jak snést někoho, koho nesnáším. Zdali ho/ji nesnáším někdy, často nebo pořád, to vcelku nehraje žádnou roli. Rozhodující je zde ono skryté „musím“. Musím uznat..., musím přijmout..., musím se poklonit..., musím konečně dosáhnout toho, aby....

Třetí, už velice málo početná skupina se povznese nad ono musím. Jeden z krásných příkladů člověka v této skupině byl „stoletý stařík, jež vylezl z okna a zmizel“. Pokud jste film ještě neviděli, určitě si ho opatřete. Oblíbený bonmot staříka byl: „Všechno je tak, jak to je a bude, jak to bude.“ Ano, zajisté jsme děti našich rodičů a tak mnoho jejich i nepěkných vlastností se přeneslo na nás. Někdy je nám možné, je coby větší uznat a přijmout, mnohdy, především žijí-li ještě nebo dokonce žijí-li s námi, to možné není. Zde pochopíme výhodu našich výletů do té třetí sféry kruhu, do esenciální duše, do přijetí protikladů a rozporů včetně našeho vlastního odmítání tohoto přijetí. Zde se naučíme také naši ještě-neosvícenost tolerovat, aniž bychom složili ruce do klína. Uznáme, že ani my nejsme perfektní matka či otec a že je tomu tak dobře. Že naše děti potřebují naše chyby, omyly a nedostatky ke své individuaci.

Pokud se naším vstupem do druhé skupiny začne měnit systém (a to někdy docela drasticky, neboť se rozkolísají zaběhnuté návyky), pokud nás naši příbuzní v naší touze „vše opravit“ budou vnímat jako potrhlé podivíny, kteří se pravděpodobně dostali do spárů nějaké (konstelační) sekty, vstupem do třetí skupiny se začneme měnit my sami. Ano, teprve zde. To, co nás mění, totiž není až tak naše úsilí se změnit, jako naše přijetí „věcí, jak jsou“. Převažující pocit ve třetí skupině je úleva. Někdy „radím“ lidem, kteří přijdou na seminář s tím, že „už mnoho let na sobě pracují“, aby si vzali dovolenou. Udělali prázdniny. Je ovšem důležité pochopit, že do třetí skupiny se můžeme dostat pouze skrz druhou skupinu, nikoliv nějakou zkratkou. Prostě prázdniny mohou přijít až poté, co jsem makal. Ale teprve během prázdnin si všimnu, jak mé „makání“ byla pouze příprava.

To jsou tedy tři hlavní skupiny lidí, kteří se (ne)setkají s rodinnými konstelacemi a podobným pohledem na systémy. A ta čtvrtá, ptáte se?

Mistr Ping-pong byl jednou dotázán po významu buddhismu v Číně. „O tom mnoho nevím, ale mohu vám povědět o koních. Ta první skupina se hodí jen do salámu. Jsou to prostě lenoši. Ta druhá skupina se dává do trysku už když vidí stín biče. Třetí skupina koní je jakoby zahleděná do slunce. Jsou jako vítr a oblaka a není překážky, která by je mohla zastavit. Nejdokonalejší koně jsou ovšem ti, jejichž mysl není od mysli jezdce rozlišitelná. Oba dva, kůň i jezdec se pak mohou rozpustit ve velké prázdnotě. Ale tito koně již prý vymřeli.“

Tak vám přeji hezký den, a pokud byste zatoužili po větším vhledu do problematiky rodinných systémů, v úterý 17. ledna 2017 mám o tom přednášku v pražské Maitrei. Info a přihlášky zde: http://seminare.maitrea.cz/jan-bily

------
*Viz můj koncept čtyř duší, například zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

pondělí 9. ledna 2017

Neodolatelná přitažlivost války

Je sedmého ledna a já jsem na své zasněžené, do hlubokého mrazu zachumlané zahradě. V kamínkách v mém zahradním domku praská oheň a já právě docvičil jógu. Venku se už setmělo. Zrovna usedám k čaji, když se zvenku, kdesi zpovzdálí, ozve kulometná palba. Po chvíli začne střílet dělostřelstvo. A co nevidět vzlétne k nebi rudá světlice, která zahájí útok. Především tedy útok na mé nervy.

Před sedmi dny byl Silvestr. Pro mě nejpitomější svátek vůbec. Kromě nutnosti zvyknout si na psaní nového data pro mne na Nový rok nic nového nezačíná, a tak vždy doufám v tento den nalézt na planetě místo, kde se přiopilé hordy nesnaží vyvolat dojem války. Ale už mnoho let si musím zvykat na to, že plašení zvěře a rušení ticha nekončí prvního ledna, ale až tehdy, když idiotům dojdou rachejtle a dělbuchy. A tak sedím v teple a myslím na vyděšené srnky a koroptve venku. A napadá mi, jak moc potřebujeme válku. Byť jen zdánlivou.

V kamnech žhne zbytek pátého dílu Zaklínače. Šestý jsem už spálil a ty čtyři první budou následovat. Nevěřili byste, jak dlouho taková kniha vydrží při patřičném přísunu vzduchu vydávat teplo. Knihy obyčejně nepálím, protože si jich vážím. Koneckonců sám nějaké píšu a asi bych byl poněkud roztrpčen, kdyby je kdosi pálil. Tak proč to proboha dělám?

Před několika dny jsem ležel ve vaně a četl právě již pátý díl. Prvním mě nakazila moje kamarádka, která se před měsícem udiveně zeptala: „Tys nečetl Zaklínače?“ tónem výslovného zděšení. A tak jsem zároveň s vypuknutím mých lektorských prázdnin přes svátky nejprve objednal a pak i začal hltat díl po dílu. Ve stejné době, maje zrovna bez partnerky a bez rodiny mnoho času, jsem se po nocích nechal unášet podobnou ságou, tentokrát ovšem nikoliv v knižní podobě – koupil jsem si prvních dvacet pokračování „Hry o trůny“. Pár prvních dílů této historicko-fantastické produkce HBO jsem zhlédl před roky, když jsme ještě vlastnil televizi, a v mých vzpomínkách to byl výjimečný, byť krvavý seriál. Také, myslím, dokonce jeden z nejúspěšnějších.

Můj čas mezi dvacátým prosincem a nyní, začátkem ledna, byl tedy docela vyplněný. Jenže u obojího – u knihy zrovna tak jako u seriálu – jsem došel do okamžiku jakéhosi zvratu. Při četbě a dívání se na nekonečné popisy války a ji provázející všemožné hrůzy, na neustálý krvavý boj, vraždy, znásilňování, vypalování vesnic a maření životů jsem si uvědomil, že to, co čtu a na co se koukám skrz obrazovku, je naše realita. Byť ve střední Evropě již dlouhá desetiletí nežitá. V mnohém se kapitoly knih a epizody seriálu ve své hloubce, v tom skrytém smyslu zabaleném do poutavého vyprávění, nelišily od toho, co se děje v Sýrii, Iráku, Jemenu, nebo v Africe, či s čím se setkávají obyvatelé řeckých a italských ostrovů, k jejichž pobřeží doplouvají utečenci. Z hodiny na hodinu jsem už "nějak nemohl". Zaklínač i Boj o trůny ztratil kouzlo. A zároveň ve mně vyvstala otázka, co nás na válce tak přitahuje.

Před mnoha lety, když jsem se nacházel ještě ve výcviku systemických konstelací a navštěvoval jednotlivé lektory, abych se seznámil s jejich způsobem práce, jsem v jakési konstelaci stál v podivné roli. Nikoliv jako tatínek, strýc či bratr, ale jako válka. Válka je prý „pouze pokračování politiky jinými prostředky“ – takto to formuloval pruský generál a stratég Carl von Clausewitz. Já ovšem v oné konstelaci cítil něco úplně jiného. Nebyl jsme žádné pokračování míru, ale ani jeho nepřítomnost – asi tak, jako je tma nepřítomnost světla. Představoval jsem sílu, které je třeba, když se svět vychýlí z rovnováhy. Cítil jsme se jako agens, jež je tehdy povolán, když ho cosi v hlubinách lidské psýché potřebuje, a který odchází, když se to, co bylo pokřivené, opět narovnalo. Věděl jsem, že poté, co odejdu, neboť moje funkce je splněna, přijde opět mír. Já však nezmizím ze světa, ale stáhnu se do pozadí duší, neboť – pro tuto chvíli a na jistou dobu – už nebudu zapotřebí. Byl to podivný, i když velice hluboký a nějak i povznášející pocit. A já pochopil, že jsou doby, kdy lidé válku chtějí.

A tak teď sedím ve svém zasněženém domečku a pálím Zaklínače. Jaksi rituálně, protože před pár dny, ve vaně, mi došlo, jak my všichni chceme válku. A naše každodenní chování, od odpalování petard až po fascinaci „Bojem o trůny“ či mnoha díly Zaklínače, naše vyvražďování desetitisíců drůbeže kvůli ptačí chřipce (které je jen předčasné, neboť stejně bychom je vyvraždili, pouze o pár dní později za účelem jejich konzumace), náš neustálý boj s přírodou, to vše je válka. Kterou, zdá se, potřebujeme. Která, jak to vypadá, nás neobyčejně fascinuje. Bez které, zjevně, nemůžeme žít.

V té mé horké, voňavé a léčivé vaně, ne nepodobné děloze mámy, jsem se rozhodl pro experiment. Je to pokus s naprosto mizivou šancí na úspěch. Ale přesně to je to, co na mužském principu mám rád. Takové převrácené hrdinství, kdy muž ví, že asi neuspějě, ale přesto to zkusí. Jde o to, přestat bojovat jen s vnějškem, ale postavit se především vnitřku. Našemu nutkání si na válku hrát. Té její všudypřítomné fascinaci. Ne, nehodlám se stát sluníčkářem. Pár mužských seminářů mám už za sebou a pár jsem jich dokonce vedl, takže vím, že agresivita, vrčení, boj, cenění zubů, nevzdávání se a dokonce i to uchvacování žen, které se nechají uchvátit, to vše k nám patří a je to naše důležitá součást. A kdyby se nyní, když tu sedím, objevil na mé zahradě onen odpalovač post-silvestrovské pyrotechniky, byl bych schopný, mu dát pěstí, i když asi jen tehdy, pokud by nebyl o dvě hlavy větší. Nejde mi o to, vzdát se boje, ale oné neodolatelné přitažlivosti válkou.

Vzdát se této přitažlivosti znamená pochopit svoji závislost na ní. A kdykoliv jsme na něčem závislí, znamená to, že cosi hlubšího a důležitějšího v nás není v rovnováze. Jen tehdy nás přitahuje tabák, alkohol a pervitin, pouze tehdy se stáváme neodolatelně přitahováni našimi chytrými telefony, hracími automaty nebo i sexem, pokud tyto náhražky zakrývají to, co skutečně potřebujeme. Neuspokojení čehosi veledůležitého má za následek neodolatelnou fascinaci tím, co to nahrazuje. Co, tak jako válka, to vyrovnává. A cesta z každé závislosti je abstinence. Nebo aspoň takový „metadonový“ první krok. Dočasná substituce substitutu. Teprve tehdy může člověk pochopit, co je to, co mu jeho závislost zakrývá. Nyní je tedy můj metadon – pro někoho určitě nepochopitelný, pro jiného směšný – mé násilí na nevinných knížkách. Jsou to přeci jen písmenka, říká ten rozumný ve mně. Ne, odporuje moje mytologické já. Je to symbol.

Koukám do ohně, kde žhne Zaklínač. Venku skončil útok a nad zimní krajinou jiskří hvězdy z vesmírných hloubek. Někde tam určitě existuje civilizace, které překonaly to neodolatelné přitahování válkou. Protože jinak by nepřežily. Asi nám drží palce.