středa 8. listopadu 2017

Konstelace, spiritualita a osobní rozvoj

Toto je zkrácený přepis přednášky, kterou jsem měl před lety U Džoudyho. A je to příšerně dlouhé, takže asi to málokdo přečte. Já si ale nemůžu pomoci - mě se ten text zdá docela zásadní. Takže, pokud budete mít chvíli čas a trpělivost a pokud ještě jste schopni číst delší texty, tak vám moc děkuji.

Dobrý večer. Nejprve musím říci, že jsem velice v údivu, protože je vás tu tolik. Já jsem před třemi dny, v neděli v sedmnáct nula nula uzavřel poslední můj seminář před měsíční přestávkou, seminář pohádek a mýtů, a udělalo se mi nesmírně dobře. Řekl jsem si, že mám teď volno. Ale pak jsem si uvědomil, že mám ještě tuto přednášku u Džoudyho. Přesto jsem dneska, když jsem se podíval, co že je to za téma, tak jsem si řekl, že to je tak všeobecné, že asi nikdo nepřijde. Teď, před Vánocemi a v tomhle počasí na to nepřijde vůbec nikdo... Takže na jednu stranu jste mě strašně potěšili, na druhou stranu, kdyby fakticky nikdo nepřišel, tak jsem mohl jít domu... (Smích v publiku). Já jsem ještě k tomu udělal i druhou chybu, protože vždy k těm tématům, které tady nebo v Maitrei prezentuji, napíšu takovou menší stať o tom, co vás jako návštěvníky čeká, a to jsem taky zapomněl. Jak i na mém webu, tak i na webu u Džoudyho je prostě jen ten název a tím to končí. Takže to, že jste přesto přišli na tuto přednášku je prostě úžasné ... (ze sálu: „Možná že právě proto!“, smích.)

Začneme tedy nejdříve takovou definicí těch pojmů, co jsou v názvu večera, a co si pod nimi vlastně představujeme. Začnu od zadu. Osobní rozvoj je dozajista takový nejvíc neutrální pojem z těch tří. To je to, co mám já a lidé, kteří pořádají semináře, napsáno v živnostenském rejstříku, rozvoj osobnosti. Když tedy jdu na nějaký takový seminář, tak rozvíjím samozřejmě především svoji vlastní osobnost, nějak na sobě pracuji, představuji si, že ze mě bude lepší člověk, nebo chytřejší člověk, že budu mít větší úspěch, lépe randit, obstojím lépe v manželství nebo tak. Takže tady stojí to „já“ na prvním místě.

Otázka ale je, vůči čemu se rozvíjím. Nebo taky – kam se vlastně rozvíjím, kam ve smyslu popisu polohy vůči zbytku mého okolí. A také – když se rozvinu, nebudu tam sám? Já se totiž nerozvíjím ve vzduchoprázdném prostoru. Kolem mě jsou lidé, mí blízcí, kteří tím, že se já rozvíjím, jsou také nějak zasaženi. Třeba mě následují, nebo třeba naopak mě začnou házet klacky pod nohy. Nebo tvrdit, že jsem se pomátl. Takže my vidíme, že i u toho osobního rozvoje je to, co je kolem, to, do čeho je můj osobní rozvoj zasazený, důležité. I můj individuální, takový vlastně docela privátní osobní rozvoj má cosi společného s mým okolím, s tím, co nejsem já. Třeba začnu lépe chápat vztahy s mojí partnerkou, což ji moc potěší. Nebo pochopím to, proč se pořád hádám se šéfem a to okolí na můj rozvoj zareaguje. Vlastně nemůže nereagovat. A tady přicházím s tvrzením, že osobní rozvoj se může dít jen v relaci k mému okolí, a že tedy k němu potřebuji být součástí něčeho.

To zasazení mého „já“ do nějakého okolí se ještě zvýší, když se podívám na ten prostřední termín – spiritualita. Co to vlastně ta spiritualita je? Já se k tomu budu snažit dopracovat tak trochu netradičně – přes různé druhy inteligencí. Existuje takový hezký obrázek, taková pyramida, jak na sebe čtyři druhy naší inteligence navazují, jak jsou na sebe naskládány. Možná, že jste to už někde viděli. Bázi té pyramidy, její základnu, tvoří tělesná, fyzická inteligence. To je to, co nás naučí jako malé dítě například chodit, nebo později plavat. Nebo když jedu dneska autem, tak se u toho klidně mohu bavit, protože prakticky všechny důležité pohyby dělá mé tělo, šlape na pedály, ruka řadí a tak dále. Jistěže je to řízeno také odněkud z hlavy, ale ty pohyby, ta inteligence, chytrost, která ví, co dělat, je zafixována někde hodně hluboko. Takže když na semaforu naskočí červená, tak tahle inteligence ví přesně, co dělat.

Nad touto inteligencí je pak postavena taková ta klasická inteligence rozumu, kterou můžeme testovat v inteligenčních testech, zjišťovat naše IQ. Tento druh inteligence je, když se podíváte do různých škol, nebo podniků, bohužel stále ještě nejvíce ceněný v naší společnosti. To znamená, že celý náš školní systém je vybudovaný na procvičování této inteligence, a to ještě takovým dost nesmyslným memorativním způsobem, že si plníme hlavy spoustou vzorců, jmen, pouček a dat, ale vlastně s tím nic neumíme udělat, kromě to vychrlit na zkoušejícího. Například když jsem se učil na zkoušky léčitele v Německu, tak jsme se museli učit nazpaměť všechny kosti a kůstky v těle, což nikterak, absolutně nikterak nezvyšuje vaše léčitelské schopnosti. Podle toho to potom ve zdravotnictví vypadá. Ale to je téma na jiný večer.

Na této inteligenci jako třetí vrstva té pyramidy leží tak zvaná emoční inteligence. Pomalu se i u nás už začalo proslýchat, že emoční inteligence je důležitá například v managementu firem, ve vedení lidí, ale ona je vlastně nesmírně důležitá pro řešení problémů všude tam, kde jde o mezilidské vztahy. Problém mezi partnery prostě nevyřešíte bez zapojení tohoto druhu inteligence. Takový začátek ve vývoji vlastní emoční inteligence přitom je schopnost vnímat své vlastní pocity. Mít odvahu jít do hloubky vlastních pocitů, mapovat je, nevyhýbat se nepříjemným pocitům, nepotlačovat je. To taky je nezbytný předpoklad pro fungování vztahů mezi lidmi. Druhá fáze je s tím, co cítím, prostě být, nepropadat tomu, ale ani to neodsouvat, nebanalizovat, vydržet a strpět takříkajíc ten můj pocit vedle mě, akceptovat ho jako moji součást, která často hodně bolí. Třetí krok by byl, naučit se vnímat a hlavně akceptovat pocity druhých, nevyvracet je, necítit se jimi být ohrožen. Potom mohu mé pocity a pocity toho druhého nebo i ostatních lidí pomalu dávat do souladu, ale jen skrze akceptování toho, že každý má prostě právo na své pocity. To by tedy byla emoční inteligence.

Úplně na špičce téhle pyramidy je umístěna spirituální inteligence. To je to, co dává našemu životu smysl a zároveň přesah do něčeho většího. Je to tedy něco, co by mohlo být vyjádřeno slovem transcendence, latinským výrazem pro přesahování, překračování, které je většinou používáno ve smyslu přesahu naší fyzické existence směrem k bohu nebo božstvu. Ale možná že nejpřiléhavější definice je ta, která mluví o spiritualitě jako o našem vztahu k tomu, co je větší než já nebo my. Pro mě osobně je to ta nejdůležitější definice spirituality. Ta pro mě neznamená chodit do kostela, neznamená vůbec ani v něco věřit, ale spiritualita je pro mě konfrontace s něčím, co je prostě větší než já, co mě přesahuje, co nemohu kontrolovat. To trochu rozvedu.

My jsme taková zvláštní kultura, civilizace, která se snaží všechno stoprocentně kontrolovat. Nejde mi tu jen o náš pocit, že nás kontroluje stát nebo že jsme manipulováni reklamou a kontrolováni skrze nějaká media. To jde hlouběji a ta touha po kontrole e zakořeněné v každém z nás. Růst paláců pojišťoven, množství pravidel, kterými se čím dál tím více řídíme a mnohdy po nich i voláme, naše celé přebujelé zdravotnictví, to všechno svědčí o naší touze, mít vše, hlavně tedy ty nepříjemné věci, pod kontrolou. Když si jako cyklista nasadím helmu a najednou si myslím, že jsem na té bezpečné straně existence, nebo když jako ukázněný chodec, jak jsem nedávno zažil v Německu, čekám i při úplně prázdné ulici na zeleného panáčka, to vše patří k našemu šílenství po jistotě, po kontrole. Kontrola je ale vždy spojena s pocitem, že já jsem, nebo alespoň mohu být větší. Větší než to, co kontroluji, na co se dívám jako na kontrolovatelné, nebo jako na to, čemu mohu pomoci, to je totéž.

Naše touha po kontrole se ale pomalu stává obsesí. Nejkrásněji to v současné chvíli vidíme na příkladu takzvané prasečí chřipky. Každý den se setkáváme s takovým hlášením medií, kolikže už umřelo na prasečí chřipku lidí. Myslím, že poslední stav je dvacet dva. Kolik umřelo na normální chřipku, to samozřejmě nikdo neříká. V Česku je to za chřipkovou sezonu, jak jsem slyšel, přibližně čtyři a půl tisíce. O tom se vůbec nemluví, mluví se o ohrožení skrze „zákeřnou“ prasečí chřipku a samozřejmě o tom, co proti tomu můžeme udělat. Na tom našem pocitu „muset s tím něco udělat“ se potom výborně sveze několik farmaceutických koncernů, jak víme. Ale naše kontrola se projevuje i například v našem vztahu k přírodě. Německý filosof Wolfgang Giegerich, který se hodně věnovat těmto problémům, uvádí, jak lidé, kteří cestovali ještě v sedmnáctém století přes Alpy, vnímali tu divokou přírodu, ony srázy a ledovce, jako něco nesmírně hrozného, děsivého, bylo to prostě esteticky nehezké. A jak se radovali, když sjeli na opačné straně zase do „normální“ to znamená kulturní krajiny. To se od romantizmu změnilo, my nyní vnímáme divokou přírodu jako krásnou, nedotčenou, panensky čistou. Co se stalo? My jsme si vnitřně přírodu prostě podmanili, ochočili jsme si ji, už se jí nebojíme, tím, že o ní všechno v uvozovkách „víme“, jsme ji v našem vnímání začali kontrolovat. Na bouře a blesky jsme vymysleli hromosvody, vlky a medvědy jsme vybili, na kousnutí jedovatého hada máme antisérum. Nyní už jsme to my, kdo chrání přírodu – a samozřejmě chránit lze jen něco, co považuji za slabší, menší.

Proč ale já o naší touze po kontrole tak dlouho mluvím. Podle mě je to přímý opak spirituality, takové antisérum proti spiritualitě. Čím víc my upadáme do pocitu, že vše můžeme zvládnout, že jsme pojištěni, materiálně zajištěni, že se nám víceméně nemůže nic stát když budeme pouze následovat nějaká pravidla, tím více se vzdalujeme pravé spiritualitě. Ztrácíme bohy, chcete-li. My tím propadáme takovému pocitu, že my jsme páni tvorstva, a že nad námi už nic není. A to je nesmírně vysilující a zdrojově chudý stav.

Potom začíná naše spiritualita degenerovat do nějakého pocitu víry, který je spojen s takovou esoterickou cukrovou vatou, že je to krásné, ten bůh, bohyně, nebo osvícení, že „tam“ nahoře je všechno světlé a dobré. Já se tady nechci navážet do nějakých esoterických festivalů, ale když přijdete na takový festival, tak tam všichni pobíhají v takovém sladkém poblouznění, léčí a milují svůj život a samozřejmě životy všech lidí a hlavně velryb a delfínů, ty se přece pořád tak hezky usmívají. To je pak ta učesaná a impotentní spiritualita. Jeden chasidský rabín ale pravil, že bůh není hodný dědeček, ale zemětřesení. Zemětřesení je ovšem něco, co my nechceme. My raději chceme nějaký takovýto (Jan ukazuje na stěnách visící obrazy) pohled do zasněných esoterických dálav, a to utrpení, to negativní, tu nejistotu, ten stín, to všechno my z toho obrazu odfiltrujeme a pošleme pak někam, kde se o to někdo dobře postará – třeba k arabským teroristům. Ti pak z našeho hlediska určitě nejsou spirituální, není-liž pravda, ale oškliví.

To má ovšem tu nevýhodu, že já pak setkání se skutečnou spiritualitou nevydržím. Já potom dostanu nějakou tu psychospirituální krizi, nebo se prostě zblázním, jak PSK vidí stále ještě většina psychiatrů, a oni mě dají na prášky. Protože setkání s tím, co je větší, a co tedy nemohu kontrolovat, dokonce ani obsáhnout mou myslí, to ve vysoké míře ohrožuje tento náš základní pocit jistoty a vědění. Castaneda ten „náš“, svět, ten materiální, který podrobujeme neustálému výkladu, neboť se ho tím „zmocňujeme“, nazýval Tonal. A ten druhý svět, svět magie, šamanů, bohů a kouzel, tomu říkal Nagual. Tam se pak setkám s tou spiritualitou, kterou věda a potažmo tedy ani psychiatři neuznávají, a já si s ní nevím rady, protože jsem už dávno zapomněl, jaké to je, být ohromen, tam je zase to zemětřesení, já se třesu před tím, co je větší. A jsem, aspoň na začátku, jako malé dítě. To znamená bez-mocný. Nebo i ne-mocný.

Takže základ spirituality vidím v tom, že se vzdám toho pohledu, který již zmíněný Wolfgang Giegerich nazývá „aréna-pohledem“. Musíte si to představit tak, jako že sedíme v takovém Koloseu, kolem dokola všech jevů, které se dějí tam dole pod námi a my je určujeme, podle toho, jak zvedáme nebo otáčíme dolů náš palec. V té aréně my, kteří sedíme v těch kamenných řadách, nejsme ohroženi, my se nevystavujeme, my jsme v bezpečí tohoto způsobu dívání se na svět. My se nezapojujeme do toho, co se v té aréně děje, my zůstáváme vně toho. Když se podíváte na tu společnost, ve které žijeme, tak tenhleten pohled je čím dál tím rozšířenější. To je samozřejmě i vědecký pohled, pohled badatele, který podrobuje objekty a jevy svému zkoumání. Který si myslí, že je vně toho, co zkoumá. Proto je také současná věda svojí podstatou anti-spirituální. Pan Grygar coby známý astronom tedy ani nemůže jinak než rozdávat bludné balvany všem těm esoterikům. I když to jde úplně mimo věc samu, mimo vlastní spiritualitu.

Tenhle úděs před tím, co je skutečně větší než my, je nám všem společný. Já si vzpomínám, jak jsem byl v Nepálu, a jak jsme spali za vesnicí pod tím krásným, hvězdnatým nebem. Před západem slunce k nám přišli vesničané, kteří nás chtěli přesvědčit, abychom šli spát do těch jejich temných, na noc zabedněných domečků. My jsem se smíchem odmítli – ale jim do smíchu nebylo, oni měli hrůzu z toho, zůstat „v divočině“. A vůbec nemohli pochopit, co jsme jim říkali o kráse a tichu a nekonečném prostoru nad hlavou – pro ně to prostě bylo ohrožující. Ale ne kvůli divým zvířatům, prostě jen kvůli tomu, že se na přírodu dívali jako na něco, co třeba uctívat a čeho se báli a co bylo větší než oni a co jim tedy nahánělo hrůzu. Ale my přece máme proti hadům sérum a proti zemětřesení betonové stavby, a když náhodou přijde klima-katastrofa, tak ji Klaus buďto popře, nebo si naši vědci nebo ekonomové s ní už nějak poradí. Ale v tomhle aréna-pohledu není místo pro boha nebo bohyni, nebo božstvo. Ty jsou tam vyloučeni, ty se tam prostě mohou vyskytovat pouze v rámci toho „hezkého“ obrazu, jako hodní dědečkové, nebo jako abstraktní princip lásky.

Takže ještě jednou, spiritualit je pro mě konfrontace s tím, co nemohu kontrolovat. A až po této konfrontaci, od tohoto mého setkání a vydržení té bázně, až od tohoto okamžiku se pro mne začne na hluboké úrovni skutečně něco dít. Předtím to bylo jen plané řečnění. Tady pro mne začíná mystická cesta. Cesta, která mne změní, ať chci nebo ne. A tady jsem už hodně blízko toho, co se pro mě skrývá v konstelacích.

Konstelace jsou, stručně řečeno, metoda osobního růstu a zkoumání vztahů v celém systému a to za pomoci postavení modelu tohoto systému. Já si vyberu ze spoluúčastníků zástupce pro jednotlivé členy mé rodiny, nebo mého podniku, organizace, nebo toho, co považuji za ucelený systém, a postavím je v prostoru podle mého vnitřního obrazu. Potom si sednu, dívám se na to zvenčí, nemusím nic dělat, a ti zástupci, takhle postavení do konstelace, se najednou dostanou do pocitů, které velice často mají velikou spojitost s tím, co se v tom dotyčném systému děje nebo dělo. A to aniž by věděli, co se v mé rodině děje nebo tak. Pro tento jev, odborně se tomu říká vnímání v zastoupení, existuje spousta vysvětlení, které tu teď nebudu rozvádět, řeknu jen tolik, že konstelace původně vznikly jako psychologická nebo rodinně poradenská metoda.

Konstelacemi pak můžu zkoumat různé problémy v rodině, stále se opakující vzorce chování v mezilidských vztazích, nebo například moje tendence k alkoholu, kde se potom zjistí, že třeba dědeček taky pil a byl za to celou rodinou odsuzován a nakonec odsunut do nějakého ústavu a já ho z věrnosti k systému kopíruji. To jen jako příklad. Pro mě je teď v rámci tématu této přednášky důležité, že konstelace vznikly jako poradenská metoda v rámci řešení osobních problémů, tedy osobního růstu, že tedy ke mně přicházejí klienti, kteří si sednou na tu horkou židli a vyprávějí něco o tom, co by chtěli vyřešit. Tedy že přicházejí s něčím, co se primárně týká jich samotných. A já se tam ale vždy snažím dívat na to, jak ten klient a jeho problém souvisí s celkem, s celým systémem. Já tedy obracím jeho pohled vždy na celý jeho systém, a to ještě jako někdo, kdo ten systém nezná, kdo tedy neví. Já nesmím vědět, abych se nestal větším než klient a především než jeho systém, protože pak bych podle toho, co jsem řekl, ten systém měl rád „pod kontrolou“ a ten systém by se mi zcela uzavřel. Pod slovem systém rozumím buď rodinu, tedy genetický systém předků, který je směrem dozadu nekonečný a který se po pár generací ztrácí v nějaké té časové mlze, nebo systém lidí na pracovišti, nebo v organizaci nebo nějaký jiný systém částí, které spolu komunikují.

Takže se každou konstelací díváme vždy na celek. A když tak stavíte a stavíte konstelace, když jako já deset let neděláte nic jiného, tak začnete zjišťovat, že se ve vás začíná něco zásadního měnit. Váš pohled na svět, na vztahy a souvislosti v něm, se začne vyvíjet. A tento vývoj souvisí se spiritualitou. Člověk se totiž v konstelacích dostává, a to aniž by vlastně vědomě chtěl, neustále do kontaktu s tím, co je větší. Tady jsem u té definici spirituality, o které jsem mluvil před tím. Já začnu chápat, a to jak i jako klient, tak i jako konstelář, že nejsem ten největší. V našem původním rodinném systému už vůbec ne. Tam jsem dokonce většinou ten nejmenší, protože stojím na konci řady, na konci historie mých předků. Za mnou stojí mí předci, tedy táta a máma, možná že i tety a strejčkové, za nimi stojí prarodiče, dědeček a babička z tátovi strany a dědeček a babička z máminy strany, za nimi zase jejich rodiče a já jsem ten nejmenší.

Co to ale znamená, v řeči konstelací, větší a menší? To je docela jednoduché to vysvětlit. Kdyby nebyli mí rodiče, tak bych nebyl já. To je jasné, oni mně dali život, nebo, chcete-li, život přišel ke mně skrze ně. Kdybych ale nebyl já, tak oni stále ještě jsou. Jejich život neodvisí od mého, můj ale od jejich. Takže to je nerovnováha, kterou já nemohu vyrovnat, já jim jaksi nemohu dát něco, co by vyrovnalo můj život. To je docela esenciální. Díváme-li se na to takhle, tak jsou naši rodiče a samozřejmě i jejich rodiče a tak dál něco jako bozi. V tomto ohledu, ve smyslu dávání života, se jim nemůžeme vyrovnat. My můžeme to, co nám dali, pouze dát dál. Třeba našim dětem. Ale to neplatí jen o rodičích. Podobně je to třeba s přírodou a námi. My jsem součást přírody a bez ní bychom tu nebyli. Ale ona bez nás úplně klidně. To je důležité si uvědomit, když ji ničíme a pak ji zase chceme chránit. Obě činnosti vycházejí z našeho pocitu vlastní velikosti, který je ve vztahu k přírodě mylný. Ale to nestačí „vědět“ to musíme do hloubky zažít. Jako nějaké zemětřesení.

Takže když stavím systémy, tak se stále setkávám s tím, že nejsem na prvém místě, že jsem do něčeho zapojený, do něčeho, co je větší, a že to, do čeho jsem zapojený je většinou, já bych řekl vlastně vždy, důležitější, než moje osobní, individuální existence. Že to svým významem přesahuje moje osobní cíle, moje záměry a tužby. I když pracuji s konstelacemi jako nějaký normální podnikový poradce, nebo třeba jako klasický psycholog, terapeut, a vůbec mě nezajímají nějaké spirituální aspekty konstelací, tak i přesto se dostávám do intenzivního kontaktu se spiritualitou. A to dokonce s tou pravou, s tou, co ohrožuje náš staletí pěstovaný „aréna-pohled“. Já to zažívám, to není o pochopení, to je o přímém prožitku.

To je ale velice zajímavý vedlejší efekt konstelací, protože když se podíváte na okolní svět a tak trochu zapřemýšlíte nad tím, co mu tedy co nám všem zrovna nejvíc chybí, tak zjistíte, že je to právě toto vědomí, že jsem součástí něčeho většího a že tím neseme, každý z nás, i odpovědnost za své jednání. Je to právě to zmenšení se, co je nutné, abychom přežili. My jsme se stali příliš velikými, příliš sobeckými, příliš odtrhnutými od zájmů celku. Ať už potom tím celkem myslíme rodinu, nebo stát, nebo celou planetu. Naše největší sebe-ohrožení spočívá v současné době v tom, že jsme naučení, myslet pořád ještě víc na náš osobní prospěch, než na prospěch toho, čehož jsme částí a bez čeho nemůžeme žít. A to prochází všemi oblastmi našeho života.

Vezmeme například naše politiky. Jistě, všichni na ně nadáváme, protože jasně vidíme, že většina z nich myslí podstatně víc na svůj osobní prospěch, než na to, za co jsou námi placeni a pro co byli námi zvoleni – na prospěch státu jako celku. Ale položme si otázku, kdo z nás by byl ochotný za stát, za Českou republiku, za češství nebo za svobodu třeba padnout? Ale ani to nemusí znamenat skutečné obětování života, stačilo by, kdyby půlka z nás se angažovala ve samosprávě, nebo v politických partajích? Ne ne, my raději nadáváme na Paroubka a na Topolánka, ale sami nic neděláme.

Vezmeme jinou oblast – ekologii. Když mi tady sedíme, v tomhle teplém, krásném sále, plném úžasných světel, tak sice víme, že čerpáme ze zdrojů, které nejsou obnovitelné, že spalujeme fosilní paliva na úkor celého světa, nejen našich dětí a jejich dětí, ale to nás vlastně příliš netanguje. Já potom sednu do auta, protože je to pohodlnější, než přeplněná tramvaj, a odjedu si. Za mnou mraky kysličníku uhličitého. Samozřejmě, že si občas na ten „celek“, na přírodu a životní prostředí vzpomenu, a vezmu papír, který jsem roztřídil a běžím s ním těch padesát metrů k nejbližšímu kontejneru. Ale už nevím, zdali bych běžel i tehdy, kdyby to bylo půl kilometru. Já si vzpomínám, jak jsme v Německu sbírali ekologicky víčka od jogurtů, protože to byl hliník a ten je nesmírně náročný na energii pří výrobě, a pak se stejně zjistilo, že přetavováním se tím, že se spalují ty barevné potisky, uvolňuje PCB, ale i kdyby se nic neuvolňovalo, my jsme pak každý rok letěli do Řecka letadlem, čím jiným, a to bylo ok.

Teď třeba máme druhý advent. Advent je latinské slovo a znamená „příchod“. Je to tedy období, kdy se připravujeme na příchod nějaké zjevně významné události – tedy buď na narození Ježíše, nebo na znovuzrození světla, na slunovrat. Během adventu se dříve lidé postili. To patřilo k tomu. Čištění, příprava, rozjímání o tom, co bylo, vlastně takový vnitřní úklid. Po tom není dneska ani památky, advent je období nejvyššího stresu až do nepříčetna. Když se teď zrovna podíváte na Staromák, tak tam ani neprojdete, jak je tam nacpáno. My jsme úplně zapomněli, že kolem nás je stále něco jako roční cyklus přírody. My do toho vůbec nejsme zapojeni. Ono je také těžké být zapojen do ročního cyklu, když si v únoru mohu na rohu u Vietnamců koupit jahody. Nebo když už v zimě moc nesněží, zato je všude tahle šedá mlha.

Nám je prostě v jádru jedno, co se bude dít s planetou, pokud se nám osobně vede dobře. Tomu tak je, tohle nutno akceptovat, než se cokoliv změní. My nejsme spojeni s planetou Zemí, my nejsme spojeni s přírodou, my nejsme spojeni s kreaturami, s živočišstvem. My prostě nemáme zrovna žádný orgán, kterým vnímáme zájmy něčeho, co je větší než my, než naše ego. My necítíme, kam patříme, my na to tvoříme jen teorie. To znamená, že my jsme se úplně vzdálili nějakému pocitu zapojení. Možná, že takový pocit tady nikdy nebyl, já nevím, jak to vnímaly dřívější generace, ale když se podíváte na to, jak dříve žili lidé, jak vnímali třeba takový roční cyklus, tak si myslím, že byli skutečně o mnoho více ve spojeni se svým okolím. Oni také museli být spojeni s těmi cykly a s přírodou, protože neměli ty technologie, jakými vládneme my dneska. A proto žijeme podle mne v naprosto jedinečné a úžasné, ale taky napínavé době, protože se v nás musí něco zásadního změnit, my musíme vyvinout cítění s celkem, nebo jinak nepřežijeme. A to je tedy, milí přátelé, docela revoluce. Protože to je nutno udělat rychle a nemáme na to žádné návody.

Proč já o tom takhle obšírně mluvím. Protože dělám konstelace a domnívám se, že tato metoda nás poměrně dost konsekventně nutí, se dívat na to, co je nejen v nás, ale i na to, co je kolem. Do čeho my to vlastně patříme. Já nechci tvrdit, že konstelace jsou jediná metoda, to je jasné, že ne. A ani nechci vypadat jako nějaký konstelační šílenec, který je do té „své“ metody úplný blázen. Ale já prostě vidím, že tahle metoda je moc dobrá k tomu zmenšení se. K tomu pochopit, že když jsem veliký, tak se o nic nemohu opřít, naopak se všichni opírají o mě. Když jsem příliš velký, tak to k ničemu nevede. Nevede to k ničemu v rodině, kde mám čím dál tím větší problémy, nevede to k ničemu v práci, kde přebírám to, co nemohu unést a nevede to k ničemu ani v globálním měřítku, tak, jak jsem o tom zrovna vyprávěl.

Kdysi když jsem byl mladý, tak byl v módě slogan „Small is beautifull“. Ale pak přišla globalizace a desetiletí všechno neustále rostlo. Koncerny, korporace, moc, příjmy těch horních pěti procent. Životní úroveň téměř všech. A tenhle neustálý růst nás ale brzy zabije, a my to už tušíme a děláme si do kalhot strachy. Stáváme se čím dál tím víc agresivnějšími, tak jako krysy zahnané do kouta. Takže, vážení, pokud my se nějakým zázrakem nezačneme opět zmenšovat, nebo snad ten růst neobrátíme směrem dovnitř, neuděláme z něj růst vědomí, tak to příroda udělá za nás. A to je asi tak vše, co jsem vám dnes večer chtěl povědět. Děkuji za pozornost.

Žádné komentáře: