čtvrtek 16. listopadu 2017

Spasitel za deset miliard

„Tak nám prodali Spasitele,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. „Kterýho Spasitele, paní Müllerová?“, otázal se Švejk. „No přece toho mírně poškozenýho, trochu přemalovanýho, u kterého vůbec není jistý, že ho ten Leonardo nakreslil, i když, vašnosti, prý že asi jo, tak toho. Zrovinka u Christie’s, kde by taky Krista měli dražit, že ano. Jo, a ten původní majitel byl nějaký ruský miliardář, tak ten si asi docela vydělal. Ale víte, vono se neví, kdo ho koupil, toho Spasitele, asi nějaký princ vod Saudů. Voni jejich sousedi Emiráti tam zrovna otevřeli takový muzeum, a že si prý chtějí půjčit tu Lízu, tak by se jim, těm Saudům, ten Spasitel na sichr hodil. A mezi náma, pane Švejk, co už je 450 americkejch míčů pro takovýho jednoho prince, kterej si před dvěma lety, jen tak aby nelelkoval, koupí za půl miliardy dolárů jachtu ňákýho obchodníka s vodkou.“ „Jojo, paní Müllerová, ten svět je pořád divnější,“ odvětil Švejk a poněkud vyčerpán jejím dlouhým monologem se vydal sbírat psí hovínka.

Ach jo. Co by na to řekl asi Leonardo. A co Spasitel. Vymknutá z kloubů, doba šílí. Ale pardon , to je starý Will, ten se narodil sto let po Da Vincim, takže se nemohli potkat. Škoda vlastně, oba byli mystičtí moralisti a oba prý na kluky, jak to už u geniů bývá, takže by si asi rozuměli. Ještě 1958, to mi byly čtyři roky, se zdál být svět docela při smyslech, protože tento obraz byl vydražen za 45 liber. Nutno dodat, že byl připisován jednomu z Leonardových žáků. Pak zmizel, aby se teprve 2005 znovu objevil v USA. Naposled byl „k mání“ 2011, kdy ho koupil také „neznámý kupec“ pravděpodobně právě ruský miliardář Dimitrij Rybolovlev, jež si nynější dražbou přišel na bratru sedm miliard. Že nemáte na nájem? Že zdražilo před Vánocemi máslo? Děláte si prdel?

1958 (cena obrazu: 45 liber) jsem se proháněl se staršími kluky a síťkou na motýly po loukách naší chaty u Slapského jezera. Byli jsme první osadníci na „Hrdličce“, louky v okolí se ještě sekaly kosami (a ženci si k tomu zpívali!), svítilo se petrolejkou a kamarádi měli sbírky motýlů, které by jim dnes závidělo možná i Národní Muzeum. Protože motýlů, vos, včel, velkých chroustů a jiné havěti, to si pamatuji dobře, bylo přespočet. Pak se to nějak zvrhlo a 2017 (cena obrazu: 450 milionů dolarů) je peněz najednou víc než brouků a motýlů dohromady. Aspoň pro pár bohatých. Nebo že by hmyzu ubývalo?

A tak se zdá, že těch pár farizejů od času Spasitele zatraceně zbohatlo, ale jinak se nic moc nezměnilo. Chudých osmdesát procent se pere o kůrku a čas od času se pak srotí a pochodují na nějaký palác bohatých. Většinou je ale zrovna tento palác jen kulisa, kterou jim tam bohatí postavili. Kulisu pak „lid“ zapálí a tleská a tancuje kolem toho ohníčku a když to dohoří, tak se zase rozejdou, neboť je zima, a v televizi dávají Sex ve městě. Něco podobného jako Sex je pro ty dnešní farizeje pocit, že jim na stěně visí jejich obraz za deset miliard. Co je na něm, je až tak moc nezajímá. Koneckonců byl Salvátor Mundi prodán v rámci dražby moderního umění a to dneska vypadá jako svačinový papír Franty, ovšem zarámovaný a se zbytkem svačiny. Ale co miliardáři. My všichni přece kupujeme „značku“, předražený kus něčeho, o čem jsme kolektivně přesvědčeni, že nám to zvyšuje společenský status. Nejinak to nakonec bude i s naším privátně anonymním princem.

Pokud si ovšem vzpomínám, tak Kristus chodil po světě v naprosto obyčejných sandálech a zcela neznačkové košili. Hodinky neměl vůbec. Říkal lidem, aby se vykašlali na prestiž a závist a pracovní dobu od sedmi do pěti a především, aby se o to, co mají, podělili s těmi, co nemají. Ale protože je to už tak strašně dávno a protože dneska brouka a motýla už moc nevidíš, a nikdo si nezpívá, když kosí louku, tak jsme vymknutí z kloubů a docela šílíme. A to čím dál víc, protože se blíží Vánoce. Nebyl by, ještě než nám úplně rupne v bedně, k mání nějaký Spasitel? Nějaký, který by se nenechal koupit??

úterý 14. listopadu 2017

Deset rad pro muže v krizi

Poslední dobou se setkávám s úžasnými muži, kteří jsou v krizi. Chlapsky řečeno vězí (někdy mohu po pravdě napsat i „vězíme“) až po krk ve sr..kách – jinak se to těžko dá vyjádřit. Příčiny jsou různé. Buď jsou konkrétní – vztah či nevztah, různé zdravotní potíže, hroucení v práci či zhroucení podnikání, nebo difuzní – bezvýchodnost, pocit oddělenosti od života, závislosti, deprese a někdy dokonce i hluboké fyzické bolesti bez zjevné příčiny. Chybí nejen radost z činů, z „dělání“, což je hlavní zábava muže, ale i smysl jakékoliv činnosti. Co se to děje s pány tvorstva? A existuje nějaký způsob, jak z toho ven?

Návrat Bohyně na její trůn (o tom jsem už mnohokrát psal) a zároveň světová krize „mužského principu“ spolu se stále se stupňujícím transformačním tlakem má za následek, že se všem těm, kteří sázeli na stabilitu, růst, kontrolovatelnost, vědu a racionalitu – potažmo tedy na mužský princip, drolí svět pod rukama. Stává se tekutým, neuchopitelným, nepochopitelným a prázdným. Po tisíciletích přehlížení se Bohyně vrací v podobě Kálí či Éris* a zapříčiňuje ekonomické krize, bankroty, mlhu a chaos, rozbroje, konflikty a války, výkyvy v počasí a na burzách jakotož i v náladách mužů a nejistotě jejich srdcí. A aby toho nebylo málo, hlásí věda u mužů rok od roku klesající množstvím spermií.

Ačkoliv jsem přesvědčen, že návrat ženského principu a s ním spojené turbulence prostě my muži musíme „jen“ vydržet, shromáždil jsem deset jednoduchých návrhů, které nám mužům (doufejme) těch údajně sto chaotických let, které prý vždy provázejí přechod mezi jednotlivými eony (věky lidstva), pomohou přežít. Zde jsou:

1. Nalezni disciplínu a řád
Ačkoliv to zní paradoxně, je právě v dobách chaosu důležité, zachovávat jistou disciplínu. Pravidelný spánek, jídlo a především optimálně nejméně jedna hodina denně věnovaná meditaci (nebo jinému duchovnímu cvičení) nás muže ukotvuje v našem „zdravém“ mužském principu víc, než cokoliv jiného.

2. Neutíkej
Zoufalí muži často utíkají do alkoholu, tabáku, marihuany (případně tvrdších drog), sexu, informací (internet!), výkonu (sport, práce...) nebo jednoduše jen „pryč“. Zoufalí muži utíkají od žen (a dětí). Zoufalí muži utíkají ve chvíli, kdy by jim prospělo, se zastavit. Zastavení bolí víc než útěk. Ale zatímco útěk rapidně snižuje šanci na změnu, zastavení ji zvyšuje.

3. Nepij
Alkohol je zkratka k Bohu a Duchu. Ne nadarmo má spirit a špiritus stejný původ. Zároveň ale působí jako narkotikum. Bolesti se ovšem jen tak nezbavíme a zkratky nefungují. Pokud používáš alkohol jako způsob, jak udusit onu bolestivou nejistotu v sobě, přestaň pít a už se alkoholu ani nedotkni. Pravý bojovník raději zemře detox-bolestí, než aby svůj život vzdal ještě před koncem. A propos – totéž platí pro kouření.

4. Ucti tátu
Naši mužští předci jsou ti jediní, kteří nám mohou pomoci, když se nám nedostává sil. Podívej se detailně na všechny tvé „ale“, na ten skrytý odpor vůči tátovi. Nebo na tvé zbožnění táty. Obé není uctění. Věta zní: Milý táto, tys byl takový, jakýs byl, a já tě tak beru. Ani já nejsem dokonalý.

5. Uzavři mír s prázdnem
Konzum, hromadění věcí kolem sebe, naparování se a chvástání tím, co „máme“ slouží k tomu, abychom nebyli konfrontování s prázdnotou. Vnitřní prázdnotu, která nás ve společnosti, zaměřené na výkon a hojnost děsí, překrýváme vnějším plněním. Prázdnota je ale vždy zde, jen ji je potřeba objevit, přijmout a uznat. Vnitřní prázdno není nepřítel, je to průvodce k naší esenci. A tak je dobré, udělat čas od času kolem sebe prázdno. Vnější prázdnota nám pak může pomoci vyrovnat se s vnitřní prázdnotou – do doby, než objevíme to, co je důležité. Prázdno je také do jisté míry synonym ticha. Chceš-li pochytit, co ti tvůj vnitřní hlas říká, neřvi.

6. Choď do přírody
Příroda je Velká Matka – z ní jsme vzešli a do ní se po smrti navrátíme. Ne náhodou putuje moudrý americký terapeut a kouč Bill Plotkin (doporučuji česky vydanou knihu: Soulcraft-Síla duše) se svými „rozsypanými“ klienty dny a týdny divočinou. Buď v přírodě přes noc, celé dny, lépe ještě třeba i měsíc. Bez mobilu! Hory jsou pro nás muže skvělé. Les je náboženství vlků a mužů.

7. Uznej toho v sobě, koho odmítáš
Ta tvoje část, která se vzteká, která je agresivní a zlá, nedostatečná a nedokonalá, zbabělá, ta, která „nevyhovuje“ – i tato část patří k tobě. Pochop, že vnější agrese je pouze projekce tvé zloby na tuto vlastní „temnou část“. Uznej ji a přijmi ji do svého srdce. Patří k tobě a má svoje místo. Nesnaž se být hodný, správný, dobrý. Teprve přijetí vlastní agrese, zloby a nesnášenlivosti dává muži sílu, která mu umožní nemuset být agresivní na své okolí.

8. Začni s rituály
Seznam se s rituály pro muže. Dělej někde častěji a sám oheň. Modli se, i když to neumíš, nevěříš na to nebo ti to připadá trapné. Modli se k Bohu nebo k Bohyni, k Heliu-Ra-Slunci, k Luně, ke větru, ke skalám a stromům, ke Královně Máb a Velikému Manitou, mluv s mraky, hvězdami či divou zvěří. Oslavuj kruh roku. Seznam se s tzv. pohanskými svátky a slav je.

9. Scházej se s podobnými muži
Když kolem tebe není žádný mužský kruh, začni s ním sám. Mužský kruh je jednoduchý: Každý, kdo si vezme slovo (talking stick nebo řečnický kámen), vypráví o tom, co se mu děje. Ostatní naslouchají, nekomentují a neradí. Uprostřed leží meč – pokud se mluvící ztratí v mlze, začne „fabulovat“, blábolit nebo bavit ostatní, někdo z kruhu povytáhne meč. Je to přátelské a silné upozornění: Ztratil jsem tě. Necítím tě. Vrať se k substanci! Když sdílející skončí, meč se zase zasune. Smí se delší dobu mlčet i reagovat na to, co řekl někdo jiný, ale vždy jen, vzal-li si muž slovo.

10. Neboj se
Jak to říká Deida a Castaneda/Don Juan: Bojovník ví, že už je mrtev. Nemá tedy z ničeho strach. Především nemá strach z toho, že neobstojí, nebojí se pádu, dna, odsouzení, nemá strach, že se bude bát. A není hrdý na to, že obstál. Prostě jde dál po cestách, které mají srdce, a dělá, co dělat musí. Krom svého srdce není nikomu ničím povinován.

• • • • • • • •
* Kálí je aspekt trojjediné Bohyně v její ničící a smrtící podobě. Zároveň ovšem nejen bere, ale způsobuje i nutné obnovení.Kálí říká: „Kde voda hnije, tam protrhnu hráze. Ale s láskou je protrhnu.“
Éris je starořecká bohyně sváru a sporů. Na svatbě Pelea s Thétis, ke které nebyla pozvána, hodila v přestrojení za babici mezi hosty zlaté jablko, do kterého bylo vyryto „Té nejkrásnější“. Okamžitě se o toto jablko rozhořela hádka mezi Afroditou, Athénou a Hérou. Jak víme, tři bohyně rozsoudil až mladý Paris, který přiřkl jablko Afrodítě, jenž mu za jeho hlas slíbila nejkrásnější ženu světa, Helenu. Jak to dopadlo, by měl vědět každý, kdo dával v dějepise pozor.

středa 8. listopadu 2017

Konstelace, spiritualita a osobní rozvoj

Toto je zkrácený přepis přednášky, kterou jsem měl před lety U Džoudyho. A je to příšerně dlouhé, takže asi to málokdo přečte. Já si ale nemůžu pomoci - mě se ten text zdá docela zásadní. Takže, pokud budete mít chvíli čas a trpělivost a pokud ještě jste schopni číst delší texty, tak vám moc děkuji.

Dobrý večer. Nejprve musím říci, že jsem velice v údivu, protože je vás tu tolik. Já jsem před třemi dny, v neděli v sedmnáct nula nula uzavřel poslední můj seminář před měsíční přestávkou, seminář pohádek a mýtů, a udělalo se mi nesmírně dobře. Řekl jsem si, že mám teď volno. Ale pak jsem si uvědomil, že mám ještě tuto přednášku u Džoudyho. Přesto jsem dneska, když jsem se podíval, co že je to za téma, tak jsem si řekl, že to je tak všeobecné, že asi nikdo nepřijde. Teď, před Vánocemi a v tomhle počasí na to nepřijde vůbec nikdo... Takže na jednu stranu jste mě strašně potěšili, na druhou stranu, kdyby fakticky nikdo nepřišel, tak jsem mohl jít domu... (Smích v publiku). Já jsem ještě k tomu udělal i druhou chybu, protože vždy k těm tématům, které tady nebo v Maitrei prezentuji, napíšu takovou menší stať o tom, co vás jako návštěvníky čeká, a to jsem taky zapomněl. Jak i na mém webu, tak i na webu u Džoudyho je prostě jen ten název a tím to končí. Takže to, že jste přesto přišli na tuto přednášku je prostě úžasné ... (ze sálu: „Možná že právě proto!“, smích.)

Začneme tedy nejdříve takovou definicí těch pojmů, co jsou v názvu večera, a co si pod nimi vlastně představujeme. Začnu od zadu. Osobní rozvoj je dozajista takový nejvíc neutrální pojem z těch tří. To je to, co mám já a lidé, kteří pořádají semináře, napsáno v živnostenském rejstříku, rozvoj osobnosti. Když tedy jdu na nějaký takový seminář, tak rozvíjím samozřejmě především svoji vlastní osobnost, nějak na sobě pracuji, představuji si, že ze mě bude lepší člověk, nebo chytřejší člověk, že budu mít větší úspěch, lépe randit, obstojím lépe v manželství nebo tak. Takže tady stojí to „já“ na prvním místě.

Otázka ale je, vůči čemu se rozvíjím. Nebo taky – kam se vlastně rozvíjím, kam ve smyslu popisu polohy vůči zbytku mého okolí. A také – když se rozvinu, nebudu tam sám? Já se totiž nerozvíjím ve vzduchoprázdném prostoru. Kolem mě jsou lidé, mí blízcí, kteří tím, že se já rozvíjím, jsou také nějak zasaženi. Třeba mě následují, nebo třeba naopak mě začnou házet klacky pod nohy. Nebo tvrdit, že jsem se pomátl. Takže my vidíme, že i u toho osobního rozvoje je to, co je kolem, to, do čeho je můj osobní rozvoj zasazený, důležité. I můj individuální, takový vlastně docela privátní osobní rozvoj má cosi společného s mým okolím, s tím, co nejsem já. Třeba začnu lépe chápat vztahy s mojí partnerkou, což ji moc potěší. Nebo pochopím to, proč se pořád hádám se šéfem a to okolí na můj rozvoj zareaguje. Vlastně nemůže nereagovat. A tady přicházím s tvrzením, že osobní rozvoj se může dít jen v relaci k mému okolí, a že tedy k němu potřebuji být součástí něčeho.

To zasazení mého „já“ do nějakého okolí se ještě zvýší, když se podívám na ten prostřední termín – spiritualita. Co to vlastně ta spiritualita je? Já se k tomu budu snažit dopracovat tak trochu netradičně – přes různé druhy inteligencí. Existuje takový hezký obrázek, taková pyramida, jak na sebe čtyři druhy naší inteligence navazují, jak jsou na sebe naskládány. Možná, že jste to už někde viděli. Bázi té pyramidy, její základnu, tvoří tělesná, fyzická inteligence. To je to, co nás naučí jako malé dítě například chodit, nebo později plavat. Nebo když jedu dneska autem, tak se u toho klidně mohu bavit, protože prakticky všechny důležité pohyby dělá mé tělo, šlape na pedály, ruka řadí a tak dále. Jistěže je to řízeno také odněkud z hlavy, ale ty pohyby, ta inteligence, chytrost, která ví, co dělat, je zafixována někde hodně hluboko. Takže když na semaforu naskočí červená, tak tahle inteligence ví přesně, co dělat.

Nad touto inteligencí je pak postavena taková ta klasická inteligence rozumu, kterou můžeme testovat v inteligenčních testech, zjišťovat naše IQ. Tento druh inteligence je, když se podíváte do různých škol, nebo podniků, bohužel stále ještě nejvíce ceněný v naší společnosti. To znamená, že celý náš školní systém je vybudovaný na procvičování této inteligence, a to ještě takovým dost nesmyslným memorativním způsobem, že si plníme hlavy spoustou vzorců, jmen, pouček a dat, ale vlastně s tím nic neumíme udělat, kromě to vychrlit na zkoušejícího. Například když jsem se učil na zkoušky léčitele v Německu, tak jsme se museli učit nazpaměť všechny kosti a kůstky v těle, což nikterak, absolutně nikterak nezvyšuje vaše léčitelské schopnosti. Podle toho to potom ve zdravotnictví vypadá. Ale to je téma na jiný večer.

Na této inteligenci jako třetí vrstva té pyramidy leží tak zvaná emoční inteligence. Pomalu se i u nás už začalo proslýchat, že emoční inteligence je důležitá například v managementu firem, ve vedení lidí, ale ona je vlastně nesmírně důležitá pro řešení problémů všude tam, kde jde o mezilidské vztahy. Problém mezi partnery prostě nevyřešíte bez zapojení tohoto druhu inteligence. Takový začátek ve vývoji vlastní emoční inteligence přitom je schopnost vnímat své vlastní pocity. Mít odvahu jít do hloubky vlastních pocitů, mapovat je, nevyhýbat se nepříjemným pocitům, nepotlačovat je. To taky je nezbytný předpoklad pro fungování vztahů mezi lidmi. Druhá fáze je s tím, co cítím, prostě být, nepropadat tomu, ale ani to neodsouvat, nebanalizovat, vydržet a strpět takříkajíc ten můj pocit vedle mě, akceptovat ho jako moji součást, která často hodně bolí. Třetí krok by byl, naučit se vnímat a hlavně akceptovat pocity druhých, nevyvracet je, necítit se jimi být ohrožen. Potom mohu mé pocity a pocity toho druhého nebo i ostatních lidí pomalu dávat do souladu, ale jen skrze akceptování toho, že každý má prostě právo na své pocity. To by tedy byla emoční inteligence.

Úplně na špičce téhle pyramidy je umístěna spirituální inteligence. To je to, co dává našemu životu smysl a zároveň přesah do něčeho většího. Je to tedy něco, co by mohlo být vyjádřeno slovem transcendence, latinským výrazem pro přesahování, překračování, které je většinou používáno ve smyslu přesahu naší fyzické existence směrem k bohu nebo božstvu. Ale možná že nejpřiléhavější definice je ta, která mluví o spiritualitě jako o našem vztahu k tomu, co je větší než já nebo my. Pro mě osobně je to ta nejdůležitější definice spirituality. Ta pro mě neznamená chodit do kostela, neznamená vůbec ani v něco věřit, ale spiritualita je pro mě konfrontace s něčím, co je prostě větší než já, co mě přesahuje, co nemohu kontrolovat. To trochu rozvedu.

My jsme taková zvláštní kultura, civilizace, která se snaží všechno stoprocentně kontrolovat. Nejde mi tu jen o náš pocit, že nás kontroluje stát nebo že jsme manipulováni reklamou a kontrolováni skrze nějaká media. To jde hlouběji a ta touha po kontrole e zakořeněné v každém z nás. Růst paláců pojišťoven, množství pravidel, kterými se čím dál tím více řídíme a mnohdy po nich i voláme, naše celé přebujelé zdravotnictví, to všechno svědčí o naší touze, mít vše, hlavně tedy ty nepříjemné věci, pod kontrolou. Když si jako cyklista nasadím helmu a najednou si myslím, že jsem na té bezpečné straně existence, nebo když jako ukázněný chodec, jak jsem nedávno zažil v Německu, čekám i při úplně prázdné ulici na zeleného panáčka, to vše patří k našemu šílenství po jistotě, po kontrole. Kontrola je ale vždy spojena s pocitem, že já jsem, nebo alespoň mohu být větší. Větší než to, co kontroluji, na co se dívám jako na kontrolovatelné, nebo jako na to, čemu mohu pomoci, to je totéž.

Naše touha po kontrole se ale pomalu stává obsesí. Nejkrásněji to v současné chvíli vidíme na příkladu takzvané prasečí chřipky. Každý den se setkáváme s takovým hlášením medií, kolikže už umřelo na prasečí chřipku lidí. Myslím, že poslední stav je dvacet dva. Kolik umřelo na normální chřipku, to samozřejmě nikdo neříká. V Česku je to za chřipkovou sezonu, jak jsem slyšel, přibližně čtyři a půl tisíce. O tom se vůbec nemluví, mluví se o ohrožení skrze „zákeřnou“ prasečí chřipku a samozřejmě o tom, co proti tomu můžeme udělat. Na tom našem pocitu „muset s tím něco udělat“ se potom výborně sveze několik farmaceutických koncernů, jak víme. Ale naše kontrola se projevuje i například v našem vztahu k přírodě. Německý filosof Wolfgang Giegerich, který se hodně věnovat těmto problémům, uvádí, jak lidé, kteří cestovali ještě v sedmnáctém století přes Alpy, vnímali tu divokou přírodu, ony srázy a ledovce, jako něco nesmírně hrozného, děsivého, bylo to prostě esteticky nehezké. A jak se radovali, když sjeli na opačné straně zase do „normální“ to znamená kulturní krajiny. To se od romantizmu změnilo, my nyní vnímáme divokou přírodu jako krásnou, nedotčenou, panensky čistou. Co se stalo? My jsme si vnitřně přírodu prostě podmanili, ochočili jsme si ji, už se jí nebojíme, tím, že o ní všechno v uvozovkách „víme“, jsme ji v našem vnímání začali kontrolovat. Na bouře a blesky jsme vymysleli hromosvody, vlky a medvědy jsme vybili, na kousnutí jedovatého hada máme antisérum. Nyní už jsme to my, kdo chrání přírodu – a samozřejmě chránit lze jen něco, co považuji za slabší, menší.

Proč ale já o naší touze po kontrole tak dlouho mluvím. Podle mě je to přímý opak spirituality, takové antisérum proti spiritualitě. Čím víc my upadáme do pocitu, že vše můžeme zvládnout, že jsme pojištěni, materiálně zajištěni, že se nám víceméně nemůže nic stát když budeme pouze následovat nějaká pravidla, tím více se vzdalujeme pravé spiritualitě. Ztrácíme bohy, chcete-li. My tím propadáme takovému pocitu, že my jsme páni tvorstva, a že nad námi už nic není. A to je nesmírně vysilující a zdrojově chudý stav.

Potom začíná naše spiritualita degenerovat do nějakého pocitu víry, který je spojen s takovou esoterickou cukrovou vatou, že je to krásné, ten bůh, bohyně, nebo osvícení, že „tam“ nahoře je všechno světlé a dobré. Já se tady nechci navážet do nějakých esoterických festivalů, ale když přijdete na takový festival, tak tam všichni pobíhají v takovém sladkém poblouznění, léčí a milují svůj život a samozřejmě životy všech lidí a hlavně velryb a delfínů, ty se přece pořád tak hezky usmívají. To je pak ta učesaná a impotentní spiritualita. Jeden chasidský rabín ale pravil, že bůh není hodný dědeček, ale zemětřesení. Zemětřesení je ovšem něco, co my nechceme. My raději chceme nějaký takovýto (Jan ukazuje na stěnách visící obrazy) pohled do zasněných esoterických dálav, a to utrpení, to negativní, tu nejistotu, ten stín, to všechno my z toho obrazu odfiltrujeme a pošleme pak někam, kde se o to někdo dobře postará – třeba k arabským teroristům. Ti pak z našeho hlediska určitě nejsou spirituální, není-liž pravda, ale oškliví.

To má ovšem tu nevýhodu, že já pak setkání se skutečnou spiritualitou nevydržím. Já potom dostanu nějakou tu psychospirituální krizi, nebo se prostě zblázním, jak PSK vidí stále ještě většina psychiatrů, a oni mě dají na prášky. Protože setkání s tím, co je větší, a co tedy nemohu kontrolovat, dokonce ani obsáhnout mou myslí, to ve vysoké míře ohrožuje tento náš základní pocit jistoty a vědění. Castaneda ten „náš“, svět, ten materiální, který podrobujeme neustálému výkladu, neboť se ho tím „zmocňujeme“, nazýval Tonal. A ten druhý svět, svět magie, šamanů, bohů a kouzel, tomu říkal Nagual. Tam se pak setkám s tou spiritualitou, kterou věda a potažmo tedy ani psychiatři neuznávají, a já si s ní nevím rady, protože jsem už dávno zapomněl, jaké to je, být ohromen, tam je zase to zemětřesení, já se třesu před tím, co je větší. A jsem, aspoň na začátku, jako malé dítě. To znamená bez-mocný. Nebo i ne-mocný.

Takže základ spirituality vidím v tom, že se vzdám toho pohledu, který již zmíněný Wolfgang Giegerich nazývá „aréna-pohledem“. Musíte si to představit tak, jako že sedíme v takovém Koloseu, kolem dokola všech jevů, které se dějí tam dole pod námi a my je určujeme, podle toho, jak zvedáme nebo otáčíme dolů náš palec. V té aréně my, kteří sedíme v těch kamenných řadách, nejsme ohroženi, my se nevystavujeme, my jsme v bezpečí tohoto způsobu dívání se na svět. My se nezapojujeme do toho, co se v té aréně děje, my zůstáváme vně toho. Když se podíváte na tu společnost, ve které žijeme, tak tenhleten pohled je čím dál tím rozšířenější. To je samozřejmě i vědecký pohled, pohled badatele, který podrobuje objekty a jevy svému zkoumání. Který si myslí, že je vně toho, co zkoumá. Proto je také současná věda svojí podstatou anti-spirituální. Pan Grygar coby známý astronom tedy ani nemůže jinak než rozdávat bludné balvany všem těm esoterikům. I když to jde úplně mimo věc samu, mimo vlastní spiritualitu.

Tenhle úděs před tím, co je skutečně větší než my, je nám všem společný. Já si vzpomínám, jak jsem byl v Nepálu, a jak jsme spali za vesnicí pod tím krásným, hvězdnatým nebem. Před západem slunce k nám přišli vesničané, kteří nás chtěli přesvědčit, abychom šli spát do těch jejich temných, na noc zabedněných domečků. My jsem se smíchem odmítli – ale jim do smíchu nebylo, oni měli hrůzu z toho, zůstat „v divočině“. A vůbec nemohli pochopit, co jsme jim říkali o kráse a tichu a nekonečném prostoru nad hlavou – pro ně to prostě bylo ohrožující. Ale ne kvůli divým zvířatům, prostě jen kvůli tomu, že se na přírodu dívali jako na něco, co třeba uctívat a čeho se báli a co bylo větší než oni a co jim tedy nahánělo hrůzu. Ale my přece máme proti hadům sérum a proti zemětřesení betonové stavby, a když náhodou přijde klima-katastrofa, tak ji Klaus buďto popře, nebo si naši vědci nebo ekonomové s ní už nějak poradí. Ale v tomhle aréna-pohledu není místo pro boha nebo bohyni, nebo božstvo. Ty jsou tam vyloučeni, ty se tam prostě mohou vyskytovat pouze v rámci toho „hezkého“ obrazu, jako hodní dědečkové, nebo jako abstraktní princip lásky.

Takže ještě jednou, spiritualit je pro mě konfrontace s tím, co nemohu kontrolovat. A až po této konfrontaci, od tohoto mého setkání a vydržení té bázně, až od tohoto okamžiku se pro mne začne na hluboké úrovni skutečně něco dít. Předtím to bylo jen plané řečnění. Tady pro mne začíná mystická cesta. Cesta, která mne změní, ať chci nebo ne. A tady jsem už hodně blízko toho, co se pro mě skrývá v konstelacích.

Konstelace jsou, stručně řečeno, metoda osobního růstu a zkoumání vztahů v celém systému a to za pomoci postavení modelu tohoto systému. Já si vyberu ze spoluúčastníků zástupce pro jednotlivé členy mé rodiny, nebo mého podniku, organizace, nebo toho, co považuji za ucelený systém, a postavím je v prostoru podle mého vnitřního obrazu. Potom si sednu, dívám se na to zvenčí, nemusím nic dělat, a ti zástupci, takhle postavení do konstelace, se najednou dostanou do pocitů, které velice často mají velikou spojitost s tím, co se v tom dotyčném systému děje nebo dělo. A to aniž by věděli, co se v mé rodině děje nebo tak. Pro tento jev, odborně se tomu říká vnímání v zastoupení, existuje spousta vysvětlení, které tu teď nebudu rozvádět, řeknu jen tolik, že konstelace původně vznikly jako psychologická nebo rodinně poradenská metoda.

Konstelacemi pak můžu zkoumat různé problémy v rodině, stále se opakující vzorce chování v mezilidských vztazích, nebo například moje tendence k alkoholu, kde se potom zjistí, že třeba dědeček taky pil a byl za to celou rodinou odsuzován a nakonec odsunut do nějakého ústavu a já ho z věrnosti k systému kopíruji. To jen jako příklad. Pro mě je teď v rámci tématu této přednášky důležité, že konstelace vznikly jako poradenská metoda v rámci řešení osobních problémů, tedy osobního růstu, že tedy ke mně přicházejí klienti, kteří si sednou na tu horkou židli a vyprávějí něco o tom, co by chtěli vyřešit. Tedy že přicházejí s něčím, co se primárně týká jich samotných. A já se tam ale vždy snažím dívat na to, jak ten klient a jeho problém souvisí s celkem, s celým systémem. Já tedy obracím jeho pohled vždy na celý jeho systém, a to ještě jako někdo, kdo ten systém nezná, kdo tedy neví. Já nesmím vědět, abych se nestal větším než klient a především než jeho systém, protože pak bych podle toho, co jsem řekl, ten systém měl rád „pod kontrolou“ a ten systém by se mi zcela uzavřel. Pod slovem systém rozumím buď rodinu, tedy genetický systém předků, který je směrem dozadu nekonečný a který se po pár generací ztrácí v nějaké té časové mlze, nebo systém lidí na pracovišti, nebo v organizaci nebo nějaký jiný systém částí, které spolu komunikují.

Takže se každou konstelací díváme vždy na celek. A když tak stavíte a stavíte konstelace, když jako já deset let neděláte nic jiného, tak začnete zjišťovat, že se ve vás začíná něco zásadního měnit. Váš pohled na svět, na vztahy a souvislosti v něm, se začne vyvíjet. A tento vývoj souvisí se spiritualitou. Člověk se totiž v konstelacích dostává, a to aniž by vlastně vědomě chtěl, neustále do kontaktu s tím, co je větší. Tady jsem u té definici spirituality, o které jsem mluvil před tím. Já začnu chápat, a to jak i jako klient, tak i jako konstelář, že nejsem ten největší. V našem původním rodinném systému už vůbec ne. Tam jsem dokonce většinou ten nejmenší, protože stojím na konci řady, na konci historie mých předků. Za mnou stojí mí předci, tedy táta a máma, možná že i tety a strejčkové, za nimi stojí prarodiče, dědeček a babička z tátovi strany a dědeček a babička z máminy strany, za nimi zase jejich rodiče a já jsem ten nejmenší.

Co to ale znamená, v řeči konstelací, větší a menší? To je docela jednoduché to vysvětlit. Kdyby nebyli mí rodiče, tak bych nebyl já. To je jasné, oni mně dali život, nebo, chcete-li, život přišel ke mně skrze ně. Kdybych ale nebyl já, tak oni stále ještě jsou. Jejich život neodvisí od mého, můj ale od jejich. Takže to je nerovnováha, kterou já nemohu vyrovnat, já jim jaksi nemohu dát něco, co by vyrovnalo můj život. To je docela esenciální. Díváme-li se na to takhle, tak jsou naši rodiče a samozřejmě i jejich rodiče a tak dál něco jako bozi. V tomto ohledu, ve smyslu dávání života, se jim nemůžeme vyrovnat. My můžeme to, co nám dali, pouze dát dál. Třeba našim dětem. Ale to neplatí jen o rodičích. Podobně je to třeba s přírodou a námi. My jsem součást přírody a bez ní bychom tu nebyli. Ale ona bez nás úplně klidně. To je důležité si uvědomit, když ji ničíme a pak ji zase chceme chránit. Obě činnosti vycházejí z našeho pocitu vlastní velikosti, který je ve vztahu k přírodě mylný. Ale to nestačí „vědět“ to musíme do hloubky zažít. Jako nějaké zemětřesení.

Takže když stavím systémy, tak se stále setkávám s tím, že nejsem na prvém místě, že jsem do něčeho zapojený, do něčeho, co je větší, a že to, do čeho jsem zapojený je většinou, já bych řekl vlastně vždy, důležitější, než moje osobní, individuální existence. Že to svým významem přesahuje moje osobní cíle, moje záměry a tužby. I když pracuji s konstelacemi jako nějaký normální podnikový poradce, nebo třeba jako klasický psycholog, terapeut, a vůbec mě nezajímají nějaké spirituální aspekty konstelací, tak i přesto se dostávám do intenzivního kontaktu se spiritualitou. A to dokonce s tou pravou, s tou, co ohrožuje náš staletí pěstovaný „aréna-pohled“. Já to zažívám, to není o pochopení, to je o přímém prožitku.

To je ale velice zajímavý vedlejší efekt konstelací, protože když se podíváte na okolní svět a tak trochu zapřemýšlíte nad tím, co mu tedy co nám všem zrovna nejvíc chybí, tak zjistíte, že je to právě toto vědomí, že jsem součástí něčeho většího a že tím neseme, každý z nás, i odpovědnost za své jednání. Je to právě to zmenšení se, co je nutné, abychom přežili. My jsme se stali příliš velikými, příliš sobeckými, příliš odtrhnutými od zájmů celku. Ať už potom tím celkem myslíme rodinu, nebo stát, nebo celou planetu. Naše největší sebe-ohrožení spočívá v současné době v tom, že jsme naučení, myslet pořád ještě víc na náš osobní prospěch, než na prospěch toho, čehož jsme částí a bez čeho nemůžeme žít. A to prochází všemi oblastmi našeho života.

Vezmeme například naše politiky. Jistě, všichni na ně nadáváme, protože jasně vidíme, že většina z nich myslí podstatně víc na svůj osobní prospěch, než na to, za co jsou námi placeni a pro co byli námi zvoleni – na prospěch státu jako celku. Ale položme si otázku, kdo z nás by byl ochotný za stát, za Českou republiku, za češství nebo za svobodu třeba padnout? Ale ani to nemusí znamenat skutečné obětování života, stačilo by, kdyby půlka z nás se angažovala ve samosprávě, nebo v politických partajích? Ne ne, my raději nadáváme na Paroubka a na Topolánka, ale sami nic neděláme.

Vezmeme jinou oblast – ekologii. Když mi tady sedíme, v tomhle teplém, krásném sále, plném úžasných světel, tak sice víme, že čerpáme ze zdrojů, které nejsou obnovitelné, že spalujeme fosilní paliva na úkor celého světa, nejen našich dětí a jejich dětí, ale to nás vlastně příliš netanguje. Já potom sednu do auta, protože je to pohodlnější, než přeplněná tramvaj, a odjedu si. Za mnou mraky kysličníku uhličitého. Samozřejmě, že si občas na ten „celek“, na přírodu a životní prostředí vzpomenu, a vezmu papír, který jsem roztřídil a běžím s ním těch padesát metrů k nejbližšímu kontejneru. Ale už nevím, zdali bych běžel i tehdy, kdyby to bylo půl kilometru. Já si vzpomínám, jak jsme v Německu sbírali ekologicky víčka od jogurtů, protože to byl hliník a ten je nesmírně náročný na energii pří výrobě, a pak se stejně zjistilo, že přetavováním se tím, že se spalují ty barevné potisky, uvolňuje PCB, ale i kdyby se nic neuvolňovalo, my jsme pak každý rok letěli do Řecka letadlem, čím jiným, a to bylo ok.

Teď třeba máme druhý advent. Advent je latinské slovo a znamená „příchod“. Je to tedy období, kdy se připravujeme na příchod nějaké zjevně významné události – tedy buď na narození Ježíše, nebo na znovuzrození světla, na slunovrat. Během adventu se dříve lidé postili. To patřilo k tomu. Čištění, příprava, rozjímání o tom, co bylo, vlastně takový vnitřní úklid. Po tom není dneska ani památky, advent je období nejvyššího stresu až do nepříčetna. Když se teď zrovna podíváte na Staromák, tak tam ani neprojdete, jak je tam nacpáno. My jsme úplně zapomněli, že kolem nás je stále něco jako roční cyklus přírody. My do toho vůbec nejsme zapojeni. Ono je také těžké být zapojen do ročního cyklu, když si v únoru mohu na rohu u Vietnamců koupit jahody. Nebo když už v zimě moc nesněží, zato je všude tahle šedá mlha.

Nám je prostě v jádru jedno, co se bude dít s planetou, pokud se nám osobně vede dobře. Tomu tak je, tohle nutno akceptovat, než se cokoliv změní. My nejsme spojeni s planetou Zemí, my nejsme spojeni s přírodou, my nejsme spojeni s kreaturami, s živočišstvem. My prostě nemáme zrovna žádný orgán, kterým vnímáme zájmy něčeho, co je větší než my, než naše ego. My necítíme, kam patříme, my na to tvoříme jen teorie. To znamená, že my jsme se úplně vzdálili nějakému pocitu zapojení. Možná, že takový pocit tady nikdy nebyl, já nevím, jak to vnímaly dřívější generace, ale když se podíváte na to, jak dříve žili lidé, jak vnímali třeba takový roční cyklus, tak si myslím, že byli skutečně o mnoho více ve spojeni se svým okolím. Oni také museli být spojeni s těmi cykly a s přírodou, protože neměli ty technologie, jakými vládneme my dneska. A proto žijeme podle mne v naprosto jedinečné a úžasné, ale taky napínavé době, protože se v nás musí něco zásadního změnit, my musíme vyvinout cítění s celkem, nebo jinak nepřežijeme. A to je tedy, milí přátelé, docela revoluce. Protože to je nutno udělat rychle a nemáme na to žádné návody.

Proč já o tom takhle obšírně mluvím. Protože dělám konstelace a domnívám se, že tato metoda nás poměrně dost konsekventně nutí, se dívat na to, co je nejen v nás, ale i na to, co je kolem. Do čeho my to vlastně patříme. Já nechci tvrdit, že konstelace jsou jediná metoda, to je jasné, že ne. A ani nechci vypadat jako nějaký konstelační šílenec, který je do té „své“ metody úplný blázen. Ale já prostě vidím, že tahle metoda je moc dobrá k tomu zmenšení se. K tomu pochopit, že když jsem veliký, tak se o nic nemohu opřít, naopak se všichni opírají o mě. Když jsem příliš velký, tak to k ničemu nevede. Nevede to k ničemu v rodině, kde mám čím dál tím větší problémy, nevede to k ničemu v práci, kde přebírám to, co nemohu unést a nevede to k ničemu ani v globálním měřítku, tak, jak jsem o tom zrovna vyprávěl.

Kdysi když jsem byl mladý, tak byl v módě slogan „Small is beautifull“. Ale pak přišla globalizace a desetiletí všechno neustále rostlo. Koncerny, korporace, moc, příjmy těch horních pěti procent. Životní úroveň téměř všech. A tenhle neustálý růst nás ale brzy zabije, a my to už tušíme a děláme si do kalhot strachy. Stáváme se čím dál tím víc agresivnějšími, tak jako krysy zahnané do kouta. Takže, vážení, pokud my se nějakým zázrakem nezačneme opět zmenšovat, nebo snad ten růst neobrátíme směrem dovnitř, neuděláme z něj růst vědomí, tak to příroda udělá za nás. A to je asi tak vše, co jsem vám dnes večer chtěl povědět. Děkuji za pozornost.

neděle 5. listopadu 2017

Me too kampaň a krize mužů

Dlouho jsem váhal, jestli se mám zapojit do mnohdy bouřlivě probíhající diskuze kolem současné me-too-kampaně. Jednak si nerad „přihřívám polívčičku“ na aktuálních kontroverzích, jednak znám osobně některé z lidí, kteří jsou probíhající vlnou odhalení buď zasaženi nebo naopak k ní přispívají. Nakonec jsem se rozhodl jít s kůží na trh a napsat tento článek, protože si myslím, že ke kontroverzi mohu přispět nějakým jiným, dalším, možná i trochu „konstelačním“ pohledem.

Celá věc s (pozdním) odhalováním ať už skutečných nebo domnělých sexuálních přehmatů mnoha mužů má dvě strany, dva z mé pozice důležité, byť protichůdné aspekty. Nejprve je tu nepopiratelný fakt, že mnoho (možná dokonce velká většina) žen má zkušenosti se sexuálně mířenou agresí mužů. Začíná to hloupými až oplzlými poznámkami, vtipy, hvízdáním a jednoznačnými gesty na ulici a končí to zneužitím, znásilněním, násilím. Ale například i ona v Česku hojně bagatelizovaná skutečnost, že ženy vydělávají ve stejných pozicích o desítky procent méně než muži patří k tomuto skrytě agresivnímu znevýhodnění.

Pokud jak ženy, tak i muži chtějí skutečné partnerství a nikoliv boj, pokud se chceme potkávat jako bůh a bohyně, jsou všechny tyto jevy nejen zcela „mimo“, ale nutno je také tahat na světlo vědomí a mluvit o nich. O to se snaží mnoho lidí (i když stále jich není dost), a i já se ve svých seminářích na skutečné peer-to-peer-partnerství zaměřuji. Například je pro mne násilí muže na ženě, jakékoliv, od facky nebo i psychického vydírání a útoku počínaje, zcela nepřípustné. Pokud partner není schopen tento svůj přehmat reflektovat a začít sám se sebou něco dělat, jsem pro okamžité ukončení vztahu. Moje zkušenost je, že násilí je vždy známkou slabosti, skryté nedostatečnosti, komplexů – a tady musí „terapie“ agresora začít, a on sám si to musí uvědomit. Asi nepotřebuji dodávat, že to samé platí pro (daleko vzácnější případ), kdy se násilnou stane žena.

Ale doba se mění a ženy si dnes už (řekl bych díky bohu, ale spíš díky Bohyni) nenechají líbit to, co dříve. A propos Bohyně – zažil jsem na mužském semináři, v sobotu, když se dělal táborák a chlapi si povolili jedno nebo i více piv, že se kolem desáté večer kolem ohně začaly dělat „chlapské“ vtipy o ženách. Během deseti minut se zvedl opravdu mrazivě podivný vítr a do čtvrt hodiny začalo pršet a bylo po táboráku. Příští den jsem to mým účastníkům zvědomil a diskuze, která se rozproudila, byla skutečně hluboká. Tolik k té jedné půlce věci.

Druhá stránka me-too-kampaně je také důležitá, i když o mnoho kontroverznější. Jedná se o pozdní, hodně pozdní osočení „mocného muže“, že se stalo něco, pro co se ale krom tvrzení, že se to stalo, těžko shánějí důkazy a ještě hůře se to vyvrací. Je mi z mé praxe samozřejmě znám efekt traumatizace. Pokud někdo někoho zneužije, pokud dojde k hrubým přehmatům, je oběť takového jednání prakticky vždy traumatizována. V tomto stavu je téměř nemožné se jednak bránit, jednak po činu volat policii. Jenže všichni víme o faktu, že naše minulost, to, co přesně se stalo a co jsme v šoku prožili, je zpětně námi samými upravováno. Proto čím větší čas proběhl od události, která je nyní odhalována, tím nejistější je její popis. A současná vlna korektnosti, která přichází především ze Západu (nechci soudit, zdali je přehnaná, myslím však, že je částečně potřebná) se sebou nese jedno velké riziko – že totiž z vaničkou špinavé vody bude vylito i dítě – důvěra mezi ženou a mužem, mezi ženami a muži všeobecně. Právě tuto důvěru však nutně potřebujeme, abychom v budoucnosti překonaly masivní problémy, které se na nás řítí.

Ale pojďme ještě o kousek dál, hlouběji. V současných odhaleních jde téměř vždy o muže v mocenských pozicích. Ať už se jedná o režiséry, herce, producenty, politiky či – terapeuty. Nemluvím samozřejmě o moci ve smyslu agrese, ta se z této diskuze vyřazuje, neboť, jak už jsem říkal, agrese je nepřípustná v jakékoliv podobě. Mluvím o moci, která působí skrze postavení, autoritu, charisma nebo třeba i majetek. Tato moc je téměř vždy pro ženský princip přitažlivá. A miliony let jsem vyrůstali v systému, který dával právě těmto mužům (někdy samozřejmě i ženám) biologickou výhodu a tudíž i velkou atraktivitu pro druhé pohlaví. V terapii je pravidlo, že pro terapeuta (který je jasně v mocenské pozici) je jakýkoliv partnerský či sexuální vztah s klientkou/klientem tabu. Ale dá se to za všech okolností, natrvalo a vždy skutečně dodržet?

Když jsem přišel v roce 2002 do Česka, byly to moje semináře, které mě sem přivedly. Tou dobou jsem tu neměl téměř žádné sociální kontakty a lidi jsem poznával prakticky jen skrz moji práci. Mé první čtyři partnerky (se kterými jsem měl s každou z nich vždy dlouhodobější vztah) jsem původně poznal skrze své semináře a přednášky. A tak jsem se doslechl, že o mně někdo řekl, že nedodržuji terapeutický kodex a „spím s klientkymi“. Já sám jsem se ovšem řídil kodexem, který jsem „zdědil“ od Osha a jeho terapeutů-sannyasinů. Zde platila tříměsíční „karanténa“ – tedy minimálně tuto dobu počkat, než si člověk začal něco s někým, kdo se u něj něčeho zúčastnil. Proč toto píšu? Samozřejmě ne proto, abych omlouval gurua Járu a jiné „muže v mocenském postavení“, kteří využívají své fascinace (ať už skutečné, nebo pouze přechodně na jistý druh žen působící) k přehmatům a sexuálním eskapádám. Píši to proto, neboť dobře vím, že pokud má muž moc, jakoukoliv, stává se atraktivním. Je to nebezpečná atraktivita, která šimrá v podbřišku a která může – později – vést ze strany žen ke zklamání, nenávisti a k touze po odplatě. Toto je také důležité zvědomit a diskutovat.

Současná bouřlivá diskuze na me-too-téma ukazuje, jak se paradigma našeho světa mění. Roky již mluvím o tom, jak ženy získávají sebevědomí a do jisté míry i velikou sílu, která podle mne pramení ze získání přístupu k jejich vnitřním mužským kvalitám (řídit auto nebo i letadlo, vystudovat matfyz, stát se CEO nebo podnikatelkou atd.) a zároveň navrácením se k jejich ženským kvalitám (intuice, empatie, flow, sociální schopnosti, krása atd.). Muži a s nimi celý mužský svět se nyní nacházejí v krizi. Oceány jsou plné našeho odpadu z nesmyslného konzumu a růstu, atomové elektrárny vybuchují (nadto ještě v kolizi s vlnou tsunami, tj. se ženským principem), Mléčnou dráhu a hvězdy už nevidíme v důsledku přezáření (i světlo je mužský princip). Všichni nějak tušíme, že náš svět se musí změnit, nechceme-li „matku“ přírodu poničit tak, že nás vyžene ze svého lůna, vytřepe jako veš z kožichu. Tím se mužský, expanzivní, invazivní princip dostává do defenzívy, ztrácí sílu, je zmatený.

Je docela možné, že lavina obvinění žen vůči mužům je pouze jiný, možná ne příliš smysluplný, ale určitě legitimní projev nespokojenosti s námi chlapy. Vždy jsem na svých seminářích ženám radil, aby se ozvaly, aby nám mužům nenechávaly projít „blbosti“ – pohodlnost, přehmaty, neochotu se zabývat našimi bolístkami a strachy, lenost se sebou něco udělat. Protože jen vaší kritikou se my chlapi dostáváme dál, milé dámy. Pokud se totiž my muži naučíme slyšet* (nejen akusticky, ale i intuicí vnímat) vaše námitky a kritiku, bude to ku prospěchu oběma stranám. My se staneme receptivnějšími (k tomu nemusíme ztrácet své mužství, pouze omezíme naše přes-všechny-námitky-se-prosazující energii, česky řečeno hulvátství) a vy ženy se stanete odvážnějšími, sebevědomějšími, naučíte si hlídat lépe vaše hranice. Potom snad nebude tolik nutné nás muže po měsících či dokonce po letech obviňovat.

Kdysi jsem měl psa, který (jako všichni psy) začal jako štěňátko. Když udělal loužičku, bylo nutné ho hned plácnout po zadku a ne až po hodině. Vím, že se nyní za tento příměr na mne vrhne polovina mužské obce. Ale budiž – nejen tady v Řecku, kde toto píšu, ale po celém světě jsou chlapi trochu jako … hm, štěňata. Pokud z nás chcete mít úžasné vlky, je třeba se ozvat. Doufám, že po zadku nás plácat nemusíte. To pak, láskyplně, klidně můžete přenechat nám.**

--------------------
* Slyšet vaši kritiku, vnímat ji, neznamená vždy také ji uznat a změnit své chování. Někdy je ženská kritika pouze "rýpání" a tu, jak víme od Deidy, musí chlap "vydržet."
** Už vidím poznámky typu: "Tak nakonec nás Jan Bílý chce plácat po zadku!" Tak abych tomu předešel, řeknu s vaším byť tichým srozuměním. Oukej? :D :D :D