úterý 18. července 2017

Strach

Nedávno jsem vezl kamarádovu maminku z Tábora do Prahy. Během té asi hodinové jízdy jsem si vyslechl všechny její strachy. Takové ty obvyklé – uprchlíci, násilí, loupeže, požáry, povodně a zdraví. A především jeden největší. Že umře. Babičce je osmdesát dva, je sice čilá, ale už má za sebou jednu mrtvici. „Začala jsem vidět dvakrát a pak přišla taková zvláštní nevolnost spojená s únavou. A na víc si už nepamatuji. Ještě že u mě byl nebožtík manžel a hned zavolal záchranku.“

Kamarádovi je padesát a má dvacetiletého syna. A ten, pro změnu, dělá zdánlivě vše proto, aby umřel. Fascinuje ho cokoliv, co je hodně nebezpečné – třeba lezení po skále bez lana a jištění. „Mně to nějak dává obrovskou energii,“ říká, „takový kik, že vím, že žiju, i když může být každým okamžikem konec.“ A zubí se u toho od ucha k uchu.

A tak jsem v těch pár okamžicích, když babička zrovna nemluvila, přemýšlel nad tím, jak je svět zvrácený. Babička, která má život za sebou, která už prožila jednu mrtvici a – promiňte mi ten cynismus – nebylo to až tak zlé, má ze smrti strach, a kluk jeden ušatá, který má život před sebou a je v plné síle, z ní strach nemá. A umínil jsem si, že napíšu článek o strachu a především o tom ze smrti, protože smrt je jedno z posledních tabu našeho jinak tabu-prostého světa.

Osho, můj indický spirituální učitel, byl mnohokrát tázán, je-li život po smrti. A vždy se té otázce vyhýbal: „Neptej se,“ byla jeho častá odpověď, „na život po smrti, ale na život před smrtí. Protože žiješ-li tady a teď, naplno, v přítomnosti a z tvého úplného bytí, pak se tato otázka zcela ztratí. Prostě pochopíš, že je nesmyslná. Že je jen tehdy možná, když máš strach, když se tvoje ego bojí, že ve smrti ztratí tu kontrolu, kterou ke své existenci nutně potřebuje, a to zase znamená, že nežiješ úplně a docela.“

Jiný můj kamarád, který dělá do politiky, napsal na svůj Facebook, že je proti ozbrojování. Že nechce, aby se skrz nový zákon, prosazovaný ministrem vnitra, zvýšil počet zbraní mezi „normálními“ lidmi. Chce se zasadit za to, aby monopol na použití násilí, a tedy i na nošení zbraně, zůstal u státu – tedy u policie a vojska. Píše: „Dovolil jsem si vyslovit názor, že právo „nosit flintu“ není základní občanské právo a že nechci žit v džungli, kde rozhodují pistolníci a jsem rád, že žiju v Evropě. Reakce mnoha zastánců zbraní byla značně militantní, včetně výhrůžek fyzickým násilím.“

Z především mužských reakcí pod jeho příspěvkem mě zaujala jedna, kterou zde cituji:
„Na násilí nutno odpovědět větším násilím. Gándího principy v Evropě nikdy fungovat nebudou. Menší násilí, jako odpověď na násilí namířené proti mně, situaci neřeší. Stejné situaci prodlužuje. Větší situaci ukončuje.“
A na námitku někoho, že větší násilí přeci jen roztáčí kolo eskalace odpovídá:
„Aha, a kolikrát jsi už měl vyřazeny zuby od cikánů, nebo přeraženou čelist od ožralých Ukrajinců? Já mám tohle za sebou.“

Na argument s „vyřazenými zuby“ asi mnoho z nás nemá co říci. Ano, žijeme v poměrně mírumilovném státě, kde dokonce i hlavní město má jednu z nejmenších kriminalit světa. Přes naši kotlinku nevede žádná trasa muslimských migrantů, na ulicích nepotkáváme teroristy a dokonce i můj Žižkov, ve kterém bydlím, není po nocích rušen střelbou a houkáním policejních sirén, jak jsem to zažil v New Yorku a Frankfurtu, ale tu a tam jen hulákáním opilých (ale nenásilných) turistů. A přesto se zdá, že se český národ třese strachy. Televize, ta státní i privátní, kdykoliv v (západním) světě někde někdo na někoho vytáhne kudlu a začne křičet „Alláhu akbar“, věnuje incidentu celovečerní vysílání. A po dvanácti přijatých uprchlících (z nichž pár už prý zase uteklo) vyhlásil pan Chovanec, že v zájmu bezpečnosti sem nepustí už ani nohu.

A tak mě napadá, jestli se náhodou nestal strach nástrojem vládnutí. Jestli tato základní emoce, která je v jisté míře velice prospěšná, není uměle šířena, aby se z nás stali ...senilní babičky a dědečci, kteří se většinu svého času bojí. Kteří se třesou před možností ztratit něco, co je buď už z velké části za nimi, nebo co vůbec nezažili. Jestli náhodou pánové Chovanec, Zeman, Trump, Putin a jim podobní, kteří nás stále straší, z nás nechtějí udělat baby, vyděšené ovce, kterým se docela pohodlně vládne. A jestli jsme všichni těm údajně mocným neskočili na „propagandu strachu“ a nehltáme historky o nějakých teroristech, kteří nejsou nic jiného než pošuci, kteří se dávno předtím, než se stali hrdlořezy, dostali na stranu obětí. Protože oběti a pachatelé jsou pouze dvě strany jednoho světa, dva póly, které jsou navzájem nejen propojené, ale i na sobě závislé. Z jedněch se stávají druzí a po jisté chvíli opět nazpátek. Z cikánů a Ukrajinců pak náš pán s vyřazenými zuby dostane takový strach, že se ozbrojí a použije „větší násilí“, aby se stal pachatelem, načež se v příštím kole opět stává nevyhnutelně obětí. A tak dál, pořád dokola.

Jaký to rozdílný přístup od toho zenového mnicha kdesi v horách, jenž mi je tak sympatický. Vy tu historku neznáte? Je nádherná: V dávných dobách, nazývaných časem soupeřících říší (tedy vlastně dneska) žil v Číně slovutný zenový mnich, jehož sláva se dostala až k velkému císaři.
„Ať okamžitě přijde,“ nakázal svým ministrům. Ti se však vrátili s nepořízenou.
„Nechce,“ vysvětlovali, „a spoutat ho a přivléct by asi nepůsobilo moc dobře na lidi. Říkal, že od vás nic nechce, a pokud ho chcete navštívit, máte přijít k němu.“
Císař skřípal zuby, ale pak se přeci jen vydal s velkým doprovodem na cestu. Když se po mnoha dnech dostal až k domku mnicha, sám se vedral dovnitř a postavil se před starého muže, který zrovna jedl.
„Když jsi tak moudrý,“ zahřměl, „tak mi řekni, jak se dostanu do nebe. A jak se vyvaruji pekla.“
„To jsem netušil,“ na to mnich, „že se dneska může stát císařem takový idiot.“
To císaře rozzuřilo. Vytáhl meč a chystal se mnichovi useknout hlavu.
„Počkej chvilku,“ pravil mnich, „toto je peklo,“ a pokračoval v jídle.
Mnichův klid císaře zmátl. Zaváhal a zastrčil meč do pochvy.
„A toto,“ dodal mnich, „je nebe. A teď mi nech dojíst můj oběd.“

Tento rok mi bude šedesát tři. Takové magické číslo, které člověka upomíná na to, že už tu moc dlouho nebude. Když vezmu věk táty, mámy a obou dědů a babiček našeho rodu a zprůměruji ho, dostanu sedmdesát pět let. Vím sice, že průměr je blbost. Ale … kdo ví. A tak, když občas sedím na své zahradě, kde na každou žížalu čeká kdykoliv možný kos a na každého kosa kdykoliv možná kočka, říkám si, že život je krásný a může v jakémkoliv okamžiku skončit. Vlastně – smí. Vědomí se rozplyne a ego definitivně ztratí kontrolu nad (zdánlivou) jistotou své existence. Sedím na zahradě a dychtím po příštím okamžiku. Jsem prostě zvědav, co se stane. Možná, že mi opilý Ukrajinec zlomí čelist. Pravděpodobně ne, ale to nehraje žádnou roli. Ale strach nemám. A to přeji nejen pánům vládcům, ale i nám všem. A především těm, kteří se chtějí ozbrojit, pojistit, zabarikádovat a oplotit, kteří si staví hluboko v zemi bunkr proti konci světa a nakupují zásoby. Všem těm, kteří nesmí do lesa, neboť se bojí. Mohli by tam koneckonců chytit klíště. A umřít. To raději … umřít bez klíštěte?

pondělí 10. července 2017

Čtyři druhy řešení rodinných problémů

Již mnoho let stavím rodinné konstelace. Za tu dobu prošlo mými semináři na pět tisíc klientů, takže jsme měl možnost nahlédnout do nespočet rodinných systémů. Mohu říci, že vnímání rodinných problémů, tedy těžkostí ve vztazích s rodiči a prarodiči, jež jsou „větší“, se sourozenci a partnery/partnerkami, jež jsou více-méně na stejné úrovni a s dětmi, či vnoučaty, kteří jsou vůči nám „menší“ lze rozdělit do čtyř skupin, které se liší hloubkou pohledu. V tomto článku bych se chtěl podívat na jednotlivé skupiny a stručně je charakterizovat.

První, patrně největší skupinu tvoří lidé, kteří si systemické zákonitosti, panující v rodinách, vlastně vůbec neuvědomují. Po více či méně úspěšném dosažení věku, kdy jsou – alespoň před zákonem – plnoletí se oddělí od rodičů (pokud to už neudělali dříve) a zaujmou vůči nim typicky „dospělý“ postoj. To je postoj někoho, kdo se dostal do sféry vlivu tak zvané kmenové duše*. Jedním z hlavních projevů kmenové duše je přesvědčení, že „já (případně my) to vím (případně víme) lépe.“ Každý, byť sebemenší kmen si vytváří svoji vlastní kmenovou pravdu či ideologii, která upevňuje kmenové (sebe)vědomí a pro kterou hledáme a nacházíme tak zvané „neotřesitelné důkazy“.

V případě rodinných neshod pak samozřejmě vznikají často i masivní konflikty, neboť každý zde hájí svoji pravdu a zpochybňuje nebo dokonce i znevažuje pohled na věc toho druhého. Často se pak tvoří aliance mezi jednotlivými členy rodinného systému či mezi generacemi. Vnoučata si často rozumějí víc s prarodiči – jednoduše podle pravidla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, neboť naši rodiče mají konflikt se svými rodiči zrovna tak, jako my s nimi. Jakákoliv snaha být zcela jiný/jiná než mí rodiče (a speciálně stejnopohlavní rodič) nese s sebou nakonec ještě větší, byť často nerozpoznané kopírování většinou negativních vlastností toho, koho jako dítě odmítám. Je to jednoduše vysvětlitelné, nejen tím, že „jablko nikdy nepadne daleko od stromu“, tedy genetickým nebo vlivovým působením rodičů. To co se ukazuje ve stovkách konstelací je nevyhnutelnost „následování“ toho, koho odmítáme, komu odpíráme právo na jeho (nebo její) pozici v systému.

Jeden ze tří nejdůležitějších zákonů v systémech (ať už rodinných, firemních nebo jiných) zní: Každý, kdo náleží k našemu systému musí být uznán. Pokud tedy rodiče odmítáme, pokud jim odepíráme místo „těch větších“, od jejichž existence ta naše odvisí, jsme přímo předurčeni, jít jejich cestou. Naše podvědomí se totiž bude starat o to, aby někdo (v tomto případě my sami) zaujal jejich místo.

Na vzniku konfliktů v rámci rodiny se samozřejmě podílejí i čistě rodinné záležitosti – podprahové a neuvědomělé pocity viny, zrady, neúcty, zklamání, výčitek, očekávání, nadějí. Ty interagují s kmenovými pocity jako jimi jsou již zmíněná věrnost kmenové ideologii, morálka, náboženské cítění, propast mezi „starým“ a „novým“ atd.

Druhou skupinu přístupu k rodičům tvoří ti, kteří se dovtípí, že rodinné konflikty patří typicky ke druhu sporů, ve kterých nelze jednoznačně nalézt toho, kdo má pravdu a toho, kdo se mýlí. „Tu svoji pravdu“ má v systému na pocitové úrovni každý – jen se tyto pravdy liší vzhledem k rozličným úhlům pohledu na celek, tedy na rodinu. Právě v tom jsou konstelace geniální – nelze totiž určit, která pozice je „absolutně správná“ a okamžitě vidíme, že každý člen systému, jenž v konstelaci stojí, vidí situaci z rozdílného místa a tím má i jiný pohled na věc.

V okamžiku, kdy připustíme existenci této mnohačetné pravdy, tedy oprávněnosti různých, mnohdy se dokonce vylučujících způsobů vnímání reality, se dostáváme – byť možná jen na chvíli – ze sféry kmenové duše a zažíváme výlet do esenciální, „moudré“ duše. Konstelace podporují nejen pohled na celek, ale i naše seznamování se právě s touto třetí fází lidského vývoje. Zde opouštíme pozici, že něco „takto musí být, protože to tak je“ a dostáváme se do role onoho moudrého rabína, který oběma rozhádaným bratrům přiznal jejich (rozdílnou) pravdu a poté, co se oba ozvali, že to ale není možné, pokýval hlavou a pravil: „Ano, máte pravdu.“ Jedině tehdy ovšem jsme schopni opravdu nahlédnout celek a jeho fungování jako skupinu různých částí. A jedině tehdy jsme schopni se domluvit, aniž b yta či ona strana měla pocit prohry.

Ve druhé skupině v tomto poznání ovšem nezůstaneme. Chytneme se většinou toho, co jsme například v semináři konstelací zažili a co „guru“, tedy vedoucí konstelací k tomu či onomu pravil. Pochopíme, že vůči rodičům musíme být „malí“ a „ctít je“, neboť pokud to nebudeme dělat, hrozí nám peklu podobné následování jejich chyb. Zděsíme se spatřené možnosti zapletení se do osidel předávání zátěží a rozhodneme se z nich vyvázat cestou „přijetí rodičů“.

To má na nás i na celý systém zčásti velmi pozitivní účinek. Blahodárný vliv opětného „dání místa těm, kteří toto místo tak jako tak mají“, tedy přiznání si, že naše rodiče jsou větší a že bez nich bychom nejen že nepřežili, ale především vůbec nevznikli, tento pozitivní vliv na celý systém zde nechci snižovat. Bohužel si často nevšimneme, že jsme jedno přesvědčení pouze nahradili přesvědčením jiným. Z „já mám pravdu“ vzniklo „konstelace (případně jejich vedoucí) mají pravdu.“ A z našeho výletu do esenciální duše, které se také říká duše individuální, toho moc nezbylo.

Klíčová otázka této druhé skupiny lidí je tedy může znít takto: „Jakým způsobem přijmu své rodiče (či jiné členy rodiny), když mi vlastně pijí krev?“ Nebo, drastičtěji, jak snést někoho, koho nesnáším. Zdali ho nebo ji nesnáším někdy, často nebo pořád, to vcelku nehraje žádnou roli. Rozhodující je zde ono skryté „musím“. Musím uznat..., musím přijmout..., musím se poklonit.... Dokavaď je zde toto „musím“, moc pokroků neudělám.

Třetí, už velice málo početná skupina se povznese nad ono musím. Jeden z krásných příkladů člověka v této skupině byl „stoletý stařík, jež vylezl z okna a zmizel“. Pokud jste film ještě neviděli, určitě si ho opatřete. Oblíbený bonmot staříka bylo: „Všechno je tak, jak to je a bude, jak to bude.“ Ano, zajisté jsme děti našich rodičů a tak mnoho jejich i nepěkných vlastností se přeneslo na nás. Někdy je nám možné, je coby větší uznat a přijmout, mnohdy, především žijí-li ještě nebo dokonce žijí-li s námi, to možné není. Zde pochopíme výhodu našich výletů do té třetí sféry kruhu, do esenciální duše, do přijetí protikladů a rozporů včetně našeho odmítání tohoto přijetí. Zde se naučíme také naši ještě-neosvícenost tolerovat, aniž bychom složili ruce do klína. Uznáme, že ani my nejsme perfektní matka či otec a že je tomu tak dobře. Že naše děti potřebují naše chyby, omyly a nedostatky ke své individuaci.

Pokud se naším vstupem do druhé skupiny začne měnit systém (a to někdy docela drasticky, neboť se rozkolísají zaběhnuté návyky), pokud nás naši příbuzní v naší touze „vše opravit“ budou vnímat jako potrhlé podivíny, kteří se pravděpodobně dostali do spárů nějaké sekty (konstelací), vstupem do třetí skupiny se začneme měnit my sami. Ano, teprve zde. To, co nás mění, totiž není až tak naše úsilí se změnit, jako naše přijetí „věcí, jak jsou“. Převažující pocit ve třetí skupině je úleva. Někdy „radím“ lidem, kteří přijdou na seminář s tím, že „už mnoho let na sobě pracují“, aby si vzali dovolenou. Udělali prázdniny od snahy, být jiný. Je ovšem důležité pochopit, že do třetí skupiny se můžeme dostat pouze skrz druhou skupinu, nikoliv nějakou zkratkou. Prostě prázdniny mohou přijít až poté, co jsem makal. Ale teprve během prázdnin si všimnu, jak bylo „makání“ pouze přípravou.

To jsou tedy tři hlavní skupiny lidí, kteří se (ne)setkají s rodinnými konstelacemi a podobným pohledem na systémy. A ta čtvrtá, ptáte se? Na to si dovolím odpovědět zenovou historkou.

Mistr Ping-pong byl jednou dotázán po významu Buddhismu v Číně. „O tom mnoho nevím, ale mohu vám povědět o koních. Ta první skupina se hodí jen do salámu. Jsou to prostě lenoši. Ta druhá skupina se dává do trysku už když vidí stín biče. Třetí skupina koní je jakoby zahleděná do slunce. Jsou jako vítr a oblaka není překážky, která by je mohla zastavit. Nejdokonalejší koně jsou ovšem ti, jejichž mysl není od mysli jezdce rozlišitelná. Oba dva, kůň i jezdec se pak mohou rozpustit ve velké prázdnotě. Ale tito koně již prý vymřeli.“

Hezkou prázdninovou jízdu vám přeje
Jan
------
*Viz můj koncept čtyř duší, například zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

sobota 8. července 2017

Válka světů

Jak v době, jež je fascinována jednovětými tweety a do pár úderných titulků shrnutými zprávami popsat hlubokou podstatu současného globálního i tuzemského dění, aby se čtenář neodvrátil znuděně od záplavy písmenek? Možná že začnu takto: Žijeme v zcela novém a nikdy předtím nepoznaném konfliktu. Ve válce světů.

Nejsou to ovšem obří pavouci ani slizcí ufóni, kteří s námi vedou boj na život a na smrt. Jsme to my sami. Bitevní linie prochází nejen každou společností a každou větší skupinkou lidí. My sami, každý z nás je rozerván na části, které spolu vedou konflikt, takže ubývá těch, kteří jsou ještě jednolití a nezviklaní, kteří nejsou nahlodáni hlubokými pochyby. O to víc se pak přimykáme k názorům a přesvědčením, které zjednodušují svět a vylučují vše, co nezapadá do jejich směru. Ale to moc nepomáhá. Pouze tak oddalujeme okamžik, kdy se buďto změníme, nebo zemřeme. Případně obé.

O co vlastně jde? Poprvé v historii lidstva se ukazuje, že naše bojovná, predátorská tendence k expanzi, k ovládnutí okolí, k biblickému porobení si přírody a všech tvorů, jejichž pány jsme se stali, nám nyní už není ku prospěchu. V boji kultury s přírodou, v zápasu mezi civilizací a ji obklopující divočinou jsme se stali prostě příliš úspěšní. Naše vrozená agresivita, egoistická touha po prosazení „vlastního“ genomu na úkor cizích, nás přivedla nebezpečně blízko ke konečnému vítězství, které se ovšem velice podobá onomu „Endsiegu“ nacistického Německa. Představa a touha po jakémkoliv konečném vítězství znamená totiž vždy konec nejen poraženého, ale i vítěze. Z dynamické rovnováhy spolu soupeřících sil, z onoho nekončícího tance Šivy s Šaktí se stane poušť totality, ze které zmizí život. Stali jsme se kvasinkami, které se exponenciálně množí až do okamžiku zvratu, kdy se zalknou vlastními „odpady“ – jimi produkovaným kysličníkem uhličitým.

Všechny indicie současného světa signalizují, že se opravdu nacházíme v antropocénu – tedy v době, která je nejen člověkem utvářena, ale ve které člověk už není součástí celku, ale podobně jako rakovinová buňka se osamostatnil a hrozí právě onen celek, od kterého odvisí jeho existence, zničit. Ne náhodou se stala rakovina jednou z hlavních nemocí našeho věku. A ačkoliv objevujeme stále nové a nové technologie, odkrýváme další a další zdroje fosilní energie, ačkoliv frakujeme písky a těžíme břidlicový plyn, stavíme atomové elektrárny a jezdíme auty vybavenými katalyzátory, nějak podvědomě tušíme, že je nás prostě příliš moc a že tak, jak jsme to celou éru člověčenství doposud dělali, to už dál nepůjde.

Toto se ovšem u většiny lidí děje pouze v podvědomí. Hrozba konce světa, tak jako ho známe, je ovšem do té míry traumatizující, že naše vědomí dělá vše pro to, aby toto ohrožení vytěsnilo. A tak hlásáme, že změny klimatu neexistují, věříme v možnosti dalších, ještě neobjevených technologií nebo se přimykáme k spásu slibujícím ideologiím, které pak velmi agresivně obhajujeme. Chceme náš svět, který se nám zdá být ještě fungující oplotit, aby do něj nepronikaly žádné rušivé elementy. Voláme po uzavření hranic a zavedení ochranných cel. Projikujeme naše skryté pochyby navenek coby víru v silná slova a silné řešení. A jsme fascinováni násilím v médiích, oním „terorismem“, se který ovšem horlivě bojujeme, abychom se nemuseli zabývat naším vlastním terorismem, jenž každodenně pácháme na industriálně chovaných zvířatech, na živé přírodě, na oceánech, atmosféře, krajině.

Ve skutečnosti vedeme boj sami se sebou. Na jedné straně fronty stojí ta stará část nás samých, která je geneticky „udělána“ tak, jak to zcela jednoznačně formuluje Bible, totiž: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým…“ (Genesis 1.28). Je to právě tato část, která se ukazuje v Trumpech a Erdoğanech, v Putinech a Babiších a chce – jak jinak – vládnout a ovládat. A my jim to buď zazlíváme, nebo naopak do nich, do našich Velkých Vůdců promítáme naše naděje, že ANO, bude lépe. Nám lépe, neboť všichni tito vůdci rozdělují svět na „my“ a „oni“. Tak jako to dělá od nepaměti Bible, Korán, Talmud a nespočet dalších „kmenových“ ideologií.

Ta druhá část je zcela nově se probouzející poznání, že konfrontaci nutno doplnit minimálně stejnou dávkou kooperace. Někdy je opravdu nezbytné postavit „nás“ proti „nim“. To jsou obranné mechanismy, bez kterých se neobejde nic živého. Zdravá konfrontace je proto nutná a nemělo by na ni být zapomenuto. V jistých oblastech lidského bytí je ovšem konfrontace cestou do zkázy. Překvapivě to platí především pro ty případy, pokud máme moc. Tak jako my lidé nad přírodou, tak jako Amerika, Čína a Rusko, nebo tak, jako ji mají mocní „Vůdci“, které si volí stádo bez-mocných.

Ve mužských kruzích, které vedu, mluvím o největším poslání muže, o maximální výzvě, které čelíme. Jde o zvědomění naší chuti vítězit, expandovat, ovládat. Je to chuť, která je zakořeněná hluboko v našich genech, a tím ji nelze „vyoperovat“. Muž bez soutěživosti a bez chuti se porvat s okolnostmi by také nebyl muž. Nejde tedy o to, stát se něžným „sluníčkářem“, ale o to, tuto „přirozenou“ chuť doplnit o stejně přirozené vědomí celku. Zažít jednoduchost a krásu expanze „dovnitř“ a přestat s vnější agresí, jež startuje z pocitu ohrožení.

Všimněte si, že „mocní“ jsou často něčím nemocní. Psychologové to nazývají psychopatickou poruchou osobnosti. K této diagnose patří neustálý pocit ohrožení, z něhož pak rezultuje tendence vše a každého ovládat. U politiků či manažerů tomu pomalu začínáme rozumět. Ale psychopati jsme v jistém smyslu všichni. Kdesi hluboko v našem ještěrčím mozku máme zafixováno, že svět je nepřátelský a my se musíme stále a stále bránit. Dokud toto dědictví miliardy let vývoje nezpracujeme, dokud si ho neuvědomíme a nezačneme tuto naši část zcela vědomě doplňovat tolerancí a kooperací, do té doby povedeme válku světů. Navenek – s přírodou, jinými „kmeny“ i navzájem mezi sebou; soused se sousedem, úředník s klientem. A také uvnitř nás samých, ve formě rozervanosti a pochyb, deprese a útěku k jednoduchým, silovým řešením. Tato válka je nesmírně náročná, neboť spotřebovává velkou část naší energie. A to zrovna v době, kdy energie zdražuje, neboť nám chybí. Držme si tedy palce, aby naše poslední bitva světů, toho starého v ohrožení a toho nového v harmonii, skončila jakýmsi novým vestfálským mírem. Ne po třiceti letech války, ale po mnoha milionech.