Se svým nejlepším přítelem jsem se setkal teprve na gymnasiu. Říkal jsem mu Jeff a tato přezdívka se brzy ujala i mezi spolužáky. Kdyby se jich někdo zeptal, jak by Jeffa charakterizovali, asi by použili dvě slova: Malíř a blázen. Tím se nápadně podobal Vincentu van Goghovi – a i když si neuřízl žádné ucho, jeho obrazy se svou urputností a zauzlením Goghovým plátnům opravdu v něčem podobaly. Čtyři roky gymnasia a následný pátý rok coby kulisák v Národním divadle jsem s Jeffem prožil šermováním ostrými šavlemi na hradbách Klatov, lezením po horách, zastavováním lokálních vláčků v podnapilém stavu kdesi u Zbraslavi, několikerým „zatčením“ skrze příslušníky SNB a podobnými , typicky pubertálními vylomeninami. Jeff byl také jediný člověk, kterému jsem prozradil, že pokud se mi povede s Národním divadlem vycestovat do Německa, zůstanu na Západě. A tak se i stalo.
Náš poslední rozhovor jsme vedli na dvoře univerzitní knihovny v Klementinu, který je dnes bohužel už zavřený. Tam jsem už v dobách gymnasia proseděli spoustu hodin, vedouc hlubokomyslné i nahlavupadlé filosofické rozhovory, pozorujíc révu, která celý barokní dvůr pomalu ale jistě dostávala pod svou kontrolu a mávaje občasným rackům, kteří sem od blízké Vltavy zabloudili a teď nad pozlacenými věžičkami kroužili v blankytu nebe.
„Jeffe, já se nevrátím,“ sdělil jsem mu své plány.
„Blbost“, na to Jeff, „vše se neustále vrací.“
„Ale ne do stejné řeky,“ pokusil jsem se dovolat Herakleita.
„Je jen jedna.“
A tím to uzavřel.
Po mém odchodu z republiky Jeff začal konstruovat a létat nejprve s rogalem, tedy závěsným kluzákem, později s ultralehkými letadélky. Možná, že jeho skrytá touha byla se s takovým létacím přístrojkem dostat přes socialisticky střežené hranice, možná že chtěl ve svém nezměrném romantismu pouze „létat“. Kdo ví. Každopádně se o emigraci nikdy vážně nepokusil. A tak jsem si jen psali. Dlouhé a pro všudypřítomnou cenzuru asi nepochopitelné dopisy. A dneska, v den zmrtvýchvstání, mně na mysli vytanul jeden z nich. Tedy jeho kousek, který se mi vryl do paměti.
„Jistěže existuje matérie, a jistěže existuje duch. Obé se neustále mísí, protože tak, jako se žena a muž přitahují, táhne i je k sobě nezastavitelná a nekonečná láska. Duch vstupuje do matérie a matérie se nechává pronikat duchem, aby vytvořili hru vědomí. Šiva se miluje s Šakti a vzniká jejich dítě – Univerzum. Všechny naše touhy, radosti i strasti pocházejí z toho, že je neobyčejně těžké tuto hru přijmout tak, jak je – půl na půl. Vždy tíhneme spíš buď k matérii a stáváme se hamižnými požitkáři, nebo k duchu a zapíráme svá těla, vysycháme. A tak jako Ikarus, buď jsme blízko Slunce, takže shoříme, nebo padáme do vod Oceánu, kde se utopíme v emocích.“
Jednou jedinkrát za mnou Jeff přijel. Věrni našemu dřívějšímu romantismu jsme se pokusili vylézt na Matterhorn. Teprve kousek za poslední výspou civilizace – za Hörnliho chatou, která stojí ve výšce 3260 metrech, jsem si všiml, že Jeff jde v polobotkách. Tam už začínalo opravdové lezení, všude byly jazyky sněhu a tak jsem (jako „zkušenější“ horolezec) zavelel k návratu. To Jeffa nesmírně naštvalo.
„My tam vylezem!“
„Ne, Jeffe, nevylezem. To si musíme přiznat. Je to škoda, ale nechci, abychom se zabili.“
„Srabe.“
„Blbe.“
V roce 1995 se Jeffovi, jenž zalétával jím nově zkonstruovaný model ultralehkého letadla, ulomilo křídlo a on spadl z výšky sta metrů do pole. Od té doby byl ochromen od pasu dolů a čím dál zahořklejší. Když jsem kolem roku 2000 začal opět jezdit do Česka, bylo to s Jeffem už velmi těžké. Žil v zatemnělém bytě rodinného domku v Klatovech a nadával na všechno. Na stát, na komunisty, na Havla, na osud. A na své přátele.
„Tak ses přeci jen vrátil, Jene.“
„Ale ne do stejné řeky, Jeffe.“
„Seru na všechny řeky, seru na ně.“
„Je jen jedna.“
V říjnu roku 2004 Jeff po předávkování morfiem zemřel. Jistěže existuje duch a jistěže existuje matérie. A je to láska, která je, tak jako muže a ženu, táhne neodolatelně k sobě. Aby tančili. Aby se milovali.
Ale, je to tak těžké.
Je?
Žádné komentáře:
Okomentovat