sobota 23. září 2017

Finanční gramotnost I - O dostatku, hojnosti a komunistech.

V této sérii několika článků bych se chtěl podívat na některé stále se opakující souvislosti, které se ukazují v konstelacích finančních přesvědčení.

Slovo „dost“ je jedním z oněch podivných výrazů s dvojakým významem. „Mít dost peněz“ znamená sice, že netrpíme nouzí. A přeci v této větě zůstává cosi otevřeno. Slyšíme zde, že nám peníze stačí – ale na co, k čemu? A hlavně – jak dlouho? Na druhé straně je toto slovo často používáno v omezujícím významu. Pokud vám někdo nalévá šálek čaje a vy mu řeknete „Dost!“, znamená to, že už více nechcete. Ještě větší omezení slyšíme z úst otce, který okřikne zlobivé děcko: „A dost už!“ Dostatek tedy není opak nedostatku, ale tvoří pouze jakýsi limit, hranici, označující konec území nouze. Pokud bychom chtěli vykročit za limit dostatku, potřebujeme hojnost, přebytek. A teď si představte situaci, kdy někomu vysvětlujete, že máte přebytek peněz. Vsadím se, že víc než devadesát procent lidí bude mít při této větě podivný pocit. Přebytek financí je pociťován jako nemorální, ohrožující, zakázaný.

Ačkoliv si téměř každý z nás na vědomé úrovni přeje víc peněz, jsme velice často limitování naším finančním podvědomím. To v sobě střádá vše to, co o penězích slyšelo, co se traduje v rodině, co nám – ať už verbálně nebo nonverbálně – sdělili naši blízcí, když jsme byli malí. Právě tady, v podvědomí, se tvoří takzvaná peněžní nebo finanční přesvědčení, která nás pak celý život ovládají. Stanou se jakýmisi návykem, který nám říká „to nepotřebuješ“, když ve výkladní skříni spatříme něco hezkého, tvrdí, že „velké peníze mají jen gauneři“, nebo nám namlouvá, že na to, abychom mohli požadovat jistý plat, prostě (ještě) nejsme tak dobří.

Finanční přesvědčení ovšem nesužují (zde by se dalo napsat také „nezužují“) jednotlivé osoby. Mnohdy se dají vypozorovat i přesvědčení, ovládající celé firmy („abychom přežili, je nutné opravdu těžce pracovat“, nebo „k fungování potřebujeme neustálý růst“). Pokud jsme ovládáni naším přesvědčením, nejsme opravdu svobodní, nejsme schopni, o našich financích rozhodovat „rozumně“. Je totiž docela dobře možné, že k pocitu štěstí a hojnosti vůbec nepotřebujeme tolik peněz, kolik si představujeme. To ovšem můžeme zjistit až ve chvíli, kdy se přesvědčení, které funguje jako filtr ve vnímání, zbavíme.

Jak se však zbavit něčeho, co vězí v našem podvědomí a čeho si tedy ani nejsme vědomi? A pokud si na základě vypozorovaných reakcí v určitých situacích našeho přesvědčení všimneme, jak se zbavit návyku, který se vytvořil hluboko v našem dětství, nebo který jsme převzali z našeho rodinného systému? Ve speciálním druhu konstelací, ve „finančních konstelacích“ jde především o dešifrování druhu našeho přesvědčení, o vypátrání jeho původu a o hluboké uznání a uctění všech našich předků, jejichž osudy stály na začátku předaných přesvědčení.

Právě poslední krok – znovupřijetí těch, kteří spolupůsobili při vzniku tradujících se přesvědčení – je to, co nás opravdu může „vyléčit“, tedy zbavit nutnosti si stále a stále, byť nevědomky, naše přesvědčení potvrzovat. Máme-li například chudé předky, na které se hněváme, neboť „to“ nedokázali a tak i my nemáme tolik, kolik bychom si přáli mít, je nutné je prostě přijmout do srdce, říci jim třeba v podobě malého rituálu: „Já, milá babičko, milý dědečku, to znám také.“ Teprve když každý, kdo patří do našeho systému, v něm dostane své místo a je uznán coby plnohodnotný člen, nemusíme už dál nést jeho nebo její břemeno ani splácet jeho nebo její vinu.

A ještě jedna pro někoho šokující poznámka na konci: Podle systemických zákonů nepatří k našemu rodinnému systému jen naši pokrevní předci, ale i každý, kdo z něho ve významné míře profitoval, nebo ten, z něhož měl naopak výhodu náš systém. Tedy – na úrovni financí a majetku – i „komunisti“, kteří znárodnili statek dědečka, zrovna tak jako odsunutí Němci, po nichž zdědila moje rodina dům v pohraničí. Proto nejedna konstelace peněžních přesvědčení končí mým doporučením, někde na nějakém dříve „komunistickém“ místě (například na soklu bývalého Stalinova pomníku na Letné) položit karafiát a pronést přitom malou motlitbu: „I vy patříte k tomu, tak jako děda. A to, co doposud bylo nepřátelské a rozdělené, se nyní spojuje ve mém srdci.“

pondělí 28. srpna 2017

O vnitřním dítěti

O čem je vlastně řeč, bavíme-li se o „vnitřním dítěti“? Protože se často hovoří o jeho léčení až vyléčení, dovoluji si zde (opakovaně*) podat několik mých zkušeností z konstelačních seminářů. Dělám to i proto, neboť ona výtečná kniha Johna Bradshawa "Návrat domů" o této tématice je již dlouho nejen rozebraná, ale i ze všech knihoven ukradená.

Boží dítě

Když jsme se narodili, přišla většina z nás na svět jako zářící, malá a zcela nepopsaná bytůstka, jako tak zvané „boží dítě“. Bohužel hned po porodu (u některých už v prenatální fázi) na nás začalo útočit nepřátelské či pouze necitlivé okolí, třeba v osobě porodníka, který nás zvedl za nožičky a plácl po prdelce, aby se naším řevem „plíce pěkně rozvinuly“. Pak nás hned měřili a vážili – jako kdyby to nemohlo chvíli počkat. Následovala celá řada podobných šoků.
V důsledku toho jsme si vytvořili různé obranné mechanismy, ať už se jim odborně říká disociace (odštěpení), vytěsnění, regrese nebo konverze-somatizace (převedení psychického napětí do těla) a další a další psychické strategie, které sloužily k tomu, abychom přežili. V průběhu „braní rozumu“ jsme také často slýchali věty typu: „tomu ještě nerozumíš“, „na to jsi ještě malý“ nebo „já mám teď důležitější věci na práci, než tvé pitomé otázky“, takže jsme se rozhodli, že nejlepší bude, stát se dospělým tak rychle, jak to jen jde.

V tomto procesu dospívání jsme většinu kvalit našeho vnitřního božského dítěte buď zapomněli, nebo jsme se jich rychle museli vzdát, neboť nepasovaly do obrazu rozumného, své okolí více-méně úspěšně kontrolujícího dospělého. Rád bych uvedl pár příkladů těchto úžasných „dětských“ vlastností, na které si stále ještě můžeme vzpomenout a které lze bez velkých potíží znovu do našeho života integrovat. Chce to jen trochu odvahy.
▪ Hravost
▪ Zvídavost, údiv, úžas
▪ Schopnost učit se tak, že nás to nesmírně bavilo
▪ Magické schopnosti a mytologické vnímání světa (např. skrze pohádky!)
▪ Kreativita, ničím necenzurovaná tvořivá síla a vynalézavost
▪ Pružnost. Ty pády!!! ... a usnuli jsme kdekoliv, i v pozici, ze které bychom dnes už nevstali! (To už dnes, jak si ve svých dvaašedesáti pomalu uvědomuji, opravdu není tak docela možné.)
▪ Jedinečnost, za kterou jsme se nestyděli...
atd.


Zraněné dítě

Nejen již zmíněný Bradshaw, ale i další psychologové vycházejí z toho, že v průběhu dětství se „boží“ dítě traumatizovalo a proměnilo se ve „zraněné dítě“. (Viz horní obrázek)
Jeho projevy jsou například:
▪ Závislost (ať už na osobách – často na partnerech, nebo na látkách či činnostech)
▪ Narcismus, egoismus, chamtivost, touha se stále předvádět a získávat pozornost
▪ Nedůvěra, podezíravost a z ní plynoucí touha po kontrole okolí
▪ Vytváření a stálé opakování negativních pocitů a situací včetně sebedestruktivního jednání
▪ Poruchy intimity, sexuální poruchy, chorobný stud
▪ Odmítání autorit a neschopnost nechat se vést
▪ Prázdnota, deprese, apatie...

Právě tuto část své psýchy může dospělý klient vyléčit tím, že se jejím potřebám, tedy potřebám svého vnitřního, zraněného dítěte začne věnovat. Na to existuje několik účinných metod a technik – Bradshaw doporučuje jakýsi dialog mezi „všemocným dospělým“ a zraněným dítětem. Nejprve je ovšem nutné, se k zapomenutým a vytěsněným zážitkům z dětství vůbec dostat. Postupujeme-li po časové ose zpátky do doby, kdy jsme byli malí a sledujeme-li bedlivě všechny pocity a obrazy, které se vynořují, dospějeme k neuspokojeným potřebám a dávno zapomenutým strachům našeho zraněného dítěte, které je možné z pozice silného a stabilního dospělého vyléčit. Našemu vnitřnímu zraněnému a „zamrzlému“ dítěti bychom měli slíbit, že teď už na něj budeme dávat pozor, že budeme dbát na jeho legitimní potřeby, a že může relaxovat, protože nebezpečí pominulo.

Tato cesta má ovšem mnohá úskalí. Pokud vyjdeme z modelu, ve kterém je boží dítě ukryto kdesi v našem nitru pod obranným krunýřem, vytvořeným skrze všechny ty šoky a rány, je jasné, že se můžeme opět a velice bolestně setkat s tím, co nás ohrožovalo a zraňovalo. Proto nejen Bradshaw doporučuje jít tuto cestu s terapeutickým doprovodem – hrozí totiž nebezpečí opětovné retraumatizace, tedy náhlého vynoření zapomenutých nebo nezpracovaných traumat. (Viz obr.)


Zamračený dospělý

Tolik klasický přístup. V systemických konstelacích se ovšem často ukazuje poněkud jiná situace. (Viz dolejší obr.) Postavíme-li pro (dospělého) klienta, který si přijde vyléčit své „zraněné dítě“, konstelaci, v níž stojí on a jeho (ať už jakékoliv) vnitřní dítě, ukáže se, že nikoliv dospělý by měl léčit dítě, ale že je tomu naopak. Dítě se často velice pobaveně dívá na dospělého a diví se, proč se tak mračí. Vůbec nechápe, že se dospělému nedaří si hrát, užívat si svého života a být veselý. Chtělo by dospělému ukázat, co všechno lze dělat, jen kdyby si ho dospělý všiml. Dospělý ale téměř vždy reaguje na takové dítě podrážděně s tím, že „na blbiny opravdu nemá čas“. Často dodává, že jeho dětství bylo totiž docela příšerné. (Na to už několikrát jeho vnitřní dítě propuklo ve smích.)


Vypadá to opravdu tak, že jsme to my, tedy ten dospělý v nás, který je zraněný. V hořejším obrázku patří ona postava (označena otazníkem), která je zraněná a smutná, daleko víc k dospělému než k dítěti. Mnohdy se stává, že na počátku konstelace se dospělý obrací na tuto část a tvoří s ní jakousi alianci proti dítěti, zatímco toto přímo čeká na to, až dospělému (pozor - nikoliv té osobě s otazníkem!) bude smět pomoci. Třeba tím, že ho naučí, jak nebrat věci smrtelně vážně a jak si v deset hodin rozbít koleno (strašné) a už v jedenáct na to úplně zapomenout při cukrové vatě (krásně lepkavé). Případně při nějaké činnosti, která udělá dobře nejen dítěti, ale i dospělému. Přiznám se, že u mě funguje troubení na pablby, kteří jedou (autem) přede mnou příliš pomalu. (Takže - pokud na vás budu troubit, neberte si to osobně. Léčím svého dospělého).

V mnoha případech (a je mi jasné, že existuje mnoho výjimek...) se zdá tento postup, tedy jakési vyhnutí se traumatům a špatným zkušenostem a přiklonění se k hravosti v konstelačním procesu jaksi „bezpečnější“, neboť se vůbec nestará o onu traumatizovanou část, ale spojuje přímo boží dítě s poněkud škarohlídským dospělým, jehož jediný opravdu rozumný krok by byl, nechat se svým vnitřním božím dítětem vést. Nechat se jím pozvat na výlet, udělat s ním nějakou pitomost (z dospěláckého hlediska), riskovat sladkostmi zkažený žaludek a nechat všechny myšlenky typu: „To se nedělá“ nebo „Co by řekli lidé“ stranou. Vzít ono mezidobí mezi božím a nynějším stavem, ve kterém jsem mnohdy skutečně byli vystaveni těžkým situacím, jako něco, co se stalo a co už nezměníme. Poklepat si na rameno, že jsme „to“ přežili. Každopádně jsme na semináři tímto způsobem docílili několika srdce otevírajících výsledků...





------------
*Článek byl již jednou před třemi roky publikován. Toto je aktualizovaná a doplněná verze.

pondělí 21. srpna 2017

Konstelace: Problémy s dětmi

Otázka: Ráda bych se dozvěděla, zda se dají řešit také problémy mého 15-ti letého syna. Poslední rok má problémy ve škole, protestuje, což je v jeho věku normální, ale co mě trápí, že se nám začaly ztrácet peníze. Kdykoliv s ním o tom mluvíme, pláče a slíbí, že už to nikdy neudělá, ale pak se to třeba za dva měsíce stane zase. Nikde na konstelacích jsem neviděla možnost přijít na skupinový seminář také s dítětem.

Odpověď: Rodinné konstelace by se nejmenovaly rodinné, kdyby jejich působení bylo omezeno pouze na dospělé. Otázka je pouze, kde se kořeny problémů vašeho syna nalézají. Představme si situaci, kde dítě začne být ve škole nebo doma „problémové“. Všichni se na něj kriticky dívají - situace by se dala konstelačně znázornit takto: (viz obrázek).


Jak je vidět, všichni kolem syna, kterého jsem označil jako „problém“, jsou jím jakoby fascinováni. Pokud chtěl Váš syn pozornost, nyní ji zaručeně má. Pozornost v našem mediálním světě získávají ti, kteří dělají něco „šokujícího“, neobvyklého. Přitom nerozhoduje, zdali je to „špatné“, nebo „správné“. První závěr by možná byl ten, že Váš syn chce a potřebuje pozornost, lépe řečeno jistý specifický druh pozornosti (například uznání svého otce...), které se mu nedostává. A tak si bere pozornost jak umí. Konstelace ovšem může jít ještě o něco hlouběji.

Pokud by tato konstruovaná konstelace probíhala ve skutečnosti, bylo by myslitelné udělat jednoduchou věc - vytáhnout syna z ohniska zájmu těchto šesti lidí kolem něho a postavit ho stranou. Nyní by se patrně ukázalo, že syn byl pro celý systém velice pohodlný. Rodina a škola, tvořící systém vašeho syna, se tak vůbec nemusela zabývat vztahy mezi sebou. Jak je to například mezi otcem a matkou? Mají naplněný vztah, takže se oba cítí ve své síle a mohou být pro syna „většími“? Z konstelací víme, že děti často „zlobí“, aby si ověřily, zdali rodiče jsou ještě „většími“, a to tehdy, když necítí jejich převahu a sílu. A jak je to mezi školou a rodinou? Uznávají se navzájem, nebo si konkurují ve smyslu, že každý z nich se považuje za povolanějšího ve výchově syna? A jak je to ve škole samé? Uznává učitelka a pedagog autoritu ředitelky nebo ji sabotuje?

Jak vidíme, je docela možné, že se v konstelaci ukáže, že Váš syn vyjadřuje svým chováním pouze něco, co pochází z jeho systému kolem něj. V tomto případě je marné, očekávat jeho změnu bez změny vztahů v celém jeho systému. To se samozřejmě ukáže až při skutečné konstelaci, můj příklad zde je pouhá konstrukce. Jistě že je možné, vzít syna na konstelaci, pokud má o konstelační práci zájem. Na druhé straně z mé zkušenosti vím, že je to mnohdy zbytečné, především tehdy, když rodič bere dítě na konstelaci asi tak, jako by ho vzal k psychologovi - s přáním, aby dítě bylo "opraveno". Podstatně lepší by bylo, se zamyslet nad tím, co onou "nezdárností" či třeba hyperaktivitou dítě chce vyjádřit.

Váš Jan Bílý
www.konstelace.info

pátek 11. srpna 2017

Deprese ze systemického pohledu

„Deprese (z latinského deprimere, utlačovat, umlčovat) je pojem označující obecně pokles. V psychiatrii je to dlouhotrvající porucha psychiky projevující se pokleslou náladou.“ (Wikipedia.cz)
„Podle studií, které organizovala Světová zdravotnická organizace (WHO) budou za deset až patnáct let depresivní poruchy vůbec tou největší zátěží, se kterou se bude lidstvo potýkat.“ (Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., citováno z Aktuálně.cz)
Spotřeba antidepresiv se za posledních 10 let v ČR ztrojnásobila, v USA žije v současnosti 40 milionů dospělých s depresivní nebo úzkostnou poruchou (tj. 18% populace).

Hned na začátku bych chtěl připomenout, že tento článek není napsán odborníkem – nejsem tedy ani psychiatr, ani psychoterapeut, ale obyčejný „konstelář“, jehož zajímá více systémová podstata všech problémů a jehož názory nejsou nikterak terapeuticky směrodatné. Nicméně mi to nedá, abych neupozornil na některé širší souvislosti, které se mi zdají být pro pohled na tuto epidemicky se šířící poruchu významné. Text jsem rozdělil do čtyř částí.

1. Konec světa
Mnoho informací, které se k nám dostávají i tehdy, pokud se explicitně nezajímáme o dění ve světě, signalizuje, že současný svět se ubírá jakýmsi neudržitelným směrem. Primárně je jedno, zdali jsou tyto informace skutečně pravdivé, zveličené či zcela vymyšlené – náš život se stále víc zdá podobat onomu proslulému tanci na Titaniku, který buď na ledovec zrovna míří, nebo již nabírá vodu. A ačkoliv naše vědomá část psýchy informace o nemožnosti dalšího pokračování našeho ubíraání se dosavadním směrem vytěsňuje, ačkoliv si stále ještě užíváme šampaňského a příjemné hudby, naše podvědomí vnímá onu energii „konce jedné éry“. Změny klimatu, záplava plastů v oceánu, vymírání druhů, sucha a povodně, rozpad idejí demokracie a lidských práv pro všechny – to vše a mnohem víc se dostává do hlubin naší psýché, které nás pak, bohužel většinou nevědomě, ovládají.

V podivně depresivním (ale krásném) filmu „Melancholia“ dánského režiséra Larse von Treira je hlavní protagonistka filmu stižena depresí nejen v důsledku její opulentní společenské svatby (bere si totiž někoho, o kom si není jistá, zdali a v jakém smyslu ho vůbec miluje), ale i z podstatně závažnější příčiny – na Zemi se řítí obří planeta (Melancholia), jejíž srážka znamená kompletní konec našeho světa. Pokud vše, tak jako to známe, zítra (případně za deset let) zmizí – co zbývá, abychom nepropadli zoufalství či depresi? A je mnohaprocentní každoroční nárůst konzumace antidepresiv v „západním světě“ (a vodky ve světě na východ od nás) znamení, že se blížíme konci? Zkuste se vžít na chvilku do situace protagonistů v Melancholii a připustit, že je téměř jisté, že tato Země bude v srážce s mnohem větší planetou řekněme do roka zničena. Celá a kompletně. Co byste dělali? Jak vám asi bude?

Astronomové nás ujišťují, že po nějaké planetě, asteroidu či kometě, jež by znamenala pro život na Zemi finální katastrofu, není široko daleko ani stopy. „No to ale vůbec nic nemění na skutečnosti,“ namítnou ti pesimisté mezi mými čtenáři, „že netřeba žádného kosmického tělesa. Na onu katastrofu vystačíme my sami.“ Zdali se náš svět řítí nebo neřítí do nějaké katastrofy, nechám na každém z vás. (Já osobně jsem opatrný optimista.) Chtěl bych se spíš podívat na zásadní rozdíl mezi naší kulturou a dřívějšími globálními kulturami (a například tak bouřlivě diskutovaným současným islámem). My totiž, alespoň jako společnost, jsme nejen ztratili víru v cokoliv, co je nemateriální a nepočitatelné, ale (a to je to hlavní) jsme se dostali do pozice, ve které není nic (snad krom smrti), co je NAD námi. Pokud by se zhroutil náš materiální svět, nemáme kam se uchýlit. Obrazně řečeno se nám stalo to, čeho se tak děsil Asterix s Obelixem – zřítilo se nám nebe na hlavu.

Dobrá, ale co se vlastně stalo s naším „nebem“? Není to jen tím, že se nám hvězdy, Luna a planety v důsledku přezáření noční oblohy světelným smogem doslova ztrácejí z očí. Spolu s nimi jsme přišli o metafyzický smysl naší existence – metafyzický (tj. nad-tělesný*) ve smyslu spojení pozitivisticky racionální reality s její skrytou, nehmotnou esencí. Dřívější kultury se vyznačovaly jednou vlastností, která po nástupu racionalismu zcela zmizela. Mezi „vnitřní“ psychikou jednotlivce, kolektivní psychikou společnosti a materiálním světem – přírodou, elementy, větry, krajinou, rostlinami a živoucími bytostmi existovalo mnohem silnější propojení, než si dnešní člověk vůbec může představit. Jsme nejen první kultura, která se obejde bez božstev, ale i první společnost, která nehovoří s okolní přírodou, nýbrž ji ovládá. To se mnohým může jevit jako obrovská výhoda. Tak zaprvé máme pocit, že „poroučíme větru dešti“, za druhé jsme podstatně méně ohroženi „divočinou“ a za třetí nám církve už nevnucují jejich ideologicky a mocensky zabarvené náboženství. Po tisíci letech božích přikázání máme konečně od nich pokoj. Zavládla svoboda. Jen je to opět ona příslovečná svoboda od něčeho a nikoliv svoboda k něčemu, pro něco. Jsme jako děti, které vychovali antiautoritativní rodiče, jež jim řekli: „Smíte všechno“. Takové děti často končí jako otroci konzumu, v závislostech a na drogách.

2. Drogy
Jak mnohokrát v konstelacích potvrzeno, jsou jakékoliv závislosti náhražkou za něco, co jsme nedostali – ať už jako novorozenci, kojenci nebo v pozdějším věku, a to, ačkoliv jsme to pro náš (většinou duševní) růst nutně potřebovali. Ze všeho nejvíce se samozřejmě jednalo o lásku, přijetí a tělesnou blízkost (jednoduše „přivinutí na srdce“). Já sám, jako člověk, který měl to „štěstí“, že nebyl kojen ani „vzat“ (oba moje rodiče byli traumatizováni, i když každý trochu jinak), jsem v Indii závistivě obdivoval děti především těch nejchudších matek, které, sedíc kdesi v prachu cest, své malé potomky neustále masírovaly, hladily – prostě se jim tělesně láskyplně věnovaly. Kromě faktu, že v padesátých i šedesátých létech kojení nebylo moc v módě, se v nedostatku přivinutí setkáváme ještě s jednou příčinou, jež působí na vznik našich závislostí a stále ještě narůstajícího konzumu drog. Bude se to zdát absurdní, ale při veškeré inflaci erotiky, pornografie, po vymizení veškerých sexuálních tabu a nástupu kultu krásných těl, při vší naší orientaci na materiální svět vidím masivní odklon od tělesnosti, tedy od přirozeného vztahu k našemu tělu.

Je to možná tím, že těla (nejen to naše tělo, ale potažmo i všechny jiné bytosti) vnímáme pouze coby objekty, tedy něco, na co se díváme jaksi „zvenčí“. Tento pohled plně koresponduje s naším nezaujatým a nezvnitřněným pohledem na celou přírodu, která se pro nás též stala objektem, jenž je například nutno chránit. Jako ti, kteří se cítí být „nad přírodou“, si pak vybíráme její části, k nimž vyvíjíme emoční vazby, jako třeba naše domácí mazlíčky, medvídky panda v zoologických zahradách nebo afrického lva Cecila, jehož odstřelil nějaký zlý americký zubař. Na té druhé, mnohem větší straně pak zůstávají ty části živé přírody, jež jsou nám zcela lhostejné – například miliony „spotřebních“ kuřat, prasat a jiných, méně šťastných tvorů.

V tomto prostředí objektivizace našeho vnímání světa to pak pro mnoho lidí jsou právě drogy, které jako jediná brána umožňují otevření vědomí směrem dovnitř. Jsme-li na tripu, přestáváme být nuceně součástí objektivního, racionálního světa. Droga nás vede někam, kde se před námi otevírá vnitřní svět, a to nejen náš (například v opojném pocitu nepřemožitelnosti na speedu), ale i vnitřní svět věcí a bytostí v našem okolí. Na droze k nám najednou mluví stromy, motýli či pukliny ve zdi. Je to právě droga, jež nás jednoduchou, totiž konzumní a chemickou cestou spojuje s onou částí světa (potažmo přírody), kterou věda a okolní racionální společnost přezírá.

Pokud se chceme dopídit hluboké a velmi dobře skryté příčiny našeho onemocnění či závislosti, je tedy nutné nejprve symptomy, nemoc i onu „zlou“ drogu přijmout jako spojence a začít jim naslouchat. Je to totiž přesně to, co nám byť v zašifrované a zfalšované podobě ukazuje, čeho se nám nedostává, co přehlížíme, nebo co nechceme jako náš stín přijmout. Teprve když přijdeme na to, co nám ona mrcha nemoc či závislost vyvažuje, přesně řečeno co nám nahrazuje, můžeme se skutečně vyléčit.

3. Deprese
Zcela podobně nutno rozumět depresi. Ve světě, jehož hlavním proklamovaným cílem je růst, výkon a úspěch, představuje deprese (viz ona na začátku článku uvedená definice slova jako „pokles“) přesně to, co nám tento „pohyb směrem vzhůru“ znemožňuje. Deprese nás, podobně jako drogy a alkohol, drží „down“, tedy dole. Zatímco po infarktu nebo s rakovinou stále ještě můžete „fungovat“, s depresí (myslím s tou skutečnou, klinickou) to bez denní dávky antidepresiv nejde.

Jak jsme viděli v první části tohoto článku, je deprese vyvolána také (možná dokonce zejména) tím, že se nám začíná masivně nedostávat nějakého smyslu toho, co se děje a proč tu vlastně jsme. Změny ve světě jsou tak drastické a zásadní, že se ptáme, k čemu to všechno vlastně spěje. Výše uvedené globální problémy (klima, plastik, vymírání druhů atd.) tíží naše podvědomí a my to pak kompenzujeme ještě většími aktivitami: Angažujeme se v různých ekologických hnutích, třídíme odpad, zachraňujeme želvy kdesi na vzdálených plážích nebo podporujeme návrat vlků do našich hor. To vše jsou samozřejmě bohulibé aktivity a autor nemá v úmyslu je zpochybňovat. Pouze – a to si musíme přiznat, to vše děláme z jakési pozice ochrany a zodpovědnosti za přírodu, tedy z pozice, která není nepodobná pozici rodiče. V konstelacích tomu říkáme „pozice toho, kdo je větší“. Ten nebo to, co je větší, ovšem vždy poskytuje smysl tomu, co je menší. Ať už je to pečující rodič, který ukazuje svému dítěti, co je smyslem každodenního vstávání, mytí si rukou, školní docházky a možná i celého života, nebo nějaká instituce, církev či stát, který dává svým členům smysl jejich účasti například na bohoslužbě.

Pokud ovšem delší dobu setrváváme v pozici toho většího a nemáme se sami o koho se opřít, začne se nám dařit zle. Je to častý jev, se kterým se například setkávám u vrcholových manažerů nebo vlastníků firem. Když není nikdo „nad nimi“, dostavuje se vyčerpání. Toto vyčerpání z chybění jakési duchovní superpozice pak mnoho lidí kompenzuje materiálním konzumem, nákladnými cestami, konzumací drog nebo – upadají do deprese**.

V předchozím textu jsem již rozvedl, že objektivizací našeho přístupu k přírodě (potažmo k celému univerzu) jsme ztratili boha ve smyslu „toho, co je větší než my“. V starověkých, tak zvaných pohanských kulturách (až do nástupu oněch třech monoteistických náboženství – judaismu, křesťanství a islámu) bylo vše, co bylo v přírodě, zároveň prostoupeno božskou, nad-přirozenou energií. Řeky měly své nymfy, planety byly ztělesněním bohů a bohyň, Slunce v podobě Hélia řídilo svůj vůz po nebeské klenbě a Měsíc v podobě stále se měnící bohyně Luny-Seleny se staral o odpočítávání dní. V každém stromu se skrýval jeho „spirit“, v rostlinách dlely neviditelné, ale každému přístupné léčivé síly, kopce, hory a propasti byly prostoupeny duchovními principy. Život v přírodě znamenal neustálý dialog mezi člověkem a vším, co ho obklopovalo. To se poprvé začalo měnit, když se z mnoha „menších“ božstev stal jeden velký Bůh, který se odstěhoval z přírodních entit kamsi do abstraktního (byť vše kontrolujícího) nebe. Dalo by se říci, že božský princip „éterizoval“ a stal se tak něčím, co už nebylo tak jednoduše „k mání“. Posvátné stromy a kameny byly prohlášeny za modly, povaleny a vykáceny, a modlit se k řece nebo k nějakému nebeskému tělesu se stalo nebezpečnou heresií.

Jeden jediný bůh na nebesích má určitě své výhody. Sjednocuje totiž, podobně jako charismatický diktátor sjednocuje národ. Vzpomeňme si například na Napoleona na začátku devatenáctého století nebo Hitlera během nástupu nacionálního socialismu. Pokud ovšem víra, jež se k tomuto „bohu-sjednotiteli“ vyčpí či upadne, pokud lid přestane být nadšen, zůstává po takových jednotlivcích zející prázdnota, právě protože na rozdíl od mnoha bohů, bohyní, najád, géniů a jiných spiritů jsou jediní. A právě to potkalo z pohledu velké většiny lidí křesťanského boha a jeho syna Ježíše v západním světě. Po jeho pádu nastalo období horečné materiální aktivity dvacátého století (konzum a budování) a nyní se dostáváme do – deprese. To je nemoc, která vlastně přesně vyjadřuje to, co se stalo poté, co jsme ztratili spojení „nahoru“, k bohu. Nemoc, která nás drží „dole“, v poklesu výkonnosti, konzumu a budování, skrz kterou padáme k zemi.

4. Východiska
Jak tedy s depresí nakládat? Pokud pochopíme její symbolický význam a pokud si uvědomíme, jak přesně vyjadřuje tato „porucha“ nejprve naše odtržení se od spirituální části přírody, přestěhování jejího přirozeného duchovního obsahu do abstraktní ideje všeobjímajícího jediného Boha, a jeho následného zbankrotování v západním světě, začne nám svítat, kde bychom měli hledat a posléze i nalézt to, čehož ztrátu deprese vyjadřuje.

Jedna z etap léčení deprese je zcela určitě nalezení Boha. To je ale z mého pohledu pouze jedna etapa k většímu cíli, neboť to znamená návrat zpět k ideologii, která možná pro mnoho z nás již nefunguje. Důslednější a hlubší krok by pro mne byl, kdybychom si opět, po staletích naší „nadvlády“ nad přírodou a s ní související současné hyperaktivity v materiálně-racionální oblasti uvědomili, čeho jsme součástí. Bez čeho bychom tu nebyli a co je to, co je opravdu větší než my. Jak dále rozvedu, je „nicnedělání“ v tomto směru klíčem.

Pro ty, jež žili ve starém Egyptě, vyvěral náš materiální, „hmatatelný“ svět z imateriálního světa, jež nazývali Duat, a který byl nejen světem bohů, ale který tvořil základ všeho. Do tohoto světa měl přístup každý – ať už za života skrz duchovní praxi a zasvěcení, nebo po smrti. To druhé bylo řešením pro prosté lidi, kteří nepatřili k duchovní elitě, a kterým chyběla ať už vůle nebo prostředky na to, věnovat se spirituálnímu rozvoji.

Je to právě tato touha po správném vkročení do spirituality Duatu, která vysvětluje ono zdánlivou posedlost Egypťanů záhrobním životem. Pro každého obyvatele této přes tři tisíce let přetrvávající říše byly všechny patrné jevy v „našem“ světě podmíněny jejich vyvěráváním z Duatu. Toto všeobecné cítění mělo za následek něco, co se nám dneska zdá zcela fantaskní – totiž propojení individuální, subjektivní psýché (například snů a emocí), změněných stavů vědomí (mystické zážitky, magie) a reálného, „objektivního“ světa. Možná takový malý příklad na vysvětlenou – představte si, že každý večer, když usnete, se napojíte na kolektivní svět ve kterém se vám nejen „zdají“ bozi, ale ve kterém se potkáváte a komunikujete s vašimi přáteli, s láskami či faraonem. A po probuzení se zpětně na této komunikaci shodnete! Nebylo by to nesmírně osvěžující? (Na druhé straně to také extrémně stmeluje společnost, protože se nic neutají).

Dnešní epidemie deprese tak z mého pohledu nesouvisí pouze se ztrátou smyslu existence a odcizením ve světě „objektů“, výkonu a konzumu, ale také právě v nemožnosti propojit naše individuální psychické stavy s prostředím, které by nám poskytovalo zázemí. V přelidněném světě se tak stáváme osamocenými dušemi, které zoufale hledají pochopení a lásku, nacházejí ale jen další a další „little boxes“, jak to zpívá Pete Seeger.

Proč tedy neobrátit svět vzhůru nohama a namísto potlačování deprese skrz polykání barevných pilulek se nevydat cestou zcela opačnou. Proč nezačít vědomě omezovat aktivity směrem k ovládnutí okolního světa ve prospěch naslouchání tomu, co nám mraky a Slunce, Měsíc a stromy, řeky, hory a zbývající divoká zvířata chtějí říci? Proč se nezastavit, nesednout si („pokles“), proč nezačít to, co nás deprese vlastně nutí dělat – totiž nedělat nic? To neznamená jí podlehnout a nevstávat z postele. Znamená to pouze jít ještě o krok dál, než kam nás vedl Erich Fromm. U něj to bylo „být namísto mít“. Já bych to prohloubil na „být namísto dělat“.

Je důležité si uvědomit, jak se náš svět stal hyperaktivním. Tato hyperaktivita znamená pro někoho správně vystudovat, být správně zaměstnán, vydělat opravdu velké peníze, mít úspěch. Totéž pro jiného může znamenat být neustále milován co nejvíce ženami (muži), mít úžasný sex, skvělé manželství, příkladné děti. Třetí zase zběsile cestuje po exotických zemích, kde hledá „venku“ to, co mu schází uvnitř. A čtvrtý, který se domnívá, že už unikl tlaku veškerého konzumu, se může snažit být spirituálně na výši, navštěvovat co nejvíc seminářů osobnostního rozvoje a od rána do večera „na sobě makat“. Všem čtyřem skupinám je společné, že aktivitu a úspěch prožívají jako drogu (viz druhou část mého článku).

Pokud tedy vezmeme to, co nám deprese říká, vážně – a jako „radu od spojence“, měli bychom vyhledat kousek přírody a sami nebo třeba s nějakými lidmi podobného vnímání začít nesmírně dobrodružnou (i když docela obtížnou) cestu nejen do vnitřku naší vlastní duše (to už dělá i psychoanalýza, jež je opět dalším pokusem o kontrolu a optimalizaci, tedy touhou po jakémsi „zlepšení“), ale do nitra okolních, zdánlivě od nás oddělených bytostí, objektů, jevů. Osho nám, svým „sanyasinům“ kdysi radil, abychom lásku, tedy naší schopnost někoho zcela a bez výhrad milovat, nejprve trénovali na vzdálených objektech – na hvězdách, planetách, Slunci, a teprve postupem času šli blíže k přírodním jevům, rostlinám, zvířatům a naposledy k lidem. Tak se vyhneme očekávání, že na oplátku budeme milováni i my. Jsem přesvědčen, že je to dobrý popis cesty k opětnému navázání kontaktu s tím, co je větší – a teď nemyslím onoho přívětivého muže s plnovousem, jak si někteří představují Boha, ale to, co je za viditelným vesmírem.

Krůček za krůčkem pak zjistíme, že i kdyby nás brzy měla nějaká Melancholie rozmetat na atomy, náš život nebyl marný. I kdyby totiž byl brzy toho viditelného, hmatatelného a voňavého světa konec, to, z čeho vše vyvěrá, je stále zde. Stačí se podívat někde mimo dosah světel velkoměsta na noční oblohu. Což je mnohem účinnější než Cipralex nebo Zoloft.

www.janbily.cz, www.konstelace.info

-----------
*Metafyzika – z řečtiny meta (za, mimo, nad) a fysis (příroda, viditelný svět)
** Jiný takový způsob kompenzace je (především u zmíněných manažerů) setkávání se s dominou, což je další pokus o nalezení „někoho většího“.

Důležitá poznámka po přečtení diskuze pod mým FB-upozorněním na tento článek:
Ten článek není míněný tak, že "deprese by měla být pro něco skvělá". Píšu, že pokud se podíváme na fenomén deprese, můžeme z toho vyčíst jisté souvislosti. Pokud už někdo trpí klinickou depresí, tak je samozřejmé, že bude následovat pokyny psychiatra a neřekne si: "Prima možnost jen tak být". To by taky mohlo být osudové (viz vysoká suizidalita).

pátek 28. července 2017

Jak se správně rozejít.

V ČR se přibližně každé druhé manželství rozvádí. Průměrně spolu lidé vydrží 13 let, nejčastěji se partneři rozcházejí po třech až pěti letech společného života. O rozchodech bez uzavření manželství ani nemluvě. Umění rozejít se by se tedy mělo učit již při sňatku. Ale kdo by na to v obřadní síni chtěl pomýšlet...

Stavíme-li konstelace již rozešlého nebo právě se rozcházejícího páru, většinou to vypadá jako na následujícím obrázku. (Obr. 1)


Rozcházející se pár se dívá každý do „své“ budoucnosti, většinou stojí zády k sobě, protože „to s tím druhým už prostě nemohou vydržet“. Pokud mají děti, tak tyto stojí kdesi uprostřed, zapletené do toho, co se mezi partnery děje nebo dělo. (Obr. 2).


Mnohý z nás poznal tuto situaci sám jako dítě - a může si ještě vzpomenout, jaké to bylo. Děti vyvinou veliké úsilí rodiče opět spojit, a když se toto úsilí nesetká s úspěchem, dostanou se skoro vždy do jakéhosi spojenectví s jedním z rodičů. Takový rozvod není a nemůže být zdařilým rozchodem. Mezi partnery totiž existuje něco, co je stále spojuje, a co je i nadále bude spojovat, a tuto sílu je nutno uznat a vyvodit z ní důsledky především během rozchodových situací. Tato síla se jmenuje láska.

Možná, že se teď ptáte, jaká že to je láska, která spojuje partnery, kde muž bije svoji ženu, kde je žena opakovaně nevěrná svému muži. Co je to za lásku, která vede k těm mnoha případům neutěšených rozchodů, jejichž příběhy, když je od postižených slyšíme, v nás vyvolávají „oprávněné“ pocity hněvu – téměř vždy vůči tomu nepřítomnému. Láska je ovšem něco, co na rozdíl od všeobecného mínění není vrtkavé. Spíše bych ji připodobnil ke gravitaci. Pokud jsme s někým strávili krásné chvíle a dosáhli jisté vztahové hloubky, pokud s někým máme děti, existuje energetické pouto či pocit, který je tichý, nenápadný, a který trvá věčnost a působí i na velikou vzdálenost. Příběh staré babičky, která vypráví s láskou o svých několika mužích – včetně těch, kteří ji opustili – je důkazem toho, že láska přetrvává nenávist, zlobu, zoufalství nebo i agresi. Skoro bych pateticky napsal „láska vítězí“, kdyby to nebylo tak otřelé. Toto se ukazuje v konstelacích vždy a všude.

Jak tedy na rozvod? Předně si musíme uvědomit, proč se většina z nás rozchází. Je to proto, že ty první roky vztahu většinou žijeme s někým, kdo není skutečný. Žijeme s představou, díváme se nikoliv na partnera, jaký (nebo jaká) ve skutečnosti je, ale jakého bychom ho/ji chtěli mít. Je to náš film, který projikujeme na plátno našeho skutečného partnera, jehož ale skrz náš příběh, naše touhy, představy o štěstí a jiné projekce moc nevnímáme. V průběhu vztahu dojde k vystřízlivění, film dostane trhliny a my se rozčarovaně díváme na plátno. Tento vývoj je normální a děje se téměř v každém partnerství. Některá partnerství rozčarování promění v něco stabilnějšího, jiná se rozejdou.

Pokud si toto začínáme uvědomovat, začínáme se otáčet zpátky k partnerovi – a to je jediná pozice, ve které je skutečný rozchod možný . Partneři tedy stojí proti sobě a jeden začne:
„Viděl jsem v tobě někoho jiného“.
„I já jsem v tobě viděla někoho jiného.“
„Škoda.“
„Ano, to byla škoda, ale stane se to.“
„Za to, co mezi námi bylo, beru za svůj díl zodpovědnost.“
„I já“.
„Chtěl(a) jsem víc.“
„To je mi líto, ale já ti to nemohl(a) dát.“
„Škoda.“
Tak nebo podobně probíhá uznání toho, co je. A cesta jde ještě dál. (Obr. 3)


„Zůstaneš v mém srdci“. Toto je klíčová věta rozchodů. Vyjadřuje onu výše zmíněnou lásku, kterou budeme cítit, až budeme staří a až si budeme vzpomínat na ni nebo na něho, až nebude tato tichá a „malá“ láska přikryta akutní nesnášenlivostí, zraněními, únavou. Umožňuje, že se partneři skutečně rozejdou, že jejich nároky, hněv, zranění a jiné podobné fenomény nyní mohou zmizet. Když ne hned, tak po jisté době.

A pokud jsou v našem rodinném systému děti, musíme přidat ještě něco.
„Já jsem vaše máma a toto je váš táta (nebo naopak). Jediný správný. Jediná správná. My zůstaneme vaše rodiče. Navždy. To, co je mezi námi, nechte nám. Do toho se nepleťte.“
Pokud si rozcházející se pár uvědomí, že bude-li zatahovat jakákoliv strana děti do svých rozporů s druhým partnerem, bude mít v budoucnu právě s takovýmito údajnými spojenci veliké problémy, pochopí, jak důležité je vynechat děti z tohoto procesu. A děti si mohou oddechnout. Tak, jak jsme mnozí z nás po tom toužili – tenkrát, když jsme za rodiče museli řešit neřešitelné. (Obr. 4)

pondělí 24. července 2017

Proč jsem se nestal kandidátem

Nedávno mě kamarádka docela pobavila. Navrhla mi totiž, abych se v nadcházejících volbách ucházel o funkci presidenta ČR, konkrétně tedy abych se přihlásil do hry president21, kde za pomocí matematicky rafinovaného systému Karla Janečka usiluje nyní už 551 kandidátů o nejlepší umístění. Kamarádku jsem hned na začátku musel zklamat – mám totiž pouze německé občanství a nehledě na to, že tím nesplňuji formální podmínky, si nedovedu představit, že by nějaký „správný Čech“ chtěl na Hradě vidět Němce. To už tu totiž jednou bylo. Nicméně mi to nedalo. I zamyslel jsem se nad tím, proč mé odmítnutí bylo tak briskní, a proč bych ani v případě, že bych měl českou občanku, nekandidoval.

Hned na začátku musím něco pro mě důležitého zdůraznit. Jsem přesvědčen, že není jedno, kdo se stane president. Rozmáhající se únavu politikou považuji za nebezpečnou a tvrdím, že politická angažovanost a účast ve volbách je stále ještě důležitá (ne-li čím dál tím víc). Moje presidiální ne-kandidatura tedy nepramení z nějakého odmítání angažovanosti, ale podstatně více ze změny paradigmatu. Ty, kteří mě znají, tuší, kam směřuji – je za tím přechod z kmenové do esenciální duše. Přechod, ve kterém se nacházím já, ale i části celé společnosti.

Jsem přesvědčen, že na rozhraní dvou epoch, na kterém se nacházíme, je dobré, zaměřit pohled spíš dopředu – aniž bychom ovšem ignorovali to, kde se ještě většina našeho okolí nachází. Dlouhá tisíciletí jsme holdovali vůdcům, případně těm velice málo vůdkyním. Společnost byla postavena jako pyramida, která má širokou základnu, ale na jejíž špičce má místo pouze jeden výjimečný kámen. Ať už jsme své slavné vojevůdce, césary, krále, presidenty a podobné „hlavy“ milovali nebo nenáviděli, vždy jsme jim věnovali obrovskou pozornost. Ještě dnes, když se sjedou vůdci Gé dvacítky do Hamburgu, tak kamery bzučí, internetová vedení žhnou a nad hořícími barikádami vesele poletují dlažební kostky. A to kvůli nemastnému neslanému prohlášení absolutně o ničem.

Stále totiž ještě spousta lidí doufá v to, že „někdo dobrý, velký, božský“, ať už se jmenuje Putin, Trump, Babiš, Kaczynsky, Orbán, Erdoğan či úplně jinak „nás“, tedy ty pod ním, může spasit, zachránit nebo alespoň vyvést z krizí a nebezpečí. Ale nejen v politice. I většina velkých korporací a firem ještě věří na spásu leadershipu, tedy vůdcovství, a vydává nemalé částky na to, aby ze svých „jen“ manažerů ony charismatické vůdce udělala. Platí poradcům, koučům a zahraničním guruům, které zve na drahé konference, kde tito samozvaní „již“-lídři vyprávějí, jak se prokousávali šedí obyčejnosti, aby nakonec zářili na nebi úspěchu. A že to může dokázat každý. A v esoterice je to totéž. Požadavek na vedoucího čehokoliv je, že vám řekne, co je správné a jak toho dosáhnout. A když ne osobně, tak alespoň formou webináře.

Jenomže tento způsob myšlení a jednání patří – o tom jsem přesvědčen – k vývojové fázi, kterou nazývám „kmenovou duší“. Ta se vyznačuje silným vnímáním kmene – tedy oné skupiny, jež je vyjádřena slůvkem „my“ a zároveň vymezováním se vůči „jim“, tedy těm, kteří k nám nepatří. V čínské mytologii je toto období nazýváno dobou zápasících říší. Přilehlejší název pro dnešní svět abys pohledal. Jenže po válkách mezi rozličnými kmeny v Číně (ale i jinde) doposud vždy následovala fáze „sjednocení pod osvíceným císařem“. S jeho portrétem se razily mince a mávalo se praporky. Po jisté době se pak každý osvícený císař začal čím dál více lidem jevit jako pablb, načež následovalo další dělení na „my a oni“, nazývané občanská válka. Říše se rozdrobila a vtrhli barbaři. Ti byli vedeni silným a vcelku charismatickým, byť polonahým vůdcem, a vše začalo nanovo.

Můj kamarád, který zvažuje nákup nějaké zbraně proti barbarským hordám tvrdí, že to tak bylo vždy a bude i nadále. Jsme a zůstaneme prostě stádo, které potřebuje ovčáka (prosím nezaměňovat s ovčáčkem) s holí. A pár hlídacích psů. Možná má pravdu. Ale já byl celý život optimistou a nyní, už ke stáru, to nehodlám měnit. Jsem totiž přesvědčen, že tváří v tvář našemu rozmnožení se a zabydlení na Matičce Zemi, konfrontováni s produkty našeho kulturního metabolismu (tím myslím všechny naše toxické odpady, zamoření oceánů plasty, vymírání druhů, mizející včely, změna klimatu, sucha, otrávený vzduch atd.), můžeme přežít jedině tehdy, když se z etapy kmenové duše dostaneme dál. Protože budeme-li spolu stále válčit, jako to dělaly ony rozhádané říše tisíc let před Kristem v Číně, skončíme tak, jak vypadá současný Mosul. Nebo Mars.

Ale abych se vrátil k mé ne-kandidatuře. Moje kamarádka argumentovala, že by bylo dobré, aby lidi z kruhu našich přátel měli někoho, kdo nás (už jsme zase u „my“) reprezentuje. Kdo je prostě ten nebo ta, kterým bychom mohli trochu věřit. A ačkoliv se naprosto nepovažuji za nějaký vzor, na této argumentaci něco je. Začíná být totiž docela nápadné, že speciálně lidé mého okolí, které bych naprosto nehorázně nazval (prosím o prominutí této arogance) lidmi duchovně pokročilejšími, nemají žádné zastoupení v politice a médiích. O tomto problému jsem nedávno psal na jiném místě tohoto blogu*. Občanská angažovanost v demokratické společnosti je totiž podmíněna pocitem zastoupení. Ne nadarmo se našemu druhu demokracie říká „zastupitelská“. Jenže – jak chcete zastupovat ty, kteří právě opouštějí éru kmenové duše? A především – jak být někdo, koho následují ti, jež už nemají potřebu někoho následovat?

A tak, ačkoliv doufám ve zvolení nějakého kandidáta, který bude národ víc spojovat než rozdělovat, myslím si, že naše budoucnost prostě nevězí v žádném presidentovi, i kdyby to měl být naprostý genius. Dokonce se domnívám, že touha stát se presidentem, předsedou vlády, ministrem, lídrem či guruem je prostě hra malých kluků (také se do ní hrnou především muži), které mě osobně už opravdu nebaví. A mám ten pocit, že nebaví ani mnoho těch, kteří jsou mi blízcí. Je to stejná hra, jako když si zbohatlíci pořídí nějaké super-auto a nyní k němu ještě (za deset tisíc) značku BOR EC111. Vždy když projede něco takového kolem mne, vidím, jak z nedovřeného okénka vystupují obláčky ega majitele, které se prostě nevejde dovnitř.

Je tedy jasné, že ze mne kandidát nebude. Je mi líto všech těch, kteří v to doufali a předem děkuji za vaše hypotetické hlasy. Co se mé maličkosti týče, já si mezi stávajícími uchazeči vyberu toho, který bude vypadat jako rozumný člověk a jehož ego či hypertrofované mocenské tužby nebudou národ až tak moc iritovat. Tím je pro mne současný president a spousta dalších kandidátů již předem vyloučena. Toho „mého“ kandidáta (ještě lépe by byla rozumná kandidátka) pak nebudu volit (protože nemůžu), ale prostě mu nebo jí hodlám držet palce. Ale až tak moc mě ona osudová volba nebude zajímat. Protože – pokud máme nějakou budoucnost, tak ne v ovčácích, vůdcích a guruech. Spíš je v nás. V každém z nás a zcela esenciálně. Jak že to stojí nad oponou té "naší" Zlaté kapličky nad Vltavou? Je tam totiž docela rafinovaný návod: „Národ sobě!“



* viz článek "Ne-Strana"

sobota 22. července 2017

Ne-Strana?

„Nejsme jako politici. Makáme.“ S tímto sloganem vyhrál Andrej Babiš volby. A dá se říci, že skrz toto marketingově geniální vymezení se je stále ještě vyhrává. I my, já a mnoho mých přátel, se ovšem necítíme jako politici. Jen trochu … jinak než on.

Zastupitelská demokracie je postavena na principu, že možná ne každá, ale mnoho společenských skupin mají své zastupitele. Jenže my (a vy pravděpodobně také) se necítíme být nikým zastoupeni. A to je nějak špatně.

Mnoho z nás proto neví, koho mají volit – a to ačkoliv si jinak mezi sebou skvěle rozumíme. Děláme spolu byznys. Dalo by se říci, že spolu makáme. Chodíme do stejných restaurací, na vínko, pivo či kofolu, jezdíme spolu na kolech, inlajnech nebo na přehradu a máme se docela rádi. Vychováváme děti (nebo alespoň se je snažíme vychovat) tak, aby i oni měli budoucnost, která se bude zakládat na našich hodnotách: Na vzájemné úctě, na nerozdělování ale spojování, na toleranci, svobodě, na partnerském a nikoliv predátorském vztahu k přírodě. Vím, zní to trochu sluníčkovsky, ale je to tak.

Jen nemáme nikoho, komu bychom v politice drželi palce. Nikoho, kdo by byl tak trochu „náš“. A tak, když přijde řeč na politiku, si přestáváme rozumět. Protože politika se odvíjí někde, kde nejsme. Možná, že tam už nejsme, i když to může někomu připadat elitářsky a arogantně. Možná, že tam ani být nechceme. Politika, říkají mnozí z nás, je mimo. Tam nechci.

Jedna z možností je mávnout nad tím rukou, přestat se o politiku zajímat, užívat si přátel, života a skutečnosti, že je tu krásně. Ne vždycky, ale často.

Jenže politika určuje pořád ještě naše osudy. Naše daně. Naše svobody a nesvobody. To, jestli zůstaneme demokratickou zemí, nebo jestli svobodu být viděn, slyšen a akceptován zase jednou ztratíme. Proto jsme se rozhodli založit Ne-Stranu. Protože nás pořád ještě baví, být kreativní. Inspirovat. A při tom všem mít, jak říkají Němci, špás.

Takže - tady návrh principů Ne-Strany, jakéhosi "Klubu Angažovaných Ne-straníku II":
1. Netoužíme po moci, ale chceme být zastoupeni. A chceme být vidět a slyšet.
2. Netoužíme po penězích (i proto, že je ve většině případů máme), ale po u-plat-nění.
3. Netoužíme po maximalizaci (zisku, vlivu, dosahu), ale po optimalizaci.
4. Nechceme vyhrávat, ale být hraví. Síla je fajn, násilí je mimo.
5. Nechceme kvóty, ale rovnováhu ženského principu (intuice, emoce) a mužského principu (vědění, rozum).
6. Namísto hierarchie preferujeme síť.
7. Víme, že není jedna jediná pravda, ale že každý má tu svojí pravdu, a že jen skrze sdílení a toleranci najdeme tu „pravdu“, která nás v daném okamžiku vede dál.
8. Nemáme problém přiznat, že spoustu věcí nevíme. A neděsí nás to.
9. Jsou nám k smíchu alfa-samci-lídři, milujeme totiž tým.
10. Jsme si vědomi, že jsme malinkou a vcelku bezvýznamnou součástí obrovského, stále se měnícího Univerza, a tak se nedržíme zuby-nehty svého Ega, aniž bychom ho ovšem zalhávali.

úterý 18. července 2017

Strach

Nedávno jsem vezl kamarádovu maminku z Tábora do Prahy. Během té asi hodinové jízdy jsem si vyslechl všechny její strachy. Takové ty obvyklé – uprchlíci, násilí, loupeže, požáry, povodně a zdraví. A především jeden největší. Že umře. Babičce je osmdesát dva, je sice čilá, ale už má za sebou jednu mrtvici. „Začala jsem vidět dvakrát a pak přišla taková zvláštní nevolnost spojená s únavou. A na víc si už nepamatuji. Ještě že u mě byl nebožtík manžel a hned zavolal záchranku.“

Kamarádovi je padesát a má dvacetiletého syna. A ten, pro změnu, dělá zdánlivě vše proto, aby umřel. Fascinuje ho cokoliv, co je hodně nebezpečné – třeba lezení po skále bez lana a jištění. „Mně to nějak dává obrovskou energii,“ říká, „takový kik, že vím, že žiju, i když může být každým okamžikem konec.“ A zubí se u toho od ucha k uchu.

A tak jsem v těch pár okamžicích, když babička zrovna nemluvila, přemýšlel nad tím, jak je svět zvrácený. Babička, která má život za sebou, která už prožila jednu mrtvici a – promiňte mi ten cynismus – nebylo to až tak zlé, má ze smrti strach, a kluk jeden ušatá, který má život před sebou a je v plné síle, z ní strach nemá. A umínil jsem si, že napíšu článek o strachu a především o tom ze smrti, protože smrt je jedno z posledních tabu našeho jinak tabu-prostého světa.

Osho, můj indický spirituální učitel, byl mnohokrát tázán, je-li život po smrti. A vždy se té otázce vyhýbal: „Neptej se,“ byla jeho častá odpověď, „na život po smrti, ale na život před smrtí. Protože žiješ-li tady a teď, naplno, v přítomnosti a z tvého úplného bytí, pak se tato otázka zcela ztratí. Prostě pochopíš, že je nesmyslná. Že je jen tehdy možná, když máš strach, když se tvoje ego bojí, že ve smrti ztratí tu kontrolu, kterou ke své existenci nutně potřebuje, a to zase znamená, že nežiješ úplně a docela.“

Jiný můj kamarád, který dělá do politiky, napsal na svůj Facebook, že je proti ozbrojování. Že nechce, aby se skrz nový zákon, prosazovaný ministrem vnitra, zvýšil počet zbraní mezi „normálními“ lidmi. Chce se zasadit za to, aby monopol na použití násilí, a tedy i na nošení zbraně, zůstal u státu – tedy u policie a vojska. Píše: „Dovolil jsem si vyslovit názor, že právo „nosit flintu“ není základní občanské právo a že nechci žit v džungli, kde rozhodují pistolníci a jsem rád, že žiju v Evropě. Reakce mnoha zastánců zbraní byla značně militantní, včetně výhrůžek fyzickým násilím.“

Z především mužských reakcí pod jeho příspěvkem mě zaujala jedna, kterou zde cituji:
„Na násilí nutno odpovědět větším násilím. Gándího principy v Evropě nikdy fungovat nebudou. Menší násilí, jako odpověď na násilí namířené proti mně, situaci neřeší. Stejné situaci prodlužuje. Větší situaci ukončuje.“
A na námitku někoho, že větší násilí přeci jen roztáčí kolo eskalace odpovídá:
„Aha, a kolikrát jsi už měl vyřazeny zuby od cikánů, nebo přeraženou čelist od ožralých Ukrajinců? Já mám tohle za sebou.“

Na argument s „vyřazenými zuby“ asi mnoho z nás nemá co říci. Ano, žijeme v poměrně mírumilovném státě, kde dokonce i hlavní město má jednu z nejmenších kriminalit světa. Přes naši kotlinku nevede žádná trasa muslimských migrantů, na ulicích nepotkáváme teroristy a dokonce i můj Žižkov, ve kterém bydlím, není po nocích rušen střelbou a houkáním policejních sirén, jak jsem to zažil v New Yorku a Frankfurtu, ale tu a tam jen hulákáním opilých (ale nenásilných) turistů. A přesto se zdá, že se český národ třese strachy. Televize, ta státní i privátní, kdykoliv v (západním) světě někde někdo na někoho vytáhne kudlu a začne křičet „Alláhu akbar“, věnuje incidentu celovečerní vysílání. A po dvanácti přijatých uprchlících (z nichž pár už prý zase uteklo) vyhlásil pan Chovanec, že v zájmu bezpečnosti sem nepustí už ani nohu.

A tak mě napadá, jestli se náhodou nestal strach nástrojem vládnutí. Jestli tato základní emoce, která je v jisté míře velice prospěšná, není uměle šířena, aby se z nás stali ...senilní babičky a dědečci, kteří se většinu svého času bojí. Kteří se třesou před možností ztratit něco, co je buď už z velké části za nimi, nebo co vůbec nezažili. Jestli náhodou pánové Chovanec, Zeman, Trump, Putin a jim podobní, kteří nás stále straší, z nás nechtějí udělat baby, vyděšené ovce, kterým se docela pohodlně vládne. A jestli jsme všichni těm údajně mocným neskočili na „propagandu strachu“ a nehltáme historky o nějakých teroristech, kteří nejsou nic jiného než pošuci, kteří se dávno předtím, než se stali hrdlořezy, dostali na stranu obětí. Protože oběti a pachatelé jsou pouze dvě strany jednoho světa, dva póly, které jsou navzájem nejen propojené, ale i na sobě závislé. Z jedněch se stávají druzí a po jisté chvíli opět nazpátek. Z cikánů a Ukrajinců pak náš pán s vyřazenými zuby dostane takový strach, že se ozbrojí a použije „větší násilí“, aby se stal pachatelem, načež se v příštím kole opět stává nevyhnutelně obětí. A tak dál, pořád dokola.

Jaký to rozdílný přístup od toho zenového mnicha kdesi v horách, jenž mi je tak sympatický. Vy tu historku neznáte? Je nádherná: V dávných dobách, nazývaných časem soupeřících říší (tedy vlastně dneska) žil v Číně slovutný zenový mnich, jehož sláva se dostala až k velkému císaři.
„Ať okamžitě přijde,“ nakázal svým ministrům. Ti se však vrátili s nepořízenou.
„Nechce,“ vysvětlovali, „a spoutat ho a přivléct by asi nepůsobilo moc dobře na lidi. Říkal, že od vás nic nechce, a pokud ho chcete navštívit, máte přijít k němu.“
Císař skřípal zuby, ale pak se přeci jen vydal s velkým doprovodem na cestu. Když se po mnoha dnech dostal až k domku mnicha, sám se vedral dovnitř a postavil se před starého muže, který zrovna jedl.
„Když jsi tak moudrý,“ zahřměl, „tak mi řekni, jak se dostanu do nebe. A jak se vyvaruji pekla.“
„To jsem netušil,“ na to mnich, „že se dneska může stát císařem takový idiot.“
To císaře rozzuřilo. Vytáhl meč a chystal se mnichovi useknout hlavu.
„Počkej chvilku,“ pravil mnich, „toto je peklo,“ a pokračoval v jídle.
Mnichův klid císaře zmátl. Zaváhal a zastrčil meč do pochvy.
„A toto,“ dodal mnich, „je nebe. A teď mi nech dojíst můj oběd.“

Tento rok mi bude šedesát tři. Takové magické číslo, které člověka upomíná na to, že už tu moc dlouho nebude. Když vezmu věk táty, mámy a obou dědů a babiček našeho rodu a zprůměruji ho, dostanu sedmdesát pět let. Vím sice, že průměr je blbost. Ale … kdo ví. A tak, když občas sedím na své zahradě, kde na každou žížalu čeká kdykoliv možný kos a na každého kosa kdykoliv možná kočka, říkám si, že život je krásný a může v jakémkoliv okamžiku skončit. Vlastně – smí. Vědomí se rozplyne a ego definitivně ztratí kontrolu nad (zdánlivou) jistotou své existence. Sedím na zahradě a dychtím po příštím okamžiku. Jsem prostě zvědav, co se stane. Možná, že mi opilý Ukrajinec zlomí čelist. Pravděpodobně ne, ale to nehraje žádnou roli. Ale strach nemám. A to přeji nejen pánům vládcům, ale i nám všem. A především těm, kteří se chtějí ozbrojit, pojistit, zabarikádovat a oplotit, kteří si staví hluboko v zemi bunkr proti konci světa a nakupují zásoby. Všem těm, kteří nesmí do lesa, neboť se bojí. Mohli by tam koneckonců chytit klíště. A umřít. To raději … umřít bez klíštěte?

pondělí 10. července 2017

Čtyři druhy řešení rodinných problémů

Již mnoho let stavím rodinné konstelace. Za tu dobu prošlo mými semináři na pět tisíc klientů, takže jsme měl možnost nahlédnout do nespočet rodinných systémů. Mohu říci, že vnímání rodinných problémů, tedy těžkostí ve vztazích s rodiči a prarodiči, jež jsou „větší“, se sourozenci a partnery/partnerkami, jež jsou více-méně na stejné úrovni a s dětmi, či vnoučaty, kteří jsou vůči nám „menší“ lze rozdělit do čtyř skupin, které se liší hloubkou pohledu. V tomto článku bych se chtěl podívat na jednotlivé skupiny a stručně je charakterizovat.

První, patrně největší skupinu tvoří lidé, kteří si systemické zákonitosti, panující v rodinách, vlastně vůbec neuvědomují. Po více či méně úspěšném dosažení věku, kdy jsou – alespoň před zákonem – plnoletí se oddělí od rodičů (pokud to už neudělali dříve) a zaujmou vůči nim typicky „dospělý“ postoj. To je postoj někoho, kdo se dostal do sféry vlivu tak zvané kmenové duše*. Jedním z hlavních projevů kmenové duše je přesvědčení, že „já (případně my) to vím (případně víme) lépe.“ Každý, byť sebemenší kmen si vytváří svoji vlastní kmenovou pravdu či ideologii, která upevňuje kmenové (sebe)vědomí a pro kterou hledáme a nacházíme tak zvané „neotřesitelné důkazy“.

V případě rodinných neshod pak samozřejmě vznikají často i masivní konflikty, neboť každý zde hájí svoji pravdu a zpochybňuje nebo dokonce i znevažuje pohled na věc toho druhého. Často se pak tvoří aliance mezi jednotlivými členy rodinného systému či mezi generacemi. Vnoučata si často rozumějí víc s prarodiči – jednoduše podle pravidla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, neboť naši rodiče mají konflikt se svými rodiči zrovna tak, jako my s nimi. Jakákoliv snaha být zcela jiný/jiná než mí rodiče (a speciálně stejnopohlavní rodič) nese s sebou nakonec ještě větší, byť často nerozpoznané kopírování většinou negativních vlastností toho, koho jako dítě odmítám. Je to jednoduše vysvětlitelné, nejen tím, že „jablko nikdy nepadne daleko od stromu“, tedy genetickým nebo vlivovým působením rodičů. To co se ukazuje ve stovkách konstelací je nevyhnutelnost „následování“ toho, koho odmítáme, komu odpíráme právo na jeho (nebo její) pozici v systému.

Jeden ze tří nejdůležitějších zákonů v systémech (ať už rodinných, firemních nebo jiných) zní: Každý, kdo náleží k našemu systému musí být uznán. Pokud tedy rodiče odmítáme, pokud jim odepíráme místo „těch větších“, od jejichž existence ta naše odvisí, jsme přímo předurčeni, jít jejich cestou. Naše podvědomí se totiž bude starat o to, aby někdo (v tomto případě my sami) zaujal jejich místo.

Na vzniku konfliktů v rámci rodiny se samozřejmě podílejí i čistě rodinné záležitosti – podprahové a neuvědomělé pocity viny, zrady, neúcty, zklamání, výčitek, očekávání, nadějí. Ty interagují s kmenovými pocity jako jimi jsou již zmíněná věrnost kmenové ideologii, morálka, náboženské cítění, propast mezi „starým“ a „novým“ atd.

Druhou skupinu přístupu k rodičům tvoří ti, kteří se dovtípí, že rodinné konflikty patří typicky ke druhu sporů, ve kterých nelze jednoznačně nalézt toho, kdo má pravdu a toho, kdo se mýlí. „Tu svoji pravdu“ má v systému na pocitové úrovni každý – jen se tyto pravdy liší vzhledem k rozličným úhlům pohledu na celek, tedy na rodinu. Právě v tom jsou konstelace geniální – nelze totiž určit, která pozice je „absolutně správná“ a okamžitě vidíme, že každý člen systému, jenž v konstelaci stojí, vidí situaci z rozdílného místa a tím má i jiný pohled na věc.

V okamžiku, kdy připustíme existenci této mnohačetné pravdy, tedy oprávněnosti různých, mnohdy se dokonce vylučujících způsobů vnímání reality, se dostáváme – byť možná jen na chvíli – ze sféry kmenové duše a zažíváme výlet do esenciální, „moudré“ duše. Konstelace podporují nejen pohled na celek, ale i naše seznamování se právě s touto třetí fází lidského vývoje. Zde opouštíme pozici, že něco „takto musí být, protože to tak je“ a dostáváme se do role onoho moudrého rabína, který oběma rozhádaným bratrům přiznal jejich (rozdílnou) pravdu a poté, co se oba ozvali, že to ale není možné, pokýval hlavou a pravil: „Ano, máte pravdu.“ Jedině tehdy ovšem jsme schopni opravdu nahlédnout celek a jeho fungování jako skupinu různých částí. A jedině tehdy jsme schopni se domluvit, aniž b yta či ona strana měla pocit prohry.

Ve druhé skupině v tomto poznání ovšem nezůstaneme. Chytneme se většinou toho, co jsme například v semináři konstelací zažili a co „guru“, tedy vedoucí konstelací k tomu či onomu pravil. Pochopíme, že vůči rodičům musíme být „malí“ a „ctít je“, neboť pokud to nebudeme dělat, hrozí nám peklu podobné následování jejich chyb. Zděsíme se spatřené možnosti zapletení se do osidel předávání zátěží a rozhodneme se z nich vyvázat cestou „přijetí rodičů“.

To má na nás i na celý systém zčásti velmi pozitivní účinek. Blahodárný vliv opětného „dání místa těm, kteří toto místo tak jako tak mají“, tedy přiznání si, že naše rodiče jsou větší a že bez nich bychom nejen že nepřežili, ale především vůbec nevznikli, tento pozitivní vliv na celý systém zde nechci snižovat. Bohužel si často nevšimneme, že jsme jedno přesvědčení pouze nahradili přesvědčením jiným. Z „já mám pravdu“ vzniklo „konstelace (případně jejich vedoucí) mají pravdu.“ A z našeho výletu do esenciální duše, které se také říká duše individuální, toho moc nezbylo.

Klíčová otázka této druhé skupiny lidí je tedy může znít takto: „Jakým způsobem přijmu své rodiče (či jiné členy rodiny), když mi vlastně pijí krev?“ Nebo, drastičtěji, jak snést někoho, koho nesnáším. Zdali ho nebo ji nesnáším někdy, často nebo pořád, to vcelku nehraje žádnou roli. Rozhodující je zde ono skryté „musím“. Musím uznat..., musím přijmout..., musím se poklonit.... Dokavaď je zde toto „musím“, moc pokroků neudělám.

Třetí, už velice málo početná skupina se povznese nad ono musím. Jeden z krásných příkladů člověka v této skupině byl „stoletý stařík, jež vylezl z okna a zmizel“. Pokud jste film ještě neviděli, určitě si ho opatřete. Oblíbený bonmot staříka bylo: „Všechno je tak, jak to je a bude, jak to bude.“ Ano, zajisté jsme děti našich rodičů a tak mnoho jejich i nepěkných vlastností se přeneslo na nás. Někdy je nám možné, je coby větší uznat a přijmout, mnohdy, především žijí-li ještě nebo dokonce žijí-li s námi, to možné není. Zde pochopíme výhodu našich výletů do té třetí sféry kruhu, do esenciální duše, do přijetí protikladů a rozporů včetně našeho odmítání tohoto přijetí. Zde se naučíme také naši ještě-neosvícenost tolerovat, aniž bychom složili ruce do klína. Uznáme, že ani my nejsme perfektní matka či otec a že je tomu tak dobře. Že naše děti potřebují naše chyby, omyly a nedostatky ke své individuaci.

Pokud se naším vstupem do druhé skupiny začne měnit systém (a to někdy docela drasticky, neboť se rozkolísají zaběhnuté návyky), pokud nás naši příbuzní v naší touze „vše opravit“ budou vnímat jako potrhlé podivíny, kteří se pravděpodobně dostali do spárů nějaké sekty (konstelací), vstupem do třetí skupiny se začneme měnit my sami. Ano, teprve zde. To, co nás mění, totiž není až tak naše úsilí se změnit, jako naše přijetí „věcí, jak jsou“. Převažující pocit ve třetí skupině je úleva. Někdy „radím“ lidem, kteří přijdou na seminář s tím, že „už mnoho let na sobě pracují“, aby si vzali dovolenou. Udělali prázdniny od snahy, být jiný. Je ovšem důležité pochopit, že do třetí skupiny se můžeme dostat pouze skrz druhou skupinu, nikoliv nějakou zkratkou. Prostě prázdniny mohou přijít až poté, co jsem makal. Ale teprve během prázdnin si všimnu, jak bylo „makání“ pouze přípravou.

To jsou tedy tři hlavní skupiny lidí, kteří se (ne)setkají s rodinnými konstelacemi a podobným pohledem na systémy. A ta čtvrtá, ptáte se? Na to si dovolím odpovědět zenovou historkou.

Mistr Ping-pong byl jednou dotázán po významu Buddhismu v Číně. „O tom mnoho nevím, ale mohu vám povědět o koních. Ta první skupina se hodí jen do salámu. Jsou to prostě lenoši. Ta druhá skupina se dává do trysku už když vidí stín biče. Třetí skupina koní je jakoby zahleděná do slunce. Jsou jako vítr a oblaka není překážky, která by je mohla zastavit. Nejdokonalejší koně jsou ovšem ti, jejichž mysl není od mysli jezdce rozlišitelná. Oba dva, kůň i jezdec se pak mohou rozpustit ve velké prázdnotě. Ale tito koně již prý vymřeli.“

Hezkou prázdninovou jízdu vám přeje
Jan
------
*Viz můj koncept čtyř duší, například zde: www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

sobota 8. července 2017

Válka světů

Jak v době, jež je fascinována jednovětými tweety a do pár úderných titulků shrnutými zprávami popsat hlubokou podstatu současného globálního i tuzemského dění, aby se čtenář neodvrátil znuděně od záplavy písmenek? Možná že začnu takto: Žijeme v zcela novém a nikdy předtím nepoznaném konfliktu. Ve válce světů.

Nejsou to ovšem obří pavouci ani slizcí ufóni, kteří s námi vedou boj na život a na smrt. Jsme to my sami. Bitevní linie prochází nejen každou společností a každou větší skupinkou lidí. My sami, každý z nás je rozerván na části, které spolu vedou konflikt, takže ubývá těch, kteří jsou ještě jednolití a nezviklaní, kteří nejsou nahlodáni hlubokými pochyby. O to víc se pak přimykáme k názorům a přesvědčením, které zjednodušují svět a vylučují vše, co nezapadá do jejich směru. Ale to moc nepomáhá. Pouze tak oddalujeme okamžik, kdy se buďto změníme, nebo zemřeme. Případně obé.

O co vlastně jde? Poprvé v historii lidstva se ukazuje, že naše bojovná, predátorská tendence k expanzi, k ovládnutí okolí, k biblickému porobení si přírody a všech tvorů, jejichž pány jsme se stali, nám nyní už není ku prospěchu. V boji kultury s přírodou, v zápasu mezi civilizací a ji obklopující divočinou jsme se stali prostě příliš úspěšní. Naše vrozená agresivita, egoistická touha po prosazení „vlastního“ genomu na úkor cizích, nás přivedla nebezpečně blízko ke konečnému vítězství, které se ovšem velice podobá onomu „Endsiegu“ nacistického Německa. Představa a touha po jakémkoliv konečném vítězství znamená totiž vždy konec nejen poraženého, ale i vítěze. Z dynamické rovnováhy spolu soupeřících sil, z onoho nekončícího tance Šivy s Šaktí se stane poušť totality, ze které zmizí život. Stali jsme se kvasinkami, které se exponenciálně množí až do okamžiku zvratu, kdy se zalknou vlastními „odpady“ – jimi produkovaným kysličníkem uhličitým.

Všechny indicie současného světa signalizují, že se opravdu nacházíme v antropocénu – tedy v době, která je nejen člověkem utvářena, ale ve které člověk už není součástí celku, ale podobně jako rakovinová buňka se osamostatnil a hrozí právě onen celek, od kterého odvisí jeho existence, zničit. Ne náhodou se stala rakovina jednou z hlavních nemocí našeho věku. A ačkoliv objevujeme stále nové a nové technologie, odkrýváme další a další zdroje fosilní energie, ačkoliv frakujeme písky a těžíme břidlicový plyn, stavíme atomové elektrárny a jezdíme auty vybavenými katalyzátory, nějak podvědomě tušíme, že je nás prostě příliš moc a že tak, jak jsme to celou éru člověčenství doposud dělali, to už dál nepůjde.

Toto se ovšem u většiny lidí děje pouze v podvědomí. Hrozba konce světa, tak jako ho známe, je ovšem do té míry traumatizující, že naše vědomí dělá vše pro to, aby toto ohrožení vytěsnilo. A tak hlásáme, že změny klimatu neexistují, věříme v možnosti dalších, ještě neobjevených technologií nebo se přimykáme k spásu slibujícím ideologiím, které pak velmi agresivně obhajujeme. Chceme náš svět, který se nám zdá být ještě fungující oplotit, aby do něj nepronikaly žádné rušivé elementy. Voláme po uzavření hranic a zavedení ochranných cel. Projikujeme naše skryté pochyby navenek coby víru v silná slova a silné řešení. A jsme fascinováni násilím v médiích, oním „terorismem“, se který ovšem horlivě bojujeme, abychom se nemuseli zabývat naším vlastním terorismem, jenž každodenně pácháme na industriálně chovaných zvířatech, na živé přírodě, na oceánech, atmosféře, krajině.

Ve skutečnosti vedeme boj sami se sebou. Na jedné straně fronty stojí ta stará část nás samých, která je geneticky „udělána“ tak, jak to zcela jednoznačně formuluje Bible, totiž: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým…“ (Genesis 1.28). Je to právě tato část, která se ukazuje v Trumpech a Erdoğanech, v Putinech a Babiších a chce – jak jinak – vládnout a ovládat. A my jim to buď zazlíváme, nebo naopak do nich, do našich Velkých Vůdců promítáme naše naděje, že ANO, bude lépe. Nám lépe, neboť všichni tito vůdci rozdělují svět na „my“ a „oni“. Tak jako to dělá od nepaměti Bible, Korán, Talmud a nespočet dalších „kmenových“ ideologií.

Ta druhá část je zcela nově se probouzející poznání, že konfrontaci nutno doplnit minimálně stejnou dávkou kooperace. Někdy je opravdu nezbytné postavit „nás“ proti „nim“. To jsou obranné mechanismy, bez kterých se neobejde nic živého. Zdravá konfrontace je proto nutná a nemělo by na ni být zapomenuto. V jistých oblastech lidského bytí je ovšem konfrontace cestou do zkázy. Překvapivě to platí především pro ty případy, pokud máme moc. Tak jako my lidé nad přírodou, tak jako Amerika, Čína a Rusko, nebo tak, jako ji mají mocní „Vůdci“, které si volí stádo bez-mocných.

Ve mužských kruzích, které vedu, mluvím o největším poslání muže, o maximální výzvě, které čelíme. Jde o zvědomění naší chuti vítězit, expandovat, ovládat. Je to chuť, která je zakořeněná hluboko v našich genech, a tím ji nelze „vyoperovat“. Muž bez soutěživosti a bez chuti se porvat s okolnostmi by také nebyl muž. Nejde tedy o to, stát se něžným „sluníčkářem“, ale o to, tuto „přirozenou“ chuť doplnit o stejně přirozené vědomí celku. Zažít jednoduchost a krásu expanze „dovnitř“ a přestat s vnější agresí, jež startuje z pocitu ohrožení.

Všimněte si, že „mocní“ jsou často něčím nemocní. Psychologové to nazývají psychopatickou poruchou osobnosti. K této diagnose patří neustálý pocit ohrožení, z něhož pak rezultuje tendence vše a každého ovládat. U politiků či manažerů tomu pomalu začínáme rozumět. Ale psychopati jsme v jistém smyslu všichni. Kdesi hluboko v našem ještěrčím mozku máme zafixováno, že svět je nepřátelský a my se musíme stále a stále bránit. Dokud toto dědictví miliardy let vývoje nezpracujeme, dokud si ho neuvědomíme a nezačneme tuto naši část zcela vědomě doplňovat tolerancí a kooperací, do té doby povedeme válku světů. Navenek – s přírodou, jinými „kmeny“ i navzájem mezi sebou; soused se sousedem, úředník s klientem. A také uvnitř nás samých, ve formě rozervanosti a pochyb, deprese a útěku k jednoduchým, silovým řešením. Tato válka je nesmírně náročná, neboť spotřebovává velkou část naší energie. A to zrovna v době, kdy energie zdražuje, neboť nám chybí. Držme si tedy palce, aby naše poslední bitva světů, toho starého v ohrožení a toho nového v harmonii, skončila jakýmsi novým vestfálským mírem. Ne po třiceti letech války, ale po mnoha milionech.

neděle 11. června 2017

Iluminát mraveneček

Byl Josef Kožíšek (1861 – 1933), jemuž je připisována známá básnička „Polámal se mraveneček“, člen zednářské lóže? Či patřil dokonce k obávaným bavorským iluminátům? S odstupem času to lze jen stěží dokázat, nicméně v jeho na první pohled nevinně vypadající říkance je obsaženo hluboké esoterní zasvěcení. Podívejme se na celou věc detailněji.

Již v prvé sloce se setkáváme s několika podivnými fakty. Jistý mraveneček se prý polámal. Znamená to snad, že si třeba zlomil nohu? To těžko – obecně ke zlomeninám nepatří pocit „být jako v ohni“ (viz níže) a už vůbec se zlomeniny neléčí prášky. Co znamená tedy ono „polámání“? Určitě nejde o něco povrchního – jinak by se to nerozneslo v „celé oboře“. Mnohem pravděpodobnější je, že mraveneček se jaksi „celý“ polámal, že prochází hlubokou krizí, je „nalomený“, v jeho životě dochází ke „zlomu“. Zároveň ukazuje zdrobnělina „mraveneček“ na jeho relativní mládí. Jedná se tedy o přechodovou krizi? Na mysli nám vytanou důležité iniciační rituály mladých mravenců. Ale budiž – ve skutečnosti (ještě) nevíme, co mladého mravence vlastně tak zasáhlo.

Zrovna tak tajemně, jak říkanka začala, ovšem i pokračuje: „…ví to celá obora, o půl noci zavolali mravenčího doktora.“ Tak především – jak je možné, že v dobách, kdy toto dílko vznikalo, se během krátkého času o mravencově krizi dozví celá obora? Nezapomeňme – konec devatenáctého století: Žádný internet, žádný facebook, žádné esemesky, dokonce ani televize! Zde je zcela jasné, že autor pracuje s mimosmyslovým vnímáním – ano, jde o telepatii. Autor byl zasvěcen do teorie Ruperta Shaldrakeho o morfogenetických polích a to ještě před narozením tohoto vědce. Nyní, o půlnoci, je volán tak zvaný „mravenčí doktor“. O půlnoci??? Už jste se setkali s lékařem, který k nemocnému přijde o půlnoci? A proč právě o půlnoci, kdy – řečeno s klasikem – se hroby otevírají a hodina duchů nastává? Zjevně chce autor jemným, leč nepřehlédnutelným způsobem zpochybnit účinnost klasické medicíny, kterou záměrně posouvá do blízkosti čarování a podobných, pravému Iluminátovi coby břídilství se jevících metod.

Jak lehce uhádneme, tento alopatický packal neuspěje. Po směšně nicotném, rádoby odborném vyšetření („doktor klepe na srdíčko“), jehož účel leží spíš než v určení diagnózy v ohromení okolostojících, se uchyluje ke své jediné síle – psaní receptů. Namísto aby „třikrát klepal na srdíčko“ (prastarý a tajný iluminátský pozdrav), doporučuje pouze „třikrát denně prášek…“. No a samozřejmě předepisuje cukr – jak víme, jeden z nezhoubněji působících civilizačních jedů. Opravdu div, že po tomto druhu „léčení“ mraveneček přežije do druhého dne.

Ovšem – stěží. Jak víme, pacient setrvává „jako v ohni“ a po soumraku pláče. Ano, loučí se s životem. Události (my ovšem už tušíme, že se jedná o zasvěcení) nabývají rychlý spád. Každý zasvěcovací obřad má několik částí, z nichž možná nejdůležitější je „vzdání se všech nadějí“, neboli „malá smrt“. Jak se v jednom stěžením díle posvátné Kabbaly (De Sanatio Formicae Mirabilis) píše, je „před východem Slunce noc nejtemnější“. Ve světle tohoto poznání je ovšem docela možné, že návštěva pseudo-doktora byla předem a potají domluvena a sloužila pouze k vyvolání mravenečkovy naděje a jejímu definitivnímu rozmetání. Consummatum est.*

Nyní se dostáváme k samotnému zasvěcení, které je samozřejmě nejen přechodem na „druhou stranu“, ale i (vy)léčením všech těch neduhů, které patří ke stavu nezasvěcenému. Propůjčíme slovo opět básníkovi: „Čtyři stáli u postýlky“. Jedná se samozřejmě o čtyři elementy, čtyři archanděle, čtyři duše** nebo i čtyři evangelisty. Od nepaměti jsou vládci čtyř stran voláni na ochranu a pomoc při rituálech. Tito vládci stojí v rozích posvátného mícta, kruhu či jen postele, a to na východě symbol vzduchu (orel sv. Jana), na jihu symbol ohně (lev sv. Marka), na západě symbol vody (býk sv. Lukáše) a nakonec na severu symbol spojení člověka s nebem – anděl sv. Matouše. Postel mravenečka tak byla pravděpodobně směřována do úhlopříčky mezi severozápadem (hlava) a jihovýchodem (nohy, alespoň některé). Obřad může začít.

Viděli jste „Pátý element“? Zde, na konci filmu, je podobný obřad krásně ztvárněn. Pátým elementem je Lilu – krásně rudovlasá Milla Jovovič, která podobně jako mraveneček leží (ovšem nikoliv kdesi v mraveništi, ale v egyptském chrámu) mezi čtyřmi elementy a nad kterou se sklání podobně božský Bruce. Ale vlastně oním pátým elementemnejí (jen) člověk, ale především láska, jež hoří v jeho srdci („celý den byl jako v ohni“, „klepe na srdíčko“ atd.). Kdo ale zažehl oheň pátého elementu v mravenečkovi? Kdo stojí u jeho postýlky a hladí ho po čele? Nějaké rezavá mravenčice? Nebo starší mentor? Koneckonců o homofilním charakteru mnoha iniciačních obřadů speciálně tajných spolků víme své. Zde ovšem básník o podrobnostech taktně pomlčel, z pochopitelných důvodů. Koneckonců se jedná o básničku pro malé děti.

Než ovšem „zdravý mraveneček ráno skáče z postele“, musíme se zmínit ještě o jedné důležité maličkosti. Totiž o „pofoukání na bolístku“. Už vás napadlo, proč se nejen malým dětem „fouká“ na zranění a nikoliv třeba lije desinfekce? (To samozřejmě také a nyní možná už výlučně, neboť na staré dobré zvyky racionálně zapomínáme.) Jde opět o prastaré magické myšlení. Oheň sice čistí (proto „vypalujeme“ ránu, i když to díkybohu děláme vodičkou a nikoliv žhavým železem), ale původní, před-traumatický stav dokáže navodit jen … duch. Nebo vz-duch. Ten také byl na samém počátku, a to nejen v Bibli (coby „slovo“), ale i v Upanišádách coby Átman. Němci z toho mají ještě dodneška „Atem“ – dech. A tak se nedivme, že malému mravenečkovi jeho rezatá mravenčice v roli pátého elementu „foukne“ do aury a tím (a nejen tím) ho iniciuje.

Není tedy divu, že přiletí-li do Prahy nějaký/á šaman/ka (zažil jsem jich několik), hned po vystoupení z létadla nasaje vzduch a praví: „Your czech people, you’re magic.“ Není divu. Učíme se to už od dětství. Ať se vám hezky skáče, nejen z postýlek ale i do nich.

--------------
* Consummatum est – dokonáno jest, poslední slova Ježíše na kříži.
** Viz mé stránky o „konceptu čtyř duší“ www.konstelace.info/doplnky-4duse.html

středa 7. června 2017

Umění a byznys

Pokus o zcela nový partnerský vztah.

Že až na malé výjimky se umění zrovna nekoupe v hojnosti, je chronicky známo. Divadlo, ale i výtvarné umění, poezie či tanec už dlouho obchází tak trochu s kloboukem – ať už úřady kvůli grantům, nebo podnikatele a firmy s nadějí, proměnit je ve sponzory. Postavíme-li na tyto „dary“ konstelaci, uvidíme téměř vždy, jak záludná a pro obě strany energeticky nevýhodná je to situace. Obě strany se totiž kdesi v hlubinách duše dívají na toho druhého s despektem. Umělci mají často pocit jakéhosi nároku na podporu, neboť oni přece dělají „umění“. Sponzoři* se dívají na umělce jako na ty, kteří by bez nich nepřežili. Obě strany se tak považují (v konstelačním smyslu) za větší, a tím dělají protistranu menší. Obě strany jsou přesvědčeny, že dávají. Umělci si v důsledku pak nechtějí nechat mluvit do jejich umění a sponzoři by nejraději kontrolovali umělce (coby své „děti“), zdali dělají věci (tj. umění) správně. A tím mezi nimi nemůže existovat partnerství.

Jak víme nejen z konstelací, partnerství se podaří jedině tehdy, jsou-li partneři na stejné úrovni. Někdy se stává, že jeden z partnerů má víc peněz, nápadů, empatie, krásy, či jiného, pro oba důležitého statku. Potom ten druhý partner toto vyvažuje tím, co on/ona má v přebytku. Ale to není vše. To nejdůležitější v partnerství je fakt, že se oba navzájem zrcadlí, že se vzájemně ovlivňují a tím i mění jeden druhého – přímo a stále. Pokud jeden „zaparkuje“ a už se měnit nechce, dochází téměř vždy ke krizi.

Ve vztahu mezi uměním a byznysem ovšem dosud panovala zcela jiná situace. Byznys* vytvářel skrze své podnikání zisk. Řekněme, že pan Novák vyráběl ocel a z ní následně třeba i zbraně. Vydělal obrovské peníze, jejichž část „strčil“ do umění. Stal se sponzorem – podporoval umělce, a protože možná měl i skryté, neuvědomělé špatné svědomí, neboť jeho zbraně ničili kdesi v jiných zemích život, daroval část svých prostředků na výstavbu mateřských školek. A dejme tomu, že si na narozeniny pozval do své vily nejen děti z „jeho“ školky, ale i básníky a dramatiky, kterým dobře zaplatil. Konstelačně vypadá situace takto:


„Nadhodnotou“ rozumíme vše, co plyne od umělců k Novákovi, ať už se jedná o estetický či duchovní prožitek, společenskou prestiž, nebo jakékoliv jiné výhody ze společného „dealu“. Povšimněte si, že umělci nebo umění sice ovlivňuje Nováka, ale nikoliv jeho byznys. Jinak řečeno, ocel, kterou Novák vyrábí, umění nezmění. Zde sice můžeme mluvit o jakémsi partnerství mezi Novákem a umělci, nikoliv však mezi uměním a byznysem. A opačně se ani schopnost Nováka vytvářet lukrativní byznys nikterak neprojeví v proměně umělce.

Zcela jiná situace nastane, připustíme-li radikální změnu ve vztahu mezi uměním a byznysem. Tento nový model partnerství je zachycen ve druhé konstelaci.


Zde Novák dovoluje (řekl bych spíš podporuje) přímý vliv umění na své podnikání. Mezi Novákem a umělcem panuje nejen partnerský, ale vůči jejich produktům téměř rodičovský vztah: Oba jsou rodiče nejprve umění (chcete-li, Novák inseminuje penězi umělce ke tvorbě dítěte-umění), umění následně působí na Novákův byznys, který tím mění v souladu (doufejme) s celým systémem a byznys vytváří další zisk (ať už materiální, nebo duchovně-spirituální povahy). Celé „sponzorství“ se tak stává harmonickým cyklem, koloběhem energií.** Dodatečná výhoda pro umělce vězí v tom, že se takto stává i jakýmsi spolurodičem byznysu a tím se učí nejen podnikat, (tj. být úspěšný i v materiální sféře), ale i přebírá jistou část odpovědnosti právě za onen byznys. Nebude se tedy nikdy dívat na byznys jako na přízemní dojnou krávu pro své vysoké a od reality odtržené umění.


Je mi jasné, že jako všechny nové koncepty, i tento „partnerský“ je ve stádiu, kdy mnoho byznys-lidí řekne: Hezké, ale vysvětlete mi, jak mi experimentální divadlo může zasáhnout do výroby šroubků. Mám, jako tak často, výhodu „vedoucího konstelací“. Mohu totiž říci: „Nevysvětlím, neboť to (ještě) neumím. Je na nás všech, abychom z toho, co konstelace ukazují, z onoho rozšíření našich možných způsobů vnímání reality, vytvořili něco, co bude fungovat.“

-------------
* Případně stát či instituce, pokud mluvíme o grantech.
**Dodejme ještě, že je myslitelný i opačný cyklus: Umělec přímo ovlivní Nováka, ten mění svůj byznys, který působí na změnu umění, jež zpětně mění umělce. Ale to už to komplikujeme asi příliš :D.

Ps.: Odkazuji na další, zajímavou diskuzi k tomuto článku na mém FaceBooku www.facebook.com/jan.bily.666

středa 31. května 2017

Takový jeden mužský večer

Krátce před šestou se scházíme v pražské Maitrei. Čtyřicet chlapů, od dvaceti až po sedmdesátníka; já se svými šedesáti dvěma lety patřím do té poslední desetiny. V předsálí osmdesát „mužských“ bot, především sandály – venku je opravdové horko. Většina chlapů v kraťasech a naboso. Téma večera: Archetyp milovníka.

Je to druhý ze čtyř večerů, které tento rok mám „jen pro muže“. Jen čtyři – to je příšerně málo, potřebovalo by to víc práce, možná každý měsíc, ale mám „sabbatical year“ a tak (většinou) moc nepracuji; po patnácti letech konstelování víceméně bez přestávky se připravuji na změnu. A těším se. I na tento večer. A mám, jako vždy, tak trochu trému, protože se ve své práci nechávám unášet proudem energie a improvizuji, a tak se musím spolehnout na svoji intuici.

Začneme malým opakováním. Minule byl na pořadu večera první ze čtyř základních mužských archetypů – bojovník. Poté, co se kluk-dítě narodí z mámy a ta ho vezme obrazně řečeno do náruče, musí se ve věku tří až sedmi let od ní dostat na druhou stranu – k tátovi, k mužům. To se podaří jen tehdy, má-li kluk na té druhé, mužské straně někoho, kdo ho přitahuje, láká. Odpoutává se od matky, která ho nechce pustit (a to i tehdy, když je přesvědčena o opaku), která mu celým svým podvědomým mateřským pudem říká: „Zůstaň u mne, neodcházej, tady jsi v bezpečí.“ Kluk se jí musí vytrhnout a to bolí, oba. Přechází k tátovi nebo k jiným mužům, je jimi vítán. A pak se obrací k mámě a zdálky jí říká: „Mámo, sem já patřím. A za svůj odchod od tebe, který tě bolí, za něj beru odpovědnost. Ale ne za tvoji bolest.“ A máma, je-li rozumná, mu odpovídá: „Je hezké tě tam vidět. U táty. Toho si važ. Je to ten jediný, ten správný táta. Mne můžeš navštívit. Ale patříš tam.“

Nebezpečí bojovníka je, že se zatvrdí. Že mu ztvrdne srdce, že ze samé hrůzy, aby nespadl opět do máminy omnipotentní náruče, aby nevyměkl, aby se mu kluci nesmáli, že je bábovka, mamánek nebo teplouš, zanevře na svůj vnitřní ženský princip a tím potažmo na všechny ženy. Takový bojovník se rychle může stát zabijákem. Jako ti kluci, kteří u tak zvaného islámského státu (ale i jinde) hledají tvrdost, řád, víru a pomstu a přitom ztrácejí sebe samé. Ti všichni zbožňují a zároveň nenávidí své matky. A mstí se na ženách a na „zženštilém“ západu.

Proto je obrat k druhému archetypu tak důležitý. K tomu, co v angličtině má jednoduché jméno – „lover“, ale do češtiny se těžko překládá jako milovník, milenec, láskyplný manžel, kreativní umělec, intuicí a srdcem vedený muž. Je lehké muže přivést k bojovníkovi. Stačí nějaký ten mužský kruh, sdílení, uvědomění si síly, sounáležitosti; necháte chlapy sehnat dříví a oni porazí jednou sekyrou pár soušek, dovlečou je k ohništi, rozdají se buřty, otevře se pivo a objeví se kytary. Jenomže pak se chlapi vrátí domů a mě přijde esemeska od jejich žen: „Cos mi to poslal domů za lidoopa?“ Je těžké muže seznámit s loverem, protože máme strach, že se (opět) dotkneme toho, co bolí. Našich pocitů, které jsem odřízli, když nám řekli, že indiáni nebrečí.

Večer začneme hledáním témat. Rozděluji muže do skupin po pěti a dávám jim úkol, nalézt tři nebo čtyři „palčivé otázky“. To je to, o čem chlapi mezi sebou většinou nemluví, neboť my přeci nemáme žádné problémy. My řešíme problémy druhých.
Chlapi ve skupinkách makají a jsou skvělí. Otevírá se nám hloubka mužské duše. Tady je pár příkladů toho, co se tento večer objeví:
- Žena něco říká, muž slyší něco jiného. Jak ji mám správně vnímat?
- Kde je pro oba fungující hranice mezi tím, být „externí“ (venku v práci) a „interní“ (být doma, u ženy a dětí)?
- Žena se zmíní o něčem, co se mě dotkne. Je to její věc nebo moje?
- Jak vůbec spojit citlivého milovníka se zdravě agresivním bojovníkem?
- Jak se vyvarovat ohledů na to, že se ženě něčím znelíbím?
- Nevděk za „mamuty“: Když muž pracuje a tím živí rodinu (loví mamuty) a večer přijde domů a žena mu neprojeví vděčnost – co s tím? - Jak se vyrovnat s tím, že nás ženy neustále srovnávají s někým jiným? (Dělají to opravdu jen ženy?:))
- Co se sakra stalo s mojí ženou po porodu?
- Jak ustát to, že s ženou máme na výchovu dětí rozdílné názory – a oba jsme přesvědčeni, že jen takhle vyroste z dětí „něco kloudného“?
- Co dělat, když moje žena drží mého syna a nechce ho pustit?
A tak dál…

V druhé půlce večera přijdou na řadu konstelace. Ve čtyřech nebo pěti individuálních příbězích se vlastně všichni poznáváme. Není to příjemné – prakticky všechny konstelace ukazují naše chyby. Jednou se muž pohybuje za ženou, je na ní závislý, nespouští z ní oči a žena jím opovrhuje. Jindy se jeho „vnitřní bojovník“ hádá s „vnitřním milovníkem“, muž si neví rady, ztrácí se v otaznících a … žena se nudí, odvrací, stává se podrážděnou, agresivní, odchází. A potřetí zase přináší muž domů mamuta (někdo opravdu stál v roli tlustokožce!) a ukazuje ho ženě: „To jsem dneska ulovil.“ Ale žena nechce mamuta, chce pozornost. Má zájem na přítomném, silném muži a ne na jeho úlovku. A konstelace jdou dál ... a večer je najednou za námi.

Poslední kolečko. Ano, nebyl to ani pohodlný, ani jednoduchý večer. Výborně jsme se bavili a přesto – pod povrchem častého veselí zůstává náš úkol, ta cesta „opravdového“ muže, který cítí své srdce, ale neopouští a nezahazuje svoji mysl. Který si přiznává, že občas neví, aniž by se ztratil v mlze, která je samozřejmě výsledkem jeho vlastního házení dýmovnic kolem sebe. Neklepeme si ani na rameno, ani nepropadáme esoterické neurčitosti. Rozcházíme se, možná domů, možná ještě na jedno pivo, každý napěchovaný myšlenkami, poznatky, pocity. A ačkoliv nám nikdo nedával nějaké zaručené rady, nejsme bez-radní. Hezký večer.

neděle 21. května 2017

Omlouvám se: Za Zemana a Trumpa můžu totiž já

Když jsem počínaje rokem 2002 začal jezdit s konstelacemi do Prahy, napadlo mě velice brzy, že tato metoda docela geniálně vystihuje ducha doby. Slučuje totiž poměrně racionální, řekl bych možná terapeutický přístup k systému; stavíme zde strukturu rodiny nebo firmy, díváme se na vztahy a zůstáváme do jisté míry na „pevné zemi faktů“. Zároveň ovšem působí na každého, kdo se jí vystaví, i tajemně, magicky, esotericky-nevysvětlitelně. Zástupci, kteří stojí v rolích osob, které klient zná, se chovají, jako tyto osoby ačkoliv se s nimi v životě nesetkali. V konstelacích pak pronášejí výroky, které klienta naprosto udivují: „No, to je ale celý tatínek…“ nebo: „Jak je to možné, že takhle přesně mluví můj šéf?“ Nebudu se teď snažit vysvětlit, proč se tak děje a jak je to možné. Já sám a se mnou i další lidé, kteří s konstelacemi pracují, tento fakt přijímáme a stačí nám, že se s tím dá výborně pracovat. O co mi zde jde, je syntéza obou „nohou“, jak jsem si tomu zvykl říkat: Oné racionální, logické a té druhé, kterou nazývám ve svých knihách a článcích „mytologické (nebo také meta-logické) vnímání“.

Poměrně brzy po mém vnoření se do světa konstelací mi začalo být jasno, jak velice náš současný svět onu druhou nohu potřebuje. S nástupem racionalismu a rozvojem vědy jsme totiž na naši bytostnou potřebu onoho „mimo-logického“ vnímání, kam patří mýty, báje a pohádky, ale také silné spirituální zážitky, zcela zapomněli. Tento svět byl dříve v područí náboženství, těžily z něho církve a také ovládal zvyky, přechodové rituály a každodenní „privátní“ víru člověka, jeho modlitby a pověry. Tento svět samozřejmě nezmizel – chopili se ho jiní, kteří na něm začali vydělávat. Například Hollywood a reklama. Nicméně, zatímco dříve byl tento způsob přístupu k realitě všeobecně uznáván a tím vědomý, zanořil se s nástupem racionalismu do nevědomí. Jak reklama tak i filmové trháky na nás působí hlavně přes naše podvědomí. Zeptáte-li se teenagerů, proč jdou po desáté na Pána prstenů (za mých časů to byl Titanic), neodpoví vám, že z filmu čerpají víru a inspiraci nebo že se na plátně setkávají se svou touhou po magičnu, ale že je to prostě „super“. Což ovšem nevysvětlí slzy v jejich očích a pohnutí v srdci.

Jakkoliv původně vědecky založen, začal jsem propagovat a rozvíjet oba přístupy. Jsem velikým odpůrcem „čisté esoteriky“, tedy víry (například v nadpřirozeno, ilumináty, anděly atd.) bez současného zakotvení v reálnu. Pokud se chceme dostat dopředu, jsou k tomu potřeba obě nohy, jak ona pravá, vědecky-materialistická, tak i ta levá, meta- nebo mytologická. Na této spolupráci obou přístupů jsem postavil svoji konstelační práci, své semináře osobnostního rozvoje, ale i práci ve firmách a organizacích. A byl jsem nadšen, neboť čím dál více inteligentních a vzdělaných lidí sdílelo i ten druhý pohled na svět – aniž by negovali Koperníka, Descarta nebo subatomární fyziku*. Předpokládal jsem, že svět po několika staletích výchylky k racionálnu opět nalezne cestu k harmonii mezi oběma přístupy. „Jak-i-tak-i“ moudré Horákyně se stalo i pro mne mnohoslibnou cestou.

Jenomže jsem se mýlil. Trend jsem sice rozpoznal správně: Stále víc lidí si bude uvědomovat jednostrannost logiky, racionality a stroze vědecké řeči faktů. Stále víc lidí bude hledat to, co uspokojí nejen onu levou mozkovou hemisféru, která funguje – dovolte mi poněkud nepřesné přirovnání – „mužsky“, ale i potravu pro pravou, tedy „ženskou“ hemisféru, jež se raduje nad pocity, intuicí, empatií, snad i mystickými zážitky, pocitem jednoty s celkem. Na tento trend jsem vsadil, tento trend jsem podporoval a přiznávám, že skrze své semináře z něho i docela dobře žiji. Přitom jsem tvrdil, že jediná alternativa k vědomému připuštění důležitosti této mytologické složky naší psýché jsou drogy. Jinak řečeno – extrémní nárůst zneužívání vědomí měnících substancí, ať už je to alkohol, marihuana nebo jiné drogy, souvisí s vymizením víry, mýtů a magie z našeho racionálního a logického světa.

Co jsem nerozpoznal, že existuje ještě jiná, třetí cesta uspokojení „mytologického vnímání“. Jsou to emoční přesvědčení, které se nezakládají na racionalitě. A tady se dostáváme k současným jevům, nad kterými kroutí mnoho vzdělaných (logicky myslících) lidí hlavou. K Zemanovi a Trumpovi, k nástupu oněch vládců a kandidátů na vládce, které vůbec nezajímají logické argumenty a důkazy. A k jejich početným voličům, kteří věří lžím, neboť je nějaká fakta vůbec nezajímají. Ještě před dvěma či třemi desítky let by současný president Spojených států čelil nejen drastickému poklesu popularity (jako svého času Robert Nixon), ale pravděpodobně již probíhajícímu impeachmentu, tedy procesu odvolání z funkce. A četná tvrzení našeho současného prezidenta, která také zcela odporují pravdě, by přiměly občany, vytáhnout do ulic a třeba opět zvonit klíči. To, že se tak neděje, je výsledkem právě onoho trendu, který mně samému dopomohl k jisté popularitě, a pro který (stále ještě) horuji. Trendu emočního vnímání, které stojí mimo logiku a racionálnost. Většina voličů těchto dvou osobností (a mnohých dalších, ať už Le Penové, Urbána, Erdogana atd.) je totiž přesycena onou racionální, vyargumentovanou pravdou. Co je naplňuje nadšením, je právě zavilý odpor jejich idolů vůči establishmentu, logice, vědeckým poznatkům, jejich vysmívání se těm, kteří operují nezvratnými důkazy, kteří vystudovali a naučili se „správně“ chovat a jednat, kteří tvoří jakousi intelektuální třídu.

To jediné, co tyto lidi od „mých“ účastníků seminářů odlišuje, je to, že kdo se vydá cestou rozvoje osobnosti, je si většinou vědom nutnosti obou přístupů a hledá mezi nimi harmonické spojení. Zatímco normální (promiňte mi tuto aroganci) volič Zemana nebo Trumpa je sice také přesycen jednostrannou logikou a racionalitou, je mu na zvracení od samé korektnosti a lpění na správných, ve škole naučených pravdách, má už dost společenského „common sense“ a panující ideologie (totiž vědy), ale není si vědom, že propadl víře a uzavřel se do ghetta sebe-potvrzujících přesvědčení. Mimochodem se velice podobá těm, které znám z různých sekt: Nic, ale opravdu nic není s to zvrátit jejich víru v gurua, boží přikázání nebo svatá písma.

Takže, drazí, za Zemana a Trumpa beru vinu na sebe. Samozřejmě jen malou část viny – tu, která pramení z mého nepochopení toho, že pokud se kyvadlo začne pohybovat na opačnou stranu, a pokud to člověka baví a naplňuje nadšením, není radno toto kyvadlo příliš postrkovat. Může se totiž stát, že se na ono kyvadlo nalepí něco, co se rádo sveze, ale co má zcela jiné úmysly. Může se stát, že namísto do nového věku harmonie mezi oběma nohama se dostaneme tak trochu zpátky do středověku. A to jsem opravdu nechtěl. Sorry, jako.

----------
*Mimochodem právě subatomární fyzika a kosmologie jsou dva obory, které z celé vědy mají k akceptaci obou přístupů patrně nejblíže.