Před mnoha lety byla jedna moje kamarádka „ostře sledována“ bulvárem, tedy tím opravdu bulvárním. Ti se nějak doslechli, že ke mně občas zajde na seminář rodinných konstelací. I zazvonil telefon a ozvala se jakási paní redaktorka, která tvrdila, že ji tato „moderní a zajímavá“ metoda fascinuje a že by o ni ráda napsala článek. Díky bohu jsem cosi tušil a rozhovor odmítl. Za pár dní vyšel ve zmíněném plátku článek, ve kterém pisatelka prakticky udělala rovnítko mezi rodinnými konstelacemi a terapií pevným objetím (TPO) německé psycholožky českého původu Jiriny Prekopové. Dále už se paní redaktorka bez jakýchkoliv skrupulí vrhla do líčení mé kamarádky, jak ohrožuje své dítě, neboť ho patrně chce udusit či hluboce traumatizovat hodinovým zalehnutím. Netřeba asi zmínit, že moje kamarádka neměla o TPO ani potuchy. A jak správně tušíte, článek byl doplněn fotografií jakéhosi boje tří lidí na zemi, jež opravdu navozoval hrůzný dojem. Nad bulvárním a senzacechtivým článkem jsem tenkrát mávl rukou a totéž jsem poradil mé kamarádce.
Těžko se mi ale nyní mává rukou nad poněkud podobným článkem*, který vyšel na poměrně seriózním, byť mnohdy odvážně alternativním serveru A2. Těžko, protože autorka článku Tereza Konrádová je psycholožka, ale z mého pohledu se dopouští stejného „triku“, jako onehdá bulvár – totiž hází TPO a systemické konstelace do jednoho pytle. Smutné je i to, že autorka, která zjevně paušálně odsuzuje netradiční metodu systemických konstelací, se povrchně seznámila s některými výroky Berta Hellingera a zjevně se rozhodla, tuto „pochybnou“ metodu (tj. konstelace) na základě omylů a neporozumění tomu, o čem Hellinger mluví, rozcupovat. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.
Nechci se příliš zmiňovat o TPO. Je pravda, že jak tato metoda, tak i Hellingerovy konstelace spatřily světlo světa přibližně ve stejný čas a ve stejné zemi – v Německu. A ačkoliv se oba zakladatelé znali a uznávali, není mi znám žádný případ, kdy by Bert propagoval metodu pevného objetí – alespoň během posledních patnácti let. Sám jsem osobně poznal paní Prekop na jedné z konferencí o systemické terapii jako velice silnou, srdečnou, ale i velmi razantní ženu. O TPO toho moc nevím, a tak bych se raději chtěl koncentrovat na konstelace.
Dovolím si tvrdit, že Hellinger je jeden z nejvíce chybně vnímaných terapeutů (a myslitelů) dvacátého století. Chybně vnímaný především levicově a emancipatorně smýšlejícími lidmi – proto asi vyšel článek právě na A2. Je to možná tím, že Bert používá velice archaicky znějící řeč, dále podezřívám i jeho kořeny (v první polovině svého života působil jako pastor v Jižní Africe). Především jsem ovšem přesvědčen, že nedorozumění vznikají na základě nepochopení rozdílu mezi individualistickým přístupem terapeuta (který samozřejmě používá i on) a pohledem na celek, například na celý rodinný systém, ve kterém lze nalézt zákonitosti, které slouží nikoliv individuu, ale zachování celku.
Právě to, co je (aspoň pro mě) na rodinných a systemických konstelacích tak fascinující, je znovuobjevení těchto procesů, jež probíhají pod povrchem viditelného, a které často negují naše individuální touhy, přání a představy. Tyto systemické zákony (lépe snad: zákonitosti) tvoří samozřejmě jen jednu půlku celého přístupu k člověku, ale je to právě ona půlka, kterou často nevidíme, kterou ignorujeme, neboť je nám a našemu vyhraněnému post-modernímu individualismu velice nepříjemná.
Pokud Hellinger mluví o lásce, která „se zdaří, když je systém správně nastaven“, nemyslí tím, že by láska, tak jak toto slovo vnímáme normálně, nebyla možná například v neúplné nebo chaotické rodině. Hellinger nepoužívá toto slovo ani ve smyslu „eros“, ale ani v onom křesťanském smyslu „agapé“. Láska je pro něj ona síla, která drží systém pohromadě – cosi jako gravitace. A to dělá stůj co stůj, někdy i za cenu utrpení jednotlivce. Důležité ovšem je, že láska je zde vždy, pouze je její tok často v důsledku kolize mezi individuem na jedné straně a systémem/celkem na straně druhé blokován. „Obnovení lásky“ tedy nevězí v nějakém násilném činu, nebo dokonce v nuceném přijetí terapeutovi intervence, jak to tak trochu sugeruje článek, ale naopak v pochopení systémových souvislostí a přijetí toho, co zjevně je.
Ale co to je, to „zjevné“? Tak především fakt, že bychom tu bez obou rodičů nebyli. A pokud vyrůstá dítě v neúplné rodině (a těch je čím dál více a dokonce bych tvrdil, že budoucnost rodiny leží mimo onu nyní stále ještě preferovanou mini-domácnost), je nesmírně důležité, že tento fakt, tedy primát svých biologických rodičů, dítě uctí. Proto je v konstelacích vždy důležitý onen „bio-otec“, jak mu říkám. A ano – na jisté úrovni je důležitější, než pěstoun. (To m.j. kritizuje autorka článku). To ale samozřejmě neznamená, že by Hellinger (a už vůbec ne já) trval na zachování nějaké „neporušené“ rodiny. Za Berta nemohu mluvit – ale já nejsem blázen, abych zavíral oči nad zjevným posunem směrem od tradice k „chaosu“, přičemž se netajím sympatiemi k tomu druhému. Uctění otce a matky se tedy děje jen a jen v důsledku jekési logicky-matematické (ne)rovnice, že totiž bez (bio)rodičů bychom tu nebyli, ale oni bez nás ano. A pokud vděčím svoji existenci někomu/něčemu mimo mě, tak jsem na tom zaprvé závislý a zadruhé je ten/ta/to prostě „větší“. Tento fakt nutno vzít na vědomí = uctít.
Výše řečené platí samozřejmě i pro babičky, dědečky, praprarodiče atd., což je vyjádřeno právě oním autorkou zjevně chybně interpretovaným „zákonem“ sounáležitosti – že totiž každý v systému má právo na svoje místo. Hellinger jako jeden z prvních zpozoroval, že pokud je ze systému rodiny někdo vyloučen, existuje zjevně mechanismus, který se stará o to, aby jeho místo bylo někým mladším zastoupeno. Právě zde se ukazuje, že systémy se chovají jako celek – podléhají tedy jakési systémové homeostazi, tedy „zachování optimální funkčnosti celku“. Pokud se jedna část stane nefunkční (je vyloučena), starají se jiné části celku o její nahrazení. Terapie je zde poměrně jednoduchá – udělat vyloučenému (například otci, který opustil rodinu krátce po porodu dítěte) opět místo. Nikoliv fyzicky, Hellinger říká „v našem srdci“. Samozřejmě to pro opuštěnou partnerku/matku neznamená, přestat být na muže naštvaná, nebo se k němu jaksi „nuceně vrátit“. Jde prostě o to, uznat chybějícího například „jako mýho tátu“. Basta.
Kdysi dávno, když se Bert zabýval specifickými projevy systemických zákonitostí, vyjádřil domněnku, že pokud například dívka (vnučka) zastupuje svého dědečka (o kterém se nemluví, neboť byl černá ovce rodiny), je možné, že se částečně bude cítit jako muž. Tehdy padlo ono slovo o možnosti vzniku homosexuální tendence. Od této teorie ovšem praxe rodinných konstelací už dávno odstoupila. Je tedy od autorky poměrně nefér, chudáky gaye a lesby tímto 2016 strašit.
Takto bych mohl pokračovat ve vyvracení jedné nepřesné a mimo jiné ani nedoložené citace Hellingera za druhou. Ale nebudu. Chci pouze poukázat na z mého pohledu manipulativní spojení TPO s násilím vůči dítěti, a dále na skrze celý článek se táhnoucí a ničím nepodložené směšování této metody s rodinnými konstelacemi, které má jediný účel – zdiskreditovat konstelace.
V originále se to pak čte například takto:
„Největším problémem pak zůstává základní idea terapie: z nejslabšího člena systému se na pozadí teorií attachmentu stává rukojmí terapeuta a také osoby, která by měla být objektem bazální důvěry, tzn. rodiče, obvykle matky. V neposlední řadě je pak TPO i zdraví nebezpečná. I tak se v jistých kruzích stále těší popularitě. (Pozn. JB: Všechno nedoložená, tendenční tvrzení – ale budiž. Následuje ovšem bez přechodu právě ono tendenční spojení TPO s konstelacemi:) Při znalosti postmoderních proudů v terapii, které reflektují současné vztahové systémy, se však ukazuje, že Hellingerova teorie a špatná práce v rámci rodinných konstelací je nejen neúnosně rigidní, ale má podobně nebezpečný potenciál jako TPO.“
Je mi prostě líto, že jinak zajímavý, „alternativní“ server A2 dává místo této jednostranné polemice. Protože - pokud Tereza Konrádová v závěru píše, že „TPO i rodinné konstelace však s vážně míněnou terapií souvisí asi jako soukromá Univerzita Jana Amose Komenského v Praze s Oxfordem“, pak musím doplnit, že i její článek má s novinářskou či odbornou neutralitou méně společného, než třeba udělování pověstného bludného balvanu spolkem Sysifos s vážně míněnou a doloženou kritikou.
*Posuďte sami – článek Terezy Konrádové naleznete zde: http://a2larm.cz/2016/07/o-terapii-pevnym-objetim-a-jinych-besech/
PS.: Autor NENÍ terapeut. Metodu konstelací používá již víc než patnáct let jako metodu osobního rozvoje a firemního poradenství a jako hlubokou a účinnou možnost pochopení toho, co se děje mezi lidmi. Jeho pojetí systemických konstelací najdete kromě jeho osmi knih také zde: www.konstelace.info
úterý 26. července 2016
sobota 16. července 2016
Terorismus a suicidalita – současný svět systemickým pohledem
Kdykoliv se v poslední době odehraje ve světě nějaký teroristický útok, přepadne mě pocit, že následující diskuze postrádá několik z mého pohledu neobyčejně důležitých aspektů. Nevím, zdali si pouze namlouvám, že tyto aspekty vidím. Možná, že je to výsledek mého neustálého „dívání se na celek“, tedy na celý systém a jeho skryté souvislosti, které se stalo základem pro moji práci holistického poradce a „konsteláře“. Možná ovšem, že se zcela mýlím a to, co se domnívám vidět, je jen chiméra nebo zkreslený úsudek, který vede k mylným závěrům. Posuďte sami.
1. Teze: Terorismu se věnuje o řády větší pozornost, než jiným, podle mne stejně závažným událostem.
Řečeno s jistou nadsázkou – pokud chcete získat v druhém desetiletí jednadvacátého století pozornost medií, stačí kdekoliv v „západním světě“ vytáhnout na někoho nůž a křičet přitom „Allahu akbar“. Je téměř zaručeno, že se dostanete do hlavního vysílání televizních novin v polovině zemí Evropy. Kdysi dávno jsem na FaceBooku viděl animovanou grafiku, která pro USA vyčíslila počet vražd s teroristickou či islamistickou motivací a srovnávala je s „obyčejnými“ vraždami. Asi si dovedete představit, jak malý byl procentuální podíl terorismu. Ve Spojených státech bylo v roce 2013 zavražděno více než 12.253 lidí, v Brazílii 50.674 (rok 2014), v Rusku 13.681 a v České republice, která má jeden z nejnižších počtů vražd na tisíc obyvatel na světě, se jich 2014 událo 69. A jen tak na okraj – během jednoho roku zemře na následky dopravní nehody ve světě víc než jeden a půl milionu lidí.*
Proč nás tedy teroristické útoky tolik děsí? ? Proč se přítelkyně mého kamaráda bojí (v Praze!) jezdit metrem, neboť by zde „také mohli být nějací islamisti“? (V ČR je pravděpodobnost být zabit při teroristickém útoku ještě o mnoho menší, než být zabit bleskem!) Proč okupují zprávy o teroristech týdny po každém útoku naše masová media? Proč je ve Francii poprvé po druhé světové válce vyhlášen výjimečný stav a proč je tento okamžitě po právě spáchaném útoku (u kterého ještě není známo, zdali to nebyl čin jednotlivého pomatence, byť občana islámského Tunisu) prodloužen o tři měsíce? Je to vysvětlitelné pouze tím, že ohrožení a strach se „mocným“ tohoto světa výborně hodí? Ačkoliv bych na poslední otázku odpověděl: „Ano, také i proto“, nedomnívám se, že je to jediný důvod naší fascinace terorem.
Příčin bude jistě mnoho. Například náš pocit ohrožení v současnosti patrně nejagresivnějším náboženstvím, islámem. Na svých přednáškách a seminářích často hovořím o tom, že v naší postmoderní, jakoukoliv víru (kromě té ve "vědu") negující době nemá západní svět žádné „protilátky“ vůči fanatické víře islamistů. Právě protože jsme ztratili spojení s naší tak zvanou „mytologickou nohou“, tedy tou částí naší psýché, která právě NENÍ racionální, logická a „rozumná“, jsme podvědomě fascinováni a na vědomé úrovni hluboce znejistěni něčím, co onu náboženskou sílu (byť možná pouze na povrchu) ještě má. Ale to je určitě jen jedna z mnoha příčin. Pojďme se podívat na další, hlubší příčiny.
2. Teze: Terorismus představuje druh ohrožení, které nelze dostat pod kontrolu. A to naší kultuře, jež je přímo posedlá kontrolou všeho a všech, přináší pocit smrtelného nebezpečí.
S tím souvisí, že zatímco západní svět smrt ze společnosti úspěšně vytěsnil (umíráme neviditelní, „uklizeni“ kdesi na JIPce nebo přikryti plachtou při autonehodě, o stárnutí a smrti raději vůbec neuvažujeme), radikální Islám speciálně mučednickou smrt doslova zbožňuje. Ze systemických konstelací víme, že to, co nechceme vidět a přijmout, nás pokaždé dostihne v pokroucené, děsivé, pervertované podobě. Teroristické útoky také už dávno přestaly mířit na nějaké logické či ideologické nepřátele. Právě naprostá náhodnost příštího bombového útoku, nevypočitatelnost příštího masakru zcela nezúčastněných a nevinných lidí zvětšuje nereflektovanou fascinaci terorismu. Lidé jsou z čistě matematického hlediska zanedbatelným ohrožením (v ČR je o mnoho větší pravděpodobnost být zabit bleskem než teroristou) zcela pohlceni, televize, noviny a internet podprahově sugerují, že příště jsme možným cílem i my, cílem zákeřného a nepředvídatelného útoku, přičemž je ponecháno otevřené, kdy toto „příště“ přijde.
V této souvislosti je zajímavé, jak se obraz terorismu, který západní svět vnímá jako smrtelně ohrožující, a kvůli kterému je většina obyvatel vyspělých demokracií ochotna vzdát se základních občanských svobod, hodnot a práv, striktně omezuje na území západního světa. Jinak řečeno – vnímání teroristického útoku a jeho obětí je zcela odlišné, stane-li se tento útok ve Francii, nebo řekněme kdesi na východě. Kdo už má v paměti, že teprve 6. července tohoto roku přišlo v Bagdádu v důsledku odpálení nálože, ukryté v chladírenském autě o život na 250 obětí? Kdo se (ještě) pozastavuje nad úmrtí mnoha desítek, možná stovek tisíců civilistů v „teroristické“ válce v Sýrii? Zato několik zraněných po útoku muslimsky vypadajícího muže kdesi v Německu zaměstnává media dny až týdny. To ukazuje, že ve vnímání ohrožení nejde ani tak o objektivní nebezpečí, jako spíš o vpád vytěsněného a nekontrolovatelného do našeho vědomí, do onoho zdánlivě bezpečného domečku, který jsme si postavili.
Současný terorismus nás konfrontuje s něčím, co vězí podstatně hlouběji než skutečné ohrožení. Tím je také jisté, že ho nelze přemoci skrze stále se zvětšující počet policistů (a nyní již vojáků), kteří nás mají chránit, že není porazitelný skrze zpřísňování zákonů a odbourávání liberálních svobod. A už vůbec ne skrze uzavření hranic. Terorismus nás konfrontuje s námi samými a s oním posledním skutečným tabu našeho světa – se smrtí. A jakkoliv jsou resultáty této vnější konfrontace odsouzeníhodné, jakkoliv mám samozřejmě soucit s pozůstalými obětí, s mrtvými a zraněnými, jejichž jediná „vina“ byla, že se nacházeli ve špatný čas na špatném místě, domnívám se, že si na tento druh „náhodné smrti“ budeme muset zvyknout. A nejen to. Jsem přesvědčen, že jediná cesta přemožení terorismu, potažmo strachu z něho, je nikoliv uzavření se, ale otevření hranic - v první řadě našich vlastních, nacházejících se v našem (pod)vědomí. Hranic, které jsme postavili na obranu proti naší hrůze před neznámem, ne-kontrolovatelnou propastí jsoucna, jež jsme domněle ovládli skrze racionalitu a osvícenectví, skrze vypočitatelnost a vědu.
3. Teze: Současný terorismus používá islám jen jako nástroje/pláštíku. Ve skutečnosti je to výraz systemické suicidality (sebevražednosti) naší civilizace.
Žijeme v patrně nejvíce ohroženém světě od počátku existence člověka. Vynálezem technologie jsme jako lidstvo dostali do rukou moc, skrze kterou jsme schopni ovládnout téměř cokoliv. Píšu „téměř“, protože příroda, matka Země, nekontrolovatelný divoký život na této planetě nakonec vždy zvítězí. Příroda je totiž definitivně větší než my, neboť nás živí a my jsme její malou podmnožinou. My se ovšem tváříme jako pány tvorstva, potažmo právě přírody. Náš největší problém vězí v našem DNA, kterážto informace nás (tak jako všechny živé tvory) nutí k expanzi. Zatímco ale žabí populace, která se v rybníce přemnožila, se v důsledku nedostatku potravy velice rychle zredukuje na funkční a přirozený počet, dovoluje nám naše technologie se přírodě zcela „nepřirozeně“ bránit. To patrně budeme dělat tak dlouho, než zcela zničíme to, co nás živí. Všichni toto ohrožení tušíme, ačkoliv mnoho z nás by ho rádo ignorovalo. Pokud stále ještě máme (především skrze naše technologie) možnost se přímým důsledkům našeho sebevražedného počínání vyvarovat, je tato ignorace bez problémů možná.
Nyní si prosím všimněme, že jeden z hlavních problémů boje s terorismem je ochota teroristů při útoku zemřít. Dříve jsme si mysleli, že to dělají především z víry v islámské učení, jež praví, že se mučedníci dostanou okamžitě do nebe. Tam, jak víme, na ně čeká krom slávy i oněch 72 panen. Poslední dobou se ovšem ukazuje, že původci mnoha teroristických útoků nejsou až tak bigotně věřící. U mnohých islámské víra představuje pouze jakési latentní zmatení pojmů, hodnot a cílů. Co tedy žene většinou mladé muže do sebevražedného útoku, co je pohání v jejich nenávisti a dychtivosti, vzít co možná největší počet zcela nezúčastněných osob s sebou do smrti?
Mám velmi silné podezření, že je to jakási „lumíkovská“, neuvědomělá touha po kolektivní sebevraždě, která je důsledkem našeho celo-lidského, globálního vývoje do slepé uličky. Je docela možné, že vzrůstající počet sebevrahů, kteří nechtějí odejít ze světa sami, nýbrž touží po tom, vzít na poslední cestu pokud možno velký počet nezúčastněných a na jejich téměř vždy těžkém a tragickém životě se nepodílejících lidí, má cosi do činění se skrytou suicidalitou našeho bezvýchodně se tvářícího světa. Tak jako lumíci (prý) páchají kolektivní sebevraždu, pokud se jejich populace přemnoží, zrovna tak je možné, že narůstající počet sebevrahů, kteří jsou zároveň masovými vrahy, není ani nábožensky, ani politicky motivován, ale hlubinně-psychologicky.
Pokud tomu tak je, nezbývá nám, než se konfrontovat s naším vlastním stínem, postavit se tváří tvář naší vlastní bezmocnosti vůči (našemu) ničení životního prostředí a znásilňování velké matky Země. Nezbývá nám, než hledat a nakonec snad i nalézt cestu z naší expanzívnosti, z našeho vnitřního terorismu vůči přírodě. Nezbývá nám, než pochopit, že my, jakkoliv dospělí, jsem Její děti a nikoliv páni. Na této cestě nás bude doprovázet nejistota, strach a neschopnost kontrolovat náš stín – ať už rozpoznaný, či nerozpoznaný coby nás ohrožující terorismus. Zcela určitě nejde o to, onen „vnější“ terorismus přijmout jako něco neodvratitelného. Nejde o to, resignovat. Jde o to, pochopit, proč právě nás tak fascinuje a proč se ho tak hrozně bojíme.
--------------
*Zdroje Wikipedia:
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_traffic-related_death_rate
--------------
A ještě můj vlastní komentář z FB, který jsem tam umístil pár dní po zveřejnění tohoto článku:
Už to u máme znova: mladý Afghánec (který přišel do Německa před půl rokem) napadl v bavorském příměstském vlaku spolucestující sekerou a nožem. Jednadvacet lidí zranil, dvě osoby jsou v kritickém stavu. A ano - v jeho pokoji se našla vlajka Islámského státu a "prý zvolal 'bůh je velký'". Byl zastřelen policií.
Na svém blogu (http://janbily.blogspot.cz/) tento scénář přesně popisuji, i když to - přiznávám - poněkud zlehčuji. Problém vězí v tom, že podobné exesy a útoky, které podle mne mají především PSYCHOLOGICKÝ motiv, nelze omezit skrze nábor většího počtu policistů, skrze vyhlašování výjimečného stavu a skrze uzavření hranic, i když to ona většina, která touží po jednoduchých a přímočarých řešeních bude znovu a znovu požadovat.
Svět se - zcela podle předpovědí lidí, kteří vidí nebo intuitivně tuší skryté souvislosti - dostává do přechodného, transformačního stádia. To může trvat desetiletí, někteří moudří říkají spíš staletí. Je to stádium, které je velice kritické a já nevím, zdali ho jako civilizace, jako lidstvo přežijeme. Ale je to stádium, které je (o tom jsem přesvědčen) absolutně nutné. Svět po této transformaci nebude už vypadat jako před ní. Ale přiznávám, že nevím, jak bude vypadat, a jsem přesvědčen, že to neví nikdo, neboť to, co přichází, je opravdu zcela nové.
Jak píši v nejdůležitějším odstavci onoho výše zmíněného článku o terorismu, asi nejdůležitější změna člověka bude ta, která se týká změny způsobu a směru expanze, jež je nám doposud jako každému živému organismu vlastní. Josef Šmajs (doporučuji!) to nazývá "predátorský vztah k okolí". Jiný, rozšířenější označení je "maximalizace zisku". :-)
Tak to jen taková malá poznámka dneska ráno. Hezký, slunečný, možná i trochu hloubavý den přeje Jan.
1. Teze: Terorismu se věnuje o řády větší pozornost, než jiným, podle mne stejně závažným událostem.
Řečeno s jistou nadsázkou – pokud chcete získat v druhém desetiletí jednadvacátého století pozornost medií, stačí kdekoliv v „západním světě“ vytáhnout na někoho nůž a křičet přitom „Allahu akbar“. Je téměř zaručeno, že se dostanete do hlavního vysílání televizních novin v polovině zemí Evropy. Kdysi dávno jsem na FaceBooku viděl animovanou grafiku, která pro USA vyčíslila počet vražd s teroristickou či islamistickou motivací a srovnávala je s „obyčejnými“ vraždami. Asi si dovedete představit, jak malý byl procentuální podíl terorismu. Ve Spojených státech bylo v roce 2013 zavražděno více než 12.253 lidí, v Brazílii 50.674 (rok 2014), v Rusku 13.681 a v České republice, která má jeden z nejnižších počtů vražd na tisíc obyvatel na světě, se jich 2014 událo 69. A jen tak na okraj – během jednoho roku zemře na následky dopravní nehody ve světě víc než jeden a půl milionu lidí.*
Proč nás tedy teroristické útoky tolik děsí? ? Proč se přítelkyně mého kamaráda bojí (v Praze!) jezdit metrem, neboť by zde „také mohli být nějací islamisti“? (V ČR je pravděpodobnost být zabit při teroristickém útoku ještě o mnoho menší, než být zabit bleskem!) Proč okupují zprávy o teroristech týdny po každém útoku naše masová media? Proč je ve Francii poprvé po druhé světové válce vyhlášen výjimečný stav a proč je tento okamžitě po právě spáchaném útoku (u kterého ještě není známo, zdali to nebyl čin jednotlivého pomatence, byť občana islámského Tunisu) prodloužen o tři měsíce? Je to vysvětlitelné pouze tím, že ohrožení a strach se „mocným“ tohoto světa výborně hodí? Ačkoliv bych na poslední otázku odpověděl: „Ano, také i proto“, nedomnívám se, že je to jediný důvod naší fascinace terorem.
Příčin bude jistě mnoho. Například náš pocit ohrožení v současnosti patrně nejagresivnějším náboženstvím, islámem. Na svých přednáškách a seminářích často hovořím o tom, že v naší postmoderní, jakoukoliv víru (kromě té ve "vědu") negující době nemá západní svět žádné „protilátky“ vůči fanatické víře islamistů. Právě protože jsme ztratili spojení s naší tak zvanou „mytologickou nohou“, tedy tou částí naší psýché, která právě NENÍ racionální, logická a „rozumná“, jsme podvědomě fascinováni a na vědomé úrovni hluboce znejistěni něčím, co onu náboženskou sílu (byť možná pouze na povrchu) ještě má. Ale to je určitě jen jedna z mnoha příčin. Pojďme se podívat na další, hlubší příčiny.
2. Teze: Terorismus představuje druh ohrožení, které nelze dostat pod kontrolu. A to naší kultuře, jež je přímo posedlá kontrolou všeho a všech, přináší pocit smrtelného nebezpečí.
S tím souvisí, že zatímco západní svět smrt ze společnosti úspěšně vytěsnil (umíráme neviditelní, „uklizeni“ kdesi na JIPce nebo přikryti plachtou při autonehodě, o stárnutí a smrti raději vůbec neuvažujeme), radikální Islám speciálně mučednickou smrt doslova zbožňuje. Ze systemických konstelací víme, že to, co nechceme vidět a přijmout, nás pokaždé dostihne v pokroucené, děsivé, pervertované podobě. Teroristické útoky také už dávno přestaly mířit na nějaké logické či ideologické nepřátele. Právě naprostá náhodnost příštího bombového útoku, nevypočitatelnost příštího masakru zcela nezúčastněných a nevinných lidí zvětšuje nereflektovanou fascinaci terorismu. Lidé jsou z čistě matematického hlediska zanedbatelným ohrožením (v ČR je o mnoho větší pravděpodobnost být zabit bleskem než teroristou) zcela pohlceni, televize, noviny a internet podprahově sugerují, že příště jsme možným cílem i my, cílem zákeřného a nepředvídatelného útoku, přičemž je ponecháno otevřené, kdy toto „příště“ přijde.
V této souvislosti je zajímavé, jak se obraz terorismu, který západní svět vnímá jako smrtelně ohrožující, a kvůli kterému je většina obyvatel vyspělých demokracií ochotna vzdát se základních občanských svobod, hodnot a práv, striktně omezuje na území západního světa. Jinak řečeno – vnímání teroristického útoku a jeho obětí je zcela odlišné, stane-li se tento útok ve Francii, nebo řekněme kdesi na východě. Kdo už má v paměti, že teprve 6. července tohoto roku přišlo v Bagdádu v důsledku odpálení nálože, ukryté v chladírenském autě o život na 250 obětí? Kdo se (ještě) pozastavuje nad úmrtí mnoha desítek, možná stovek tisíců civilistů v „teroristické“ válce v Sýrii? Zato několik zraněných po útoku muslimsky vypadajícího muže kdesi v Německu zaměstnává media dny až týdny. To ukazuje, že ve vnímání ohrožení nejde ani tak o objektivní nebezpečí, jako spíš o vpád vytěsněného a nekontrolovatelného do našeho vědomí, do onoho zdánlivě bezpečného domečku, který jsme si postavili.
Současný terorismus nás konfrontuje s něčím, co vězí podstatně hlouběji než skutečné ohrožení. Tím je také jisté, že ho nelze přemoci skrze stále se zvětšující počet policistů (a nyní již vojáků), kteří nás mají chránit, že není porazitelný skrze zpřísňování zákonů a odbourávání liberálních svobod. A už vůbec ne skrze uzavření hranic. Terorismus nás konfrontuje s námi samými a s oním posledním skutečným tabu našeho světa – se smrtí. A jakkoliv jsou resultáty této vnější konfrontace odsouzeníhodné, jakkoliv mám samozřejmě soucit s pozůstalými obětí, s mrtvými a zraněnými, jejichž jediná „vina“ byla, že se nacházeli ve špatný čas na špatném místě, domnívám se, že si na tento druh „náhodné smrti“ budeme muset zvyknout. A nejen to. Jsem přesvědčen, že jediná cesta přemožení terorismu, potažmo strachu z něho, je nikoliv uzavření se, ale otevření hranic - v první řadě našich vlastních, nacházejících se v našem (pod)vědomí. Hranic, které jsme postavili na obranu proti naší hrůze před neznámem, ne-kontrolovatelnou propastí jsoucna, jež jsme domněle ovládli skrze racionalitu a osvícenectví, skrze vypočitatelnost a vědu.
3. Teze: Současný terorismus používá islám jen jako nástroje/pláštíku. Ve skutečnosti je to výraz systemické suicidality (sebevražednosti) naší civilizace.
Žijeme v patrně nejvíce ohroženém světě od počátku existence člověka. Vynálezem technologie jsme jako lidstvo dostali do rukou moc, skrze kterou jsme schopni ovládnout téměř cokoliv. Píšu „téměř“, protože příroda, matka Země, nekontrolovatelný divoký život na této planetě nakonec vždy zvítězí. Příroda je totiž definitivně větší než my, neboť nás živí a my jsme její malou podmnožinou. My se ovšem tváříme jako pány tvorstva, potažmo právě přírody. Náš největší problém vězí v našem DNA, kterážto informace nás (tak jako všechny živé tvory) nutí k expanzi. Zatímco ale žabí populace, která se v rybníce přemnožila, se v důsledku nedostatku potravy velice rychle zredukuje na funkční a přirozený počet, dovoluje nám naše technologie se přírodě zcela „nepřirozeně“ bránit. To patrně budeme dělat tak dlouho, než zcela zničíme to, co nás živí. Všichni toto ohrožení tušíme, ačkoliv mnoho z nás by ho rádo ignorovalo. Pokud stále ještě máme (především skrze naše technologie) možnost se přímým důsledkům našeho sebevražedného počínání vyvarovat, je tato ignorace bez problémů možná.
Nyní si prosím všimněme, že jeden z hlavních problémů boje s terorismem je ochota teroristů při útoku zemřít. Dříve jsme si mysleli, že to dělají především z víry v islámské učení, jež praví, že se mučedníci dostanou okamžitě do nebe. Tam, jak víme, na ně čeká krom slávy i oněch 72 panen. Poslední dobou se ovšem ukazuje, že původci mnoha teroristických útoků nejsou až tak bigotně věřící. U mnohých islámské víra představuje pouze jakési latentní zmatení pojmů, hodnot a cílů. Co tedy žene většinou mladé muže do sebevražedného útoku, co je pohání v jejich nenávisti a dychtivosti, vzít co možná největší počet zcela nezúčastněných osob s sebou do smrti?
Mám velmi silné podezření, že je to jakási „lumíkovská“, neuvědomělá touha po kolektivní sebevraždě, která je důsledkem našeho celo-lidského, globálního vývoje do slepé uličky. Je docela možné, že vzrůstající počet sebevrahů, kteří nechtějí odejít ze světa sami, nýbrž touží po tom, vzít na poslední cestu pokud možno velký počet nezúčastněných a na jejich téměř vždy těžkém a tragickém životě se nepodílejících lidí, má cosi do činění se skrytou suicidalitou našeho bezvýchodně se tvářícího světa. Tak jako lumíci (prý) páchají kolektivní sebevraždu, pokud se jejich populace přemnoží, zrovna tak je možné, že narůstající počet sebevrahů, kteří jsou zároveň masovými vrahy, není ani nábožensky, ani politicky motivován, ale hlubinně-psychologicky.
Pokud tomu tak je, nezbývá nám, než se konfrontovat s naším vlastním stínem, postavit se tváří tvář naší vlastní bezmocnosti vůči (našemu) ničení životního prostředí a znásilňování velké matky Země. Nezbývá nám, než hledat a nakonec snad i nalézt cestu z naší expanzívnosti, z našeho vnitřního terorismu vůči přírodě. Nezbývá nám, než pochopit, že my, jakkoliv dospělí, jsem Její děti a nikoliv páni. Na této cestě nás bude doprovázet nejistota, strach a neschopnost kontrolovat náš stín – ať už rozpoznaný, či nerozpoznaný coby nás ohrožující terorismus. Zcela určitě nejde o to, onen „vnější“ terorismus přijmout jako něco neodvratitelného. Nejde o to, resignovat. Jde o to, pochopit, proč právě nás tak fascinuje a proč se ho tak hrozně bojíme.
--------------
*Zdroje Wikipedia:
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_traffic-related_death_rate
--------------
A ještě můj vlastní komentář z FB, který jsem tam umístil pár dní po zveřejnění tohoto článku:
Už to u máme znova: mladý Afghánec (který přišel do Německa před půl rokem) napadl v bavorském příměstském vlaku spolucestující sekerou a nožem. Jednadvacet lidí zranil, dvě osoby jsou v kritickém stavu. A ano - v jeho pokoji se našla vlajka Islámského státu a "prý zvolal 'bůh je velký'". Byl zastřelen policií.
Na svém blogu (http://janbily.blogspot.cz/) tento scénář přesně popisuji, i když to - přiznávám - poněkud zlehčuji. Problém vězí v tom, že podobné exesy a útoky, které podle mne mají především PSYCHOLOGICKÝ motiv, nelze omezit skrze nábor většího počtu policistů, skrze vyhlašování výjimečného stavu a skrze uzavření hranic, i když to ona většina, která touží po jednoduchých a přímočarých řešeních bude znovu a znovu požadovat.
Svět se - zcela podle předpovědí lidí, kteří vidí nebo intuitivně tuší skryté souvislosti - dostává do přechodného, transformačního stádia. To může trvat desetiletí, někteří moudří říkají spíš staletí. Je to stádium, které je velice kritické a já nevím, zdali ho jako civilizace, jako lidstvo přežijeme. Ale je to stádium, které je (o tom jsem přesvědčen) absolutně nutné. Svět po této transformaci nebude už vypadat jako před ní. Ale přiznávám, že nevím, jak bude vypadat, a jsem přesvědčen, že to neví nikdo, neboť to, co přichází, je opravdu zcela nové.
Jak píši v nejdůležitějším odstavci onoho výše zmíněného článku o terorismu, asi nejdůležitější změna člověka bude ta, která se týká změny způsobu a směru expanze, jež je nám doposud jako každému živému organismu vlastní. Josef Šmajs (doporučuji!) to nazývá "predátorský vztah k okolí". Jiný, rozšířenější označení je "maximalizace zisku". :-)
Tak to jen taková malá poznámka dneska ráno. Hezký, slunečný, možná i trochu hloubavý den přeje Jan.
čtvrtek 14. července 2016
Útok objímačů
Je léto, okurková sezóna, a tak čas od času vytáhnu ze šuplíku nějaký „hooodně starý“ článek a pobaveně si ho přečtu (v létě čtu zásadně jen své vlastní články, žejo). A tak bych vás nechtěl ochudit o tento skvost, mírně updatovaný, jenž jsem původně napsal před dvanácti lety do nyní už zaniklého „Osudu“. Kéž je mu mediální nebe osudově lehké.
Nastoupil-li člověk ráno do tramvaje, mohl si být až donedávna úplně jistý, že se shledá se známým obrazem. Dopravní prostředek býval bez vyjímky naplněn šedými lidmi, kteří, sedíce nebo visíce v držadlech, jeli patrně do šedého úřadu, šedé školy nebo bezbarvé dílny, každý zavinut do své privátní a trochu našedlé aury. Prostě běžné ráno v Praze. Tato jistota nerušeného nízkonáladového přesunu z domova do místa působení je nyní tatam. A totéž platí pro pracovní sféru. Prozatím neochvějný pilíř každého pracovního poměru v naší vlasti, že totiž práce není zábava a tudíž NEBAVÍ, vrávorá a hrozí zřícením. Kdo nebo co je toho příčinou? Jaro, máj, lásky čas? Zbavení se Britů včetně jejich neodolatelného humoru? Nárůst mezd a DPH? Samá voda. Jsou to objímači. Doposud neznámá sekta lidí se zářivě dobrou náladou a se sklonem k neustálému objímání. Prostě příšerné.
Přitom vše začalo docela nevinně. Moje přítelkyně Jana byla zajišťovat v Karlíně prostory na seminář Ošových meditací. Protože se při těchto meditacích dělá všechno jiné, než klidně sedí a spořádaně čeká, až vám od meditování usnou nohy, potřebovali jsme nějaké „živé“ místo bez přílišné ezoterické vznášenlivosti. Aikido Karlín se k tomu přímo nabízelo. Mladí i starší ročníky obého pohlaví se tam vzájemě a vervou hážou na zem, cvičí chvaty a obchvaty a zasazují si tvrdé rány. Slovo dalo slovo a Jana podepsala pronájem. V již uvolněné atmosféře ji několik Aikido-Junáků pozvalo na drink a při té příležitosti se ptali, co že to vlastně bude za seminář. Jana povídala něco o dynamické meditaci a Ošovi. „Ale vy nepatříte přeci k těm objímačům?“ byla odpověď. „K jakým objímačům?“ „No tady se scházejí takoví ti, co se stále objímají… My se na to občas chodíme dívat skrz to okno.“ Jana zapřela, že by měla kdy co společného s objímači a junáci ji vřele propustili.
Koho aikiďáci nazývali objímači, nebylo těžké dešifrovat. V Aikidu Karlín pořádal delší dobu můj přítel Bhagat Zeilhofer své večery rodinných konstelací. V těchto seminářích se skutečně často objímá. Je to docela přirozené. V systému rodiny (ale i ve všech možných ostatních systémech) se stává, že ona krásná, přímá energie – říkejme jí trochu pateticky láska – přestane v důsledku různých traumat, stresů a zápletek proudit. Že ono napojení se na ostatní, tedy to, co je pro nás, původně sociální tvory žijící ve skupinách, životně důležité, přestane fungovat. Při výletu do zoo se u pavilónu opic stále ještě můžeme přesvědčit, jak aspoň pro naše předky je životně důležité být ve spojení s ostatními. Angličané tomu říkají „to be in touch“ – být v kontaktu, v „doteku“. U opice, kterou izolujeme od ostatních, které vezmeme možnost tělesného kontaktu, se vyvine buď neuroza, nebo tělesně onemocní.
Když se v rodinných konstelacích systém rodiny posléze vrátí do původní rovnováhy, mají jeho členové spontání sklon k tomu, se obejmout. Obyčejně to trvá několik hodin od začátku semináře, než se k tomu mezi sebou odhodlají také muži, ale díky bohu trvají semináře většinou celý víkend, takže i k tomu dojde. Posléze se lidé doobjímají, po semináři se rozjedou do všech koutů republiky a je zase klid. Totiž byl. Až do semináře rodinných konstelací v Brejlově. Zde začali objímači své tažení.
Brejlov je krásné místo přímo nad sázavským jezem u Týnce, obklopené lesem s velikými žulovými kameny a i jinak úžasnou přírodou. Tří a půldenní seminář rodinných konstelací, který jsem o velikonocích védl, byl opravdu intenzívní. Objímalo se o sto šest, uzavírala se přátelství a pekli se špekáčky nad táborovým ohněm. Při jedné příležitosti jsem vyprávěl tu historku s nájmem Aikida Karlín a s dotazem na objímače. To byl ten okamžik, kdy virus objímačství spatřil světlo světa. Dostal tak své jméno, a to co je pojmenovatelné, lze šířit, to dostane formu, tvar a své vnitřní zákony. Hnutí se stává hnutím, až když se pro ně nalezne název. A svět po Brejlovu není už světem před Brejlovem. Již při odjezdu bylo patrné, že objímání přeskočilo rámec „normálně ezoterického“ semináře. Brejlovské objímání mělo něco smyslného a zároveň praktického, něco, co stálo oběma nohama na (tělesné) zemi a hlavou vysoko v jarním (spirituálním) nebi, co dělalo skutečný „fun“, radost, co prostě už nešlo s končícím seminářem opustit. Třicet jedna nakažených objímačů se tak vydalo do světa, částečně za hranice (totiž do Slovenska, kde podle svědectví tamějších žijí lidé, kteří si ještě zachovali větší náklonnost k objímání, než v našich skeptických nížinách). Epidemie se začala šířit.
Od té doby se setkávám v tramvaji, v autobuse, na ulici, dokonce i ve sterilních nákupních multicentrech se stále stejnou situací. Dva lidé, kteří se setkají, se prudce, vřele, srdečně obejmou. Kolem nich začně vibrovat něco jako pohoda, láska a dobrá nálada, vzduch se rozjasní a rozvýská, občas i vysvitne sluníčko. Je také možno vidět od nich se šířící vlnu, trochu jako v Matrixu, když se „realita“ začíná vymykat kontrole Smithů. Dráhy okolojdoucích se lehce zakřivují – jako kdyby byli ovlivňováni polem ne nepodobným gravitačnímu. I jejich koutky se zakřivují a na chvíli to vypadá, jakoby se tito nezůčastnění pasanti pousmívali. Někteří si něco bručí pod fousy, něco, co nezní nespokojeně. V okolí objímačů se dějí neuvěřitelné úkazy – například pustí někdo mladší někoho staršího sednout. Babičky se začínají usmívat. Rozeřvané, všechny ostatní nervující děti (typ „please use condoms“)se uklidní a jsou zticha. Ale nikdo z dotyčných kolemjdoucích a kolempostávajících netuší, že právě teď a právě na ně přeskakuje virus. Virus zákeřný a ohrožující ŽŠJ - životní šedou jistotu. Protože představte si toto: Jednoho dne nastoupíte do tramvaje a tam už budou všichni nakaženi objímačstvím. A vy nebudete mít nikoho, žádného jediného, na kterého budete moci věšet vaší špatnou náladu. Prostě horor.
Váš Jan.
Nastoupil-li člověk ráno do tramvaje, mohl si být až donedávna úplně jistý, že se shledá se známým obrazem. Dopravní prostředek býval bez vyjímky naplněn šedými lidmi, kteří, sedíce nebo visíce v držadlech, jeli patrně do šedého úřadu, šedé školy nebo bezbarvé dílny, každý zavinut do své privátní a trochu našedlé aury. Prostě běžné ráno v Praze. Tato jistota nerušeného nízkonáladového přesunu z domova do místa působení je nyní tatam. A totéž platí pro pracovní sféru. Prozatím neochvějný pilíř každého pracovního poměru v naší vlasti, že totiž práce není zábava a tudíž NEBAVÍ, vrávorá a hrozí zřícením. Kdo nebo co je toho příčinou? Jaro, máj, lásky čas? Zbavení se Britů včetně jejich neodolatelného humoru? Nárůst mezd a DPH? Samá voda. Jsou to objímači. Doposud neznámá sekta lidí se zářivě dobrou náladou a se sklonem k neustálému objímání. Prostě příšerné.
Přitom vše začalo docela nevinně. Moje přítelkyně Jana byla zajišťovat v Karlíně prostory na seminář Ošových meditací. Protože se při těchto meditacích dělá všechno jiné, než klidně sedí a spořádaně čeká, až vám od meditování usnou nohy, potřebovali jsme nějaké „živé“ místo bez přílišné ezoterické vznášenlivosti. Aikido Karlín se k tomu přímo nabízelo. Mladí i starší ročníky obého pohlaví se tam vzájemě a vervou hážou na zem, cvičí chvaty a obchvaty a zasazují si tvrdé rány. Slovo dalo slovo a Jana podepsala pronájem. V již uvolněné atmosféře ji několik Aikido-Junáků pozvalo na drink a při té příležitosti se ptali, co že to vlastně bude za seminář. Jana povídala něco o dynamické meditaci a Ošovi. „Ale vy nepatříte přeci k těm objímačům?“ byla odpověď. „K jakým objímačům?“ „No tady se scházejí takoví ti, co se stále objímají… My se na to občas chodíme dívat skrz to okno.“ Jana zapřela, že by měla kdy co společného s objímači a junáci ji vřele propustili.
Koho aikiďáci nazývali objímači, nebylo těžké dešifrovat. V Aikidu Karlín pořádal delší dobu můj přítel Bhagat Zeilhofer své večery rodinných konstelací. V těchto seminářích se skutečně často objímá. Je to docela přirozené. V systému rodiny (ale i ve všech možných ostatních systémech) se stává, že ona krásná, přímá energie – říkejme jí trochu pateticky láska – přestane v důsledku různých traumat, stresů a zápletek proudit. Že ono napojení se na ostatní, tedy to, co je pro nás, původně sociální tvory žijící ve skupinách, životně důležité, přestane fungovat. Při výletu do zoo se u pavilónu opic stále ještě můžeme přesvědčit, jak aspoň pro naše předky je životně důležité být ve spojení s ostatními. Angličané tomu říkají „to be in touch“ – být v kontaktu, v „doteku“. U opice, kterou izolujeme od ostatních, které vezmeme možnost tělesného kontaktu, se vyvine buď neuroza, nebo tělesně onemocní.
Když se v rodinných konstelacích systém rodiny posléze vrátí do původní rovnováhy, mají jeho členové spontání sklon k tomu, se obejmout. Obyčejně to trvá několik hodin od začátku semináře, než se k tomu mezi sebou odhodlají také muži, ale díky bohu trvají semináře většinou celý víkend, takže i k tomu dojde. Posléze se lidé doobjímají, po semináři se rozjedou do všech koutů republiky a je zase klid. Totiž byl. Až do semináře rodinných konstelací v Brejlově. Zde začali objímači své tažení.
Brejlov je krásné místo přímo nad sázavským jezem u Týnce, obklopené lesem s velikými žulovými kameny a i jinak úžasnou přírodou. Tří a půldenní seminář rodinných konstelací, který jsem o velikonocích védl, byl opravdu intenzívní. Objímalo se o sto šest, uzavírala se přátelství a pekli se špekáčky nad táborovým ohněm. Při jedné příležitosti jsem vyprávěl tu historku s nájmem Aikida Karlín a s dotazem na objímače. To byl ten okamžik, kdy virus objímačství spatřil světlo světa. Dostal tak své jméno, a to co je pojmenovatelné, lze šířit, to dostane formu, tvar a své vnitřní zákony. Hnutí se stává hnutím, až když se pro ně nalezne název. A svět po Brejlovu není už světem před Brejlovem. Již při odjezdu bylo patrné, že objímání přeskočilo rámec „normálně ezoterického“ semináře. Brejlovské objímání mělo něco smyslného a zároveň praktického, něco, co stálo oběma nohama na (tělesné) zemi a hlavou vysoko v jarním (spirituálním) nebi, co dělalo skutečný „fun“, radost, co prostě už nešlo s končícím seminářem opustit. Třicet jedna nakažených objímačů se tak vydalo do světa, částečně za hranice (totiž do Slovenska, kde podle svědectví tamějších žijí lidé, kteří si ještě zachovali větší náklonnost k objímání, než v našich skeptických nížinách). Epidemie se začala šířit.
Od té doby se setkávám v tramvaji, v autobuse, na ulici, dokonce i ve sterilních nákupních multicentrech se stále stejnou situací. Dva lidé, kteří se setkají, se prudce, vřele, srdečně obejmou. Kolem nich začně vibrovat něco jako pohoda, láska a dobrá nálada, vzduch se rozjasní a rozvýská, občas i vysvitne sluníčko. Je také možno vidět od nich se šířící vlnu, trochu jako v Matrixu, když se „realita“ začíná vymykat kontrole Smithů. Dráhy okolojdoucích se lehce zakřivují – jako kdyby byli ovlivňováni polem ne nepodobným gravitačnímu. I jejich koutky se zakřivují a na chvíli to vypadá, jakoby se tito nezůčastnění pasanti pousmívali. Někteří si něco bručí pod fousy, něco, co nezní nespokojeně. V okolí objímačů se dějí neuvěřitelné úkazy – například pustí někdo mladší někoho staršího sednout. Babičky se začínají usmívat. Rozeřvané, všechny ostatní nervující děti (typ „please use condoms“)se uklidní a jsou zticha. Ale nikdo z dotyčných kolemjdoucích a kolempostávajících netuší, že právě teď a právě na ně přeskakuje virus. Virus zákeřný a ohrožující ŽŠJ - životní šedou jistotu. Protože představte si toto: Jednoho dne nastoupíte do tramvaje a tam už budou všichni nakaženi objímačstvím. A vy nebudete mít nikoho, žádného jediného, na kterého budete moci věšet vaší špatnou náladu. Prostě horor.
Váš Jan.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)