úterý 28. června 2016

Děti, které přijdou na krátkou návštěvu

Dnes bych chtěl pár napsat řádků na těžké téma. Z pozice člověka, který se intenzivně zabývá rodinnými a systemickými konstelacemi bych se chtěl zamyslet nad osudem těch dětí, které zde na Zemi pobyly jen krátce; které zemřely hned po porodu, nebo se narodily mrtvé. A bude to také o dětech, které přišly s tak těžkým handicapem, že se rodiče rozhodli, je nechat v ústavu. Nebo to neustáli, si „je vzít“, takže děti zůstávají v „zemi nikoho“. Je to smutné téma o kterém málo kdo mluví. A hned na úvod: leží mi na srdci, nikomu za jeho jednání nedávat vinu.

Ačkoliv sám děti nemám, byl jsem u dvou porodů (mimochodem – byly to domácí, „alternativní“ porody a byly krásné). Nejen na základě těchto zkušeností jsem přesvědčen, že přicházející dítě už není „tam“, a ještě není úplně „tady“. Tedy, že již opuští onu „velkou duši“, nekonečný oceán vědomí, ze kterého se všichni rodíme a do kterého se naší smrtí všichni vracíme, ale ještě není zcela v oné „rodinné duši“, zakotveno v našem materiálním světě celého rodinného systému, mámy a táty. Pokud dítě zemře krátce po porodu (nebo se narodí mrtvé), odchází vlastně tam, odkud se ještě ne úplně oddělilo. Je i v takovém případě rozloučení (tedy rituál ať už pohřbu, nebo jiného „vyprovození“) nutné? Myslím, že ano.

Dítě, i to mrtvě narozené, je vždy výraz lásky dvou lidí. V konstelacích občas řešíme osudy (přeživších) dětí, jež se narodí například ze znásilnění. A zajímavé je, že i tehdy, přes vše, co se odehrálo na vědomé úrovni mezi matkou a „pachatelem“, mají tyto děti otce. Protože ke spojení spermie a vajíčka je vždy potřeba vzájemného přitahování. A i když se toto přitahování třeba nedá nazývat „láska“ – i když věřím, že na buněčné úrovni se spermie a vajíčko opravdu „milují“ – mají tyto děti vždy oba rodiče. A pokud se jim podaří, dívat se na ně (tedy i na otce-pachatele) z pozice opravdu malých, z pozice narozeného dítěte, které nic neví o násilí, můžou z takového pohledu na věc ohromě profitovat. Nezapletou se totiž do věcí rodičů, do vztahu Pachatel-Oběť. Zůstanou nevinné. Život je vždy úžasný dar, nezávisle na tom, od koho či skrze co tento dar přijmeme.

Lásku, která vede k početí dítěte, je potřeba uctít. A smutek, ať se tento projevuje v jakékoliv podobě, je také dobré uctít. Co to znamená uctít? Prostě dát tomu místo. Připustit to. Uznat, že to je, nebo že to tak bylo. To je to, co nám dá sílu, žít dál.

Někdy se stane, že rodiče smrt dítěte neunesou. Že ji musí vytěsnit, neboť jinak by si nezachovali svoji psychickou integritu. I tehdy by bylo dobré, se v podobě obřadu či privátního rituálu s mrtvým dítětem nějak rozloučit. Možná, že to za rodiče, pokud tito nemohou, udělají příbuzní. Každý život, i ten pouze počatý, (a to jak ve smyslu početí, tak ve smyslu začátku) je kruh, který nutno dokončit. Uzavřít. Jinak nás takový neuzavřený kruh může pronásledovat celý život.

A jak je to u dětí, kteří se narodí s takovou vadou, že to rodiče neunesou a dítě musí zůstat kdesi v ústavu? Můj osobní obraz (a omlouvám se u všech, kteří mají jiný obraz) je, že takové dítě zůstává jednou nohou pořád kdesi „ve hvězdách“. Proto rodiče postižených dětí mluví často o „požehnání“, neboť takové dítě jim otvírá úplně jinou dimenzi bytí. Prostory, které by oni, rodiče, bez dítěte nepoznali. Ale možná, že je to na rodiče příliš. Domnívám se ale, že i zde je důležité, své rozhodnutí „zvědomit“. A možná, že i zde je malý rituál možný. Rituál, v jehož průběhu zazní cosi jako: „Nemohli jsme tě vzít s sebou. Neunesli jsme to. A přesto, patříš k nám. Přišlo jsi, protože tě naše láska volala. Buď s bohem.“
Žít vědomý, cyklický život totiž vždy znamená, že přitakáme jak počátku, tak i jeho ukončení. A nikdo neví, kde má kruh začátek a kde vlastně končí.

1 komentář:

Margita Bartková řekl(a)...

Milý Jane, vďaka za Tvoje slová....už pred tým som i od Teba toto všetko počula...čítala...ale dnes som sa vratila z rodinného víkendu a opat sa mi vynorilo téma zomrelej sestry......ja som sa narodila takmer presne do roka od jej úmrtia (Emilka mala tri mesiace)....a i ked som sama robila už prepúštací rituál...stále cítim...že toto téma ovlivnuje moj vzťak k mame, ale i k sebe samej. A tiež nie je náhoda, že ked mi to všetko dochádza, narazím na tento článok. Ďakujem za potvrdenie, a "hurá" na zpracovávanie. S pozdravením a prianím všetkého dobrého
Margita