úterý 21. července 2015

Samečci, mizící v modrých výškách

Dneska bude krásný den, protože se rojí mravenci. Sedím na zahradě a dívám se, jak na jednom z třinácti špalků, které jsou rozmístěny jako sedačky kolem mého rituálního ohniště, je živo. Mravenci pobíhají sem a tam a z hloubi dřeva vylézají okřídlení samečci ? samičky? (nevím, musím vygůglit) a šmátrají poněkud nejistě kolem sebe. Někteří na chvíli zase zalezou, jako by se potřebovali v temnotě a hloubce opět najít, získat odvahu. A někteří již zkouší kratičký let. Jeden přistane po třech centimetrech na zádech na povrchu špalku. Další spadne do trávy (musí to být, jako spadnout z doverského útesu) a trvá mu to hodnou chvíli, než opět vyleze na domovskou rovinu ztmavlého dřeva. Ale po jisté době se každý z nich vznese do vzduchu a letí do výšky, kde se mi ztrácejí z dohledu.

Najednou jako kdyby se něco ve mně propojilo s těmito miniaturními letci. Cítím jejich ohromující odvahu, vnímám ten úžasný krok do naprostého neznáma jejich prvního a posledního letu. Zjevně je povel „rychle mávat křídly“ v jejich nemnoho neuronech spojen s podmínkou „když nemám půdu pod nohama“, neboť ti, kteří teprve dělají krátké letové skoky okamžitě přestanou, když dopadnou na plochu špalku. Zprvu to vypadá, jako by neměli žádnou výdrž a jejich křehká křidélka byla schopna se pohybovat jen krátce. Proto, když se konečně vznesou, mě překvapí, jak setrvale letí, než zmizí v průzračně modrém vzduchu. A část mého já letí s nimi, vidí zelenou plochu trávníků a obrovité stromy, jimž se vyhýbáme a které pomalu necháváme za sebou. Úchvatný pocit, který se nedá popsat. A tak mě napadá to staré japonské tanka od Kitahary Hakushû, které se jmenuje „Vyšší radost“:

„Na stěžni plachta
jakoby se třásla strachem
vyráží moje loď na moře.
Ach. To bude krásná cesta.
Podívej tamhle – to jasné nebe!“

Toto je esence mužství (tak asi to přeci jen budou samečci:-). A vlastně o tomto byl celý můj rozhovor v Lidovkách (viz předchozí článek na tomto blogu), i když jsme se bavili o všem možném, o spolumatkách, nebo zdali muži mají či nemají nosit malé děti na prsou. Nejsem si zcela jistý, jestli jsme byl reakcí na článek překvapen: Čekal jsem horší, vzhledem k tomu, že článek vyšel v „masovém“ médiu. Nicméně to překvapivé pro mě byla téměř stoprocentně pozitivní reakce od žen (a bylo jich mnoho) a téměř nulová reakce od mužů, byť s čestnými výjimkami – na půl kladnými, na půl zápornými.

„Kladní“ muži se většinou omezili na „výborný rozhovor“, tečka, hotovo. Asi také proč se dopodrobna šířit o něčem, s čím souzním. Jsem rád, že několik mých přátel, které v mé ať už skutečné nebo smyšlené namyšlenosti považuji za „nové muže“, to, co bylo řečeno (a v článku zkráceno na minimum), pochopili. Protože ale reagovalo jen nemnoho mužů, dostalo se mi pouze tří hustě záporných reakcí. Všechny tři spojuje jistá mně nepochopitelná „vážná racionalita“ argumentace – například mi vytýkají, že když mluvím o „mužích“, neuvádím, z jakých průzkumů vycházím. Ale také, že rozděluji svět zbytečně na mužský a ženský princip. Nebo, že otcové (oni) jsou hrdí na to, že se starají o své malé děti a že je za to nemám kritizovat (což jsem samozřejmě nedělal).

Nuž teda – v předposledním odstavci se pokusím propojit ony dvě myšlenky tohoto nepříliš povedeného příspěvku (moc jich tedy nebylo:-); totiž racionalitu mužů a létající mravence, do jakéhosi závěru: Racionalita je v době, kdy nevíme, kam nás vítr zanese, na prd. A argumentace se vyplatí pouze tehdy, je-li současně a vědomě hravá. Veškeré „teze“ mého výše zmíněného rozhovoru, pokud by někdo chtěl, na požádání odvolám. Neboť cokoliv kdykoliv píšu, dělám to s vědomím, že tím lze ukázat jednu malinkou facetu nekonečného světa, jednu z nekonečné mnohačetnosti pravd, že jde o jednoho, ve své odvaze a úžasnosti sice velkolepého mravenčího samečka, který ale, na rozdíl od nás, ví, že je hračkou větru a snadnou kořistí ptáků, číhajících ve vzduchu a pavouků či všelijaké havěti, která se těší na jeho přistání na zemi.

Pozoruji-li mravence, vznášející se do jasu nebe, vnímám zcela zároveň jejich jedinečný a heroický život a jsem jím dojat, zároveň však cítím jejich naprostou pomíjivost. A ačkoliv jsme ve srovnání s mravenci podstatně vyspělejší, neboť píšeme (a kritizujeme) blogy, stavíme jaderné elektrárny, chodíme na koncerty, stáváme se otci či řítíme se světem v nablýskaných audinách, ve skutečnosti jsme malí, na malou chvilku okřídlení samečci, kteří brzy zmizí v nekonečném modru. Skoro jsem se chtěl přepsat: v nekonečném moudru. Ale každému to jeho.

Hezké léto přeje
Jan.

1 komentář:

Libor Pohodar řekl(a)...

Ahoj Jane, rád bych zareagoval na Tvůj článek, zejména na část, kde Tě překvapuje malá reakce ze strany mužů (a co chlapi, ty nezareagovali?). Chci Ti prostě jen poslat pozitivní reakci a taky trochu obsáhlejší. Pro mě přišel Tvůj článek jako na zavolanou - jenom tu krizi prožívám v poněkud koncentrovanější formě (na všech frontách - od zaměstnání, přes vztah až po zdraví), ale že se už trochu hrabu ven. Tedy hrabu ven - je to spíše přechod do latentní fáze, protože jsem prozatím na sobě nic zásadního nezměnil (což je jenom záruka opakování podobné krize v budoucnu). Úsměvné je, že Tvůj článek se stal pro mojí partnerku z části střelivem (což jsi možná v obecné rovině zamýšlel ;). Já jsem na začátku a hledám vhodnou formu, která mi umožní dostat odpovědi na otázky, které si kladu. Jediný postup, na který jsem aktuálně přišel je začít prostě experimentovat s různými technikami duševního růstu (prostě experimentovat obecně) a získat nějakou zkušenost, abych věděl po jaké cestě vyrazit, co na mě bude fungovat. Musím říct, že krize mi kompletně přeorala hodnotový žebříček (což je zřejmě normální) a není úplně snadné najít chlapa s kým lze sdílet podobnou zkušenost. Něco musím změnit, to je sakra jasný a bez vysokých sázek to nepůjde (současný vztah, práce, techniky duševního růstu, které mi nebudou asi moc příjemné apod).

Díky za článek