Kdysi jsem měl dobrého přítele, který se nakonec zemřel v důsledku toho, že se zlomilo křídlo jeho ultralehkého, samodělaného letadélka a on ze stometrové výšky spadl . Ale o tom nechci vyprávět. Jednou za mnou přijel do Německa s tím, že musíme vylézt na Matterhorn. Vyjeli jsme tedy, dorazili do Zermattu, vydali se na cestu a vystoupali skutečně přibližně do poloviny. Bylo již odpoledně, krom toho se v dálce připravovala bouřka. A Jeff, jak jsem ho ještě v dobách společného gymnázia přejmenoval z Jardy, měl polobotky. A tak jsem zavelel k ústupu. Jeff se nejdřív strašně naštval a nadával mi, že jsem pesimista, zbabělec a že nevěřím, že nás bozi mají rádi. Nakonec jsme slezli a kdo ví, zdali jsem tím jemu i sobě nezachránil život. Škoda jen, že později, když začal létat na ultralehkých prototypech, neboť chtěl být blíže Slunci, jsem už u toho nebyl...
Vrátil jsem se z Egypta a mám podobný pocit, jako tenkrát na té krásné, romantické hoře. Mí více esoteričtí kamarádi mi po přečtení tohoto článku budou asi také předhazovat, že jsem pesimista a škarohlíd. Jenže já si nemohu pomoct. Jeden z hlavních dojmů ze slumů Káhiry a okolí, z všudypřítomného agresivního Islámu a zuboženého třetího světa, který jsem si přivezl domů do Prahy zní: Tak, jak to doposud děláme, nemáme šanci přežít. A to nejlepší, co můžeme udělat, je začít vymýšlet ústupové strategie.
Vysvětlím to na příkladu egyptského Luxoru. Kdysi luxusní letovisko anglických, francouzských a italských koloniálních cestovatelů prožilo od osmdesátých let minulého století nebývalý rozkvět. Všude se stavěly hotely, turistické atrakce a obchůdky rostly jako houby po dešti a většina obyvatel se tak či onak orientovala na cestovní ruch. Pak přišlo „islámské jaro“, revoluce v Káhiře, během které všichni po desetiletích Mubarakovy diktatury mávali nadšeně vlajkami a cítili se nádherně. I já jsem z dálky sympatizoval. Jenže demokracie se musí dlouho učit a procvičovat. Takže to skončilo Mursím a muslimským bratrstvem, kteří se k moci dostali po demokratických volbách. Zrovna tak, jako kdysi v Německu Hitler.
Bohatší a vzdělanější část Egypťanů se bránila islamizaci, ale mob vyhrával. Začaly další krvavé nepokoje, vypalování křesťanských vesnic, začaly vraždy. Od roku 2011 přestali turisti Egypt téměř úplně navštěvovat. V důsledku toho se ocitla velká část populace ve zcela drastické existenční krizi. Potkal jsem bývalého vlastníka feluky – tradiční nilské plachetnice, který svůj člun před rokem musel prodat, neboť nebyl schopen uživit rodinu. Zbyl mu malý motorový člun, na který se pokouší lákat těch pár turistů, kteří zbyli. „Neměl jsem žádné úspory,“ vypráví anglicky a francouzsky mluvící otec čtyř dětí, „rok jsem to dával, ten druhý už byl kritický a minulý rok jsem se chtěl zabít.“ A ukázal mi svoji celou hotovost, všechny peníze, které vlastní – dvacet pět egyptských liber, tedy sedmdesát pět korun.
Captain Hamada, jak si říká, ovšem není sám. Vyjdete-li z hotelu, vrhne se na vás houf člunařů, droškařů, taxikářů, prodavačů zdařilých i méně zdařilých kopií antických sošek, prodavačů vody, triček, kašmírových šál ze silonu, koberců... Někteří z nich, tak jako mnoho Egypťanů, jsou přesvědčeni, že turisti mají jakousi povinnost je živit. Pokud je nejprve mírně, po padesátém tahání za ruku již briskně odmítnete, můžete se setkat s náhle propukající agresivitou, kterou sice lze psychologicky pochopit, ale která vás zažene zpátky do hotelu.
Můj hotel v Luxoru byl postaven roku 1886, jmenuje se Winter Palace a je opravdu luxusní. Stále ještě, neboť přežívá z anglických, francouzských a německých důchodců, kteří v bezpečném prostředí nádherné zahrady a dvou božských bazénů srkají tu grenadinu, tu šampaňské. A to na evropské poměry neskutečně levně – bydlel jsem za šedesát dolarů v pokoji, který před krizí stál pět set.
I na druhé straně Nilu se bydlí levně, ale tady jste uprostřed egyptské reality. Silnice jsou prašné, na okrajích kanálů doutnají zapálené hromady odpadků a pokud poodjedete ze středu města na jeho hranici, tam , kde začínají opravdové slumy, překvapí vás třeba i mrtvola koně, ležící u cesty. Majitel malého hotýlku, kde jsem bydlel, má na střeše satelitní anténu a tak jsem napočítal na pět set arabských televizních stanic. Ty, pokud nevysílají kázání imámů, ukazují evropsky čisté domácnosti, kde šťastná islámská rodina pere v nové pračce, na zavlažované zahradě pobíhá labrador a dětičky si hrají s Barbínou. K pochopení, jak mimo realitu jsou tyto obrázky, stačí vyhlédnout z okna. Nevím, jak tuto schizofrenii mezi implantovanými tužbami a tvrdou realitou zpracovává mozek průměrného Egypťana. Nedivil bych se, kdyby se jeho srdce sice pozvolna, ale stále víc zatvrzovalo a jeho hlava se začínala přiklánět názoru imámů, že tento, pro drtivou většinu obyvatel naprosto nedostupný západní způsob života je vynález ďábla. A ačkoliv je pro normálního turistu v Egyptě opět bezpečno, je velikou otázkou, jak bezpečné to zůstane, když se velká část lidí neuživí.
A tady začíná moje bezútěšnost, kterou jsem si bohužel přivezl zpátky do Prahy. Západní svět nemá šanci. Neboť islám nabízí něco, co žádná finanční pomoc, žádný hodný turista nebo obětavá učitelka angličtiny nemůže poskytnout. Svým neustále přibývajícím přívržencům nabízí náhradu za neuskutečnitelný konzum: Víru. A zároveň je skrytě obrací proti těm, kdo vzývají právě to, co je pro většinu chudých muslimů naprosto mimo dosah – ledničku, televizi, bazén, cestu k pyramidám, zlatého retrívra pobíhajícího po vlastním trávníku. Islám je víra, která aspoň v současném okamžiku kvete na troskách naší evro-americké ideje o nadřazenosti našeho způsobu života.
Ta rozkvetla během Napoleonova tažení do Egypta na začátku devatenáctého století, pokračovala začleněním Egypta do britského impéria a končí koloniálně zkamenělými turisty ve Winter Palace Hotelu. Jistě, hrobky faraonů začaly být vykrádány už ve starověku. Ovšem teprve evropský kolonialismus se začal na celou tisíciletí trvající historii Egypta dívat pohledem vědce, jenž se zaujetím zkoumá na pitevním stole cukající se žábu. Mumie egyptských králů byly hromadně vyváženy do Anglie a Ameriky, kde se stávaly předmětem tzv. „mummy unwrapping parties“, během kterých se viktoriánská společnost nechávala šokovat jejich „rozbalováním“ a pohledem na vysušená mrtvá těla. Prášku z mumie se přisuzovaly zázračně-léčivé účinky a tak se stal obchodním předmětem. Mumiemi bylo dokonce topeno pod kotli amerických lokomotiv, neboť prosycené pryskyřicemi dobře hořely. Úcta k mrtvým předkům? A tak je docela možné, že si nakonec ten hněv mladých, ekonomicky neúspěšných, ale velice vitálních mužů zasloužíme, kteří na nás stále ještě a s vlastně obdivuhodnou egyptskou trpělivostí volají : „Excuse me, my freind, do you want my boat?“. Kousek dál, v Syrii a Iráku, tento hněv již vypadá docela jinak...
Možná bychom měli pochopit, že lezeme na Matterhorn v polobotkách za blížící se bouřky. A možná, že bychom měli začít uvažovat, jak se z poloviny hory dostaneme dolů, nikoliv jak vítězně zdoláme vrchol. Nejsem a nebudu ani křesťan, ani vyznavač Alláha. Jenže, poté, co jsem se vrátil, mi stále ještě v uších zní každé ráno ve čtvrt na šest začínající volání (z naplno vytočených reproduktorů): „Allahu Akbar“ – Bůh je velký. Bůh je obyčejně tam velký, kde jsme my lidé malí. Ale existují dva druhy, velice rozdílné, jak se stát malým. Ten první způsob je cesta pokory a pochopení. Zcela jiná „malost“ nastupuje, pokud vás někdo nebo něco malým udělá. To je cesta, kterou lemuje zlost, nenávist a násilí.
Tenkrát byl pro Jeffa a mne příliš velký Matterhorn. Dnes je to pro naši kulturu islám, jehož potenciální vyznavače jsme před mnoha lety udělali malými. Jejich bůh se nyní nespokojí ani s vývojovou pomocí, ani s bakšišem od anglických či německých turistů. Nechce být tolerován a přijat do Organizace spojených národů. Nikterak nestojí o partnerství s papežem a už vůbec ne s Židy. Nenakloníme si ho ani přijetím, ale ani vylučováním v něj věřících. A nikdy, nikdy si ho nepodřídíme bombardováním těch, kteří v jeho jménu páchají zvěrstva. Islám se totiž stal duchem a duší těch, kteří jsou na této planetě znevýhodněni, zatlačeni ke zdi, kteří nemají šanci. A to je jeho velká šance, a my to stále ještě nechápeme. Protože žijeme v hotelu se zahradou, bazénem a zavlažovaným trávníkem, jehož dveře hlídá pár postaviček s pistolkami u pasu. Bohužel jsou jak oni, tak a především i my zcela mimo realitu.
Hezké sny přeje a v probuzení doufá
Jan.
