středa 1. října 2014

Egyptská cesta o síle a stárnutí

Pro inspiraci na seminář o stárnutí jsem si zajel na západní břeh Nilu, přímo pod pyramidy, tedy tam, kde se podle starých Egypťanů rozkládala říše „mrtvých“. Ta je ovšem nyní hustě obydlena zombíky – turisty a domácími „vysavači“ turistů, kteréžto obě skupiny sice jeví známky života jako jimi jsou pohyb, přijímání potravy a komunikace, ale nezdá se, že by dosahovali nějakého vyššího stupně vědomí. Oni totiž, jako celá naše kultura, se na svět dívají zvenku a je nasnadě, že takto se těžko dá dosáhnout nějaké hloubky. A pokud stárnutí o něčem je, tak je to o pronikání do hloubky, o cestě k esenci, do nitra věcí a života samého. Neboť život a smrt nejsou dvě stanice, které následují po sobě, nýbrž jsou tak nerozlučně propleteny, že nelze jedno rozdělit od druhého. Jak už ostatně ví každý šaman. A jak, ve slumech Gízy, přímo pod tisíciletí starými pyramidami, v hromadách doutnajících odpadků a občasné zdechliny koně, lemující příjezdové cesty, musí toho, kdo nepřijel air-klimatizovaným autobusem, okamžitě napadnout.

Staroegyptská kultura má s šamanismem skutečně víc společného, než se zdá. Na první pohled, tak, jak nám to klasická egyptologie vysvětluje, byli Egypťané přímo posedlí smrtí a posmrtným životem. Podíváme-li se na vskutku primitivní, měděná a bronzová dlátka a kamenné koule, sloužící k opracovávání velice tvrdých materiálů soch a celých monumentálních staveb (žula, diorit, kvarcit), zdá se nám, že na artefaktech, garantujících spojení s bohy a především úspěch v zásvětí, pracovali čtyřiadvacet hodin denně, do úmoru, nepříčetně. Při vší úctě k starostem o posmrtný život je nám těžko pochopitelné, proč to vlastně dělali.

Egyptologové ovšem nejsou žádní esoterici a ze svého přístupu vyloučili jakékoliv mystické prožitky. Tím si, až na výjimky*, nemohli povšimnout toho, co celou staroegyptskou kulturu prostupuje – totiž právě onoho propletení života a smrti. To dávalo nejen faraonovi, vysoké šlechtě a kněžstvu, ale v jisté míře každému členu společnosti možnost překračování oné zdánlivé hranice mezi životem a smrtí již během života. Představme si tedy staroegyptskou společnost jako dům, plný šamanů, kteří své cesty „tam a zpátky“ mohli podnikat společně. Okamžitě nás napadne, jak to muselo být krásné a spojující, setkávat se ve snovém, šamanském světě nebo, jinými slovy, ve psychospirituálním prostoru nikoliv jen s vlastními sny, vizemi či s bohy, ale také s mojí ženou, s mým kamarádem, se sousedy. Pokud sdílíme spirituální svět s naším okolím, propůjčuje nám to nejen radost a sílu v reálném světě, ale především nás to zbavuje obav z toho, co přijde, až zemřeme. Svět mrtvých a živých se promísí, a péče o oba světy se stane naplňující a smysl dávající samozřejmostí.

Jedna z hlavních překážek současné doby na cestě k úspěšnému, moudrému a hlavně celé společnosti prospěšnému stárnutí leží v našem odmítání stáří. Jako kultura, která je snad nejvíc v celé historii orientována na fyzický výkon, na naplňování jedněch materiálních tužeb a vytváření jiných, prostě na kariéru „tohoto“ světa, jsme zcela zaostali ve zkoumání kvalit „onoho“ světa. Egypťané mu říkali Duat, což nelze přeložit slovem podsvětí. Duat byl pro ně svět fyzické ne-existence, a jako takový našemu materiálně se manifestujícím světu nadřazen. Byl to náš svět, který vyvěral z Duatu; ten druhý, duchovní svět nebyl, jak to vnímáme dnes, jakýmsi odkladištěm toho, co v našem reálném světě dosloužilo. Oba světy také nebyly spojeny časovou posloupností, onen svět nenásledoval náš, nýbrž náš byl v onom obsažen. To je nesmírně důležité, pokud se zabýváme současnou slabostí stáří. Neboť odmítání stáří má svůj nejsilnější kořen v panickém strachu ze smrti. V důsledku radikálního vyloučení smrti ze života jeví dnes už dvacetiletí podprahové příznaky hrůzy ze stárnutí. Tím ovšem přestávají žít, protože žít naplno znamená žít vědomě život, který zítra (nebo během příštích deseti minut) může skončit. Smí skončit.

Šamanský přístup k realitě a to, co nám ukazuje staroegyptská nauka o cestách do a skrze „onen svět“, Duat, nám může otevřít oči pro zcela jiný, nesmírně vitální a obohacující přístup ke stárnutí. A ačkoliv je můj seminář, nazvaný „Padesát plus“ (www.konstelace.info/info-padesat-plus.html), určen pro ty, kteří již padesátku překročili, zdá se mi seznámení se s Duatem nesmírně prospěšné i pro mladší generaci.

V současné krizi smyslu bytí, v uvědomění si velkého a nevyhnutelného vymírání nejprve nám „podřízených“ živočichů a rostlin na Zemi a později zákonitě i nás samých, vězí velké nebezpečí nesnesitelné psychické zátěže. Ta se už začíná projevovat depresemi, jež se stávají jedním z globálně nejvíce narůstajících onemocnění, nesmyslným ničením a plutónskou, proti všemu živému namířenou agresivitou (viz islámské ISIS-milice), nebo uzavřením se do privátního světa konzumu a marného naplňování egocentrických tužeb. Naše ne-mocná psýché, které jsme amputovali jednu z dvou k přežití nezbytných částí – tu údajně temnou, morbidní a spojenou se smrtí – se začíná bránit právě únikem do této zanedbané oblasti. Tak jako vždy se ovšem to, co jsme vyloučili, vrací v podivné, často pervertované podobě, působí utrpení, disharmonii, rozvrat.

A tak se, krátce před svými šedesátými narozeninami, vracím z Egypta, jemuž jsem vděčný za sedmnáctidenní putování na rozhraní světů. Světa pouště, zmaru a chaosu, reprezentovaným bohem Setem a světem každého dne se znovu rodícího životadárného Slunce, boha Re a jeho symbolu na Zemi, sokola Hóra. Je to svět egyptských bohyň, pramatky Mut, Nut – bohyně hvězdného nebe, a milující Isis, a zároveň svět, ve kterém ženský princip stojí stále ještě (nebo dokonce čím dál více) na okraji společnosti, je zahalován, schováván a vlastněn. Ale především je to svět, jenž mě po dva týdny prováděl životem a smrtí, rájem a peklem, aby mi posléze ukázal, že ráj i peklo jsou pouze naše definice Úžasna, jež je námi neuchopitelné.

Nechal jsem si narůst bílý plnovous, na důkaz mé kompetence vést seminář o stáří :-) a zároveň se cítím velice mladý, téměř znovu-zrozený. Přeplavil jsem se přes Nil, řeku všech řek, ze západu na východ, na stranu nového života, odkud zítra odletím tam, kde jsem zrovna doma. Pokud ovšem ten kovově stříbrný pták, kterým my, vzdálení potomci Egypťanů, cestujeme, přistane v tom materiálním světě. Neboť – kdo ví. Inshallah.

Hezké stárnutí přeje
Jan.

Obrázky:
1. Bohyně Mut poskytuje právě iniciovanému králi "eternal milk".
2. Stárnoucí leč vitální Jan v růžovém tričku made in Egypt.

*Jedním z velkých výjimek je anglický autor Jeremy Naydler, jehož výborná kniha „Chrám kosmu“ vyšla v českém překladu.