neděle 11. května 2014

Jak přežít změnu paradigmatu

Nejsou to jen krize, konflikty a prudké zvraty, které nás již řadu let upozorňují na fakt, že se něco základního v naší společnosti mění. Jistě – Egypt, Sýrie, Thajsko jsou daleko. Ovšem události, jako je současné dění na Ukrajině, která leží překvapivě o sto padesát kilometrů blíže, než dřívější rozpadající se Jugoslávie, nás vytrhávají z naší středoevropské, česko-knedlíkové letargie. Uvědomujeme si, že i v poměrně stabilním prostředí existuje potenciál, který může velice rychle fungovat jako sirka v nádrži na benzín.

Mnoho z nás má pocit, že se jedna epocha – ta bezuzdného využívání a zneužívání zdrojů matky Země – chýlí ke konci. A i když se mnoho z nás stěhuje z expanze a konkurenčního prostředí kmenových duší* do moudrosti a vhledu esenciální, individuální duše, vypadá to často, jakoby říše soupeřících kmenů (lze také říci ideologií či pravd) slavila nyní – už za svým zenitem – ještě poslední velký mejdan/Majdan, který nás bytostně ohrožuje. A tak se vynořuje napínavá a docela existenciální otázka – jak v tom šílenství vzájemně se vraždících přívrženců té či oné pravdy přežít.

Jeden z hlavních klíčů pro ty, kteří se „již“ nacházejí v třetím kvadrantu, a jsou tedy schopní vnímat celky a chápat skryté souvislosti mnohačetných pravd, vězí v onom prostém dialogu mezi „Carlitem“ Castanedou a jeho magickým učitelem donem Juanem Matesem, který najdeme, nepletu-li se, hned v první knize. Castaneda: „A co když čaroděj (sorcerer) pojede někam, kde na něj bude za kamenem číhat chlap s puškou?“ Don Juan (směje se, až se za břicho popadá): „Tys zase vůbec nic nepochopil. Ten tam vůbec nepojede!“

Války kmenových duší se vyznačují především tím, že v nás vzbuzují emocionální reakce. Tak tomu bylo vždy – pokud jde vaše dcera na pokojnou demonstraci kdesi v Doněcku a demonstrace je napadena maskovanými gaunery s železnými tyčemi, kteří vaši dceru zmlátí, je velice těžké se nepřipojit k příští, už trochu „ozbrojenější“ demonstraci. A přesně toto kmenová duše chce – spravedlivé rozhořčení. Všechny konflikty, války, genocidy, veškeré násilí je pácháno s pocitem pravdy na naší straně, s pocitem oprávněné agrese. Nebo, řekněme, téměř všechno – existuje totiž velice malá skupinka lidí, kteří jsou skutečně zlí a k tomu chladně vypočítaví. Ti by ovšem sami o sobě neměli šanci.

V dřívějším Německu, kde existovala možnost odmítnutí vojenské služby, se každý „pacifista“ musel podrobit jakémusi testu své mírumilovnosti. Oblíbenou otázkou komise bylo zeptat se, co by dotyčný dělal, kdyby šel v noci se svojí milovanou dívenkou parkem a z křoví by vyskočili dva – řekněme američtí GI – a začali dívku znásilňovat. Zdali by „pacificky“ přihlížel. Adept byl v pasti. Protože se jednalo o spíše odvážné mladé muže (vybočit ze stáda vždy vyžaduje odvahu), neznělo by jeho tvrzení, že by násilí na milované ženě nečinně přihlížel, příliš věrohodně. Pokud by ovšem prohlásil, že by ji bránil („představte si, že jeden z GI’s upustí pistoli...“), byl by to pro komisi důkaz, že to se svojí mírumilovností nemyslí tak úplně vážně.

Přesně takto chytá kmenová duše své členy. Jenomže příklad s parkem a dívenkou je samozřejmě „cinknutý“, jedná se o sofistiku v jejím ryze negativním významu. Individuální postoj adepta je stahován do oblasti kmenové duše, do říše všeobecně platného dobra a zla. Jak tedy přežít v násilném prostředí a nenechat se zaplést do válek (dovolte mi nemožný plurál) „dober a zel“?

Zatímco Millmanův „pokojný bojovník“ je stále ještě hrdina, působící „dobro“, nachází se sorcerer Castanedy již skutečně na jiné úrovni, než kmenová duše, a je jí tedy nepostihnutelný. Prostě tam, kde je konflikt, který není „jeho“ a kterému tedy nemůže adekvátně čelit, nebude. To mi tak trochu připomíná bezvýchodnost zachraňování rodičů skrze dítě, což, jak víme z konstelací, je velice rozšířený fenomén s exaktně nulovou úspěšností. Zrovna tak, jako malé dítě nemůže zachránit velké rodiče, nemůže adept esenciální duše působit na úrovni duše kmenové, aniž by se nezapletl do jedné ze soupeřících pravd. Úspěšnost výletu čaroděje do reálné vřavy je bez pláště neviditelnosti (viz Siegfriedova „Tarnkappe“) beznadějná. Z tohoto úhlu pohledu pak snáze pochopíme Buddhu a jiné „mimoně“, kteří mluví o naprosté iluzornosti naší všednodenní reality a o nutnosti, tuto iluzi prohlédnout.

Zdá se mi tedy, že cesta nevede přes otupění emocí (ve výše uvedeném příkladu demonstrace v Doněcku bylo by snadné zůstat chladný, pokud bychom vynulovali naši zodpovědnost za dceru a jakékoliv jiné emoce), ale přes nesmírně těžké prolezení oněch malých vrátek do třetího kvadrantu individuální duše, skrze které neprojde naše doposud automatická tendence stavět se na tu správnou stranu. Naprosté uvědomění si, nebo ještě lépe řečeno přijetí faktu, že z pohledu esenciální duše neexistuje žádná správná (kmenová) pravda, je k tomu nezbytné.

Sorcerer, nacházející se v NAGUALU, tedy v magickém, logicky nepopsatelném prostoru, ovšem neneguje TONAL, svět normálního výkladu světa, svět soupeřících pravd a v našem pojetí bychom mohli říci i svět soupeřících kmenových duší. Neneguje, ctí jej. Blíží-li se svou obyčejnou Oktávkou ke křižovatce, kde svítí červená, zabrzdí. Jak to říká zenový mistr: Ani neignoruje, ani nespadá. Okolní svět ho vnímá coby normálního, ukázněného účastníka silničního provozu. A zajímavé – nachází se vždy na hony vzdálen bouračkám, opilým řidičům či oblastem, postiženým přírodními či jinými katastrofami.

Hezké dny v tonalu i nagualu přeje
Jan

--------
*Viz Jan Bílý: Živoucí kruh, Synergie 2013 nebo zde: http://konstelace.info/media-regena4duse.html