pátek 21. března 2014

Salamandr aneb svátek ticha

„Ve jménu posvátného sokola úsvitu, jenž se vznáší v čistém a jasném vzduchu...“, začínám vzývání čtyř elementů, čtyř světových stran. Oheň, který jsem před chvílí zapálil, praská v kruhu tvořeném navezenými oblázky, vysílá reje světlušek-jisker do černé tmy a nechává stíny stromů a keřů se přeludně pohybovat kolem rituálního místa. Vzpomínám si, jak těch oblázků bylo na patnáct koleček, když jsem před třemi lety předělával ohniště. Jsem na své zahradě nedaleko Rudné u Prahy, tedy přesně na té polovině zahrady, která mi zbyla poté, co její druhou polovinu brácha včetně domku po rodičích prodal. Zahradu a domek koupil táta ve stejném roce, ve kterém jsem odešel do Německa. To už je tak dávno...

Obracím se k jihu: „Ve jménu posvátného jelena v žáru lovu...“ Ale to, co vypadá jako úžasný šamanský obřad, vůbec není snadné. Dá se dělat rituál Equinoxu, česky tedy jarní rovnodennosti, na Václaváku? Nevím, jisté je, že do malé vesničky, na jejíž hranici leží moje zahrada, se před lety nastěhovala spediční firma, která roste a roste. A tak přes pole zní do noci řev motorů a řev řidičů, kteří dirigují kolegy: „Pojeď, Tondo, máš ještě tři metry!“ Česká realita. Obzvláště nedělní večery i noci jsou rušné – kamion za kamionem vyráží na cestu, neboť ve 22 hodin končí zákaz jízdy kamionů. To, co je pro normální svět smysluplné (jinak by firmy nedostali „in time“ suroviny a součástky v pondělí ráno), znamená pro malou českou vesnici burácení tiráků přes půlnoc. Kdo to tu sakra povolil? Kdo ví.

„Ve jménu posvátného lososa, jenž přebývá v čiré a stále se měnící vodě...“ Na západě, za hradbou z křoví, lísek a zplaněných mišpulí, kterou pečlivě udržuji téměř neprůchodnou, neboť starý plot ještě po zakladateli zahrady se již dávno zhroutil a nový nechci stavět, svítí do noci pět pronikavých světel. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co to je. Teprve nedávno jsem si všiml, že za pastvinou a silnicí, která leží vzdušnou čárou od zahrady čtvrt kilometru, si na malé boční cestě pořídil kdosi pět silných zářivek pouličního osvětlení. Snad tam bydlí nějaký víajpí-člověk, který sedí v obecní radě a bojí se tmy, a tak mu obec udělala radost. Kde jsou ty doby, kdy v noci byla tma, pokud nesvítil měsíc.

Nakonec prosím o podporu ze severu: „Ve jménu posvátné velké medvědice, jež krouží na hvězdném nebi, a matky Země, která nás živí...“ Hvězdy dneska opravdu krásně září, Orion na jihu, nad ním Jupiter a vedle něho Capella ve Vozkovi. Téměř by byly vidět smetanové chuchvalce Mléčné dráhy, tak jako na samém jihu Kréty, kam si jezdím odpočinout od hluku, světla a reklam, ale jsme ve střední Evropě, nedaleko Prahy, a přesvícení udělá to své. Tak už jen v planetáriu, nebo někde na Šumavě. A ačkoliv je dálnice Praha – Plzeň za kopcem, je ji slyšet až sem. A občas přeletí přes hlavu startující letadlo z Ruzyně. Co jsem to za srandovního šamana...

Po rituálu ještě dlouho sedím u ohně, okolí se trochu zklidňuje, do noci křičí už jen bažant. Zvykl jsem si, že zahradu vyhledávají nejen žížaly (těch tu mám v zemi opravdu hodně), ale i zbytek divokých zvířat, který to v ubývající přírodě kolem ní ještě vydržel. Minulou zimu u mě bydlel srneček, běžně nacházím zbytky myší a někdy i koroptví, které zanechal sokol, někdy doufám i v lišku. Jen vlci mi tu schází. Půjdu spát do zahradního domečku, ve kterém svítím petrolejkou a zuby si čistím přivezenou minerálkou.

Na druhý den mi kamarádka vypráví o svátku hinduistického nového roku, který se na Bali slaví úžasným způsobem – tichem. Ten den nejezdí auta, nelétají letadla, nikdo nemluví hlasitě a nevyřvává ani rádio, ani televize. Jinak by zlí démoni poznali, kde se mají uhnízdit. Některé národy mají prostě štěstí – nebo jejich moudří a prozíraví šamani pustili mezi prostý lid ty správné pověry. Vzpomínám si, že i v Irsku a Skotsku existuje pověra, že zlé víly zapálí dům tomu, kdo zničí jejich kameny – tedy menhiry a dolmeny. V důsledku toho přetrvaly megality v těchto zemích tisíciletí, zatímco v severním Německu, kde je nechránil žádný mýtus, z nich cestáři v osmnáctém a devatenáctém století vyrobili cesty a domkaři podezdívky.

Ale nakonec se dočkám. Druhý den navečer přijde vytoužené pohlazení mé mytologické duše, taková malá šamanova odměna. Když kopíruji těch pár fotek, které jsem včera udělal u ohně, zjišťuji, že na jedné je téměř dokonalý portrét Salamandra, tedy elementárního ducha ohně. Takového, jako jsem si ho jako malý kluk představoval. Tenkrát jsem vyrůstal do jara do podzimu na chatě u Slapského jezera. Nebyla ještě zavedena elektřina, takže jsme svítili petrolejkami a pan Buriánek, starousedlík a sedlák, kosil kosou a oral koňmi. Opravdu jsem to zažil? Skoro k nevíře.

Hezké jaro přeje
Jan

2 komentáře:

jitka trux řekl(a)...

Díky :) Hezké, velice hezké. Napsal jste to tak, Jane, že jsem při čtení měla pocit, jakobych tam byla s vámi. Děkuji :)

Vendula řekl(a)...

Krásně napsané, Jane! Díky za velmi osobní sdílení.