úterý 22. května 2018

Aparigraha aneb: O pouštění

V životě jsem měl štěstí na geniální ženy. A bez nich bych asi dneska nebyl tam, kde jsem.

Začalo to mojí první velkou láskou (v Německu), Iris. Po půl roce krásného vztahu mi jednoho rána povídá: „Pojedu navštívit Hanse“.
Což u mne způsobilo takový ten komický pocit kdesi kolem třetí čakry, jemuž boxeři říkají rána na solar. Protože Hans byl její ex.
„A kde ... ehm ... tam budeš bydlet?“
„No u něj. Tedy u nich, on bydlí s lidmi na statku.“
„A kde ... ehm ... budeš spát?“ (To už Iris mírně zbystřila.)
„Nevím. Proč?“
„No jestli ... co jako spolu máte?“
Tu se na mě Iris podívala, velice velice láskyplně. A zcela klidně, zpříma a bez oklik pravila: „Milý Jane, s Hansem jsem před tebou byla čtyři roky. A rozešli jsme se hezky a máme se doteď rádi. S tebou mám úžasný vztah, ale jestli si myslíš, že kvůli tobě přestanu vídat lidi, které mám ráda, tak to se mýlíš. Pokud jsi žárlivý, tak se prosím podívej na to, odkud to pochází. Se mnou to totiž nemá co dělat.“ A odjela.

V indické filosofii a především v józe znamená aparigraha „neulpívání“ Původně myšleno jako ne-vlastnění, ne-toužení a ne-závislost patří aparigráha mezi ty vlastnosti (jogínsky řečeno „ctnosti“), které já osobně v posledních letech víc a víc považuji za klíčové k našemu dalšímu rozvoji. Tenkrát, před mnoha a mnoha lety, zasadila Iris svojí přímostí a zároveň laskavostí první seménko k tomu, co sice do dneška řeším, ale v čem, jak doufám, už patřím k těm mírně pokročilým.

Osho, můj první „guru“, nám opakoval stále dokola: Spiritualita není ani o dogmatech, ani o přikázáních, není o dodržování příkazů a zákazů, není o disciplíně. Spiritualita, kterou vás učím, je o svobodě. Jenže my, jeho sannyasíni (tedy „žáci“, nebo, slovy jiného mistra, Ježíše, „učedlníci“), jsme zpočátku jeho slova chápali jako především vlastní, idnividuální osvobození se od všech těch ze společnosti a její morálky pramenících omezení. Svoboda, o které Osho ovšem mluvil, byla o něčem zcela jiném. Měl totiž na mysli radikální neulpívání, nejen na „pozemských statcích“ (těch většina z nás opravdu neměla mnoho) ale především na našich představách, že něco má být tak, jak bychom to rádi měli. O neulpívání na „naší“ pravdě a „naší“ lásce, na „našem“ spirituálním pokroku.

Známá je historka o jednom zenovém mnichovi, který celý šťastný svému mistrovi hlásil, že kdykoliv se v poslední době dostane do opravdu hluboké meditace, zjevuje se mu zářící Buddha.
„Hm, tak přidej k meditaci taky dechové cvičení, a ono to za pár dní přejde,“ odpověděl mu učitel.
Když se tak dívám, co se děje v spirituální scéně kolem mne (kde zrovna frčí „žába štěstí“), často si na tuto historku vzpomenu. Jenže – neulpívat na spirituálním pokroku je pořád ještě snazší, než neulpívat na někom, koho milujeme. Ať už je to partner, manželka, milenec nebo naše děti. A asi to nejtěžší je neulpívat na tom svém pohledu na svět. Tím nemyslím nějaký názor, který si rádi necháme vyvrátit, neboť přeci patříme k té inteligentní, učenlivé půlce světa. Myslím tím naše vnitřní a hluboké přesvědčení, že my jsme ti na té „dobré“ straně, že zelená je zelená a ne červená a ráno moudřejší večera.

Když mého úžasného mistra „postihlo“ osvícení, spadl ze švestky. Nebo z nějakého jiného stromu, to podle různých pramenů. A já mám občas neobyčejně silný pocit, že se některým z nás právě děje totéž – že padáme ze švestky našich přesvědčení a padáme a padáme, a že během toho pádu si uvědomujeme, často s hrůzou, že opravdu není nic, čeho bychom se mohli držet. A že jediná možnost, jak tohle přežít, aniž bychom se zbláznili nebo se nakonec chytili něčeho, co nám okolní svět neustále nabízí – něčeho docela mociplného, nějakého přesvědčení, ideologie nebo třeba jen naší sociální bubliny na FaceBooku – je právě výše zmíněná aparigraha. Totální a naprosté neulpívání. If you love somebody, set them free. S trochou obměny: Pokud opravu miluješ, sebe, jeho, ji, nebo nějaké „to“, tak to prostě pusť.

Jeden jiný mistr zenu pravil na otázku, jaké má člověk, který dělá spoustu dobra, zásluhy: Žádné.“ A na doplňující otázku, co tedy je smysl zbožného života poznamenal: „Prázdné nebe, žádná zbožnost.“

pátek 13. dubna 2018

Náboženství vlků

Konstelační divadlo pro podivné děti
Jan Bílý ©2014


Uprostřed malé chaloupky kdesi v lese sedí u stolečku Babička a Karkulka. Myslivec, který je osvobodil, před chvílí odešel. Zbyly po něm jen blátivé šlápoty na dřevěné podlaze. Je už téměř tma, místnost osvětluje svíčka na stole, na kterém je bábovka, otevřená láhev portského a tři skleničky. Jedna z nich – ze které pil myslivec – je prázdná. Je ticho, přerušované pouze sípavým dechem umírajícího vlka.

Karkulka (ukáže na láhev): „Dáš si ještě?“
Babička: „Ještě kapku, Karkulko. Nalij si taky. Na život.“
Karkulka (nalévá Babičce a sobě): „Škoda, že tu není máma, ta by ale koukala.“
Babička: „Jestli by ji to nepovalilo. Bylo to docela o fous.“
Karkulka: „Jo. To tedy bylo. A já už se chvíli bála, že to prokoukne.“
Babička: „Ale kdepák. On je prosťáček. Hodný, ale hloupý.“
Karkulka: „Ale s flintou.“
Babička (přikyvuje): „Jo jo, jako všichni.“
Babička s Karkulkou si připíjejí: „Tak na plán.“ „Jo, na vítězství.“ „Ať žijeme.“

Vlk odněkud zasténá.

Karkulka: „Je spoutanej?“
Babička: „Jasně, neboj se.“
Karkulka: „No, babi, já jsem tady asi ta poslední, která by se ho bála. Já jen aby tady ještě nepobíhal a nepokrvácel to tady všechno.“
Babička: „Vlastně je mi ho teď tak trochu líto.“
Karkulka: „Nebuď sentimentální, babi. Sama jsi mi dala čapku. Jak říkal táta, když se kácí les, lítaj třísky.“ Zasměje se.

Babička: „Jak jsou daleko?“
Karkulka: „S kácením?“
Babička: „S projektem.“
Karkulka: „Začali, ale teď, co je vlk mrtvej, se to zpomalí.“
Babička: „Ježíš, snad zastaví?“
Karkulka: „To je fáze dvě. Vlastně tři. Nejdřív jim to vezme sílu. To je zpomalí. Pak přijde rozvrat, začnou si sami házet klacky pod nohy. Tedy – spíš se s nima mydlit po hlavě.“ (Směje se.) „A pak už to snad brzy skončí. Ty bagry tam zrezivěj, výkopy zarostou, a za pár let, nebo nejvýš za pár desetiletí tu máš už zase všude přírodu.“
Babička: „No, víš, já jsem přeci jen spíš pro ty jemnější metody. Magii.“
Karkulka: „Magie je dobrá tam, kam se hodí, babi. Chlapa musíš občas praštit něčím pádnějším. Ale lepší, když se praští sám.“
Babička: „To máš Karkulko recht. Teď už určitě sedí v hospodě a fabuluje nějakého vlkodlaka.“

Karkulka: „Jak jste na to vlastně s mámou přišly?“
Babička: „To je od prabáby. Ona vždycky říkala, že chlap má jednoho hodně důležitého spojence. Totiž vlka. To je jeho síla, a když se tý síly lekne a toho vlka zabije, tak už to potom s ním jde z kopce. Ale musí ho zabít sám, to nejde z venku, nemůže to udělat žádná žena, nikdo kromě jeho samotného. Chlap a vlk jsou jako strom a člověk, takový dva bráchové, víš, jako blíženci, ale každý trochu opačný. Podívej – my lidé se pořád hýbeme, zatímco stromy jsou přirostlý. My potřebujeme kyslík, oni ho produkují. A stromy dýchají to, co my vydechujeme, jak se to jmenuje.“
Karkulka: „Kysličník uhličitý, babi.“
Babička: „Jo. Stromy koření v zemi a my máme kořeny ve hvězdách. A tak. Kdybychom je zničili, zničíme sami sebe. A podobně je to s mužem a s vlkem.“
Karkulka: „To chápu. Já znala nějakého Tondu, ten za mnou furt běhal. Takovej hokejista, prostej, ale ramena, že se nevešel do dveří. A pořád se chvástal, jak všechno ví a co všechno už dokázal a že je strašně silnej a vědomej a tak, vždyť to znáš. Tak jsem mu řekla, že si ho vezmu, ale že se ho trochu bojím. Té jeho temné tváře, té z lesů, jsem mu řekla. A on pak udělal takovej rituál, a tam ji tu svojí temnou stránku spálil. Zabil svýho vlka.“
Babička: „A tím zabil sebe.“
Karkulka: „Tak.“

Vlk opět odněkud zasténá.

Babička: „Dej mu napít.“
Karkulka: „To ho ale asi zabije docela, má rozpárané břicho.“
Babička: „Trochu vína, ať se tak netrárpí.“

Karkulka nalije do sklenky po myslivci víno a jde do rohu světničky. Vezme hlavu vlka do rukou a dává mu pít. Je slyšet chlemstání a pak tiché vytí.

Vlk: „Vuííí. Buííí. Úííí.“
Karkulka: „Nebreč, napij se ještě.“

Vlk chlemstá Portské. Karkulka ho zvedne do náruče a přinese ho ke stolu.

Karkulka: „Ježíšmajrá, je ale těžkej.“

Vlk vydává zvuky, které se podobají šeptání.

Karkulka: „Jakoby chtěl něco říct.“
Babička (přistrkuje širokou lavici): „Polož ho sem, Karkulko.“
Vlk (šeptá): „Prooošš?“
Karkulka: „Co?“ (K Babičce): „Hele, on chce něco říct.“

Babička přistoupí a položí vlku ruku na hlavu.

Vlk: „Proč já?“
Karkulka: „Protože to jinak nešlo. Sakra – mě se to taky moc nelíbilo, vlku. Ale jsi symbol.“
Vlk: „Symbol?“
Babička: „Ano, protože kdybys neumřel, kdyby tě myslivec nezastřelil, tak vykácejí les. A postaví ten projekt. Tak budou stavět a kopat a hrabat a ničit zem a nezastaví se, až už bude pozdě.“
Karkulka: „Prostě jsme tě obětovaly. Takhle se střelili právě do té jejich nohy, která šlape po lese. Která si ho neváží. A to se vymstí. Ztratí pod tou nohou nejprve les, pak zemi. A pak spadnou, protože na jedné noze se neudrží. A budou muset přestat.“
Babička: „Ztratí půdu pod nohama, tak to my lidi říkáme.“
Karkulka: „Nebudou na koni.“
Babička: „Budou v troubě.“
Karkulka: „V háji.“
Vlk (šeptá): „Háj.“
Karkulka: „Jo, o ten jde taky. Jejich háj. Jejich vlastní, posvátnej háj. Idioti. Ten vykáceli hned na začátku.“
Babička: „A tak jsme si řekly, takhle to už dál nejde. A protože nás vůbec neslyšeli, tak jsme použily malou lest. Tak trochu divadlo, ohrožení, chudák Karkulka, chudák babička, obě pohlceny divočinou. Takže divočinu nutno zkrotit. Organizuje se trestná výprava. S flintou. Proti jejich vlastnímu vlkovi. Ustřelili si pinďoura, hihi.“
Karkulka: „Udělali z tebe teroristu.“
Babička: „Z té vlčí části v nich samých. Zabili vlastní moudrost.“
Karkulka: „A svou divokost.“
Babička: „A za to zaplatí. A nám, za ta léta. Za to příkoří. Za ty čarodějnice tenkrát. Za ten les teď.“
Vlk (sípe): „Můj les.“
Karkulka: „Les divých žen.“
Vlk: „Můj les.“ (Dlouhé ticho.)

Karkulka: „Víš, vlku, my jsme to chtěly po dobrém. My jsme jim říkaly, ať se podívaj na to, že jsou stále ještě děti. Děti země, přírody, děti lesa. Že jsou malí a že nevyrostou než skrze uznání toho, že jsou malí. Ale oni byli jak posedlí. Ten vlk, kterýho maj v duši, ten se nějak zvrhnul. Ten chtěl všechno sežrat. Slunce, Lunu, už začal požírat hvězdy. Mléčnou dráhu. Světlušky. Chrousty. Včely. Polární medvědy. A tak jsme si řekly, že je musíme dostat k tomu, aby ho zastavili. Aby se střelili do nohy. Aby se praštili tou jejich dřevorubeckou sekerou jednou pořádně do hlavy. A ty jsi jejich symbol. Toho divokýho v nich, toho krásnýho, ale taky toho, co se zvrhlo. Takže jsem tě svedla. To zas až tak těžký nebylo, nezlob se. Jsi starej, šedivej, takže mi to fakt nedalo moc práce. Skoro jsi slintal. A pak jsem poslala vzkaz tomu troubovi myslivci: ‚Pomoc, jsme v ohrožení života. Stop. Babička pokousána. Stop. Prosím zachraňte nevinné dítě. Stop.‘ Dítě – no, jak se to vezme, patnáct je vlastně ještě docela málo. Takže až tak jsem ani nemusela lhát. A on se samozřejmě dostavil. Ještě že nevzal kamarády z hospody. A když na tebe mířil, tak vůbec nevěděl, že právě střílí na sebe. Na kus sebe, bez kterýho nemůže přežít. Prásk. Děkuji, chrabrý zachránče. On tam stál, jako kdyby rozluštil právě tu nejtěžší hádanku sfingy. Tu o těch čtyřech, dvou a třech nohou. Opíral se o svou pušku, a aby se nezhroutil, tak mě začal poučovat, abych na sebe dávala víc pozor. A ani to na mě nezkusil. Koneckonců jsem ještě pod zákonem, žejo. Z toho by mohl být v hájovně docela průser. Ztráta místečka. Stop v kariéře. Takže se sebral a odešel, bez princezny. Taky nezabil žádnýho draka, ale právě sám sebe. A jejich temnýho vlka, kterýho tak dlouho ignorovali, až jim začal požírat nebe. Vlka Fenrira. Chápeš?“
Vlk: „Les.“

Líže Babičce ruku, která ho hladí.

Babička: „Možná, že přežije.“
Karkulka: „Kdo? Vlk? Mě mrazí.“
Babička: „Možná, že jsme udělaly chybu.“
Karkulka: „Jakou, sakra!?“
Babička: „Možná, že jsme na něco zapomněly.“
Karkulka: „Na co, probůh?“
Babička: „Na tvého tátu.“
Karkulka: „A co je s ním?“
Babička: „Je to chlap.“
Karkulka: „Není, babi. Je to dřevorubec. A vůl. A mlátil mámu.“
Babička: „Protože byl zoufalý. Protože mu to nedocházelo. Protože ho to v té hospodě, kam chodil, nikdo nenaučil. Protože mu to nikdo neřekl, to s tím vlkem.“
Karkulka (křičí): „Jasně, chudák chlap. Chudáček, protože nemá vzdělání. Asi se mu prostě nedostalo příležitosti. Dítě ze sociálně slabé rodiny. A tak musel začít chlastat. A mlátit mámu. Bejt hnusnej. A zdrhnout. Takže za všechno může osud, nebo co?! Jeho rodiče, jo? Chybějící sociální dávky? Už je zase máme omlouvat? A čekat? A říkat ano? Když definitivně řežou tu větev, na který sedíme my všichni? Doprdele, to fakt chceš?!“

Babička: „Ne.“
Vlk (sténá): „Les.“

Karkulka (k Babičce, zaraženě): „Promiň.“
Babička: „To nic. Já vím. Já to taky znám, Karkulko. Ale jak mají začít, když jim sebereme vlka?“
Karkulka: „Co začít?“
Babička: „Žít. Uctívat les. Chodit ke stromům. Dívat se do hvězd. Povídat si s Lunou.“
Karkulka: „A to si myslíš, že oni dokážou?“
Babička: „Já nevím. Ale jak se tady na toho jejich vlka dívám, tak se začínám ptát, jestli jsme netrefily toho nepravého.“ (Vlk jí líže ruku.) „Já jen nevím, jestli bychom ho neměly zašít. Když už ho myslivec rozpáral, tak bychom ho mohly zašít, co myslíš?“
Karkulka: „Já nevím, babi. Neztratí se to kouzlo?“
Babička: „Myslíš, jestli nezačnou zase kácet les?“
Karkulka: „Jo, a jestli vlka nestrčí do zoologický a nebudou na něj vodit svý děti, aby se na něj podívaly, jak je nebezpečnej.“
Babička: „To nevím, Karkulko. Ale my bychom neměly brát život, ale zachraňovat ho.“
Karkulka: „Myslíš: 'Kde voda zahnívá, tam protrhnu hráze...'“
Babička: „'...ale s láskou to udělám.' Já tu modlitbu znám taky, Karkulko.“
Karkulka: „A když zase začnou kácet?“
Babička: „Třeba musí. Třeba na to opravdu musí přijít sami.“

Vlk (slábnoucím hlasem): „Les.“

Babička: „Přines jehlu a niť. A ještě pár svíček. A umyj si ruce. A pomodli se.“
Karkulka: „Tak jo. Ale ke komu se mám modlit? K NÍ?“
Babička: „K nim. K NĚMU. A k vlkům.“
Karkulka: „Ale, co je náboženství vlků?“

Vlk (šeptá): „Les.“

neděle 18. března 2018

Dva chrámy

Po jisté „karenční“ lhůtě přináším zde na svém blogu přepis článku, jenž byl otištěn v časopise "Jóga dnes" v září 2017. Užijte si to... :)

Sedím kdesi na jižním pobřeží Kréty – přesně řečeno nad ním, na úbočí „Bílých hor“, které se pode mnou svažují ještě tak tři sta metrů, než se obejmou s hladinou moře, která ve světle úplňku vypadá jako roztavené stříbro. Tři ze čtyř elementů jsou tedy téměř na dotek – kamenitá, trsy žluté trávy pokrytá země, neustále se měnící voda a večerní vánek vzduchu. A ten čtvrtý element, oheň, je i po západu božského Hélia přítomný v příjemném teple okolních skal. Nade mnou je nebe poseto hvězdami, které nad jihem tvoří souhvězdí Štíra a „mého“ Střelce a přímo nad hlavou mi bliká zářící Vega v Lyře. A na mysl se mi derou vzpomínky na dobu, kdy byl můj hlavní učitel Anton, rakouský podivín-druid, který měl nedaleko kláštera Melk svoji „pohanskou“ usedlost, a který nám, mladým „druidlínům“ kladl na srdce, že nejlépe je učit (a provádět rituální práci, což je mnohdy jedno a totéž) nejen v nebeském chrámu, ale i v nebeském rouchu. Nebeským chrámem se rozumí být venku, v přírodě, pod vysokým, nekonečným nebem. A nebeské roucho je nahota.


Jak filosof Josef Šmajs dokládá, v průběhu posledních pár století jsme zapomněli na jeden nesmírně důležitý fakt. V souboji přírody a kultury, tedy v pomalém, ale neustálém procesu proměny „divočiny“ v kulturní krajinu, ve města, silnice, splavné řeky, kultivované lesy, parky a „přírodní“ rezervace jsme si nevšimli, že příroda je lidské kultuře bytostně nadřazena, že totiž vztah civilizace k matce Gaii je ještě víc závislostní, než vztah dítěte k rodiči. Dítě jednoho dne dospěje a vydá se do světa, přičemž přestane být na rodičích závislé. My a naše kultura, tedy to, co jsme kolem sebe postavili jako ochranu před vším nekontrolovatelně divokým, se ovšem v dohledné době naší závislosti na přírodě nezbavíme. Mars je neobyvatelný, Venuše příliš horká a ostatní hvězdy s jejich planetami jsou nesmírně daleko. Pokud nás nenavštíví ufóni, jsme ve vesmíru opravdu sami – a ještě dlouho zůstaneme. Zbývá nám jen to, co máme, naše modrozelené planeta. Ale tu čím dál rychleji ničíme.

Mnohdy si toho ovšem vůbec nemusíme všimnout. Především žijeme-li ve městech, v domech a kancelářích, kde od rána do večera sedíme před počítačem a od večera do noci před televizí, s ledničkou, pračkou a mikrovlnkou, s automobilem v garáži a hromosvodem na střeše, s klimatizací, topením, odvozem našich odpadků a přísunem živin ze supermarketů. Hvězdy? Ty ale nejsou skrz přesvícené nebe vidět. Luna? Ano, někde tam občas bývá, ale neptejte se mě, kde. Voda? Z kohoutku. Tráva? No, víte, já totiž hraji golf, a ten se přeci na trávníku hraje, nebo? A les? Brrr, tam si člověk jen chytí nějaké nebezpečné klíště. A tak, protože jsem zapomněli na ten velký chrám, věnujeme se tomu malému. Našemu tělu.


Což ovšem děláme mnohdy docela podivně. Nebo, mohu-li se vztáhnout na mé předchozí řádky o ignorování přírody, ne-přirozeně. Určitě znáte ten pohled, když navečer jdete kolem ozářeného fitka. Nám, městským lidem, to připadá zcela normální. Jak by ale takové fitko viděl ufón, neznalý situace v jednadvacátém století? Lidé, zavření v krabici, zde vykonávají nesmyslné pohyby, jež slouží jen k tomu, aby si nahradili krutou nepohyblivost přes den. Běhají na jednom místě. „Jedou“ na kole, ale nikam nemíří. Dřou, ale nic nebudují. Zvedají závaží, aby je vzápětí zase položili. Namáhají se s jediným cílem, a tím je uklidnění pocitu viny vůči tomu malému, osobnímu chrámu, vůči jejich tělu.

Ale jako téměř vše v našem náhražkovém světě, i toto je pouhá náhražka. Pokud totiž máme své tělo opravdu rádi, měli bychom spíš než toužit po výkonu, rychlosti či prvenství, se zaposlouchat do jeho šepotu, do oněch bolístek a malých (n)emocí, jimiž nám dává najevo svou touhu po přírodě, po vzduchu, vodě a přirozeném pohybu, po smyslu jeho existence. Ale to je nebezpečné, neboť pak by se mohlo stát, že během toho naslouchání spadneme do obrovského smutku, možná dokonce hrůzy, která se skrývá kdesi hluboko na dně. Je to smutek ze ztráty toho velkého chrámu, z vyhnání z přírodního ráje do nezdravého prostředí kulturní (jaký to výsměch tomuto slovu), průmyslové či technologické aglomerace. A hrůza z poznání, že ten, kdo nás vyhnal a stále to ještě tak činí, jsme my sami.

Sedím na břehu Středozemního, nyní už zcela bez-žralokového moře a vzpomínám. Ještě před třiceti lety, kdy jsem s mojí první velkou láskou Iris tři měsíce putoval horem dolem Řeckem, se vody v každém malém přístavu každého malého i velkého ostrova hemžily rybami. Vzpomínám, jak ke mně, který na břehu zůstal u našich svršků, přiběhla místní babička a rukama nohama se mi pokoušela vysvětlit, abych okamžitě přivolal moji partnerku, jež se tou dobou jevila coby docela malá tečka v azuru moře, neboť jinak – a to jsme z jejího jinak nesrozumitelného brebentění pochopil – bude sežrána žralokem. Vzpomínám, jak jsme několikrát viděli delfíny, z našeho pomalého, staromódního trajektu či přímo ze břehu. Ryby se tenkrát ještě lovily a ne pěstovaly v mořských sádkách. A hlavně – téměř všude, kde nebylo příliš domorodých pravoslavných a tím i zahalených Řeků, jsme se koupali nazí. Takový malý návrat do ráje.


Od té doby ryby ubývají stejným tempem, s jakým roste délka nohavic pánských plavek. Nedávno, v sauně, kde dokonce i v Americe odmítám nosit plavky, jsem zachraňoval jakéhosi mládence, jenž se patrně za svůj chrám těla nesmírně styděl. I omotal kolem sebe pevně prostěradlo, které hodlal odložit až na úplně poslední okamžik před vstupem do chladicí kádě. Při balancování na malém žebříčku a odmotávání prostěradla ztratil rovnováhu a do kádě se zřítil po hlavě. A tak se ptám – máme ten svůj malý chrám opravdu rádi? Není naše touha po dokonalosti těla a zároveň zoufalství z nemožnosti naplnit tato naše očekávání jen pokusem o kompenzaci ztráty toho velkého chrámu? Neztratili jsme snad nebe nad hlavou? A pokud ano, lze ho získat zpět?

V mnoha mužských i smíšených seminářích se dotýkáme otázky, jak dál. Těch cest je několik. Jedna z podivných, mně osobně dost nebezpečně se jevících, je další pokračování ve směru, v jakém mašírujeme už staletí, možná tisíciletí. Cesta technologie, růstu a expanze, cesta umělé inteligence, jež se (ovšem jen zdánlivě) osvobozuje od nadvlády přírody. Pozor – neosvobozuje nás, neboť naše těla jsou organická a stárnou, jsou a stále budou závislá na přísunu biologických živin, vzduchu, vody. Počítač a ona umělá inteligence to nejsou – potřebují jen sít, elektřinu, program a případně i trochu hmoty pro tvoření nové, sofistikovanější struktury. V tom nám jsou vlastně velice podobné, až na to, že se vymykají biologickému růstu. Vytváří nový druh pestrosti, nové království boží, ve kterém my, lidé, figurujeme zpočátku jako tvůrci-bozi, kteří ovšem, tak jako naši dávní bozi, jednoho dne z toho nového světa mohou zcela zmizet.

Jiná, pro mě lákavější, ale nesmírně náročná a těžká cesta vězí v otočení směru růstu. Doposud jsme rostli směrem navenek. Dobývali jsme cizí kontinenty, podrobili si oceány i vzduch, razíme cestu do vesmíru. Možná, že je načase pochopit velikost onoho vnějšího chrámu a prokázat mu úctu. A obrátit pozornost na harmonii mezi vnitřkem a vnějškem, mezi tělem a přírodou. Začít obé nejen mít rád, ale i se k nim chovat, jako by to byly opravdové chrámy, ve kterých je našemu duchu dovoleno pobývat. Začít naslouchat, co potřebují. A co nám chtějí dát. Možná že je na čase, zastrčit meč, kterým máváme zběsile kolem sebe, neboť se stále ještě bojíme hadů, ještěrů, tygrů a žraloků, vlků, malinkých klíšťat a ještě menších mikrobů, ale především našich nepřátel, kteří vzývají jiné bohy. Je vtipné, že to dělají ve stejném chrámu jako my. Možná přišel čas, si sednout nad moře na úpatí Bílých hor (řecky Lefka Ori), a nad tou stříbrnou večerní krásu si párkrát zopakovat afirmaci, kterou jsem nedávno dostal na zmírnění mé alergie: „The world is safe and friendly. I am safe. I am at peace with life.“ Tedy: Svět je bezpečný a přátelský. Jsem v bezpečí. Jsem v míru s životem.

sobota 10. března 2018

Ariadna na Naxu

A když dopluli na Naxos a ubytovali se v malém hotýlku, jehož majitele jako obvykle Theseus před tím zabil, promluvila Ariadna k Theseovi takto:

„Víš, můj milý, tady já končím. Asi to byla chyba, od začátku, ale já se do tebe prostě zamilovala. Když jsi přišel na Krétu, tak jsem si řekla – konečně chlap. Jak si se objevil v Minoi, v té naleštěné přilbici, tak jsem dostala takové to šimráni v podbřišku, prostě nádhera. Takový nový život. Oni ty krétský chlapi moc chlapi nebyli, víš? To asi tím, že tam tak dlouho vládly ženy. A to klubko jsem ti dala, abys tuhle starou, zamotanou věc konečně rozmotal. Aby jsi se nechal vést tím červeným vláknem do hloubky věcí a tam poznal, o co tu jde. A dopomohl nám k změně.


„Ale namísto toho ty zabiješ toho posvátného býka. Jako nějaký kretén. To jsem si ještě říkala, no, nějak mu to ujelo, něco nedal, dáme mu druhou šanci. Jenže, můj milý, ty máš sice opravdu velký kyj, ale docela ti chybí mozek. Vždyť ty umíš jen zabíjet. Sám jsi mi to vyprávěl, jak mi bylo blbě na lodi, z těch vln, abys mě rozveselil. Periftes v Epidauru. Ten byl asi tvůj první, že prý zlý lupič, no jo... Sínis, jehož dceru jsi následně oblažil, jak jsi to pojmenoval. Aby prý nebyla smutná. Pak ta divoká bachyně Faia, která byla zasvěcena Bohyni. Skyron, Kerkyron, Prokrustes. A to všechno jen na tvé první cestě do Atén.


„Vždyť vy Dórové kam přijdete, tam naděláte spoušť. A to ve jménu nějakých bohů, kteří jako by vám z oka vypadli. Samé války, vraždy, boje, násilí, jen aby jste pak mohli vyprávět za večerů po hospodách o svých hrdinských činech. Ale, můj milý, to není hrdinství. To je prostě blbost malých kluků. Kluků, kteří mají strach ze tmy, a tak si pořád pískají, vyprávějí hloupé vtipy o ženách, perou se a pak se opijí tak, že upadnou a ztratí vědomí. To aby se té vlastní tmy v jejich duších nelekli.


„A já, hloupá husa, na to skočím. Jasně, měla jsem zprvu pocit, že mě ochráníš, až to budu potřebovat. Až ti třeba budu rodit dítě. U těch našich chlapů jsem si nebyla jistá. Oni raději pásli kozy a počítali hvězdy, hulili trávu a byli – nějak moc milí. Spíš na domluvu než na ránu. Trochu jsem se tam nudila, přiznávám. Minoa, to byl takový úl. Královna a trubci. A spousta pilných včeliček, které stále dokola, už dva tisíce let, sbírají tentýž med. Takže se něco muselo změnit. A tu se – trará trará – objevil můj hrdina. S kyjem, ale bez mozku. A jako na potvoru, zemětřesení. Já si fakt myslela, že je to znamení od Bohyně, že se věci musí rozsypat, aby se znovu složily, jinak, správněji. A ono to možná tak bylo, ale to já teď tady, s tebou, nedohlížím. To asi bude na dlouho. A tak tě opouštím.


„Já vím, že to takhle nenecháš na sobě sedět. Nemůžeš. A tak se bude vyprávět, že ty jsi opustil mne, protože u vás to musíte být vždy vy muži, kteří jednají. To bys nedal, přiznat před svými kumpány, že jsem to byla já, která tě nechala, protože vy ze severu nás vidíte jako pasivní káčy, které umí jen brečet a rodit děti. Ale to mi je jedno. Jdu za Dionýsem. Je úplně jiný než ty. Nemá žádný obrovský kyj, občas holduje vínu a taky prý se už miloval s klukama. Ale, můj milý, je to bůh a myslí mu to. A cítí.
Cítí, že žena jako já – víš, bývala jsem princezna – nepotřebuje jen chlapa v posteli, ale taky partnera. Někoho, se kterým může mluvit a koukat do hvězd a chodit do divadla, kde on je schopný to, co se hraje, pochopit, a který nezmlátí toho herce, který hraje lotra. Který má radost z toho, že je to jeho žena, jež si vybírá muže a ne naopak, který není chorobně žárlivý a zároveň chorobně nevěrný.
Byly chvíle, kdy jsem tě opravdu měla ráda. Měli jsem krásné momenty. Za ty ti děkuji. A přeju ti… přeju ti, ať zmoudříš. Ať dospěješ a najdeš nějakou ženu, která ti ukáže cestu. Budiž ti Ona milosrdná. Pa.


A takto mluvíc k Theseovi, jenž si občas pochrupnul ze spánku, sbalila si Ariadna svůj malý kufřík, políbila Thesea na opocené čelo, snažíce se při tom nevdechovat jeho alkoholový odér, a vytratila se z pokoje. Na břehu jemně se vlnícího Egejského moře, jež tou dobou bylo ještě plné delfínů, ryb a chobotnic, pak udělala magické znamení a zmizela.

------------------------
Zdroje obrázků (images from):
Ariadna and Theseus, http://www.kellscraft.com/GoldenFleece/GoldenFleeceCh24.html
Theseus Defeats the Centaur by Antonio Canova (1804–1819), Kunsthistorisches Museum
Ariadne und Theseus by Johann Ulrich Kraus, 1690
Dionysos, his Satyr Maron and Ariadne Řecko-Románská mozaika 3. st. n.l
Bacchus and Ariadne, Jonas Åkerström (1759–1795)

čtvrtek 8. března 2018

Mnoho tváří lásky

Láska je jako gravitace. Nemá žádný opak – nenávist, zloba, strach a lhostejnost jsou emoce, které ji občas, především v období roztržek a rozchodů, překrývají. Ale když se po desetiletích bývalí partneři opět potkají, když vlny agrese a neporozumění opadnou, cítí, že se milovali. A tento pocit je opět – láska. Láska, která dvě bytosti přitahuje k sobě, zrovna tak jako to gravitace dělá s hmotou. S tím se setkáváme v rodinných konstelacích a to zažíváme naplno, když se dostaneme o trochu dál, když, možná že s blížící se smrtí, poznáme pomíjivost všeho negativního.

Již mnoho let pracuji s šamanským konceptem čtyř duší, který jsem původně převzal od holandského šamana Daana van Kampenhouta. O tomto způsobu vnímání vývoje v cyklickém čase jsem napsal mnoho článků a vedl mnoho přednášek. Pokud byste měli chuť se dozvědět víc, je zde celý koncept představen. Dnes ale bych chtěl popsat různé druhy lásky, tak, jak se mi jeví v průběhu našeho vývoje a v souladu se střídáním čtyř hlavních fází kruhu: Jaro (počátek), léto (expanze, vrchol), podzim (sklizeň, kontrakce) a zima (období klidu, fyzické ne-existence).


Začněme našim počátkem – početím. Z konstelací vím, že i když se rodiče dítěte v okamžiku jeho stvoření nemilují, dokonce i když je matka znásilněna otcem, má v sobě dítě onu „božskou jiskřičku“ lásky, která byla početí přítomna. Tato láska existuje na nejnižší, buněčné úrovni – když mužova spermie je přitahována a později splyne s ženiným vajíčkem. Proto říkám, že i ty děti, jejichž rodiče žili ve vědomém nesouladu, někdy i přímo v násilí, jsou děti lásky a mohou se na tento počáteční zázrak splynutí dvou buněk vztahovat.

Následuje růst plodu uvnitř matky, která, podle okolností, k dítěti cítí tu velkou, tu menší náklonnost. Důležité je si zde uvědomit, že v prvních letech po početí a porodu je dítě na rodičích (případně na jiných osobách, které se o ně starají) zcela závislé. Proto nazývám tento druh dětské lásky k rodičům „závislostní“. A když pak slyším od dospělých partnerů, že jeden bez druhého nemůže žít, vybaví se mi vždy obraz malého dítěte, které ví, že bez rodičů nepřežije. Zatímco u dětí je tato závislostní láska, kvůli které je dítě schopné zapřít své vlastní potřeby a naložit si nesplnitelné úkoly z rodinného systému opodstatněná, u dospělých stojí vědomému partnerství samozřejmě v cestě.

Jak dítě vyrůstá, blíží se jeho přechod z rodinné „duše“ (tedy z té části vývoje, která je determinovaná jeho „vrozením se“ do konkrétní rodiny) do další vývojové etapy, do tak zvané „kmenové duše“. Kolem tohoto přechodu se vyskytuje láska romantická. Jsem si jistý, že většině mých čtenářů nemusím tento druh lásky detailně popisovat. Jako vše, co je spojeno s přechody mezi oněmi čtyřmi kvadranty – narozením, pubertou, krizí a smrtí – je romantická láska intenzivní a hluboká. Koneckonců i období přechodu mezi rodinnou a kmenovou duší spadá přesně do nejromantičtějšího období roku – na první máj, na svátek Beltane.


Zatímco během vlahých májových nocí nám ještě stačí se držet s milovanou osobou za ruku a počítat hvězdy, na území kmenové duše už toužíme po něčem jiném. Chtěli bychom založit mini-kmen (tomu říkáme rodina), postavit dům, vybudovat firmu, prožít krásný a materiálně zabezpečený život. Proto je láska, který spojuje manžele či partnery, jež se nacházejí v této vývojové fázi, vždy orientovaná na jistý cíl. Tím nemusí být vždy výchova dětí, nýbrž třeba i perfektní uspokojení sexuálních tužeb. A právě toto očekávání, které hodně s „láskou za účelem“ souvisí, nás vede k neustálému pocitu, že „cosi chybí“. A k regresi do romantické lásky (milenec nebo milenka) případně do závislostní lásky (která nás pak drtí fyzicky). Je třeba poznamenat, že většina lidí zůstane až do vysokého věku chycena v této smyčce závislostní, romantické a účelové lásky. Je to především tím, že naše současná společnost dělá vše pro to, abychom zůstali v kmenové duši, neboť zde jsem snadno skrz různé ideologie kontrolovatelní.

Na přechodu mezi kmenovou a esenciální duší se objevuje někdy láska karmická. Děje se to tehdy, když se pomalu rozpomínáme na jednotlivé epizody našich minulých životů a spatřujeme v lidech, které potkáváme, ty, se kterými máme karmicky neuzavřené účty nebo se kterými jsme prožili intenzivní a často velice bolestné vztahy. Pokud si uvědomíme, o co šlo a pokud i náš partner je schopen toto vnímat, lze právě skrze takovou karmickou lásku dokončit a uzavřít to, co je otevřené. Lze se (nejlépe společně) vrátit k dotyčnému páru „tenkrát“ a v jistém slova smyslu „jim“ sdělit, že není všeho konec a že se ještě jednou (možná i mnohokrát) setkají. Takové sdělení skrze životy působí zázraky.

Tématem, jež prostupuje celou „esenciální“ duši je pak skutečně svobodná a nezávislá láska. Je to láska, která ačkoliv neneguje nejhlubší duchovní a tělesné spojení, nechává partnera nebo partnerku zcela svobodnými, bez našich očekávání a manipulací. Zde není žárlivost, neboť zde není žádné vlastnění. Pokud jde můj partner nebo partnerka s někým do divadla (nebo do postele) a dělá ji/mu to dobře, dělá to do jisté míry i mně dobře – protože mě těší, co ji/ho těší. Zní to fantasticky, nepravděpodobně, těžko představitelně, ale to jen kvůli tomu, že si lásku bez posesivity prostě neumíme představit.

Cíl esenciální duše je splynutí s bohem (bohyní). Pokud se tomuto cíli blížíme, začínáme vnímat „božskou“ lásku – lásku v jednotě a k jednotě. Jakousi ochutnávku této lásky jsem někdy schopni zažít během hluboké meditace, ve výjimečných okamžicích satori nebo jiného transformačního zážitku či pod vlivem jistých vědomí rozšiřujících látek. Tyto zážitky by nás měly připravit na po narození nejdůležitější okamžik našeho života – na smrt. Je to právě „božská láska“, která tvoří bránu smrti, skrz kterou se dostáváme do čtvrté fáze naší existence – do materiálního nebytí.

neděle 25. února 2018

Konstelace jako divadlo

Vysvětlovat, co jsou konstelace, je asi jako pokoušet se objasnit kouzlo divadelního představení někomu, kdo ještě nikdy nebyl v divadle. Existuje totiž nepřeberné množství různých typů divadla, komedie, tragedie, máme moderní divadlo, taneční, autorské divadlo, operu... A k tomu ještě působí divadlo na různých úrovních – pro někoho je to zábava, pro někoho hluboký umělecký zážitek a někdo může odejít z divadla i docela „rozhozený“. Zrovna tak existuje i mnoho forem a způsobů vedení konstelací. Jsem ovšem přesvědčen, že všechny různé formy konstelací mají něco společného – totiž rituálně-teatrální charakter. V tomto článku bych se chtěl podívat na příbuznost, ale i na odlišnosti mezi konstelacemi a divadlem. Přitom vycházím z mého zcela osobního pojetí konstelační práce, která vypadá tak trochu jako antické řecké divadlo, ovšem spojené s aktivní diváckou spoluúčastí.


Pravidla (konstelačního) rituálu

Existují tři základní formy prostorového uspořádání divadla (případně „špektáklu“). Původní řecký způsob byl téměř půlkruhové hlediště (theatrón), shlížející na kruhovou hrací plochu (orchestra), za níž stála dřevěná a později i kamenná kulisa v podobě domu, jež se nazývala skené. V starověkém Římě se prosadil jiný typ – kruhovitý amfiteátr, někdy zvaný též circus, kde publikum již obklíčilo* hrací plochu, která sloužila především k předvádění zápasů gladiátorů mezi sebou nebo s divokými šelmami. Dnešní divadlo pak konfrontuje diváky (sedící v přítmí) s herci na jevišti. Tyto dva prostory jsou striktně odděleny (například v Národním divadle příkopem pro orchestr) a jsou postaveny přímo proti sobě. Konstelace pak pracují s rituálním prostorem, který je vymezen v kruhu sedícími účastníky.


Podobně jako v římském amfiteátru i na konstelacích jsou ti, kteří sedí v kruhu (a tím energeticky obkličují místo, kde se konstelace odehrávají), v jistém smyslu v bezpečí. Jsou to více-méně pasivní účastníci konstelačního rituálu, kteří ovšem, na rozdíl od dnešních diváků, na konstelace nepřišli většinou kvůli zábavě, ale protože chtějí prožít něco hlubokého a případně si tím vyřešit své osobní problémy. Po úvodu nastává čas jednotlivých konstelací. Většina z přítomných si přinesla vlastní náměty na hru – takzvané zakázky z rodinného, firemního, či jiného prostředí. Zakázky účastníků se musí dotýkat jich samých, to znamená, že účastník musí být začleněn do systému, který budeme v konstelaci stavět. Někdy se stává, že klient chce postavit cizí systém, což není možné. Manželka například nemůže postavit původní systém manžela, neboť není jeho součástí. Manžel, kterého si vzala, je pouze součástí jejich společného současného rodinného systému (pokud mají děti) nebo vztahového systému (pokud žijí jako pár), nepatří ale k manželčině původní rodině. To má jeden malý důsledek – konstelací tak není možné "vyřešit partnera" (tj. ho nebo ji změnit), lze vyřešit pouze klientův vztah k tomu druhému.

Tak jako na divadle, i zde existuje režisér – konstelář, tedy ten, kdo konstelace vede. On není ten, kdo hru napsal, ani ten, kdo v ní hraje. Jeho úkol spočívá v tom, umožnit hře se dostat do veliké hloubky a vnitřní, systémové pravdivosti. Jinak řečeno se stará o „magičnost hry“, o to, aby hra/konstelace ukázala, co skryté má být vyjeveno, a aby aktéři uznali to, čemu uznání chybí. Konstelář tedy dbá na přítomnost toho, co je důležité, případně to přivádí do hry. Otevírá tak tomu, co se v rituálním prostoru děje, dveře k srdcím všech zúčastněných.

Klient, který staví konstelaci, rozdá „masky“. To znamená, že si zvolí hráče (konstelačně je nazýváme zástupci), kteří budou představovat důležité postavy, hrající roli v jeho zakázce a patřící k jeho systému. To dělá většinou v souladu se svým podvědomým, které automaticky vybírá lidi, kteří s jeho problémem (nebo s rolí, kterou mají ztvárnit) rezonují. Tak se stává, že konstelace není určena jen pro klienta, který konstelaci staví, ale i pro řadu ostatních lidí, kteří v konstelaci nehrají. Někdy za klienta rozdává (v napojení na něj) masky-role i vedoucí konstelace.

Hloubka hry

Čím důležitější je námět (zakázka), tím více může jít konstelace do hloubky . Hloubka i síla působení konstelace tedy nezávisí jen od jejího vedení, ale především od opravdovosti a naléhavosti zakázky. Konstelace, která chce vyřešit malichernou, nahodilou nebo mělkou zakázku se těžko může rozvinout do velké hloubky. Řečeno výrazy antického divadla: Velikost katastrophy (tedy původní ničivé či traumatizující události) určuje intenzitu prožití.

Po postavení zvolených zástupců do jejich rolí sleduje klient rozehrání své osobní situace. To důležité na jeho pohledu je, že tento pohled přichází během konstelace zvenčí. Vidí tak aktéry (včetně sebe) z pozice, ze které možná tuto svoji „hru“ ještě nikdy nevnímal. Všímá si, že jeho zástupce v konstelaci vnímá to, co se děje, pod určitým úhlem – prostě ze své pozice. Zároveň chápe, že to ale není ten jediný správný pohled. Každý člen systému se totiž dívá na realitu z jiného úhlu a každý má na ten svůj pohled, a tím i na své pocity, nezadatelné právo. Potíže nastávají, když někdo tento svůj pohled deklaruje jako jediný správný a začne ho v systému mocensky prosazovat. Suma všech dílčích pohledů na realitu tvoří cosi jako „celkovou pravdu“ systému. Konstelačně to nazýváme duší systému.

Ve hře, pokud je pravdivá a hluboká, prožijí všichni zúčastnění okamžiky mrazení a hlubokých emocí. V antickém divadle to staří Řekové nazývali katarzí, tedy očistou. Aristoteles například vyzdvihuje katharsis a připisuje jí blahodárný psychologický účinek. Tvrdí, že je to právě ona, co dělá z lidí lepší občany, neboť je na hluboké úrovni spojuje a tím v nich posiluje smysl pro věci obce (polis). I moje zkušenost v seminářích je taková, že jsem nezažil žádnou jinou formu skupinové práce, jež by spojovala různorodé lidi tak rychle, jako právě konstelace.

Léčení skrze setkání se s větším

Smysl divadla (a konstelací) však nekončí pouze u psychologického aspektu. Antické divadlo, jak víme, se vyvinulo z mysterií boha Dionýsa, tedy ze zpěvu a hry mystů, zasvěcenců do kultu. V mém pojetí mají konstelace skutečně blíže kultu mysterií (případně umění v jeho magické definici) než například psychoanalytickému sezení.


Mysterium je totiž setkání s něčím, co je větší, než my, co nás všechny přesahuje – a právě o toto v konstelacích jde. Je to právě toto „nepochopitelné“, co sice cítíme, ale co se vzpírá naší definici, vědeckému poznání, co z konstelací dělá hlubokou zážitkovou věc a co zároveň odrazuje a bude odrazovat ty, kteří se ke konstelacím chtějí přiblížit pouze racionálně a vědecky. A je docela možné, že právě tato část konstelací je dělá tak populárními. Je totiž už jen málo věcí mezi nebem a zemí, které jsme ještě nesesadili z trůnu „většího“, které jsme nerozdrobili na jejich prvočásti pod našimi mikroskopy a nepolapili do osidel našich analýz.

Antická mystéria nikdy nebyla podobná tomu, co pozdější velké monoteistické církve vydávaly za náboženství, za spiritualitu. Nešlo zde o víru, ale o prožitek, o zkušenost boha. Mysterion znamenal religiózní konání za účelem bezprostředního splynutí s božstvem, mystové dosahovali pocitu jednoty skrz splynutí s božstvem, nikoliv skrz jeho pochopení.

A tak je docela možné, že v třetím tisíciletí po Kristu, v dobách velkých změn, se čím dál více lidí vydává cestou bezprostředního kontaktu s tím, co je přesahuje, co je „větší“. Bez ochrany a bez průvodců, ať už se tito nazývají kněžími, vědci nebo psychoterapeuty. Není to bezpečná cesta a není ani lehká. Nevíme, kam jde. Ale mnohdy to vypadá, že k ní není alternativa. Prostě ji musíme jít.

Dodatek: Mytologické vnímání**

Ve své knize „The Spell of The Sensuous“ se David Abram*** zabývá otázkou, co nás lidi odtrhlo do té míry od přírody, jejíž jsme nespornou součástí, že ji nyní ve velkém devastujeme a ničíme. Abram dochází k překvapivému závěru – totiž že je to především naše (na jednu stranu velice užitečná) schopnost abstrakce, tedy „odtržení“ řeči od konkrétního, smysly postižitelného světa zvířat, stromů, řek, kamenů, hvězd - prostě přírody v nejširším smyslu slova. Vynálezem písmen, tedy ne-konkrétních symbolů, které umožňují transkripci původně konkrétních „obrázků“ (hieroglyfy, písmo indiánů atd.) do abstraktní literatury a zároveň dovolují tomu, kdo je používá, se dívat na svá na papír zachycená slova a vést s nimi reflexivní diskurs, se lidstvo oddělilo od přímého, „magického“ prožívání skutečnosti.

To, co Abram říká, je podle mého mínění velice podobné mému konceptu mytologického vnímání reality. To je to, co se masivně děje v konstelacích (a samozřejmě nejen zde) a o čem píšu ve svých knihách a článcích jako o nezbytné, ale zanedbané součásti naší psýché. Je to ta část, která nás vede do kontaktu a prožitku našich hranic, našeho zařazení se do světa a tím i do harmonie s ním. Je to ona “levá noha“, jež ve spolupráci (a nikoliv v konkurenci) s naší „pravou nohou“ – tedy s racionálním a logickým poznáváním světa – nám umožní se dostat opět pár kroků dopředu.

---------------
* Německý filosof Wolfgang Giegerich tvrdí, že původně byl člověk neustále vystaven působení "většího", tj. nekontrolovatelného světa. Uvádí, že symbolem pro toto úděs způsobující "numinosum", tedy pro působení nevyzpytatelných Bohů, bylo právě antické divadlo. Skrz naší touhu po kontrole jsem později realitu "obklíčili" a začali ji tak říkajíc zkoumat v laboratoři či na pitevním stole. Giegerich používá pro toto obklíčení reality obraz římského Kolosea, kde diváci již nebyli přímo konfrontování s něčím nekontrolovatelným (jako se to ještě dělo v antických tragediích), ale seděli v bezpečí hlediště, které nyní obkličovalo realitu divokých šelem.
** Mytologické vnímání popisuji trochu detailněji zde: http://www.konstelace.info/doplnky-mytologicke-vnimani.html
*** Od tohoto autora vyšly v češtině dvě výborné knihy "Kouzlo smyslů" a "Procitnutí do živé země". Moji krátkou recenzi najdete zde: http://www.janbily.cz/knihy2.html

středa 14. února 2018

Báječní muži aneb poslání za všechny prachy

(Toto jsou mé poznámky ke konstelačnímu večeru v pražské Maitrei 13. února 2018. Jednotlivé body nejsou příliš rozpracované – jsou tedy spíš jakýmsi návodem na vlastní přemýšlení a diskuzi než „radami“.)

1. Proč je toto téma zrovna nyní tak důležité?

Protože právě nyní prožíváme drastické změny společnosti, které jsou diktovány především strachem. Strach je tu z mnoha příčin: Změna klimatu, ztráta biodiverzity, úbytek rezerv, nárůst populace a s ním i skokové zvětšení environmentálních problémů (např. plastik v oceánech a potravě, pesticidy a hormony ve vodě), nestabilita mnoha geopolitických oblastí a s ní související stěhování národů, polarizace společnosti, příjmová nerovnost (1% vlastní 50% bohatství) a mnoho dalších, navzájem propojených problémů.
Tento strach vede k zkratkovému, emočnímu, agresivnímu jednání. Dosud stabilně vypadající demokracie se propadají do víru populismu, propagandy a lží, které ještě více znejišťují lidi. Do popředí se tak dostávají konflikty, zloba a zášť, agrese, války a další marsické negativní vlastnosti, vlastnosti, které jsou spojovány především s agresivním Mužským Principem (MP). (Mars = mužský bůh války, jehož dva měsíce se jmenují Phobos (děs) a Deimos (hrůza)). Je tedy nejvyšší čas se zabývat proměnou MP.

2. Definice Mužského Principu

Taková základní definice podle Deidy je: Pokud si sedneme a zavřeme oči a pozorujeme, co se uvnitř děje, narazíme na dvě hlavní složky: Neustálá změna (myšlenky, pocity, tělesné funkce atd.) což je ŽP, a kontinuita bytí/vědomí, což je MP. Jinak je také MP definován jako struktura, řád, plán a cíl, rozhodnost a síla, pevnost a stabilita, nadhled času, chronos a chronologie, expanze v prostoru (dobývání, průnik), boj, konkurence, hranice a limity, analýza a smysl (proč to, co je, je?).
Důležitý pojem pro MP je také PREZENCE, což je definováno skrz „čtyři pé“:
Přítomnost (být tady a teď),
Pravdivost (být věrný svému srdci a nelhat sobě ani druhým),
Prostupnost (být kanálem božské (Šivovy) energie a konání) a
Poslání (znát svůj úkol).

3. Současné typy krizí Mužského Principu

▪ Krize mužů: Protože muži (ať už vědomě, nebo podprahově) vnímají, že „takhle to už dál nejde“ (jak už jsem psal výše, souvisí mnoho problémů současného světa s neproměněným MP), vynořují se v jejich reakcích ony pověstné „tři ef“: fight, flight or freeze (boj, útěk nebo zamrznutí). Buď tedy muži „zamrznou“ ve vývoji a nechtějí se hýbat, nebo utíkají k činnostem, jež je „zaměstnají“ do té míry, že se nemusí konfrontovat s problémy, nebo se stanou agresivními a bojují, většinou ovšem proti chimérám a zástupným, uměle vytvořeným hrozbám (například migranti v Česku).
▪ Ztráta externího prostoru: „Venku už není co dobývat“: Období expanze, kdy kmenová duše dovolovala „bílému muži“ si podrobit národy „divochů“, je pryč. Dnes se naopak „bílý muž“ jakoby stával kořistí různých žlutých, černých a jiných mužů.
▪ Ztráta svobody: V dnešní na nejvyšší míru regulované společnosti je jen velmi těžké (a mnohdy v rozporu se zákony) „si dělat, co chci“. Muž naráží na všudypřítomné hranice.
▪ Ztráta dominantního postavení: Ženy dnes ovládají velice dobře MP-vlastnosti a kromě toho dovedou být krásnými a „fungujícími“ ženami. Tím vytlačují muže z jejich postavení (byznys). Mnoho žen dnes také uplatňuje nároky na muže, neboť jim muži, jací jsou, nestačí.
▪ Ztráta mužnosti: Ubývání fertility, počtu spermií, hormonální změny (viz „Hormonální akvárium“ Terezy Tary). To vše nás děsí a „zahání do kouta“, dokud pak startujeme s naší (vrozenou) agresivitou nebo propadáme depresi.
▪ Ztráta otců: Ve své knize „Soumrak otců“ líčí italský psychoanalytik Luigi Zoja kontinuální ubývání prestiže otců od dob starověkého Říma (pozdvihnutí syna) do dneška (slums v Brazílii, kde se otcové vlastně již nevyskytují).
▪ Ztráta klasických „mužských“ hodnot: Patriotismus ... Víra v boha-otce ... Domobrana & vojna ... Sport (který se stal komercí) ... Obsazení „bílých míst“ na mapě (Antarktida - Amundsen, Mt. Everest - Hillary) ... Hrdinství atd.
▪ Problém nedostatečného přechodu kluků k mužům: Nedostatek vzorů.Tím, že většina mužů ve vyspělých společnostech dnes už nepracuje manuálně, nemohou si kluci na to, co jejich otcové dělají, „sáhnout“. Pro mladé kluky tak jejich otcové přestávají být pochopitelným a uchopitelným vzorem, na jejich místo se dostávají „mrtvé“ digitální „devices“ (počítače a mobily) nebo virtuální reality, YouTubeři a „hvězdy popu“. Ve společnosti, která preferuje mládí namísto stáří, také chybí „moudří mágové“ (Gandalf je nahrazován Sauronem).
▪ Význam bolesti a zranění: Mnoho mužů neudělá první krok bez hlubokého zranění. Někdy musí toto zranění přijít dokonce od té ženy, která ho miluje. Do této kategorie „krizí“ spadají náhle se vynořující zdravotní problémy (infarkt kolem 50), ztráty rodinného zázemí a jistoty (rozvod), ztráta zaměstnání, psychospirituální krize a podobné bolestné události.

4. Východiska

Východiska musí být pokud možno konkrétní, převeditelná do každodenního života mužů (i žen, pokud tyto pracují se svým MP). Nestačí tedy „rady“ typu: Nalézt sílu.
▪ Vědomí: Je nutné skrze uvědomění hranic růstu a expanze začít proměňovat DNA-diktát (který nám vnucuje setrvávání v „přirozeném predátorství“).
▪ Spiritualita: Zatímco monoteistická náboženství judaismus, křesťanství a islám potlačují ŽP a tím „přetěžují“ MP, je nutné nalézt sjednocující novou spiritualitu muže. Orientací by mohl být Zen, Osho, kašmírský šivaismus (Daniel Odier), Jóga (např. škola Rezonance), „pohanské“ směry (Wicca, druidi) a pod.. Je nutná nová mytologie muže (spojení s kořeny a esencí, protijed k „toxické“ konzumní a politické propagandě).
▪ Meditace: Meditace je ideální nástroj pro MP, jak přijít „k sobě“. Speciálně pro muže v krizi je to způsob, jak se zpomalit, dostat do hloubky a zároveň najít další orientaci a dotknout se svého poslání a smyslu života. Doporučuji nejlépe 1 hodinu denně a to PŘEDEVŠÍM tehdy, když člověk „vůbec nemá čas“! ▪ Tělo: Tělo (matérie, ŽP) a duch (spiritus, MP) je nutno spojit recipročně k vývoji současných žen, jež se otevírají intelektu, studiu, „hlavovým - mužským“ disciplínám. Muži se musí začít starat o své tělo nejen výkonostně, ale celostně, harmonicky. To zahrnuje lásku k tělu, estetiku, atd. Nejde o zženštění muže, ale o zkoumání a přitakání zákonitostem a potřebám těla.
▪ Mužské kruhy: Suplují nedostatek mužských vzorů a „moudrých stařešinů“. Umožňují hluboké sdílení, jež se neděje v hospodě nebo na pracovišti.
▪ Pochopení celku: Různé techniky (meditace, konstelace, mystické zážitky v přírodě) nám umožňují pochopit iluzi oddělenosti a zároveň úctu k „matce přírodě“.
▪ Vědomý přechod do esenciální duše: Vztahy 3. stupně, nová forma neexpandujícího byznysu, Orfeova cesta do vlastního nitra (podsvětí), archetyp krále, který v sobě spojuje jednotlivé dílčí aspekty „člověka“.
▪ Nový vztah p přírodě: Příroda jako učitelka, jako to, čemu musíme naslouchat namísto abychom tomu vládli. Příroda jako „to velké“, jehož jsme malou součástí. Gaia-vědomí.
----------------

Děkuji za sdílení a diskuzní příspěvky.
Jan Bílý

úterý 13. února 2018

O rozchodech, rozvodech a útěcích

„Já (jméno) se odevzdávám tobě (jméno) a přijímám tě za manželku (manžela). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“

Jak ovšem víme, jsem my Češi jeden z nejméně zbožných národů v Evropě. A ačkoliv ochotně věříme v chemtrails, Reptiliány nebo třeba záplavu uprchlíků valících se českými luhy a háji, v Boha přílišnou důvěru nechováme. Možná že právě to je ten pravý důvod, proč patří ČR k těm zemím v Evropě, které mají nejvyšší procento rozvodů*. Možná že ne. Jedno je jisté – rozcházíme a rozvádíme se o sto šest. A často také „jen“ prcháme, bereme nohy na ramena, upalujeme, až se za námi práší. Do hospod a esoterních seminářů, do sportu či na ryby, na internet nebo do matrošských snů. Některým z nás se dokonce povede útěk i „do dětí“.

A přitom to kdysi bývávalo tak krásné. Muž a žena se v poměrně útlém věku zasnoubili, aby se záhy vzali. Soudilo se, že žena by tou dobou měla být panna, zatímco mužovi slušelo, když již měl několik zkušeností za sebou, byť s pochybnými slečnami. O nich se ovšem nemluvilo. Shoda však panovala o nutnosti patřičného věna, o příchodu několika dětí (ty sloužily dříve jako důchodové zabezpečení, než tuto roli převzal všeobjímající stát) a také o striktním rozdělení světa: Peníze, moc, vzdělání a zaměstnání náleželo muži, krása, harmonie, domácnost a péče o děti zase ženě. Rozvody prakticky neexistovaly, neboť – a to je možná to nejdůležitější – ačkoliv se manželé většinou pravidelně vídali (ložnice bývala jen jedna), vlastně spolu neměli moc do činění. To až dnes máme na toho druhého požadavek, aby nám zastal(a) (chybějící) rodiče, terapeuta, milence/milenku, kamaráda, pohovku, baviče, sparing-partnera, spirituálního gurua, hromosvod, prvotřídní restauraci, tantrickou masérku, spolu-stopaře Galaxií a tak dále. Nelze se tedy divit, když to potom s tím vztahem někdo „nedá“.


Abychom se mohli dobře sejít, je potřeba se nejprve správně rozejít. A abychom se mohli rozejít, je nutné si uvědomit nejen naše závislosti, ulpívání a zraněné (dětské) pocity, ale i to, že láska nemá žádný opak. Láska je jako gravitace – prostě je a setrvává, ať už chceme nebo ne. Proto se nikdy nerozejdeme tak, jak to je nahoře na mém prvním „konstelačním“ obrázku. Pro dokončený rozchod se musíme k sobě otočit (tj. přiznat si nejen bolest a zranění, ale i naši lásku) a uvědomit si, že ten druhý „zůstane v našem srdci“. Pokud máme děti, můžeme k tomu přidat ještě krásnou větu: „V našich dětech se setkávám s tím, co mezi námi bylo krásné“.

Pro děti je nesmírně důležité uslyšet od rozcházejících se rodičů, že „Já jsme váš táta (vaše máma), a tím navždy zůstanu. A vaše máma (váš táta) je jediný správný táta (pro vás). To, co je mezi námi (tj. například rozchod, neshody atd.), to se vás netýká.“ A možná se pokusit, to dětem nejen říci, ale to i tak cítit.

Častým jeven je také tak zvané „tango adicctione“ (závislostní tango). Jeho jednotlivé fáze (často donekonečna se opakující) jsou zachycené na druhém obrázku. Zde si navzájem a střídavě partneři utíkají, stahují se a „nechtějí“ se, což u toho druhého vyvolává pocit, že si bez něj (ní) zrovna nemůže svůj život představit. Po čase se ovšem zase vše obrátí – ten, kdo utíkal, „dohání“ a ten, kdo byl závislý, začne utíkat. Znám páry, kteří si "dependentní" a "co-dependentní" role vyměňují již po páté.


Asi to vůbec nejdůležitější nejen pro rozchody, ale i pro pokročilá „partnerství třetího stupně“** je pochopit, že láska nepochází od partnera/partnerky, byť nám připadá sebezamilovanější, ale prochází skrz něho/ni. A samozřejmě i recipročně – já svou lásku nikterak „nevyrábím“, nýbrž se jí pouze otevírám tak, že skrze mne může (většinou ovšem nejprve k omezenému počtu jedinců) proudit. Jak už jsem psal, je láska síla, která je univerzální nebo také – božská. My coby fyzické osoby vytváříme jakousi shodou některých okolností – to, jak vypadáme, jak se chováme, koho tím připomínáme atd. – pouze nádobu či nástroj pro lásku. Nikdo si přeci nemyslí, že otočíme-li ráno kohoutkem u vodovodu, začne armatura vodu vyrábět, abychom se mohli úspěšně umýt. Pokud nás ale někdo „přestane“ milovat (nebo pokud někoho přestaneme milovat my), máme pocit, že musíme umřít žízní. Kvůli naší závislosti na tomto jednom kohoutku si nevšímáme oné obrovské a všudypřítomné řeky.

Pokud se tedy budete rozcházet, neberte si to příliš osobně. A nedávejte ani tomu druhému přílišnou vinu. Někde se ucpalo vodovodní potrubí – to se občas stane. Nehrajte si také na instalatéry a nesnažte se tento jeden vodovodní kohoutek mermomocí prošťouchnout. Většinou zničíte celou krásnou koupelnu, vytopíte sousedy, nebo na vás vychrstne takové to usazené bahýnko z trubek. Jak říká klasik – Love is all around, láska je prostě všude. I když se nám to občas, za pošmourného depkoidního únorového dne třeba nezdá.

-------------
* V počtu rozvedených manželství na uzavřená.
** Partnerství třetího stupně popisuji ve své knížce "Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni", vydala Synergie v roce 2014

čtvrtek 8. února 2018

Rozdělený svět

Pokud si budete chtít udělat představu o našem světě, doporučuji se nejprve pohodlně usadit v křesle. Následující metoda předpokládá, že máte přístup k internetu a že váš počítač je schopný kvalitně (basy!) reprodukovat hudbu. A pak si to dejte: Na YouTube je kanál s 189 hymnami téměř všech států světa. Za nějakých pět hodin to máte odposlechnuté. Fakt žrádlo.

„Rozděl a panuj“ vymyslel již César a před ním určitě nějaký neandrtálec. V současné době jsme také i my Češi (plus Moraváci a Slezané) krásně rozděleni na přibližně dvě stejné půlky. A pokud se již pár let divíte, jak všechny ty volby ve světě dopadají tak podivně půl-na-půl, vězte, že právě to je ten nejlepší způsob, jak zničit cokoliv, co by mělo držet pospolu. Protože dělení na ještě menší skupinky by umožňovalo vytváření koalicí, neřkuli přímo spojenectví (nepřítel mého nepřítele je můj přítel...). Ale tomu, kdo chce vládnout vůbec nezáleží na nějakých ideologiích a pravdách, na tom, zdali je jedna skupina pro setrvání v EU a druhá proti, nebo zdali vyhraje Trump nebo Clintonová. Tomu, kdo dělí, jde o nedůvěru a zášť vůči „těm jiným“. A to se tady, v srdci pokojné Evropy, daří skvěle.

Nyní se možná ptáte, jak souvisí oněch v úvodu zmíněných 189 bombastických hymen s dělením. Na to ovšem musím vysvětlit pojem „kmenová duše“. To je ta část naší psýché, jež se někdy kolem puberty otočí do světa a začne si hledat – často jako protiváhu k našem rodinnému systému – kmen. Tedy spojence, soudruhy, kolegy (kteří pracují ve stejné korporaci), přívržence stejného fotbalového nebo zahrádkářského klubu, nebo také spoluvěřící na jakéhosi boha včetně jeho údajných přikázání. Ti radikálnější si pak hledají spoluvlastence či spolusluníčkáře, spolulesby a spoluvegany. Abychom si dobře rozuměli – naprosto nechci žádnou skupinu (a jsou jich miliony) urážet či ostrakizovat. Protože bez kmenové duše bychom se ještě mlátili (individuálně) kyji po hlavách. Jde mi jen o to, abychom chápali kmen a vše, co k němu patří, jako určitou vývojovou etapu, nutnou sice, ale plnou sporů, bitev a válek, které se vedou ve jménu jedné pravdy proti druhé. Je to jen vývojový úsek, po němž by měla následovat tak zvaná esenciální část našeho života i společnosti, ve které se dostaneme k sobě, k tomu, co opravdu jsme, bez praporů, hymen a ideologií. K moudrosti. Ale tak daleko zjevně ještě nejsme.

Takový kmen, jak víme, potřebuje vůdce. Na tom by nebylo nic špatného. Potíž je v tom, že má-li někdo ukrutnou touhu být vůdcem, potřebuje nutně kmen. Takže bude dělat úplně všechno, aby mu lidé do nějaké té esenciální moudrosti neutekli. Dříve ovšem stačilo, podporovat tu „vlastní“, národní kmenovou duši, dát lidu krásně bombastickou hymnu, pár rituálů spojených s vlajkou, armádu, jejíž hlavní úkol vězel především v pochodování v nablýskaných uniformách a s nasazenými bajonety za letního počasí po vyzdobených bulvárech. Ne náhodou dobře osmdesát procent všech hymen tuto představu evokuje, neboť většina těchto hrdých skladeb vznikala během minulých dvou století. Tehdy se války ještě vedly na skutečném bitevním poli a nikoliv, jako dnes, od počítačů. V současné postmoderní době jsou krásné hymny ovšem jaksi málo. A tak je národ nutno rozdělit.

Abychom my „ovečky“ zůstali v kmenové duši, potřebují nás dnešní psychopati, kteří nám vládnou, uvést ve starost a bázeň. A protože v dnešní společnosti relativní hojnosti a bezpečí by mnohému mohlo dojít, že nutnost shlukování se do kmenů už jaksi pominula, je zcela nezbytné nás rozkolísat. Vytvořit strach a obavu. Vyvolat rozhořčení a odpor. Nalézt nepřítele – islamistu, muslimáka, teroristu. A zároveň vytvořit uvnitř národa tu druhou půlku – havloidního vítače. Spojit někoho uvnitř s tím vnějším nepřítelem: Stop imigrantům a Drahošovi. Takto oslovený ještě nepolarizovaný človíček se samozřejmě bude bránit a nařkne svého protivníka buranstvím, nevzdělaností, zabedněností. Najednou tu máme dvě přibližně stejné půlky, což je ideální pro neustálou válku. Svět a s ním i naše duše se rozpůlila na onu "naši" část, o které si myslíme, že ji dobře známe, a na tu druhou část, již sice také všichni máme v sobě, ale kterou tak krásně promítáme na „ty druhé“.

Sedím ve svém pohodlném křesle a poslouchám oněch sto osmdesát devět hymen. Jak by to mohlo být krásné – kdybychom uznali naši rozdílnost a zároveň se nedělili na ty správné a ty žijící v omylu, ty „na druhé straně“. Jak krásné by bylo, kdybychom mohli spojit síly na to, tento svět přenést přes ta skutečná rizika a nebezpečí. Přes následky našeho neustálého hladu po „víc“, naší zpupnosti vůči přírodě. Ale to by smrtelně ohrožovalo ty, kteří zoufale touží být vůdci. A tak se dělíme a v rozděleném světě si ani nevšimneme, že rozděleni na dva tábory zůstáváme v té „kmenové“ duši v důsledku čehož nemůžeme zmoudřet. Což mi připadá být docela škoda, nemyslíte?

PS.: Stejně je ta naše hymna nejkrásnější. ;-)

sobota 27. ledna 2018

Doba napjatá

Hamlet: Vřed nadbytku a míru praská dovnitř, aniž by zvnějšku bylo patrné, proč lidé umírají.

Včera večer, po prvém dni druhého kola prezidentských voleb jsem byl v divadle. Nehrál se Shakespeare, jak by citát z Hamleta mohl sugerovat. Byl jsem v Dejvickém Divadle na „Vraždě krále Gonzaga“, autorském projektu, jež režíroval Jiří Havelka. Byl jsem tam s kamarádkou, která na konci představení – to snad smím prozradit – byla šťastná, že se nestačila před představením nalíčit, protože... brečela. A já měl mnohokrát za večer onu husinu po celém těle, která u mne indikuje, že to, co vidím, slyším a prožívám má mýtopoetickou, katarzní dimenzi.

Představení se skládá ze dvou částí. Ta druhá, výborně zahraná, je spíš konvenční, dech beroucí divadlo, příběh Alexandra Litviněnka, Putinova kritika, jenž byl zákeřně zavražděn podáním polonia do čaje v anglickém exilu v roce 2006. První část ovšem představuje neuvěřitelně zdařilý experiment, který mě zaujal do té míry, že vážně uvažuji o nějakém zakoupení celého představení nejen pro můj nový konstelační výcvik, ale pro široký okruh mých přátel. Tato část je totiž skvělý příklad prolnutí zcela osobní zpovědi šesti hrajících (Babčáková, Melíšková, Žádníková-Volencová, Jeřábek, Myšička a Trojan) s krátkými texty především ruských autorů. Zrovna tak, jako v konstelaci, i zde dochází k jakémusi kmitání mezi rolí a osobní rovinou herce, kteréžto kmitání vede k nebývalé hloubce, autenticitě a účinku.

„Hrát sám sebe“, jak Trojan hned na začátku večera říká, a zároveň se skrz příběh i text dostávat do nitra duše ať už diváků, či účastníků konstelačního semináře – tento proces navozuje (alespoň u mne) onu léčivou katarzi, o níž Aristoteles říká, že očišťuje nejen nás jako individua, ale je blahodárný i pro celou polis – obec. Katarzi, která se v divadle stala už tak vzácnou, že ti, jež ji chtějí prožít, vyhledávají spirituální, esoterní semináře – ať už jsou to konstelace, holotropní dýchání, chození po žhavém uhlí či jiné praktiky. Divadlo se stalo pouhou zábavou, špektáklem, kde diváci sedí v bezpečném přítmí hlediště a nemusí se vystavovat tomu, co je větší a tím i děsivé. Ale, jak se zdá, svítá na lepší časy.

Možná že tento úsvit, který cítím v posledních letech stále víc, má jednu velkou příčinu. Naše země se opět ocitá na rozcestí, a to byl vždy čas, kdy moje vlast produkovala kvalitu i duchovní sílu, byť dočasně ukrývanou. Ona volba je mezi dalším směřováním k nedokonalému, konzumnímu, „upadajícímu“, nicméně individuálně-svobodnému západu či přimknutím k autoritářskému, po silném vůdci/zachránci toužícím východu. Právě probíhající zápolení dvou tak rozdílných kandidátů se mi zdá být takovou osudovou křižovatkou. Nemohu si pomoci – z mého naturelu prostě tíhnu víc k Berlínu, Paříži a Athénám, než k Budapešti, Moskvě či Pekingu. A tak asi nebyla náhoda, že jsem v DD byl právě včera.

Po představení jsme seděli dlouho do noci v divadelním bistru, se Simonou Babčákovou, Ladou Jelínkovou, s paní ředitelkou a několika dalšími herci a přáteli. Překvapivě se nemluvilo o politice, neboť každý měl, takto uprostřed volby, jaksi zatajený dech. A já najednou cítil to, o co jsem přišel v osmdesátém devátém: dobu napjatou. Krásnou, riskující, kreativní, ohroženou, nebezpečnou, živou. Dobu, kterou ještě pamatuji z legendárního pražského jara 1968 a několika následujících let, dobu samizdatů, nadějí i vzteku, dobu, ve které konzum, virtuální svět, televize či plané filosofování stály na vedlejší koleji. Byla – a je - to doba, ve které umění i spiritualita na sebe bere opět podobu pravdy, jakkoliv to zní pateticky a nadneseně.

Je sobota, krátce po poledni, za chvíli se dozvím výsledky voleb. Ale ať už budeme mít za prezidenta kohokoliv, jsem rád, že část národa, byť možná malá, se opět probouzí.

středa 17. ledna 2018

Zeman a spánek rozumu

Spánek rozumu plodí nestvůry – takto nazval španělský malíř Francisco Goya svůj cyklus leptů, který vydal v roce 1799, několik let před začátkem napoleonských válek v Evropě. Začátek devatenáctého století byla převratná doba, ve které se střídaly dvě nesmiřitelné ideologie – na jedné straně katolická víra, zastupovaná svatou inkvizicí, na druhé straně osvícenectví a francouzská revoluce, jež tehdy šířila ideologii pokroku. Jenže, jak víme, každý pokrok se během několika desetiletí či staletí stane brzdou a zkostnatělým strážcem toho, jak je to „správné“. Z racionalismu, osvícenectví a orientace na vědu a techniku nám dnes zbyla skepse k neustálému materiálnímu růstu a nedůvěra v technologie, jež ohrožují demokracii a svobodu. A nastoupil protipohyb směrem k spiritualitě, duchovnímu růstu a esoterice. Bohužel má i tento směr svá úskalí.


Současná volba prezidenta by se mohla zdát „rozumově“ naprosto jednoduchá. Na jedné straně stojí současný starý, zjevně zdravotně slábnoucí president, člověk, jemuž se podařilo rozdělit stát na dvě přibližně stejné, navzájem se nenávidějící poloviny, příznivec Kremlu a Pekingu a odpůrce té části Evropy, ke které prostě patříme, i když organizace ji zastupující určitě není bez chyb. Prezident, kterému bylo soudně nařízeno se za svoji lež (Peroutka) omluvit, což do dneška neudělal, a jehož tato jedna lež také nezůstala jediná. Prezident, kterému se podařilo dostat náš stát zcela mimo pozornost seriózní části západního světa. Na druhé straně stojí profesor a bývalý předseda Akademie věd, člověk racionálně a západně orientovaný*, člověk, jenž se jeví být mírným, národ nerozeštvávajícím kandidátem, byť poněkud nudným. Volba by tedy měla být jasná, kdyby … kdyby nebylo spánku rozumu v Česku. A tak já, jež jsem známý především v esoterických kruzích svou kritikou jednostranného racionalismu, volám po probuzení rozumu. Ale mnohdy docela marně.

Šokovalo mě totiž, že někteří z mých známých jeví mně nepochopitelnou náchylnost k pomluvám a špíně, kterou na Drahoše šíří jeho odpůrci. A ještě víc mě překvapilo, že většinu těchto lidí tvoří – alespoň v mé „bublině přátel“ – postarší, esoterně zaměřené ženy. A tak jsem si začal lámat hlavu otázkou, čím to je. Jsem přesvědčen, že se to děje v důsledku „spánku rozumu“, což mne velice znepokojuje, neboť vím, že proti této nemoci neexistuje žádná argumentativní léčba. Lidé, jejichž rozum usnul, se jen tak nevzbudí.

Jak se domnívám, vzniká spánek rozumu v důsledku několika faktorů. Především je to přehlcení negativními zprávami. Mnoho z mých kamarádek (ale i kamarádů) již nesleduje společenské dění, neboť je to „nezajímá a krom toho to působí tyto informace destruktivně“. Především pro ženskou psýché leží neustálé (české) politické hádky a rozepře prostě za hranou snesitelna. Další důvod vidím v nedůvěře těchto žen v západní hodnoty, které si (mnohdy zcela mylně) spojují především s kapitalismem. Po pádu komunistické totality nastoupila představa, že vše se dá pořídit za peníze (za dostatečný kapitál). Emočně orientované ženy zcela správně „cítí“, že toto je slepá ulička. Bohužel získal Zeman svým populistickým, proti-západním postojem pozici, kterou tato část voličů vnímá jako spásu proti nebezpečí tak zvané „EU-Totality“ a nevidí podstatně reálnější hrozbu totality ruské. Třetí hlavní důvod v okouzlení těchto lidí Zemanem vidím v jejich osobní frustraci „realitou“ a v útěku do „esoteriky“. Ne že by současný prezident zosobňoval nějak duchovno. To už má blíže ke spiritu. Oproti inteligentnímu, realitu vnímajícímu světu se ovšem Zeman nabízí jako nádherná „truc-volba“, jako útěk do sféry protestu, zcela stejně, jako Trump pro některé zhrzené středostavovské Američany.

Obávám se, že tento mnou postulovaný spánek rozumu nejenže plodí příšery, ale že by v příštích letech mohl zplodit pro český stát katastrofální koalici prezidenta a předsedy. Doufám, že český rozum prohlédne onu záplavu špíny, která se nyní hrne na Drahoše. A jsem zvědav na výsledek.

Goya, zcela zdrcen hrůzami války a příšerami inkvizice utekl na sklonku svého života, hluchý, do Francie. Nedávno jsem měl tu čest pracovat konstelačně v Curichu a vracel jsem se do českých luhů a hájů s uklidňujícím pocitem, že existuje v Evropě ještě pár zemí, kde rozum, doplněn o ducha a spiritualitu, není zcela na ústupu. Rád bych ovšem již neutíkal.

-----------
* „Mezi Drahošovy hlavní vize patří aktivní role České republiky v rámci Evropské unie, její ukotvení na Západě, odpovědný přístup ke krajině a životnímu prostředí a podpora lidské vynalézavosti a tvořivosti jako jediného „obnovitelného zdroje“ českého bohatství.“ Zdroj: Wikipedia ČZ

neděle 7. ledna 2018

2018: Bude nadcházející rok přelomový?

Začnu možná ze široka. V mých mladých letech jsem se zabýval docela vážně astronomií. V naší Galaxii je přibližně 200 miliard hvězd. Mnoho z nich má planety a zcela určitě některé planetu podobnou Zemi. „Některé“ při celkovém počtu hvězd znamená, že jen v té naší Galaxii může být miliony takových planet. Otázka je tedy, proč jsme dosud nezachytili žádné signály od těch „cizích“ civilizací, které tam někde, k čertu, musí být. Na tuto záhadu jsem se pokusil odpovědět před rokem a půl v TOMTO článku. Na konci píšu o tom, že příčina může vězet v tom, že jen málo civilizací překoná tu největší krizi v jejich vývoji: Vymanit se z vlastního predátorství. A jsem přesvědčen, že právě k tomuto bodu spějeme – globálně – i my tady na této planetě.


Pozvu vás teď do nějakého takového „neidentifikovaného létajícího objektu“ (UFO – Unidentified Flying Object), podívat se na naši modrozelenou planetu na začátku nového roku z povzdálí. Co uvidíme? Uvidíme přemnožené lidstvo, které pomalu zachvacuje panika, neboť podvědomě cítí, že spotřebovává daleko víc zdrojů – fosilních paliv, vody, energie, plastů, půdy, vzácných kovů a jiných surovin atd., atd., než ona „velká matka“ totiž naše Země může unést. Uvidíme státy ovládané psychopaty, egomany nebo „malými kluky“, kteří využívají podrážděnosti a narůstající agresivity svých „oveček“ a štvou je proti sobě navzájem. Uvidíme počasí, které v důsledku zvýšení globální teploty o nyní necelý stupeň je (už teď) docela mimo. A víme, že bude hůř. Spatříme tedy samé poněkud znepokojivé jevy. Ale uvidíme také miliardy lidí, kteří se dívají víc do svých mobilů, tabletů a na monitory počítačů než aby řešili, jak se s těmito znepokojivými jevy vypořádat. Kteří v důsledku zploštění jejich zorného pole na pár čtverečních decimetrů a přesunutí jejich inteligence do čipů už nevidí souvislosti. Věřím, že ufóni se nám, pozemšťanům docela srdečně smějí. Doufám jen, že nám také trochu drží palce.

Ale abych nemaloval jen čerty na zeď. Kdybychom s tím létajícím talířem přistáli a vyšli mezi lidi, tak potkáme (alespoň místy) mnoho úžasných, inteligentních a především intuicí nadaných lidí, kteří se snaží jít nejen dál, ale i jinými cestami. Kteří začínají chápat, že jediná možnost změnit svět vězí tom, změnit sebe. Kteří začínají s expanzí – ale ne jako dřívější generace do bílých míst na mapách s označením Hic sunt leones“, ale dovnitř vlastní psýché, do onoho stejně nekonečného vnitřního prostoru. Po přistání nalezneme lidi, kteří se přestávají honit za „víc“, ať už jsou to peníze, úspěch, majetek či moc, a tím mají najednou víc než potřebují. Tomu se pak říká skutečná hojnost. Najdeme lidi, kteří se milují a kteří – jakkoliv se to zdá být nesmírně odvážné – do tohoto světa rodí děti, povětšinou nějak indigové, křišťálové či jinak zázračné.

Problém je ovšem v tom, že tito lidé jsou onou většinou, jež stále rychleji pod sebou řeže větev, na které my všichni sedíme, ignorováni. V mediích (kromě pár speciálních časopisů) nemá tato část populace žádné zastání. V politice, tedy v odvětví lidské činnosti, jež má na starost věci obecné (polis=obec), tito lidé chybí jakbysmet. A tak například v právě probíhajících debatách s kandidáty na presidenta nepřišel nikdo na myšlenku se zeptat, zdali dotyčný třeba medituje nebo se jinak aktivně věnuje svému duchovnímu růstu. A přitom všichni toužíme po moudrém presidentovi, po jakési obdobě Tomáše Garrigue Masarykovi, který by nás tím údobím radikálních změn a zvratů provedl.

Má-li se nám povést ten zázrak skoku na jinou, vyšší, méně agresivní i sebedestruktivní úroveň, máme-li dokázat se vědomě osvobodit od naší DNA-zátěže, která nám a všemu živému velí neustálý růst na úkor okolí, potřebujeme, aby tato menšina lidí, kterou jsme po vystoupení z talíře potkali, byla slyšet. Aby nezapadla jako jakási okrajová skupinka podivínů, kteří nesdílejí všeobecné šílenství. A protože ryba smrdí od hlavy, potřebujeme nejen inteligentní, ale především i spirituální lidi tam, kam se ostatní dívají. Do médií, do úřadů, do zastupitelstev, do vedení firem. A samozřejmě i na Hrad. Možná, že 2018 je právě onen zlomový rok, kdy se to buď podaří, nebo – nepodaří. Což by byla velká smůla a asi by to pak docela bolelo. Ufóni už odletěli, takže je to jen na nás. Vše ostatní jsou podružné, sekundární problémy. Držím nám palce.

úterý 2. ledna 2018

Etický kodex Muže-Krále

Před vánocemi se naposled v minulém roce sešel v pražské Maitrei „Večerní kruh mužů“. Tentokrát byl na pořadu poslední ze čtyř hlavních archetypů muže: Král. Král je ten, kdo nejen vede, kdo je první mezi stejnými, ale především ten, kdo spojuje, kdo je si vědom částí, které tvoří celek, svého mužského i ženského principu, bojovníka, milovníka i mága, kdo ví o své nejen té světlé stránce, ale i o vlastních temnotách duše. Král by také měl mít morální a etický kredit u všech (nebo alespoň u velké většiny) svých „podaných“, kteří samozřejmě nejsou pod ním, ale jemu rovni.

V průběhu tohoto večera jsme se formou skupinové práce pokusili sepsat jakýsi „Etický kodex nového muže“, tedy nějaký souhrn hodnot a způsobů chování pro dnešní pokročilé chlapy, kteří mají ambici stát se králem. Nikoliv králem něčeho, ale králem především sebe sama, tím, kdo si sám sebe může vážit. Je mě naprosto jasné, že u tohoto „kodexu“ může jít jen o pokus, návrh a experiment, který by měl vzbuzovat další diskuze, doplnění i kritiku. I přesto ale chci souhrn toho, co během zmíněného úžasného (a docela perného) večera zaznělo, prezentovat. Dívejte se prosím na takto vzniklý „kodex“ jako začátek přemítání o hodnotách muže „třetího stupně“. Doufám, že se vám to bude hodit.

(Pořadí bodů není důležité, číslování je tu pouze z důvodu jednoduššího odkazování na jednotlivé body v případné diskuzi.)

1. Král-Muž naslouchá, spojuje a vyvažuje. Je zároveň otevřený, ale i nevychýlitelný. Nechá se ovlivnit, ale ne manipulovat.
(Pozn.: Důležitý bod – král je králem všech. Nerozděluje tedy svoji „říši“ na spojence a nepřátele.)

2. Král-Muž stanovuje hranice své říše a hájí je. Respektuje tradiční, prastaré hranice, ale nelpí na nich, pokud se v průběhu doby mění. Stanovuje hranice v souladu s obyvateli pohraničí a bez agrese. Stanovuje také a především hranice sebe samého – tedy toho, co je pro něj ještě v pořádku a co už leží „za hranicí“.

3. Král-Muž používá svoji mužskou, vrozenou agresivitu pouze k ochraně svého prostoru / království. Brání ale neútočí.
(Pozn.: Toto je v mužských kruzích vždy velmi sporný bod, o kterém se vedou bouřlivé diskuze.)

4. Pro Krále-Muže je použití fyzické síly/násilí vůči ženám a dětem nepřípustné.
(Pozn.: I tento bod vzbuzoval dlouhou diskuzi – např. co dělat, když na tebe zaútočí Amazonka… Ale myslím si, že každý ví, jak je tento bod míněn.)

5. Král-Muž uctívá své předky jak po meči, tak i po přeslici. Pěstuje odvěké rituály a tradice.
(Pozn.: K může patřit i uctívání cyklického času – slavení přírodních svátků v „kruhu roku“.)

6. Král-Muž má v případě konfliktu/války své místo na špičce šiku.

7. Král-Muž se cvičí ve své schopnosti nepodléhat návalům emocí. Zároveň je však nepotlačuje.
(Pozn.: Emoční inteligence v kostce: 1. Vnímat své pocity 2. naučit se jim nepodléhat 3. vnímat pocity toho druhého 4. naučit se na ně nemuset emočně reagovat.)

8. Král-Muž respektuje jinakost, ale nepodléhá jí.

9. Král-Muž věnuje denně (!) jistý čas svému spirituálnímu růstu (meditace, jóga, zen, cvičení, modlitba…). Ví, že není „nejvyšší“ ani „všemocný“ a má úctu k tomu, co ho přesahuje.

Tak tedy zní první návrh. Pokud máte další důležité body, prosím do komentáře - ať už přímo sem nebo do diskuze na můj FB.
Přeji všem králům a krákovnám krásný nový transformační "osmičkový" rok.
Jan Bílý

čtvrtek 28. prosince 2017

Sex a konstelace

Přepis článku pro časopie "Jóga Dnes" červenec/srpen 2017

O sexu bylo napsáno nespočet moudrých i méně moudrých knih, vytisknuty stohy článků, existuje mnoho erudovaných, ale i zcela pochybných sex-poradců (a poradkyň) a naše globální závislostní modla, internet, je sexem přímo zaplevelen. Proč tedy přidávat k onomu oceánu informací a domněnek ještě další slova, slova, slova…? Snad bych přeci jen jeden důvod našel – v mé konstelační práci se ukazují jisté souvislosti, kterých si málokdo všímá. Souvislosti, které mají přímý vliv na sexuální energii, která je podle mnoha autorit oním – přiznávám docela příjemným – bahýnkem, ze kterého vyrůstá lotos osvícení. Zvu tedy čtenáře na dobrodružnou a sebepoznávající cestu do první, druhé a kdoví i dalších čaker. A jsem zcela srozuměn, pokud se tento můj článek setká i s odmítnutím či se zcela opačným pohledem na „věc“. Vlastně je to teprve nesouhlas, jenž nás nutí myslet jinak a objevit odlišnou, tu svoji cestu.

Polarita

V kruzích těch, jimž učaroval osobní rozvoj, je jméno Davida Deidy již dlouho pojmem. Tento americký guru párových vztahů, do jehož první česky přeložené knížky „Cesta pravého muže“ jsem před pěti lety psal předmluvu, vnesl do partnerských poměrů pojem „polarita“. Věc je jednoduchá a krásně se s ní konstelačně pracuje: Pokud je polarita mezi mužem a ženou velká, přitahují se, a také to náležitě mezi nimi jiskří. To se především děje v takových poněkud „předpotopních“ vztazích – řekněme mezi Donaldem a Melanií Trumpových. On je prezident světa a ona blondýna. Potíž, alespoň podle Deidy, vězí v tom, že on je pořád jen ve své maskulinitě a ona pořád jen ve své femininní podobě a jednoho dne, pokud oba nezblbnou, je to přestane bavit. Nebo aspoň by mělo.


Na již zmíněném páru je vidět ještě další trabl. Velká polarita se sice přitahuje, ale oba dva si ve vztahu nerozumí. To má za následek hádky a nespočet mdlých nebo i sexistických mužských vtipů o naprosté nemožnosti porozumět ženě. Protože ženy vtipy nevyprávějí, nevíme (my muži), co si o tomto problému myslí ony, pouze se z jejich chichotání můžeme domnívat, že se smějí naší naprosté neschopnosti vnímat své pocity. O těch jejich ani nemluvě. Podotýkám, že toto píši z pozice mužů nacházejících se na prvním vývojovém stupni. O druhém stupni říká Deida, že se týká poněkud zženštilých mužů a racionálně orientovaných žen a jako příklad uvádí hippie-pár: On hraje na kytaru a píše poezii a ona má vystudovaná práva, přičemž oba protestují, třeba zrovna proti Trumpovi. Oba jsou oblečeni v pestré pulovry, těžko k rozeznání kdo je kdo, a většinu času poměrně high. Je jasné, že jejich sex bude vypadat dost odlišně od první, té polární skupiny. Zato si budou výborně rozumět.

Svoboda

Ačkoliv současný výskyt takzvaných alfa-samců mezi prezidenty a jinými potentáty naznačuje zrovna jakýsi roll-back k prvnímu vývojovému stupni (především té mužské populace), řekněme, že pro tu část lidstva, které se tento časopis dostane do rukou, je první i druhý stupeň jaksi pasé. Otázka je, co dál, a jak na té třetí vývojové příčce žebříku, vedoucího k nirváně, sex vypadá. Situace je jasná: Jak žena, tak i muž jsou zde v kontaktu nejen se „svým“ genderem, ale i se svojí vnitřní ženskou energii (u muže), případně se svým vnitřním mužem (u ženy). Obrazně řečeno jsou schopni v každé situaci svobodně zvolit, „co na sebe“. Pokud muž bude konfrontován s emocemi, je schopen je vnímat skrze svou vnitřní ženskou energii, ale i racionálně reagovat třeba svým vnitřním mužem. Jednoduše má na výběr. A když bude chtít žena zaparkovat pozadu do těsného místa mezi dvěma auty či pilotovat letadlo, zapne svojí mužskou část. I v sexu mají oba (či obě?) nyní mnoho možností otevřených. Mohou být „správně“ polární, ale mohou se též rozhodnout pro „opačnou“ polaritu, mohou mít velice citlivý a něžný sex, ale i „hardcore“, či zkoušet experimenty typu „spiritual BDSM“. Tajemství na této úrovni zní: Hravost. A objevování všeho, co je, co může být a co oba vede dál.


V konstelační praxi se ovšem několikrát objevil zajímavý případ jakési „falešné“ polarity. Klient –říkejme mu Max – byl vychováván svým otcem, který z něho za každou cenu chtěl udělat pořádného chlapa. I později, už na střední škole, se dotyčný dostal do party soukmenovců, kde chlapáctví a jistý druh mačismu byly podmínkou pro přežití. Max se tedy naučil téměř perfektně napodobovat „drsňáka“, ačkoliv pod touto maskou přebýval velice citlivý a zranitelný, jinými slovy málo polární člověk. Skrze svou kamufláž ovšem k sobě přitáhl ženu, která byla velice ženská a které onen „drsňák“ imponoval. Jeho falešná polarita se tedy setkala s její vášnivě ženskou, pravou polaritou. Jako následek se u něj objevila impotence. Teprve postavením polarit jsem v konstelaci mohli porozumět tomu, co se vlastně dělo. Jeho „přirozená“ (malá) polarita byla převálcována její a on se prostě snažil jí vyhovět. Což pochopitelně má za následek vyčerpání a … následné ochabnutí. I zde bylo řešením, že se oba, jak on, tak i ona naučili vědomě vnímat nejen svoji „přirozenou“ polaritu, ale i hravě a především vědomě cestovat mezi výrazně mužskou (byť částečně hranou), neutrální a výrazně ženskou energií.

Rozdíly

Pojďme se nyní podívat na další „konstelační“ téma. Tím je rozdíl mezi kluky a holkami a tím i pozdější rozdíly ve vnímání intimity. Začněme důležitým ne-rozdílem: Jak kluci, tak i děvčata se rodí z matek. Což má závažnější následky na sexualitu, než se zdá. Obě pohlaví totiž mají prvotní a tím i nejsilnější vazbu na ženské tělo. Kluci se po několika letech bytí u mámy musí (tedy – měli by) dostat k tátovi, na tu mužskou stranu, aby se z nich stali zodpovědní chlapi. To se, jak už jsem v jednom z předchozích článků líčil, mnohdy nepovede a takový chlapec se pak stává buď mamánkem, nebo zůstane viset kdesi v prázdnu mezi mužským a ženským principem, kde často propadá závislostem na různých drogách.


Pro porozumění rozdílu mezi sexem muže a ženy je ovšem důležité si uvědomit onu počáteční vazbu. Potká-li muž ženu, která ho přitahuje, je víceméně schopen s ní mít okamžitě sex. Její tělo totiž pro něj nebude „cizí“ – tělo ženy je mu důvěrně známé z doby, kdy byl miminem. Naproti tomu žena potřebuje delší dobu na to, aby získala k muži důvěru. Mužské tělo její buněčná (dětská) paměť nezná, neboť i ona vyrůstala u mámy a k tátovi se dostávala pomalu a jaksi na návštěvu. V sexu se to bude projevovat tak, že pokud žena tuto důvěru nezíská – ať už z důvodu příliš rychlého postupu muže nebo z hlubších důvodů – nebude se schopna muži zcela otevřít. Protože ale je ženský princip ve své podstatě pasivní, může se stát, že i přesto muže nechá vstoupit. Energeticky to ovšem znamená porušení jejích hranic a vede často ke gynekologickým problémům ve formě mykózy, zánětů, HPV-infekce nebo dokonce i k nádorovým onemocněním. Z předchozího lze pochopit, proč se například mezi prostitutkami, u kterých je sex odpojen od nutnosti důvěry a předchozího prohloubení intimity, vyskytuje velké množství žen, které byly v dětství buď zneužívány, nebo u kterých byly jejich tělesné hranice skrze muže (otce a jiné rodinné příslušníky) systematicky překračovány.

Emancipace

V důsledku emancipace žen během posledních cirka sto let jsou to dnes ženy, které jsou více schopny se pohybovat mezi mužskou a ženskou energií. Po mnoha mužsky dominovaných stoletích má jistá část naší společnosti šanci přiblížit se kulturám, ve kterých byly ženy uctívány jako odbornice na lásku, intimitu a sexuální energii. Je ovšem na mužích, překonají-li své ego těch, kteří „to vědí lépe“, a nechají-li se ženami vést. A je samozřejmě na ženách, jak dalece se osvobodí od naučené role pasivní a vyhovující manželky a stanou se rovnoprávnými partnerkami, Šaktími pro své Šivy, které si nejen užívají mužské energie svého protějšku, ale jsou také připraveny ho v jistých oblastech provázet taji emocí a intimity, a v případě, že se vést nenechá, vzít na sebe riziko konfliktu či dokonce rozchodu. V tomto směru jsou velice inspirativní knihy Daniela Odiera, francouzského autora a tantrického učitele, ve kterých popisuje setkání s indickou mystičkou a jeho učitelkou Lalitou Déví, která ho zasvětila do tantrického učení kašmírského šivaismu včetně praktikování důsledného neulpívání (aparigrahy) na partnera či partnerku. Posesivita, tedy touha vlastnit a kontrolovat, ať už speciálně našeho partnera, nebo všeobecně naše okolí, je vždy výrazem naší vlastní nejistoty, rodinných traumat a nezpracovaných konfliktů z našeho dětství.

Proto jde moje pojetí vztahů „třetího stupně“, o kterých pojednávají některé z mých seminářů, v tomto směru o trochu dál, než Deidovo – nejen že bychom se měli naučit cestovat v polaritě, a tím někdy přenechat vedení ženě, pokud to i pro ní je v pořádku, ale především si uvědomit, že za vše, co se děje ve vztahu, jsme spoluzodpovědní. Zároveň si musíme zvědomit všechna naše očekávání a projekce (matka, otec atd.), kterými svazujeme naše partnery, a to, co házíme na ně, vzít zpátky k nám samým. To nám dá možnost se až do posledního dechu našeho života učit, brát lásku, intimitu a sex jako nekončící, stále se proměňující cestu, kde prostě nevíme, co nás potká za příští zákrutou.

A nakonec?

Kdybych mohl dneska něco říci tomu náctiletému „Honzíkovi“, který v šedesátých letech minulého století začal pomalu a tápavě objevovat svoji sexualitu, bylo by to asi toto: „Užívej si nevědění. Jdi do dobrodružství intimity s tím, že nevíš úplně, jak se „to“ dělá, a klidně to i přiznej té úžasnici, kterou jsi potkal. Ona to také neví, ačkoliv oba děláte, že se neobyčejně vyznáte. Protože jen tak si dovolíte být překvapení, jít se zatajeným dechem cestou objevování, cestou srdce, cestou Erósu, do vášně i nejistot. Potkáš-li někoho, ke komu vzplaneš vášní, staň se tím ohněm a spal v něm vše, co víš. Staň se tím ohněm, který neplánuje, nedrží, nerozvažuje. Jedině tak se ti podaří vyhnout se tomu popelu na konci. A hele, kluku – to ti říká někdo, kdo je ty sám, jen o čtyřicet pět let starší, a kdo to pořád ještě takhle dělá.“

(Fotografie soch z Lakshmi-Chrámu v indickém Khajuraho, jež je vyzdoben mimo jiné plastikami tzv. "mithunami" tj. "nebeskými mileneckými páry".)