sobota 24. září 2016

Věda versus esoterika – jedno velké nedorozumění

Když mi bylo osm, začal jsem se zajímat o astronomii. Ve třinácti už každý z mého okolí věřil, že se ze mne stane trochu mimoňský matfyzák, který bude do konce života zkoumat daleké galaxie a pátrat po jakýchsi černých dírách. V šestnácti jsem se ovšem zbláznil do umění a nakonec končím v šedesáti jako „esoterik“. Což samozřejmě odmítám, neboť mě tato nálepka děsí. Nicméně bych ještě dneska dokázal vysvětlit teorii relativity a onu „vědeckou nohu“, jak říkám té racionální části mého já, jsem si s hrdostí ponechal. Snad právě kvůli mému „sešívanému“ charakteru jsem schopen nejen čas od času vysvětlit konstelace i firemním bossům, ale i ukázat nesmyslnost konfliktu mezi vědou a duchovní dimenzí našeho života, a to jak doufám srozumitelně pro oba tábory, tedy pro tu vědecky myslící část lidí, ale i pro onu esotericky naladěnou. To jedno zaměření nejen že to druhé nevylučuje, ale obě „nohy“ se výtečně hodí například k pohybu vpřed, o uběhnutí životního maratónu ani nemluvě.

Z mého pohledu spočívá problém mezi vědou a jakoukoliv „pavědeckou“ (výraz nadužívaný pseudo-vědeckým spolkem Sysifos) metodou ve víře, že existuje jen jediná pravda. Pro většinu lidí je to ta racionální, dokazatelná dvojím slepým pokusem, opakovatelná. Že jde skutečně o víru, podobnou náboženství či jinému nezvratnému přesvědčení, dokládají téměř panické reakce jejích nejpevnějších stoupenců. Zkuste takového skalního racionalistu například pozvat na nějaký ten „bludný“ seminář, ať se o té „pavědě“ přesvědčí na vlastní oči. Většinou nepřijde. Pokud se ovšem dostaví a seance nebude vysloveně šarlatánská – zde je nutno přiznat, že množství šarlatánů v esoterice se vyrovná množství bludných a omylných vědců – pokud tedy jeho vědecká nátura nebudou mít jednoduchou možnost to celé okamžitě odsoudit, může se stát, že prožije hluboký psychický otřes. Je totiž vždy docela ohrožující zažít něco, co protiřečí naší víře.

Jenže „TA JEDNA PRAVDA“ bohužel – není. A to ani tehdy ne, když jsme o její existenci skálopevně přesvědčeni, ať už jako vědci, nebo jako esoterici. Víra v (tu naši) pravdu je poznávacím znamením setrvávání v té části našeho vývoje, kterou nazýváme kmenovou duší. A samozřejmě kmenových duší je mnoho – všechna náboženství, ideologie, spolky, strany, státy, národy, korporace, ale koneckonců i náš současný „mini-kmen“, tedy manžel(ka) a děti patří do této části šamanského „kruhu čtyř duší“ (více v mé knížce „Živoucí kruh“) a všechna obhajují svoji pravdu před ne-pravdou těch druhých. Zatímco ale takového sparťana či slávistu lze jako příslušníka toho kterého kmene lehce identifikovat, jsou kmeny, které jsou tak veliké, že jen velmi těžko poznáme, že k nim patříme. Jejich ideologie je do té míry všeobecně přijímána, že ji lze jen těžko rozpoznat. Mezi tato jako samozřejmá se tvářící kmenová přesvědčení patří i současný racionálně-logický přístup ke světu.

Nikdo ovšem neupírá racionalitě její po zásluze obrovské místo v našem životě. Bez všeobecně platných pravidel, zákonitostí nebo třeba i dohod bychom jen těžko přežili. Svým esoterickým studentům zdůrazňuji, že pokud všeobecně přijímané racionální poznání zpochybním, pokud se například budu blížit křižovatce mumlajíc: „Jaké to krásné červené světlo! Symbol lásky a činu!“ a nezastavím, nedoj(e)du s mojí „jinou“ pravdou moc daleko. Problém ale vězí v tom, že logika a především závazná opakovatelnost a spolehlivost čehokoliv „dokázaného“ není celá pravda. Nejen že kompletní psýché by z tohoto logického pohledu byla postavená na vodě, ale veškeré mýty, emoce, intuice, předtuchy, mystické zážitky a leckterá reklama se zakládjí na něčem, co se racionálně nedá definovat a tudíž by musely být prohlášeny za nesmysl. Jejich existence (mnohdy velice úspěšná) dokazuje, že naše vnímání světa a tím definice jiných pravd nesestává pouze z racionální logiky a vědeckého pozitivismu, ale i z hlubokého, emočně-spirituálního přístupu, který je pro naplněný, smysluplný život nesmírně důležitý. Já tuto „druhou nohu“, na které se v životě pohybujeme, nazývám mytologické (nebo chcete-li meta-logické) vnímání.

Ovšem tendenci vše vědecky vysvětlovat nenajdeme jen u racionalistů. Mnohdy se o to snaží i samotní esoterici. Jako kdyby racionální objasnění, na jakém principu konstelace, reiki, tradiční čínská medicína nebo třeba i jóga fungují, dodalo nejen uživatelům, ale především těm, kteří tyto metody nabízejí, jakýsi velký klid v duši. Je to klid, který pramení ze souladu s oním zmíněným racionálně-logickým paradigmatem naší doby, který to, co je dokazatelné, opakovatelné a vysvětlitelné, hodnotí jako „správné“, vše ostatní jako nespolehlivé, nejisté a mnohdy i bludné. Právě poslední přídomek by měl být zastáncům vědy podezřelý – nebyli to zrovna ti průkopníci nového, vědeckého myšlení Bruno, Galileo či Kepler, jejichž poznatky byly církví coby držitelkou do té doby té jediné pravdy označeny jako bludy?

A tak registruji s jistým pobavením vědecky se tvářící studie mých německých konstelačních kolegů, jenž se snaží mechanismus konstelací postavit na racionální základ. A je mi úzko u srdce, když se setkávám se snahou psychologické obce povolit vykonávání jistých metod pouze „certifikovaným“ lidem, kteří se to naučili na vědecky potvrzených univerzitách. V uších mi totiž zní slova výtečného holandského šamana Daana van Kampenhouta, který o magii, šamanských a rituálních metodách, ale i o konstelacích pronesl racionálně nekorektní větu: „Pokud pracuji s duší, to jediné, co mě certifikuje, je moje vlastní duše.“ To neznamená, že by ti, jenž pracují s esoterickými metodami, neměli mít skutečně fundované studium, že by se mohli vymknout jakékoliv kritice, že by snad směli pracovat neeticky, dovolávajíc se pouze „své duše“. Pouze připomínám jak pravou, tak i levou nohu, které, aspoň u normálně inteligentních lidí, nezápasí o to, která z nich má pravdu.

Přibližně ve třiceti – to už jsme žil v Německu – jsem začal nejdříve vypočítávat, později i vykládat horoskopy. Na začátku bylo přání jednoho z mých kamarádů, zdali bych mu mohl spočítat jeho ascendent, tedy určit, které znamení zvířetníku v okamžiku, kdy spatřil světlo porodního sálu, na východě zrovna vycházelo. Pro dřívějšího astronoma to byl lehoučký úkol. Z místní knihovny jsem si vypůjčil tlustou knihu efemerid (tabulek pohybu planet) a za pár dní jsem už předával hotový horoskop. „Hezké“, poděkoval můj přítel, „a co to znamená?“ To jsem samozřejmě nevěděl, a tak jsem se ze zvědavosti pustil do studia astrologie. Živě si vzpomínám na svůj první veliký otřes, asi rok poté. Ten přišel, když jsem cosi hodně nepravděpodobného u jednoho klienta „uhádl“. Šok byl v tom, že ona vyvěštěná okolnost souvisela s poslední planetou našeho slunečního systému, s Plutem. Jako astronom jsem věděl, že Pluto je tak nepatrný prášek kdesi mezi hvězdami, že je naprosto vyloučeno, aby toto zrníčko vzdálené hmoty zde na Zemi cokoliv a jakkoliv ovlivňovalo. Ale na novopečeného astrologa z horoskopu koukala čirá, racionálně-logická nemožnost.

Od té doby jsem se naučil, s mými dvěma nohami se nejen docela obstojně pohybovat, ale je navzájem seznámit a naučit je, jedna druhou akceptovat a především ctít. Nazývám to „koexistence“ a je to nejen v mnohém prospěšné, ale i život usnadňující. Člověk prostě nemusí za tu „svoji“ pravdu bojovat – lze si ji „jen“ užívat.

--------------------
Článek vyšel v březnovém čísle časopisu Jóga Dnes
Jan Bílý, www.konstelace.info

čtvrtek 15. září 2016

Proč „zlobí“ děti?

Toto je opět text, který jsem na základě skutečné konstelace napsal před mnoha lety. Ale jak se zdá, ze své aktuálnosti mnoho neztratil...

Otázka: Ráda bych se dozvěděla, zda se dají řešit také problémy mého syna. Poslední rok má problémy ve škole, protestuje, což je v jeho věku normální, ale co mě trápí, začaly se nám ztrácet peníze. Kdykoliv s ním o tom mluvíme, pláče a slíbí, že už to nikdy neudělá, ale pak se to třeba za 2 měsíce stane zase. Nikde na konstelacích jsem neviděla možnost přijít na skupinový seminář také s dítětem.

Odpověď: Rodinné konstelace by se nejmenovaly rodinné, kdyby jejich působení bylo omezeno pouze na dospělé. Otázka je pouze, kde se kořeny problémů vašeho syna nalézají. Představme si situaci, kde dítě začne být ve škole i doma „problémové“. Všichni se na něj kriticky dívají - situace by se dala konstelačně znázornit skrze přiložený obrázek.


Jak je vidět, všichni kolem syna, který vytváří problém, jsou jím jakoby fascinováni. Pokud chtěl váš syn pozornost, nyní ji zaručeně má. Pozornost v našem mediálním světě získávají ti, kteří dělají něco „šokujícího“, neobvyklého. Přitom nerozhoduje, zdali je to špatné, nebo správné, dobré nebo méně dobré. První závěr by mohl být ten, že váš syn chce a potřebuje pozornost, lépe řečeno jistý specifický druh pozornosti, například v jeho věku nesmírně důležité uznání svého otce, kterého se mu nedostává. A tak si bere pozornost jak umí. Konstelace ovšem může jít ještě o něco hlouběji.

Na obrázku vidíme konstruovaný příklad „obklíčení“ dítěte. Vzpomínám si ovšem na jednu velice podobnou konstelaci. I v ní stálo dítě v ohnisku pozornosti. Po dotázání zástupce, jak se mu daří, jsem dostali také „horkou“ odpověď: „Smažím se tu.“ A tak jsem dítě z kruhu vyndal a postavil ho stranou. Nyní se ukázalo, že dítě bylo pro celý systém velice pohodlné a do jisté míry i užitečné. Rodina a škola, tvořící dva mimochodem často znepřátelené systémy dítěte, se tak vůbec nemusely zabývat vztahy mezi sebou. Najednou se vyhrnulo mnoho otázek. Jak je to například mezi otcem a matkou? Mají naplněný vztah, takže se oba cítí ve své síle a mohou být pro syna „většími“? Z konstelací víme, že děti často zlobí, aby si ověřily, zdali rodiče jsou ještě „většími“. Dělají to tehdy, když necítí jejich převahu a sílu a jejich zlobení, hyperaktivita a někdy i horší činy mají za účel vyprovokovat rodiče, aby ukázalli, že jsou silnější. To pak ovšem rodiče ukazují na zcela pochybený způsob - sahají po násilí. A jak víme, násilí je projevem slabosti.

Ale u rodičů otázky nekoncí: Jak je to mezi školou a rodinou? Uznávají se navzájem nebo si konkurují ve smyslu, že každý z nich se považuje za povolanějšího ve výchově syna? A jak je to ve škole samé? Uznává učitelka autoritu ředitele nebo ji sabotuje? A jaký prospěch z toho všeho má psycholog? Pracuje v zájmu rodičů, nebo pro dítě?

Jak vidíme, je docela možné, že se v konstelaci ukáže, že váš syn vyjadřuje svým chováním pouze něco, co pochází ze systémů kolem něj. V tomto případě je marné, očekávat jeho změnu bez změny vztahů v jeho okolí. A v tomto případě by asi bylo málo platné, ho brát s sebou na konstelace, aby se jeho stav konečně zlepšil. Co ve skutečnosti vězí za chováním vašeho syna, se samozřejmě může ukázat až při skutečné konstelaci, můj příklad zde je pouhá konstrukce. Je ovšem i možné, syna na konstelaci vzít. Ale přitom je zásada, neřešit jeho problém, ale ten váš. A je také možné, udělat konstelace přímo pro děti a učitele ve škole. Ale o tom až někdy jindy.

V tomto ohledu bych chtěl upozornit na knihu o konstelacích pro děti, učitele a rodiče, která se jmenuje „Patříš k nám“ (Vydala Maitrea 2006) německé lektorky konstelací a pedagožky Marianne Franke. Objednat ji lze zde: http://www.maitrea.cz/vydavatelstvi/patris-k-nam

Váš Jan Bílý
www.konstelace.info

úterý 13. září 2016

Magie pomalosti (a dřiny)

Mám zahradu. Zdědil jsem ji po rodičích, ti ji v sedmdesátých letech koupili od člověka, který byl v první republice letcem a na zahradě, jež měla kolem 13.000 čtverečních metrů, vysadil prakticky každou odrůdu ovoce, která v té době byla k mání. Už ke konci života táty některé stromy, jimž bylo tou dobou kolem sedmdesáti, přestávaly rodit. V současnosti mám snad už jen hrušky a jedno „jedlé“ jablko, ostatní stromy jsou příliš staré a/nebo zplaněné, ale většina z nich stojí a jsou majestátně krásné.

Když jsem půlku této zahrady dostal do vlastnictví, byl to prales. Začal jsem v dolní části, která je ze silnice prakticky „neviditelná“, mýtit a udělal jsem tam nejprve rituální místo pro mé „pohanské“ ohně během osmi ročních svátků. Některé ovocné stromy jsem musel porazit, také jeden hlohový keř, vědom si toho, že je to posvátný strom. Z nařezaných větví a kmenů pak zapaluji ohně, ať už sváteční, nebo jen tak na buřty, a to, co nespálím, skladuji na pozdější časy.

Minulý podzim jsem procházel kolem kostela Svaté Ludmily, kde nějaká zahradnická firma řezala velkou část bezového keře, který roste vpravo od portálu. Do „Ludmily“ jsem chodíval se svojí babičkou, a tak jsem si o asi metrový kus kmene řekl. Dělníci mi ho bez problémů vydali a ani jsem jim nemusel dávat na pivo. Kmínek jsem uskladnil taktéž na zahradě.

Jsou tomu tři měsíce, co jsem dostal nápad, z tohoto pro mě zcela výjimečného dřeva vyrobit první kouli. Vlastně to bylo spíš nutkání, prostě mi to nedalo jinak. Nejprve jsem motorovou pilou vyřezal hrubou formu, tu pak ruční bruskou obrousil do přibližně kulovitého tvaru a pak už v mnoha hodinách ruční práce brousil a brousil a brousil.... Výsledek je na prvním obrázku.


Od té doby jsem vyrobil pět koulí, jedno vajíčko (právě z hlohového, nádherně „panenského“ dřeva) a jednu hruškovou pyramidu. A v těch mnoha hodinách sezení kdesi na zahradě nebo na mém balkónu jsem pochopil, co děláme špatně. Mnohdy. Totiž že spěcháme, a naše vnějškově-výrobní, ale i vnitřně-vývojové procesy chceme efektivně, instantně, dokonale a hlavně pod kritériem maximalizace (ať už zisku, výsledku či úspěchu) uspíšit. Všimněte si, že „úspěch“ a „uspíšit“ zní podobně.


Jenomže taková obyčejná koule, která by se dala vyrobit za pomocí dřevo-soustruhu za čtvrt hodiny, dostane mnohahodinovým broušením kvalitu, kterou lze přímo nahmatat. Zaprvé není dokonalá. I když můj poslední pokus, asi deseticentimetrová koule ze starého, temně červeného hruškového dřeva (příšerně tvrdé!) už vypadá tak, že ona „ruční“ nepravidelnost téměř není poznat, stále tam je.


Kdysi jsem slyšel, že výrobci úžasných ručně tkaných perských koberců (kde jim je dnes asi konec) záměrně vetkávali do vzorků malé chybičky, neboť „jen bůh je dokonalý“. To se mi moc líbí. Protože právě v nemožnosti vybrousit dokonalou kouli, vězí to kouzlo onoho předmětu, který pak držíte v ruce.


A zadruhé – jedině takto může vzniknout předmět síly. Při broušení mi definitivně došlo, že kultické předměty člověk nemůže kupovat v esoterickém obchůdku. A pokud už operuji s mým zamilovaným pojmem „mytologické vnímání světa“, změna, která se týká této části naší psýché nemůže proběhnout ani rychle, ani bezbolestně. Pokud máte zánět slepého střeva, lze ho vyoperovat, zcela logicky v narkóze, ve které „někdo“ udělá něco s vaším tělem bez vašeho vědomí.


Pokud ale chcete změnit staré vzorce a přesvědčení, pokud se chcete dostat na vyšší úroveň vědomí, napravit něco pokřiveného, nepomůže žádný instantní výlet do peruánského pralesa, žádná „jedna rodinná konstelace“, nic „zázračného“. Je nutné projít celou cestou, sám a pomalu. A vzít si na to potřebný čas. A tak, během (velmi pomalého) odcházení mé maminky, zavítám čas od času na svoji zahradu, kde na mě čekají ještě desítky v obyčejných špalcích z mých ovocných a bůh-ví-jakých stromů magické koule či jiná pythagorovská tělesa. Když budete porážet nějakou významnou nebo vzácnou dřevinu, myslete na mě. Vyměním třeba za jabloň, švestku či kus bezu. ;-)

pátek 9. září 2016

Přelom: Pokus vysvětlit současné dění ve světě skrze koncept čtyř duší a cyklický čas.

Shrnutí: V tomto článku podávám náhled na některé současné společenské fenomény, jako jimi jsou nárůst terorismu, uprchlická krize, nástup populistů typu Trumpa, Orbána či Zemana, štěpení společnosti na dva přibližně stejné, ale vysoce antagonistické tábory a pod. Tyto jevy kladu do souvislosti s přechodem mezi dvěma fázemi cyklického vývoje (jak jednotlivců, tak i celých komunit a společností) a sice tak zvané kmenové fáze (kam patří státy, církve, sekty, spolky, korporace a víra v ideologie) a ji následující fáze esenciálního, individuálního bytí, kterou nazývám „fázi esenciální duše“. Část vyspělých západních společností s vysokým podílem lidí, kteří jsou již více-méně nasyceni materiální a kariérní expanzí, se nalézá na tomto přechodu, nebo těsně před ním. Tento přechod, jako každá paradigmatická změna, je doprovázen krizovými jevy, strachem z neznáma, ztrátou kontroly a podobnými psychologickými a skupinově-psychologickými jevy. Jiná část společnosti (potažmo i jiné kultury – například kultury islámu) se této změně brání a vykazuje tendence návratu k o to přísnějším, rigorózním a ortodoxním kmenovým zásadám. Tyto dvě skupiny uvnitř jedné společnosti nebo i dvě v tomto ohledu rozdílné kultury pak budou svádět nelítostný boj o tu „svoji“pravdu nebo vnímání reality.

*********

Moje práce jako holistický poradce a „konstelář“ vychází z několika málo důležitých premis. První z nich, která pravděpodobně nejvíce ovlivnila zcela nové vnímání a chápání okolních fenoménů, je objev „duše“ systémů. Pokusím se tento někomu možná záhadně a okultisticky vypadající termín stručně vysvětlit. Komplikované, živé systémy se zpětnou vazbou, jako jimi jsou rodina, firma, nadnárodní korporace, etnická skupina, stát, církev a mnoho dalších systémů, vytvářejí cosi jako „duši“, která dotyčný systém řídí, a která se stará o dodržení několika pro přežití systému důležitých zákonitostí. V podstatě se tato duše systému podobá schopnosti živých organismů si zachovat celistvost a funkčnost v nestálém, proměnlivém prostředí. Duše řídí systém tak, aby za každou cenu přežil a nadto i uspěl, tedy se rozšiřoval a reprodukoval. Pokud pochopíme do hloubky zákonitosti a mechanismy, jimiž tato „duše systému“ působí (především na jednotlivce – členy systému), neobyčejně nám to ulehčí vhled do mnoha jinak záhadných jevů – ať už v úzkém rodinném prostředí, nebo v kontextu větších skupin, například národů. Toto pochopení se například děje a vyvíjí skrze systemické konstelace, především při opakovaném vystavení se jejich působení nebo během konstelačního výcviku, ale samozřejmě i mimo konstelační prostředí skrze systémový přístup, moderní formy terapie, filosofii a podobné metody zkoumání souvislostí na pozadí systémů/celků.

Pokud bych tedy moji první premisu měl shrnout do jedné věty, řekl bych, že systémy, složené z živých částí nebo vědomých členů se chovají jako inteligentní celek.

Druhá premisa je z trochu jiného soudku. Opírá se o tisícileté učení šamanů, přírodních národů, vysoce vyvinutých předchozích kultur a jednotlivých učitelů, kteří získali vhled do běhu života a celého vesmíru a kteří pochopili, že vše se vyvíjí v cyklech. Tak jako den, měsíc (lunace) a rok se odvíjí v kruhu (případně ve spirále), tak i lidská psýché, život člověka, ale i firmy, státy a celé říše podléhají tomu, čemu staří Řekové říkali „Kairos“, čas příhodného okamžiku, nebo také „cyklický čas“. Z denního putování Slunce a z kruhu čtyř ročních dob vyvinuli severoameričtí Indiáni koncept tak zvaného léčivého kruhu (medicine wheel), v němž figurovaly čtyři světové strany, čtyři elementy a většinou i čtyři silová nebo totemová zvířata.


Tento kruh pak byl používán nejen k rituálům, ale i k léčení člověka, jež se nacházel jako „pátý element“ v jeho středu a byl tak v ideálním případě v harmonii všech působících sil. Právě přírodní národy, jež přebývaly většinu času pod širým nebem a byly obklopeny nezastavěnou, nezindustrializovanou krajinou, pochopily důležitost „místa“1, na němž se člověk nachází a pro naše přežití zcela nezbytnou komunikaci s okolními silami – rostlinami, stromy, zvířaty, ale i s rozličnými spirituálními bytostmi či již nežijícími předky. K tomuto pochopení a znovuobjevení tohoto způsobu vnímání světa, jehož jsme částí, se dnes opět (bohužel velice pomalu) vracíme.

Koncept čtyř duší

Sloučením první a druhé teze začal před několika desetiletími vznikat tak zvaný koncept čtyř duší, na jehož rozvoji se podílel holandský šaman a můj učitel Daan van Kampenhout, který čerpal nejen ze svého šamanského výcviku, ale i z poznatků zakladatele systemických konstelací Berta Hellingera a mnoha dalších učitelů. V ČR jsem tento systém rozvíjel a na firemní procesy aplikoval nejprve já, později i absolventi mých výcviků a kurzů. Cyklický koncept čtyř duší – čtyř vývojových stádií, jež se periodicky opakují – vysvětluje nejen mnoho rodinných a vztahových problémů a pomáhá nám pochopit konflikty například při rozvodu, kdy z jedné „kmenové duše“ vznikají dvě znepřátelené, ale, podle mého přesvědčení, osvětluje i hluboké pozadí současných globálních konfliktů a štěpení společnosti na většinou dva2 antagonistické tábory.


Mluvíme-li o konceptu čtyř duší, máme na mysli čtyři na sebe navazující fáze (cyklického) vývoje, které jsou odděleny kritickými a krizovými přechody. Je nutné zdůraznit, že mluvíme-li o „přechodech“, neznamená to, že ta fáze, kterou opouštíme, přestává působit. Spíš si vývoj můžeme představit jako růst stromu, kde letokruhy vyznačují předchozí stádia a zůstávají „uvnitř“ stromu. Abych zde v krátkosti koncept čtyř duší představil, použiji jako příklad jednoho takového kruhu/cyklu lidský život. Během něho rozeznáváme několik kvalitativně odlišných fází:

1. Fáze početí, porodu, růstu a vazby na rodiče. Této fázi říkáme rodinná duše. Přechod do další fáze nazýváme pubertou či dospěním, ve které dochází k osamostatnění jedince a vytvoření jeho reprodukčních (tj. i expanzních) schopností.

2. Fáze budování partnerské, materiální a kariérní expanze. Také fáze příslušnosti ke skupinám, které poskytují ideologickou či materiální podporu, zabezpečení a které fungují jako rozšířená rodina. Tuto fázi nazýváme kmenovou duší. Přechod do další fáze se děje buď skrze vědomé vzdání se lpění na dosaženém, nebo životní krizí (midlife-krize).

3. Fáze stárnutí a stažení se z bojů o pozici, pravdu, majetek, kterou nazýváme esenciální nebo také individuální duše. Je spojena s moudrostí, nalezení své bytostné podstaty, svého „nezaměnitelného já“, a přechod do další fáze je fyzická smrt.

4. Fáze materiální neexistence. Tato fáze je charakterizována „odpočinkem od bytí, od života“, a je, podle toho, jakému spirituálnímu směru dáváme přednost, buď přípravou na další kolo života, splynutím s Bohem, nebo pouhou negací existence. Protože tuto fázi nelze vědecky prozkoumat ani verifikovat, neboť je zahalena mystériem smrti, její vnímání záleží zcela na tom, na co dotyčná osoba věří. Tuto „duchovní“ fázi nazýváme velkou duší.


V tomto článku se budu zabývat především velmi kritickým přechodem mezi kmenovou a esenciální duší; pokud se chcete detailněji seznámit s konceptem čtyř duší, doporučuji moji knížku „Živoucí kruh“ nebo webové stránky www.konstelace.info/doplnky-4duse.html.

Přechod mezi kmenovou a esenciální duší

Podívejme se tedy nejprve na charakteristiku druhé vývojové etapy, kmenové duše. Připomínám, že to, co platí pro jednotlivého člověka, platí stejně i pro jiné systémy – firmy, národy nebo i celé kultury. Zatímco do rodiny se rodíme a zůstáváme s ní geneticky spjati celý život, kmenem rozumíme více či méně dobrovolné sdružení lidí stejného či podobného záměru, stejného původu, jazyka, rasy či vyznání, ke kterému se od jistého věku hlásíme. Duše každého kmene kreslí velice výrazně dělicí čáru mezi těmi, kdo patří k „nám“ a těmi, kteří jsou cizí. Proto je také příslušnost ke každému jednotlivému kmenu svázána s jistým stupněm uniformity, poslušnosti, podrobení se a uznání kmenových pravidel (ideologie, zákony). Za toto podřízení se jsou členové odměněni posilujícím pocitem sounáležitosti, materiálními či mocenskými výhodami, ochranou (např. skrze kmenové instituce, jako jimi jsou policie, soudy, armáda...) a podobnými benefity.

Za jeden z největších přečinů považuje kmenová duše zradu, tj. opuštění jednoho kmene a přechod k jinému. Na zrádce je hleděno hůře, než na protivníky – tedy na příslušníky jiného kmene, se kterým se vede spor či válka. To je proto, neboť na rozdíl od rodiny, do které se rodíme jednou provždy, a kterou tedy v jistém smyslu slova nikdy nemůžeme negovat, kmen můžeme opustit – právě proto, protože jsme se pro příslušnost více-méně dobrovolně rozhodli. Kmenová duše tedy vyvíjí značné úsilí, zabránit opuštění kmene či dokonce přestupu do jiného, konkurujícího kmene. Jiný takový nástroj, který používá kmenová duše na udržení „svých oveček“ je neustálé poskytování důkazů, že „pravda je na naší straně“. To se neděje jen skrze propagandu, ale i za pomocí daleko subtilnějších ovlivňovacích mechanismů, jako jimi jsou reklama, kmenový, tj. společenský konsens, vědecký výzkum, morálka, „zdravý“ rozum, estetická kritéria atd..

Protože se sektor kmenové duše nachází na vrcholu fyzické existence (viz ilustrace „Životní cyklus“), existuje právě zde největší koncentrace na zajištění materiální základny, na ovládnutí patřičného území, na (vy)čerpání přírodních zdrojů, a všeobecně i na materiální bohatství jak jednotlivce, tak i skupiny. Přežití kmene v této fázi se děje téměř vždy na úkor cizích kmenů, i když to ne vždy musí znamenat otevřený konflikt, ale třeba i strategie (dočasných) oboustranných výhod, například skrze obchod. To ale platí samozřejmě jen v případě, že nedojde k nějakému ohrožení vlastního přežití kmene. Téměř všechny nynější státy, národnostní skupiny, církve, ale i většina korporací současnosti jsou klasickým příkladem kmenových duší a jejich, mnohdy globálně velice negativně se projevujících, vlastností.

Jak jsem už naznačil, vývojovému cyklu čtyř etap (vznik – expanze – kontrakce – zánik) podléhá prakticky všechno ve vesmíru. Především ale člověk jako individuum a zcela určitě i jím tvořené systémy, jako jimi jsou již zmíněné firmy, korporace, spolky, státy a kultury-civilizace. Mnoho jednotlivých lidí se však jen těžko dostává přes hranici mezi kmenovou a individuální duši. Tuto hranici bychom měli přejít přibližně okolo padesáti – tehdy, když jsou už naše děti samostatné a my máme za námi jisté životní výsledky. Úkol, před kterým stojí takový člověk na rozhraní, je zbavit se lpění na tom, čeho dosáhl během této fáze, tedy právě úspěchů v materiální oblasti, vychování dětí, vybudování kariéry, případně založení firmy, postavení domu atd. Pokud se nyní chceme dostat dál, pokud pochopíme nezbytnost přechodu přes onu „krizovou“ propast, dělící kmenovou a esenciální duši, není samozřejmě nutné nechat svoji firmu zkrachovat, zapálit svůj dům a odejít od své/ho partnera/partnerky. Je ale nutné se zbavit závislosti, právě již zmíněného lpění. Tento proces „odchodu“ je důležitý ve všech mystických a spirituálních hnutích; v józe se například nazývá aparigraha, tj. volně přeloženo neshromažďování, nehrabivost.

V naší na materiální oblast koncentrované kultuře je ovšem vzdání se dosažených materiálních statků jen velice obtížné a člověk musí těžce bojovat proti trendu celé společnosti a samozřejmě i svého blízkého okolí. To je pochopitelné – právě společnost, která je ze své definice založena na kmenové duši nerada vidí odchod (tedy „zradu“) svých členů někam do temného lesa či poustevny. Tak tomu nebylo vždy – společnosti, jež jsou méně materialistické, vždy podporovaly přechod jisté své části (většinou již starších lidí) do třetí fáze vývoje, neboť si vážily jejich tímto přechodem nabyté moudrosti a dalších, pro společnost potřebných schopností. Ve dnešní, západní společnosti se ovšem mnoho těch, kteří se blíží k hranici mezi kmenovou a esenciální duší, setkává s krizí, jež přichází zdánlivě zvenku a která útočí právě na jejich ulpívání. Tato krize může mít formu nemoci, krachu vlastního podnikání, rozvratu manželství, hluboké deprese, desorientace, sexuálních poruch, a mnoha jiných, velmi negativně vnímaných procesů a jevů. Je logické, že každý, kdo nepochopí nutnost „aparigrahy“, se těmto jevům bude snažit vyhnout. Lze pozorovat i jakési odražení se od hranice mezi oběma fázemi, od oné „propasti vzdání se“, jež nás děsí. U takového člověka pak následuje návrat do kmenové duše a ještě větší lpění. Jako příklad pro toto jednání lze uvést stárnoucí muže, kteří si vedle své rodiny „pořídí“ ještě milenku, se kterou pak případně zplodí další „várku“ dětí.

Situace ve světě na začátku třetího tisíciletí

Přechod mezi kmenovou duší (vnímání ve vzorci „my-oni“) a mezi esenciální duší (vnímání „já jako unikátní součást všeho“) je tedy často drastický; je provázen mnoha konflikty a strádáním, a není jednoduché se přes něj dostat. Tvrdím, že právě na takovémto přechodu se nachází část našeho světa, tj. jisté procento na Zemi žijících lidí, ale i některé společenství a státy, které se nacházejí již za vrcholem „stmelující“ síly kmenové fáze. Jiná část lidí a tím i světa vězí ještě hluboko v kmenové duši. Tato část se pak všemi prostředky (a především podvědomě) brání jakémukoliv pohybu směrem k esenciální duši, neboť hluboké změny, které jsou s tímto přerodem spojeny, je děsí. Děsí je především ztráta kontroly, jež je příznačná pro přechodovou krizi. Děsí je i rozpad dřívějších jistot a do jisté míry i hodnot, které byly definovány kmenem (společenstvím), k němuž se člověk přihlásil. Společnosti se tak dělí na jistou část neofilů (tj. těch, kteří jsou novému a nejistému otevřeni) a neofóbů, kteří změny („to nové“) odmítají.

Z již řečeného vyplývá, že neofily je třeba hledat především ve těch vrstvách obyvatel a potažmo i ve státech, jež mají poměrně vysoký standard materiálního uspokojení, zatímco neofoby budeme nacházet mezi těmi, kteří jsou na tom materiálně hůře a ještě nemají, co se týká úspěchu jejich kmenové duše, tak říkajíc splněno. Poznamenávám, že toto dělení je pouze orientační a určitě bude existovat mnoho výjimek. V tomto ohledu je nutné zmínit fakt, že současná konzumní společnost v nás všech stále budí pocit nenasycení a nedostatku a tak nás – celkem logicky – udržuje v oné kmenové duši dychtící po expanzi a dalšímu materiálnímu růstu. Zároveň nám všem neustále slibuje něco „nového“ – nový mobil a „spotřební“ elektroniku, nové hry (pane et circenses – chléb a hry), nikdy nevídanou zábavu, televizní show, exotické cestování atd. Toto „nové“ ale slouží konzervaci starého, slouží udržení většiny lidí ve fázi kmenové duše, neboť zde jsme ovladatelní.

Zde se dostáváme k otázce: „Ovladatelní kým?“ Nejsem přívržencem konspiračních teorií a nevěřím na Ilumináty (leda na ty, k nimž se sám počítám). Jsem celkem skeptický vůči tvrzením, že za vším stojí světové židovstvo nebo mimozemská inteligence z Plejád. Podle mého přesvědčení je tlak na setrvání v kontrolovaném, ideologiím a kmenové duši se podřizujícím stavu způsoben námi samými. Cítíme totiž, že kmenová duše má oproti esenciální jednu obrovskou psychologickou výhodu – kromě té zjevné, materiální, která nám může (ale nemusí) zajistit blahobyt. Je to možnost odsunout vinu za to, co se mi děje, na druhé, především na někoho mimo můj kmen (soused, konkurence, fanatik jiného náboženství, kapitalista, komunista, pražská kavárna atd.).

Lidská psýché má jednu zajímavou a již mnohokrát popsanou vlastnost – je sama-sebe-ospravedlňující. V jádru to znamená, že neustále hledáme (a nacházíme) nejen logické zdůvodnění, ale i ospravedlnění toho, co děláme3. Podíváme-li se na problematiku viny a vyvinění se pohledem někoho, kdo pracuje s v úvodu zmíněnými dvěma premisami (tedy systemickým konstelačním přístupem a cyklem čtyř duší), uhodí nás do očí zajímavá souvislost. Na jednu stranu neustále přebíráme vinu za naše rodinné příslušníky. Mechanismus převzaté viny a touhy po vyvinění se, po tom, být „nevinný“ – což znamená, dělat to, co od nás systém vyžaduje – je sice příznačný pro obě dvě, jak rodinnou, tak i kmenovou duši. Nicméně právě rodinné svazky jsou charakterizovány nevědomým, automatickým přebíráním zátěže (viny) za naše blízké, především za naše předky. S tímto fenoménem se setkáváme a pracujeme v každém semináři rodinných konstelací. Podle mého pozorování se právě ti, kteří mají ze svého rodinného systému „naloženo“, stávají nejhorlivějšími příslušníky kmenových duší4. Na druhé straně nám kmenová duše nabízí právě nejen již zmíněnou nevinnost (smíš beztrestně zabíjet naše protivníky, například jako voják ve válce), ale i „upgradovanou“ možnost ospravedlňovat to, co člověk dělá, kmenovou ideologií. Příklady takových vnitřních ospravedlnění se jsou výroky jako: „‚Oni‘ způsobili, že ‚my‘ jsme byli v nevýhodě a tak jsme museli…“, „Já dělám jen to, co každý…“, případně: „Dělali jsme to pro dobro celku“, atd.

Tyto všechny výhody a benefity, zajišťované kmenovou duší, se po překonání propasti (krize) na jejím konci rozpustí v nic. Následuje opravdová, vnitřní svoboda jakéhosi „staříka, který vylezl z okna a zmizel“, svoboda, pro niž Němci mají krásný výraz „Narrenfreiheit“ – svoboda bláznů. (V Angličtině „jester’s licence“). To je ona fáze vývoje, které se děsí každý diktátor, ajatolláh, papež (možná s výjimkou toho současného), vlastně i každý státník a většina manažerů. Neboť zde již není možné členy kmene kontrolovat. Kmen zde zaniká. Což ovšem nemusí být zcela pravda. Kmen nemusí zaniknout, pouze přestane být důležitý a dominantní. Jako by ho esenciální duše (láskyplně) pohltila – obrostla dalšími letokruhy. Utopie?

Výhled (snad) do budoucnosti

K této snad možné utopii – smíření kmenové a esenciální duše, bych se chtěl dostat v poslední části mého článku. Přeskočím tak detailní líčení průvodních jevů ve společnosti, která se štěpí na ty, kteří by do této nové a nevyzkoušené fáze chtěli, a na ty, kteří volají po starém pořádku. Čím blíže se nacházíme zmíněnému přelomu, tím silnější je vzájemné neporozumění těchto dvou částí a tím i neochota, možná dokonce nemožnost spolu komunikovat. Přeskočím i líčení konfrontace naší, k esenciální duši již poměrně tíhnoucí společnosti s jinými kulturami, které ještě majoritně vyznávají silnou kmenovou duši – již jsem v této souvislosti zmínil kulturu islámu. Tyto konflikty a boje jsou v kontextu toho, co bylo již řečeno, vcelku lehce pochopitelné.

Chtěl bych se totiž ještě krátce věnovat otázce, zdali je tento přechod společensky zrovna tak možný a nutný, jako je nutný a neodvratný v biologickém životě jednotlivce. Neboť i pokud se jedinci podaří až do doby před samou smrtí „utéci“ před fází esenciální duše, v procesu umírání ho tato fáze, tedy vzdání se lpění, dožene. Viz zkušenosti s umírajícími a jejich, byť na samém konci procesu stojícím, „srozumění“. Otázkou tedy je, zdali i naše společnost se dostane z fáze „bojujících říší“, z fáze kmenových duší, z nichž má každá tu svoji, zaručenou pravdu, do fáze poznání esenciálních potřeb, do porozumění přijetí nejen ideologie „našeho“ kmene, nejen potřeb druhu homo sapiens, ale do harmonie s okolím, s tím, co nás živí – s přírodou. Do fáze, kdy každý z nás, a tím i naše společenství se stane tím, čím jaksi opravdu, esenciálně je, a nalezne, abych to vyjádřil poeticky jazykem mých seminářů, „místo své, esenciální duše“, svůj přirozený „topos“.

Na první pohled se zdá, že kmenová a esenciální duše stojí zcela antagonisticky, nesmiřitelně proti sobě. To, co je „dobré“ pro kmenovou duši, tedy kolektivní soudržnost, přizpůsobení vlastní individuality potřebám komunity, kontrola, hierarchie, expanze atd. je zcela protichůdné zájmům esenciální duše a naopak – její vnitřní nezničitelná svoboda, individualismus, spojení se srdcem, které přehlušuje chladně racionální vypočítavost, nezájem o kariérní, materiální a mocenské oblasti rozvrací každý kmen. Jak už jsem ale psal, jednotlivé fáze vývoje, i když se zdají být protichůdné, se daleko víc podobají letokruhům stromu. Vnější, větší, v čase následující letokruh neneguje ten dřívější, ale obroste ho. Strom, tak jako každý živý organismus, tak v sobě ukládá svoji minulost, proměňuje to, co přichází zvenčí (světlo, živiny, informace a především čas) v pevné a podporující jádro. Jak se toto může podařit ve společnosti, záleží ovšem na mnoha faktorech.

Tak především záleží na vyspělosti té které společnosti a na výši a úrovni společenského diskursu, který se v této společnosti odehrává. Jak již jsem uvedl, existují společnosti, ve kterých neofóbové tvoří silnou majoritu. To mohou být společnosti, které se ještě „expanzně“ viděno nenasytily. Mohou to být ale i společnosti, které mají malé sebevědomí. Záleží tedy nejen na poměru neofilů a neofóbů, ale i na intenzitě, s jakou se neofilové nebojí vystoupit se svými postoji na veřejnosti. Pokud ale ve společnosti převládají natolik neofóbové, že strach je určující agens společenského diskursu, je tímto celá společnost držena v (zdánlivě bezpečném) lpění na starém. Toto se například zdá být případ naší, české společnosti (viz pojem „nesebevědomá společnost“, používaný např. Václavem Bělohradským). Do obou skupin – jak nenasycených, tak i nesebevědomých – pak patří samozřejmě i mnoho států a společností třetího světa.

V neposlední řadě pak záleží i na postoji, který má společnost ke stáří – tedy právě k oné fázi vývoje, jež není charakterizována expanzí, případně oním pověstným „růstem (materiálního) růstu“. V tomto ohledu je důležitá i de-tabuizace smrti, neboť právě smrt a setkání s ní nás učí, že ne nade vším máme kontrolu. Je nutné přijmout a setkat se se smrtí, abychom přestali lpět (a o to více a intenzivněji žili v přítomném okamžiku). Koneckonců je každý přechod jakousi „malou smrtí“, rozpuštěním důležitosti předešlého a objevením nečekaného. Jsem pevně přesvědčen, že i společensky viděno je přechod do třetího, esenciálního kvadrantu možný. Jistě – zdá se nám to nyní jako utopie. Ne-hierarchicky spravovaná společnost, která využívá výhody kmenových duší, aniž by trvala na jejich pravdách, na ideologii nebo na „hlídání si hranic“. Společnost skutečně svobodných individuí, jejichž kmenová soudržnost se neobrací proti jiným (kmenům), ale je zaměřena na optimalizaci (což je zcela něco jiného než maximalizace) celku. Ale mám zcela mimořádně silný argument, že se, dříve nebo později, tento společenský vývoj musí podařit. Je totiž čím dál tím jasnější, že fáze kmenové duše, po vyčerpání ressourcí, po zabrání posledního „volného“ kousku této planety, po dobytí přírody, vede, pokud se nepromění, ke sebe-zničení. Je tedy alespoň z mého pohledu systemického „konsteláře“ zcela jasné, že tak jako každý z nás musí dospět a poté i zmoudřet, i naše společnost dospěje do fáze nalezení podstaty sebe sama. Pokud ne pomalou, vývojovou cestou, tak se to stane krátce, možná v posledních pár vteřinách, před jejím koncem. Nevyhnutelně.

---------
Poznámky k textu

1 Místem zde není míněna pouze geografická poloha, ale i to, co bývá někdy označováno jako „topos“, tedy jakési zvykové stanoviště, které se nachází ve vzájemném souzvuku s tím nebo s těmi, kteří se zde nacházejí. Místo, tak jak ho definuji, je tedy soubor geografických, morfologických, biologických a spirituálních vazeb mezi člověkem a jeho pozicí ve světě.
2 V této souvislosti je zajímavé, jak v posledních letech vznikají v demokratických volbách, ale i v mocenských sporech patové situace, neboť dochází k téměř exaktnímu (a z hlediska probability vysoce nepravděpodobnému) rozdělení na dvě přibližně stejně silné skupiny.
3 Autor se mezi tisíci svých klientů jen velmi zřídka setkal s někým, kdo by byl schopen přiznat objektivní vinu. Téměř každý úplatný politik, téměř každý zločinec se ještě během, nebo nanejvýš brzy po činu sám sebe přesvědčí, že je/byl v právu. Naproti tomu subjektivní sebe-obviňování („jsem špatná matka“) je velice rozšířené, nespadá ale do zmíněné kategorie.
4 To nemusí vždy znamenat úžasnou kariéru u Microsoftu, vstup do teroristické organizace, nebo to, že se takto zatížený člověk stane fanatickým fanouškem nějakého fotbalového klubu. Kmenová duše může například znamenat i „členství“ ve spolku užívačů drog.

pondělí 22. srpna 2016

Co se (možná) skrývá za trémou

Trému zná téměř každý - a tak jsme, jako poslední konstelaci jednoho výcvikového semináře řešili zakázku jednoho ze studentů na toto téma.

Pavel (jméno změněno) vysvětloval: „Kdykoliv se nacházím ve skupině lidí, kdykoliv mám pocit, že po mě něco chtějí, že se něco očekává, vyleze zevnitř mě něco, co mi sevře krk, co mě zablokuje na hrudi a já pak nejsem sám sebou.“
Na dotaz ještě vypráví, jak se jeho rodiče rozvedli, když mu bylo pět, jak vyrůstal u mámy a jak má dodnes formální vztah k tátovi. „Mezi ním a mnou něco drhne,“ říká, „a totéž se teď děje mezi mnou a mým synem.“

Přeskočím další podrobnosti a půjdu hned ke konstelaci. Nejprve stavíme základní rodinný systém - táta, máma a klient. Hned od začátku konstelace se ukazuje, že nejhůře se daří matce klienta. S odstupem asi pěti metrů od ní stojí její muž (otec klienta), který ji pozoruje se založenýma rukama. „Co má?“ ptá se. „Proč je tak divná?
„Můj muž po mě něco chce. Nevím, co. Ale je mi to hrozně nepříjemné“, říká matka. Otáčí se od manžela pryč a je celá zaražená, stažená do sebe, jako kdyby se styděla.

Přidáváme do konstelace ještě trému a její rodiče, tady babičku a dědečka Pavla. Když vstoupí do konstelace tréma, situace se rázem změní. Zástupce Pavla se schovává za tátou, je vyděšený. Máma a tréma se dlouho dívají do očí, přičemž se máma stále více třese. Babička se dívá na dědečka (který od ní stojí ve stejném odstupu, jako manžel od mámy Pavla, podobně udivený nad tím, „co ty ženský maj...“. Babička na dotázání, jak se jí daří, říká šeptem: „Já se ho (ukazuje na dědečka) strašně bojím.“
„Ale vždyť já ti nic nedělám“, říká na to (bezradný) dědeček.

Tréma si stoupá za babičku. K ní se nyní blíží třesoucí se a plačící máma, její dcera. Po dlouhé době a pomalém pohybu centimetr za centimetrem se obě ženy nakonec obejmou. Babička říká své dceři: „Už nemusíš fungovat.“
Dlouhou chvíli se drží v objetí. Tréma pomalu ustupuje a může nyní vystoupit z konstelace. Obě ženy se podívají na klienta, který se zpoza otce dívá s velkým zájmem na to, co se před ním odehrává. „Už nemusíš fungovat“, říkají mu.
Konstelace končí.

Jak můžeme tomu, co se odehrálo, porozumět? Jakýsi návod jsem podal už v mé druhé knize „Láska, vztahy, konstelace“, kde se nachází kapitola, nazvaná „Nepřítel v mé posteli“. Zde líčím jev, se kterým se někdy setkáváme v partnerských vztazích. Jedná se o zdánlivě nevysvětlitelný „výbuch“ odporu ženy vůči jejímu muži, partnerovi, a to především na tělesné, sexuální úrovni. Taková žena jedná, jako kdyby se u ní projevovala vzpomínka na nějakou traumatickou událost (například zneužití), ale není si žádné podobné události ve své minulosti vědoma.

V knížce vysvětluji, že v podobných případech může jít (alespoň z pohledu systemických konstelací) o jakési vzpomínky „přes generace“, které se objevují až tehdy, je-li jejich samotné uvědomění, prožití a posléze i vyléčení možné. Tedy v generaci žen, které si už „ne“ vůči muži mohou dovolit, které mohou jejich (byť neoddůvodněný odpor) artikulovat. Jako kdyby dřívější generace žen, které ono „ne“ vyslovit nesměly, se skrze dnešní ženy domáhaly práva na to, být slyšeny, a to i tehdy, nejsou-li s dnešní ženou, která tímto syndromem trpí, přímo spojeny. Teprve skrze řadu podobných konstelací se tato domněnka objevila a vedla k pochopení a následnému odeznění symptomu.

S prožitky „přes generace“ se v konstelacích setkáváme častěji – a výše popsaná konstelace „trémy“ k nim zřejmě patří. V úvodu chce manžel od své ženy jediné – aby „normálně“ fungovala, jako jeho žena. Toho ona není schopná, brání ji právě jeho očekávání a to, že a jak se na ni dívá. To její manžel prostě nechápe – a ani nemůže, bez hlubokého vhledu do zranění (dřívějších) žen. Zde vidíme podobnost s trémou nejlépe. I „trémista“ je vystaven pohledům ostatních a má, tentokrát sám na sebe, značné očekávání. Nemůže-li se žena muži otevřít, nemůže ani projevit svoji esenciální lásku a její „výraz“, tedy emoční i verbální komunikace s mužem (nebo s okolím) bude trpět. Pokud oba, muž i žena, nepochopí hluboké souvislosti a význam stále se opakující situace, je jediné možné řešení rozchod. Žena bude tak dlouho „nefungovat“, až to muže omrzí a odejde. Ještě předtím se u ženy mohou v důsledku "neotevření se" projevit gynekologické problémy, které její „nefungování“ ještě zvětší. A zase – i zde můžeme přirovnat sevřené hrdlo trémisty k „neotevření se“ ženy během bolestného a násilného pohlavního styku. Pouze směr je jiný – nic nevyjde ven.

V naší konstelaci byla na tom podobně babička. Ta se svého muže bála. Nevíme proč, ale to, co ji v konstelaci pomohlo, bylo, že se tréma (coby „svědomí“ žen) postavila za ni, jako spojenkyně. Tak mohla vzít plačící dceru a říci hojivou větu: „Už nemusíš fungovat.“

Bez pochopení souvislostí, a především bez uznání a uctění traumat předchozích generací není skutečného vyléčení. Zůstane jen pochopitelné nepochopení na straně mužů a stejně nepochopitelný stud na straně žen, který se předává dál - snad i ve formě trémy. Naše konstelace to každopádně tak ukázala. Neříkám, že všechny případy trémy se dají vyřešit podobným způsobem. Chtěl bych jen upozornit na to, jak se v konstelacích objevují nečekané souvislosti a paralelní pocity rodinných příslušníků, navzájem generace vzdálených. Můžeme tak rituálně „rozpustit“ zdánlivě nepochopitelné problémy, které ve své hloubce vyjadřují to, čemu na první pohled vůbec nerozumíme.

A nakonec malý tip pro všechny, kteří trpí trémou, ale zrovna nemají čas a chuť si na to stavět konstelace. Zkuste, když vás opět přepadne, si představit vaše předky, možná že speciálně ty ženské. A řekněte jim onu „magickou“ větu, snad jen v trochu „ukecanější“ formě: „Milí předci (a předkyně), já už fungovat nemusím. A moje tréma je důkaz, že na vás myslím, že vás ctím a mám rád. A protože nyní poznávám, že moje tréma je váš a tím i můj spojenec, beru ji s láskou, nebojuju s ní a zůstávám takový, jaký jsem.“

----------------
Informace o nadcházejících konstelačních seminářích s Janem najdete na www.konstelace.info

sobota 20. srpna 2016

Proč nás nenavštíví ufóni

Jako malý kluk jsem miloval Sci-Fi. Válku světů, invazi Godzill a podobných, extragalaktických příšer, boj bezbranné (zato sexy) Sigourney Weaver, které hrozilo pozření slintajícím Alienem. Až na ten poslední případ jsem se podezřele často identifikoval spíš s mimozemšťany – to mi koneckonců zůstalo až do dneška. Vždy mě fascinovala otázka, proč s námi nenaváží kontakt, když jsou tak vyspělí a mocní. A především – proč nás už dlouho nekolonializovali? Později, když jsem se věnoval astronomii, jsem pochopil, že otázka, zdali jsme ve vesmíru sami, je nejen vědecky zajímavá, ale i filosoficky. Jde totiž o to, kam vlastně směřujeme.

Život se vyvíjí od svého prvopočátku jako boj. To, na které příčce potravinového řetězce se nacházíte, není jen teoretická otázka; ve většině případů jde o zcela konkrétní přežití při setkání s někým jiným. Vývoj živočichů na zemi udělal obrovský skok teprve relativně nedávno – na počátku tak zvané kambrijské exploze druhů. Ačkoliv první jednobuněčné organismy se objevily už před třemi a půl miliardy let, teprve před půl miliardou „vynalezli“ primitivní hlavonožci zrak. Od tohoto okamžiku mohli naši pra-pra-předci cokoliv uvidět a následně sežrat. To nesmírně popostrčilo jejich vývoj. Od té doby až do dneška znamená více potravy lepší život. Dneska bychom řekli více peněz. Takto se chová nejen našinec, ale každá rodina, firma, korporace, stát. A nyní k tomu, jak tohle všechno souvisí s mimozemšťany.

Vědci řeší různé scénáře existence inteligentních bytostí v kosmu, tedy spíše důvody pro výše uvedený problém – proč stále nechytáme nějakou TV-show ze sousední planety. V krátkém přehledu jsou to:
1. Ve vesmíru jsme jediní. To by bylo velice smutné, i když by to určitě potěšilo kreacionisty a jiné přívržence „Tatínka Boha“. Ale vzhledem k nepředstavitelnému počtu galaxií, hvězd a planet ve vesmíru je to nepravděpodobné.
2. Jsme první. I to je nepravděpodobné – vesmír existuje již dvanáct miliard let, mnohé sluneční systémy se Zemi podobnými planetami jsou mnohem starší.
3. Jsme na okraji Galaxie a vyspělé, predátorské civilizace, které už zničily veškerý jiný život, si nás ještě nevšimly. V tom případě máme obrovské štěstí a měli bychom okamžitě přestat s vysíláním čehokoliv. Vypněte si každopádně mobil a buďte docela zticha.
4. Na vývojové cestě života leží nějaká překážka, kterou se jen zřídka komu povede zdolat. Většina „slibných“ živočišných druhů tedy nedosáhne stádia skutečně vyspělé civilizace a kdesi během svého vývoje „vyhasne“.
Tento poslední bod je z mého pohledu neobyčejně zajímavý. Zatímco někteří vědci totiž hledají onen bod zlomu kdesi v dávné minulosti života na Zemi, já ho vidím přímo před námi. Vlastně ho live zažíváme.

Geneticky jsme, jak již jsem napsal, programováni na přežití víceméně za každou cenu. To nás nutí k expanzi i tehdy, když ji zrovna vůbec nepotřebujeme. Hromadíme tak nejen tukové polštářky na zimu, ale i nesmyslně velký majetek, neboť nám to dává hluboký pocit jistoty. Miliardáři si staví privátní atomové kryty, i když každý soudný člověk (včetně jich samotných) vizi přežívání kdesi pod zničenou zemí považuje za zcela absurdní. Jde prostě o pud sebezáchovy. Tento pud, vlastní všemu živému, a ženoucí organismy k egoismu a expanzi, byl doposud přírodou velice dobře regulován. Přemnoží-li se populace žab v rybníku, redukuje „velká máma“ příroda jejich počet za pomoci hladu či třeba parazitů. Teprve člověk vynalezl technologie, které mu dopomohly ke zrušení přirozeného výběru a odstranily mnoho v přírodě existujících překážek neomezeného růstu. Od té doby se raketově množíme a exponenciálně rosteme, bez velkých zábran - prostě a jednoduše, neboť je to možné. V jistém smyslu jsem se stali skutečně pány přírody.

Nechci tvrdit, že by technologie nebyly fantastická vymoženost. I já jezdím autem, baví mě můj inteligentní mobil a nerad bych postrádal svoji každodenní horkou sprchu po ránu. Problém je v tom, že všechny moderní vymoženosti používáme stále ještě ve stejném smyslu, jako kambrijští hlavonožci jejich právě vynalezený zrak, totiž zcela k účelům vlastní expanze. Jen jsme, na rozdíl od hlavonožců, přeci jen o kousek dál. V pravěkém moři totiž bojoval každý za sebe a všichni proti všem. My se ovšem už od raného stádia lidských dějin sdružujeme do tlup a kmenů, do obcí a států. Boj o úspěšnou expanzi se tak přesunul od individua do více či méně velké skupiny. Jinak řečeno jsme vynalezli „kmenovou duši“, tedy něco, co je větší než rodina (tu má každá labuť) a co nás coby kmen, stát, říše, kultura či církev vezme pod svá ochranná křídla. Tomu pak oddaně a vcelku bezmyšlenkovitě sloužíme – například beztrestným zabíjením příslušníků jiných kmenů ve válce. Jako rozhádané kmeny válčíme proti sobě a jako jeden kmen zvaný homo sapiens vedeme téměř vyhlazovací válku proti přírodě. Zatímco hlavonožci nevedli války, jen se navzájem požírali, my jsme už tisíciletí ve fázi bojujících říší.*

A teď si prosím na chvíli představte, že jste opravdu vysoce inteligentní mimozemšťan. Nikoliv jen o trochu víc inteligentnější, ale radikálně, řádově vyspělejší. Se svými spolu-mimozemšťany komunikujete pravděpodobně skrze nějaký nám lidem zcela neznámý systém (možná telepatii) a veškerou vaši energii zaměřujete namísto boje na spolupráci. Máte nikoliv dvouvláknovou DNA, ale řekněme dvanácti-vláknovou. Žijete mnohem déle něž pozemských sedmdesát let a skrze vaše rozvinuté smysly zažíváte nesmírné kaskády blaha. Dovedete putovat ve vašem vědomí skrze časové smyčky a mikroskopické černé díry z jednoho okraje vesmíru na druhý. A nyní se prosím podívejte na planetu, nazývanou Země.

Nejvyspělejší druh živočichů zde již přišel na to, jak využívat fosilní energii a nerostné bohatství planety. Také si úspěšně na téměř dvojnásobek prodloužili život, používají malé komunikační zařízení na bázi elektromagnetických vln, kterým říkají mobily a dokonce se může jistá menšina z nich každý den osprchovat teplou vodou. Vlny blaha prožívají především při jídle a pak občas při rozmnožování. Někteří z nich se věnují hudbě a píší básně. A velmi malá část se stará o rozvoj svého vědomí. To jsou positiva. Na druhé straně se sdružující do jakýchsi států, které mezi sebou nevybíravým způsobem soutěží o nadvládu. Tato soutěž se mnohdy vede brutální silou, takzvanými válkami, během kterých dochází k masovým úmrtím. Při upevňování osobní nebo státní moci vězní, mučí a zabíjejí ty, kteří zastávají jiné názory. Nejvyspělejší státy přecházejí poslední desetiletí k jemnějším formám násilí – například k ekonomickému ovládnutí a zbídačení jiných států nebo dokonce vlastních skupin obyvatel. Jejich chování je neustále ovládáno otázkou, kdo z příslušníků jejich vlastního druhu je „přítel“ a kdo je „nepřítel“. Protivníky pak touží eliminovat, zničit nebo převychovat. A kromě toho právě decimují přírodu kolem sebe rychlostí, která naznačuje, že pravděpodobně nepřežijí příštích sto let. Ruku na srdce – chtěli byste s tímto druhem tvorů spolupracovat? Našli byste jediný důvod pro "contact"? Já ne.

A tak, když vyjdou hvězdy a jsou vidět i skrze přesvětlenou noční oblohu, pozoruji je žasnoucím okem a představuji si, že tam, kdesi v hlubinách vesmíru, na nás čeká ta opravdová inteligence. Nebliká ani nevysílá žádné návody na stroje času, neposílá na nás ani Godzilly, ani jiné alieny, jen zcela relaxovaně čeká, zdali se nám podaří překročit tu nejdůležitější vývojovou etapu posledních řekněme půl miliardy let. Totiž dostat se ze zajetí vlastní nejistoty, strachu a jimi způsobeného predátorství. Pozměnit naší DNA, nikoliv ovšem ve smyslu současného genového inženýrství, ale tak, abychom vytvořili nový typ tvora, který už nebojuje o nadvládu, ale který spolupracuje. Nejen tedy se svým malým „kmenem“ – státem, korporací, skupinkou přátel, ale s celou planetou, s přírodou, se hvězdami. Vím, že jsem hrozně naivní. Vím, že naše šance, překročit tuto závoru, rozluštit ten velice rafinovaný kód zámku, který by nám otevřel cestu „k nim“, je velice malá. Ale nazvali jsme se kdysi docela hrdě „homo sapiens sapiens“, člověk dvakrát rozumný neboli moudrý. Jeden ten rozum jsme vyplýtvali na to, zajistit si přežití. Ten druhý, tedy tu moudrost, bychom mohli vynaložit na to, abychom (a nejen my) skutečně přežili.

----------
*Období bojujících říší nebo také období válčících států označuje úsek čínských dějin přibližně mezi lety 475 a 221 př. n. l. a je obvykle interpretováno jako doba nekonečných brutálních válek, které povstaly ze svárů mezi sedmi původními státy. Tento stav nemohl skončit jinak než vznikem jedné mocné říše. Tato interpretace je však pravděpodobně produktem propagandy o jedné Číně, neboť toto období bylo i časem velkého rozvoje věd a umění. V této době žili významní filosofové Mencius a Sün-c', byl vyvinut administrativní systém schopný spravovat i územně rozlehlé státní celky. Války mezi jednotlivými státy nebyly vedeny v rámci všeobecné anarchie, ale vedly je silnější státy proti slabším v touze po jejich ovládnutí. (Zdroj: Wikipedia.cz)

pondělí 8. srpna 2016

Eurydika

Už když jsem parkoval, měl jsem nedobrý pocit. Nová budova banky na jedné z hlavních křižovatek Stuttgartu, postavená teprve poté, co jsem z tohoto města odešel, mi připadala šedivá, kolosální a nějak bez duše. Jenže na jejím okraji bylo volno. Odstavil jsem tam svoji Oktávku s myšlenkou, že se stejně hned vrátím. Ještě jsem zaregistroval manévr jakési tmavé luxusní limuzíny, jejíž řidič se mi vyhnul, aby se dostal do vjezdu do útrob budovy, a vykročil do města, kde jsem prožil sedm let.

Někdy se stává, že vás svět pohltí natolik, že ztratíte smysl pro čas, pro tento zásadní klíč k reálnu. A když se do onoho všeobecného času vracíte, nedovedete říci, jak dlouho přesně jste byl „venku“. Vlastně si té časové smyčky, kterou projdeme, mnohdy ani nevšimneme; možná jen skrze malý náznak, tak jako ve filmu Matrix ona dvakrát proběhnuvší kočka. Náš bdělý čas a náš „snový“ čas se někdy nepozorovatelně mísí. Asi právě toto se mi stalo, neboť když jsem se navracel k autu, nebyl jsem s to říci, jak dlouho mi můj malý výlet po městě trval. Nicméně auto tam nebylo.

Když se nám stane taková věc, tak alespoň u mne se rozběhne několik paralelních reakcí. První je docela obyčejná: Zaparkoval jsem skutečně tady? A další, více děsivé, následují: Možná, že mám už výpadky paměti – nepřeparkoval jsem? Zavřel jsem auto? Ukradli mi ho? A poslední reakce, už zcela patologická, která mi občas bleskne hlavou poté, co jsem sledoval pořad o Alzheimerovi nemoci: Mám vůbec auto? Ano, auto mám, zavřel jsem ho (vzpomínám si), zaparkoval jsem ho – ehm (rozhlížím se) – opravdu tady, a nyní tu není. Asi mi ho odtáhli. Pomalu mně začaly docházet detaily. Můj mobil je v autě. Moje německá občanka také, i můj řidičák. U sebe mám peněženku, v ní dvě eura a mnoho, opravdu mnoho českých korun, které teď ale nikde nevyměním. Dvě kreditky. Legitimaci do univerzitní knihovny s mojí malou a starou fotografií. Uznají to na policii jako průkaz? Toť otázka...

Co nebyla otázka, ale drsná realita, byla značka zákazu zastavení, která stála dvacet metrů od místa, kde jsem zaparkoval. A pod ní cedulka „Ausser Film“, tedy mimo nějaké kretény, kteří si ausgerechnet v době, kdy se i já (další kretén) nacházím ve Stuttgartu, zde usmysleli točit film. A po nikom ani památky, jen ta značka se na mě usmívala. Věc tedy byla jasná. Odtažen. I můj problém byl jasně definovaný: Jak se bez mobilu, občanky a se dvěma Eury v kapse dovolám na nějaké mě neznámé oddělení dopravní policie, aby mě sdělili, kde se nachází moje auto, ke kterému nemám papíry. Poněkud bezradný jsem se vydal ke „Königstrasse“, zdejší centrální pěší zóny, dneska podivně prázdné. Napadla mě recepce nějakého hotelu – tam jsou na podobné zoufalce snad zvyklejší než v tureckém stánku na kebab – jenže kde v centru, oplývajícími obchodními domy, prodejnami smartfonů a již zmíněnými fastfoody sehnat hotel? A pak jsem ji uviděl.

Možná stejně vysoká jako já, budila na první pohled dojem někoho, komu se daří dobře. Zrzka, které její dlouhé a vlnité vlasy splývaly na draze vypadající kabátek, ne zrovna už nejmladší, se právě zastavila, jako kdyby i ona rozmýšlela, zdali doleva či doprava. Naše pohledy se potkaly. Udělal jsem pár kroků: „Nezlobte se,“ moje němčina mi zněla trochu neohrabaně a jako vždy, když se vracím do této země, kterou považuji za svůj druhý domov, zprvu cize, „Nezlobte se, nevíte, kde by tady byl nějaký hotel?“
Cítil jsem její zkoumavý pohled a také to, jak asi musím vypadat. Zjevně nerodilý Němec, s východním přízvukem, v kraťasech (ach můj bože!), šedesátník (možná trochu mlaději vypadající), bezradný.
„Možná,“ chvíli váhala, „tamhle za rohem by mohl být jeden,“ mávla dost neurčitě rukou a překvapivě se neotočila. Jako by čekala na nějaké další vysvětlení. Chvíli, opět takový nedefinovatelný časový okamžik, jsme se na sebe dívali. Jen tak.
„Víte...“ byl jsem fakt v rozpacích, „mě odtáhli auto.“
„A to potřebujete hotel?“ Nejen že byla krásná, ale i jí to rychle myslelo.
„No,“ (ježíšmajrá, jsem to ale trapák), „já v tom autě měl mobil a všechno. A tak bych si chtěl odněkud zavolat, ale mám u sebe jen kreditku a...“ Bože, musím vypadat jako jeden z těch profesionálních podfukářů, kteří vám nakredencují srdcelomnou story, která je ovšem většinou podstatně věrohodnější než ta má. Ještě jednou si mě změřila od hlavy k patě a nazpátek, tentokrát tak, abych si toho všiml. A všimla si, s nějakým zvláštním uspokojením, že jsem její pohled zachytil a pochopil. Beze slov.
„Pojďte, něco najdeme.“ Zoufalý bezdomovec – pardon, bezautovec – a kráska se vydali do městské džungle.

„Zkuste to tady, jestli dovolíte, tak půjdu s vámi,“ ukázala na fitness-studio na začátku pěší zóny.
Uvědomil jsem si, že moje zrzavá víla pochopila, že mi svojí přítomností může dodat trochu oné důvěryhodnosti, bez které, jak víme z různých videí na FaceBooku, po vás v cizím městě neštěkne ani pes. Podivné bylo, že ono fitko bylo plné nějakých žen, které vypadaly, jako kdyby přišly na kurz břišního tance. A za pultem, který sloužil jako recepce, stála malinkatá stařena s kloboukem na hlavě, ke které jsem se hluboce musel sklonit, abych jí uviděl do obličeje.
„Prosím vás, mohl bych od vás zavolat policii, mě odtáhli asi auto a já mám mobil v tom autě a...“ Bylo to vlastně od první vteřiny jasné.
„Ne, nemůžete“, zněla odpověď. A ačkoliv jsem očekával nějaké skuhrání, asi jako v pohádce o Babě Jaze, zněl její hlas odmítavě, ale měkce jako samet. „Tady máte“, a vtiskla mi, zcela překvapenému, jednoeurovou minci do ruky. „A teď jděte, sem nepatříte.“

Vyšel jsem poněkud malátně ven, doprovázen smějící se zrzkou. Nad námi se klenulo stále totéž, nad- nebo spíš ne-časové, šedivé nebe. Lidé na ulicích vypadali jako stíny. Jedině zrzka vypadala skutečně. A na chodníku se leskla další mince. Dvě Eura! Zvedl jsem ji a podíval se na moji průvodkyni: „Tak se mi podařilo během dvou minut zvětšit mé jmění ze dvou na pět Eur. Kromě těch milionů, které mám na kreditce, samozřejmě. Nosíte mi štěstí.“
„To tady člověk potřebuje.“
„Já vím, já tu žil dvacet sedm let.“
„Tady ne,“ řekla a mnou projela podivná vlna tělesného pocitu, který jsem zažíval předtím jen ve snech. A bývalo to už hodně dávno. Vlna, kterou mám spojenou s probuzením se během snění. Pocit, že se trhá opona, za kterou je skrytá skutečnost, ta, kterou vlastně nikdy nespatříme, alespoň ne během normálního, spořádaného a bdělého života. Chvíli jsme šli ulicí beze slov.

„Víte co,“ vytáhla s kapsy kabátku klíče, „zavoláte si ode mne.“ Zastavili jsem se u vchodu do prosklené přízemní kanceláře, snad nějaké agentury, u dveří, na kterých visela cedulka hlásající „zavřeno“. Zrzka odemkla a já ji následoval.
Už jsem se ani nedivil, když ze své kabelky vytáhla mobil, jaký jsme neviděl snad patnáct let. Pamatujete si na ony „psí kosti“, druhou generaci do ruky pasujících, tedy už nikoliv obřích telefonů, s vytahovací anténkou? Byly vidět v každém americkém filmu devadesátých let a ačkoliv to zní podivně, aspoň na mne působili neobyčejně sympatickým a uklidňujícím dojmem. Pamatuji se, jak jsem dost dlouho sháněl ke koupi právě takový model, ale na německém trhu byly už jen ty se zabudovaným čudlíkem – anténou, jež se nedala vytáhnout. Siemens S4 – můj ty bože, vzpomene si ještě někdo? Právě s takovým jsem nyní mohl mluvit s policií. Usedli jsme na dlouhou, pohodlnou pohovku, zrzka vytočila číslo a podala mi ten předpotopní přístroj.

Policista na druhém konci vedení zněl překvapivě přívětivě: „Co pro vás mohu udělat?“
„Víte, zaparkoval jsem v Ludwigstrasse padesát šest, tam u té banky, no a ... asi mi bylo odtaženo auto.“
„Já vím.“ Hlas zněl jako ten kouzelného dědečka.
„Já nedával pozor a nevšiml jsem si té značka, a že se tam má natáčet nějaký film, víte?“
„Já vím, to se občas cizincům tady u nás stává. Vaše auto je u nás.“
„No a víte ... já v něm mám i občanku. A řidičák. A já chápu, že ten odtah musím zaplatit, ale mohl bych platit také kreditkou? Doufám,“ pokusil jsem se znít stejně přívětivě, jako onen hlas na druhém konci, „že to nebude až tak drahé?“
„Ano, vy jste ten Čech, jestli se nepletu.“
„Ano, ale mám německé občanství a...“
„Já vím, našli jsme vaši občanku v autě. Prostě přijďte a uvidíme, co se dá dělat. Tak tragické to nebude.“ Nějak mi zvlhly oči – byl jsme opravdu dotčen, jak se věci dostávaly opět do harmonie. Ale co mě dostalo ještě podstatně víc, byl dotek. Její dotek.

Měl jsem během telefonování položenou ruku na opěradle pohovky. Zrzka seděla asi metr ode mne a naše ruce se skrze konečky prstů na opěradle setkaly. Velice, velice jemně a obezřetně. Pomalu a po milimetrech. Ale bylo to, jako by se mě dotkla věčnost. Jako kdyby se dvě galaxie právě spojily na podivném nočním nebi, a to i přesto, že víte, že takové spojení trvá miliardu let. Byl jsem doma. Byl jsem na konci cesty, dorazil jsme do cíle, s přívětivým stuttgartským policistou u ucha a zrzčiným dotekem dvou, třech prstů na opěradle rudé pohovky kdesi v její kanceláři. Nebylo to štěstí, byl to konec putování a hledání. A v ten moment jsem otevřel oči.

Ležel jsem ve své žižkovské posteli a světla noční Prahy kreslila na stropě známé kosodélníky. Vedle mne ležela právě dokončená, vyleštěná dřevěná koule z kmene šeříku, který jsem si odnesl, když káceli tento obrovský a prastarý keř u kostela, kam jsem jako malý kluk chodíval s babičkou. A vzpomněl jsem si, jak jsem před spaním požádal předky, aby mi poslali nějaký krásný, živý sen. Stalo se. Potkal jsem Eurydiku, na jejíž jméno jsem se zapomněl zeptat. Ztratil jsem auto ve snu, ale našel ji, abych vzápětí procitl ve světě, kde ona není. Nebo ano? Ne, nezahořknu, jako to udělal Orfeus, nezřeknu se lásky ke všem (zbývajícím) úžasným ženám, takže mě asi nepotká jeho konec. Neroztrhají mě Najády. Moje hlava nepoplave až na břehy Lésbosu, a nebudu zpívat žalem. A jistým kouskem mého normálního, nepoetického já jsem rád, že moje auto je zaparkované před domem. Jen vzpomínám na setkání galaxií, držím v ruce vyleštěnou, letokruhy protknutou magickou kouli a děkuji. Nejen stuttgartské policii.

čtvrtek 4. srpna 2016

Krimyš a špek v pastičce

Zamyšlení nad Konferencí „KRItické MYŠlení a objektivita“
(28. 7. 20016, Praha)

Kritické myšlení je prima věc. Zbavuje nás bludů a učí nás v dobách přehršle informací rozlišovat mezi tím, co je zjevný nesmysl a co (snad) nikoliv. Nalákán na tento „špek v pastičce na KriMyši“ jsem ve čtvrtek 28. července zavítal na výše zmíněnou konferenci do plně obsazeného kina Lucerna. O mém částečném konferenčním zklamání a právě i o stále se opakujících pastích, do kterých se chytáme, je tento článek.

Hned v úvodu: Jsem přesvědčen, že mluvíme-li v jednadvacátém století o kritickém myšlení, nevyhneme se pravděpodobně největšímu problému postmoderny – totiž otázce, co je to vlastně „objektivita“ a „pravda“. Vědecká éra, ze které pomalu, ale jistě vypadáváme, to v této otázce měla jednoduché. Pravda byla to, co se dalo matematicky, logicky a/nebo dvojím slepým pokusem dokázat. Co odpovídalo, abych se opřel o definici moudré Wikipedie, skutečnosti.

Asi není třeba se zabývat tou částí reality, na kterou lze tuto definici stále ještě s úspěchem použít. A nechci popírat, že tato část tvoří možná víc než 99% našeho každodenního života. Blížím-li se autem ke křižovatce a svítí-li červená, je pravda, že bych měl zastavit. Zpochybňování takovýchto pravd by mě velice rychle přivedlo ke korekci mého chování, byť bych byl sebevětší zastánce mnohačetné či subjektivní pravdy nebo „mlhavým esoterikem“. Pokud se nepletu, nazývá Darwin takto fungující korekci přirozeným výběrem.

Nedá se ovšem popřít, že existují jevy, procesy a celé oblastí poznání, kde s postupující složitostí a systémovou propojeností ztrácíme možnost, definovat pravdu sami. Zde se rodí naše závislost na definici jiných, tak zvaných expertů, případně na výběru více či méně „pravdivě“ vypadajícího zdroje informací. Ale nejen to. Jako člověk zabývající se poměrně často systémy – především tedy systémy tvořenými lidmi – vím, že například ve čtyřčlenné rodině (abychom vzali opravdu jednoduchý příklad) existují ohledně výkladu společně prožitých událostí nebo sporů hned čtyři pravdy, a je prakticky nemožné rozhodnout, kdo z táty, mámy, syna a dcery ji má, tu „pravdu“. V konstelacích to (dobrý) konstelář řeší tak, že se nepřikloní ani k jedné z nich, ale tomu či onomu členu rodiny ukáže prakticky vždy přítomný konflikt mezi nimi.

Dalo by se ovšem namítnout, že „pravdy“ rozkmotřených členů rodiny nejsou ve skutečnosti objektivní pravdy, ale pouze výklady subjektivně vnímané reality. Bohužel, náš skutečný život se mnohem častěji zabývá těmito vědecky neuchopitelnými výklady a nejen že je prohlašuje za pravdy, ale tak je i vnímá. Vzpomeňte si jen na vaši poslední hádku s partnerem/partnerkou, a vzpomeňte si na vaše přesvědčení o vlastní pravdě a nezvratné jistotě o nepravdě toho druhého.

Jiná námitka vůči mému zpochybňování „té jedné pravdy“ by mohla znít, že po jistém čase se pravda vytříbí a vyplave na povrch. Tak například byla až do konce středověku zcela neotřesitelná a všemi přijímaná pravda to, že Slunce krouží kolem Země. Čas ve spolupráci s Galileem, Koperníkem a dalšími však ukázal, že je tomu jinak. Nu dobrá, ale jak poznáme, že „čas té opravdové pravdy“ ještě nenadešel? Okolní svět nás neustále svádí věřit tomu, co nějaká důvěryhodná instance (dříve například církev, nyní je to pro mnohé věda) prohlásí za pravdu. A všimněte si prosím, že jaksi automaticky považujeme současný stav poznání (především vědy) za tu opravdu poslední a definitivní pravdu.

O tom všem ovšem na konferenci nepadlo mnoho slov. Celá konference se nesla v duchu teze: „Pečlivým zkoumáním faktů a kritickým zpochybňováním informací, se kterými se setkáváme, lze vyloučit bludy.“ Což je jistě – jak už jsem v úvodu napsal – pravda, pokud zůstaneme na poměrně „bazální“ úrovni myšlení (ať už kritického, kreativního či nějakého jinak osvíceného). Takto pojaté kritické myšlení lze opravdu učit na školách, kde by určitě prospělo rozvíjení sebereflexe učících se, když by byli konfrontováni s úskalími poznávání, selektivního, sebe-potvrzujícího výběru informací, s tím, že každý z nás považuje sebe sama za pravdivého (a tím i dobrého).

Jenže z mého pohledu by se konference o kritickém myšlení měla a mohla zabývat například i tím, proč se právě v současné době daří emotivním, hustě „nepravdivým“ lidem, zaujmout a fascinovat široké vrstvy spoluobčanů – z mnoha jmen lze uvést například Trumpa, Putina, Zemana a podobné, fakta ignorující populisty. Nebo otázkou, v čem vlastně vězí ona zjevná fascinace naprostými nesmysly, jež se ale šíří přes internet jako neštovice mezi Indiány? A proč tak mnoho současných demokratických rozhodování nebo voleb vytváří dva přibližně stejné tábory, které ale vyznávají poměrně nesmiřitelné, opačné „pravdy“? Případně jakým způsobem bychom měli komunikovat výsledky našeho kritického myšlení, abychom zůstali akceptovatelní (nebo alespoň dosažitelní) i pro ty, kteří se uzavřeli do gheta opačného názoru? To jsou jen některé otázky, které by z mého pohledu stálo za to kriticky prozkoumat.

Náznaky jakéhosi „kreativně-kritického“ myšlení v publiku, jež bylo tvořeno především mladšími lidmi (odhaduji průměrný věk na 30 let), byly. Nejvíce jsem je zaznamenal v reakcích na opravdu velmi podivné vystoupení Františka Koukolíka, který se podle mne zcela zmýlil ve stylu své přednášky. Ta byla nazvaná „esej o kritickém myšlení“, a hodila by se možná do auly nějaké univerzity, kde by mohla zapůsobit na pár nekriticky vnímajících, zato autoritou ohromených studentíků. Koukolík celebroval „nesporná fakta“ ve smršti dozajista pravdivých, avšak naprosto nedůvěryhodných výroků „ex katedra“. Což mi připomnělo, že důvěra nepotřebuje jen faktickou pravdivost, ale též srdce. Tedy jistou schopnost emočního vcítění se do publika a kontaktu s ním, čemuž bohužel nepomohl ani výčet odborných časopisů, jež přednášející na konci na svoji obranu přednesl.

Nejstarší referent konference, pan profesor Milan Hejný, se mi zdál nejen nejsrdečnější, ale i „nejhlubší“. Hned na začátku svého vystoupení o výuce matematiky na školách prohlásil: „Kritické myšlení není jen otázka kognitivního vnímání, kritické myšlení je o vnímání a odhalování souvislostí a kauzalit.“ Za toto připomenutí jsem mu byl vděčný. A jeho závěr o tom, že chceme-li vychovávat ke kritickému myšlení, je třeba především vychovávat k tomu, aby žáci měli radost z toho, když jiní mají radost, opravdu potěšil.

Co říci na konec? Konference byla, a měla být. Mohla být hlubší – prostě kritičtější. Publikum mělo snad ještě odvážněji reagovat v okamžicích, když referenti dělali právě opak toho, co konference chtěla osvětlit – totiž jak nemanipulovat s fakty. V tomto ohledu vynikla bohužel Ludmila Hamplová, která přednesla sice fakticky zcela určitě opodstatněný a také emotivně působící, ale bohužel naprosto jednostranný pohled na problematiku očkování dětí. Otázkou pro mne zůstalo, proč byl tento příspěvek do konference zařazen.

A nakonec bych i rád slyšel pár reakcí na moji otázku, kterou jsem měl možnost vznést: „Považujete za možné, že současné štěpení světa na „Trumpy“ a „Clintonové“ (nebo třeba „Brexity“ a „Remainy“) není až tak způsobeno chybějící výukou kritického myšlení na školách a univarzitách, ale naopak jednostranným preferováním kognitivního, racionálního přístupu ke světu a vytěsněním toho, co podle mne zrovna tak patří k lidské psýché – mytologického, magického, poetického myšlení?“ Na tuto otázku jsem – bohužel – nedostal odpověď. Sebekriticky přiznávám, že jsem ji položil poměrně dost sugestivně a že z ní moje osobní odpověď přímo kouká.
----------

A ještě malý dodatek – o pravdě (sice v businessu, ale i všeobecně) jsem mluvil například na „Fóru vědomého businessu“ – myslím, že video je stále aktuální. Odkaz: https://youtu.be/3hekNvVuvMU

úterý 26. července 2016

Bulvární psychologie?

Před mnoha lety byla jedna moje kamarádka „ostře sledována“ bulvárem, tedy tím opravdu bulvárním. Ti se nějak doslechli, že ke mně občas zajde na seminář rodinných konstelací. I zazvonil telefon a ozvala se jakási paní redaktorka, která tvrdila, že ji tato „moderní a zajímavá“ metoda fascinuje a že by o ni ráda napsala článek. Díky bohu jsem cosi tušil a rozhovor odmítl. Za pár dní vyšel ve zmíněném plátku článek, ve kterém pisatelka prakticky udělala rovnítko mezi rodinnými konstelacemi a terapií pevným objetím (TPO) německé psycholožky českého původu Jiriny Prekopové. Dále už se paní redaktorka bez jakýchkoliv skrupulí vrhla do líčení mé kamarádky, jak ohrožuje své dítě, neboť ho patrně chce udusit či hluboce traumatizovat hodinovým zalehnutím. Netřeba asi zmínit, že moje kamarádka neměla o TPO ani potuchy. A jak správně tušíte, článek byl doplněn fotografií jakéhosi boje tří lidí na zemi, jež opravdu navozoval hrůzný dojem. Nad bulvárním a senzacechtivým článkem jsem tenkrát mávl rukou a totéž jsem poradil mé kamarádce.

Těžko se mi ale nyní mává rukou nad poněkud podobným článkem*, který vyšel na poměrně seriózním, byť mnohdy odvážně alternativním serveru A2. Těžko, protože autorka článku Tereza Konrádová je psycholožka, ale z mého pohledu se dopouští stejného „triku“, jako onehdá bulvár – totiž hází TPO a systemické konstelace do jednoho pytle. Smutné je i to, že autorka, která zjevně paušálně odsuzuje netradiční metodu systemických konstelací, se povrchně seznámila s některými výroky Berta Hellingera a zjevně se rozhodla, tuto „pochybnou“ metodu (tj. konstelace) na základě omylů a neporozumění tomu, o čem Hellinger mluví, rozcupovat. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

Nechci se příliš zmiňovat o TPO. Je pravda, že jak tato metoda, tak i Hellingerovy konstelace spatřily světlo světa přibližně ve stejný čas a ve stejné zemi – v Německu. A ačkoliv se oba zakladatelé znali a uznávali, není mi znám žádný případ, kdy by Bert propagoval metodu pevného objetí – alespoň během posledních patnácti let. Sám jsem osobně poznal paní Prekop na jedné z konferencí o systemické terapii jako velice silnou, srdečnou, ale i velmi razantní ženu. O TPO toho moc nevím, a tak bych se raději chtěl koncentrovat na konstelace.

Dovolím si tvrdit, že Hellinger je jeden z nejvíce chybně vnímaných terapeutů (a myslitelů) dvacátého století. Chybně vnímaný především levicově a emancipatorně smýšlejícími lidmi – proto asi vyšel článek právě na A2. Je to možná tím, že Bert používá velice archaicky znějící řeč, dále podezřívám i jeho kořeny (v první polovině svého života působil jako pastor v Jižní Africe). Především jsem ovšem přesvědčen, že nedorozumění vznikají na základě nepochopení rozdílu mezi individualistickým přístupem terapeuta (který samozřejmě používá i on) a pohledem na celek, například na celý rodinný systém, ve kterém lze nalézt zákonitosti, které slouží nikoliv individuu, ale zachování celku.

Právě to, co je (aspoň pro mě) na rodinných a systemických konstelacích tak fascinující, je znovuobjevení těchto procesů, jež probíhají pod povrchem viditelného, a které často negují naše individuální touhy, přání a představy. Tyto systemické zákony (lépe snad: zákonitosti) tvoří samozřejmě jen jednu půlku celého přístupu k člověku, ale je to právě ona půlka, kterou často nevidíme, kterou ignorujeme, neboť je nám a našemu vyhraněnému post-modernímu individualismu velice nepříjemná.

Pokud Hellinger mluví o lásce, která „se zdaří, když je systém správně nastaven“, nemyslí tím, že by láska, tak jak toto slovo vnímáme normálně, nebyla možná například v neúplné nebo chaotické rodině. Hellinger nepoužívá toto slovo ani ve smyslu „eros“, ale ani v onom křesťanském smyslu „agapé“. Láska je pro něj ona síla, která drží systém pohromadě – cosi jako gravitace. A to dělá stůj co stůj, někdy i za cenu utrpení jednotlivce. Důležité ovšem je, že láska je zde vždy, pouze je její tok často v důsledku kolize mezi individuem na jedné straně a systémem/celkem na straně druhé blokován. „Obnovení lásky“ tedy nevězí v nějakém násilném činu, nebo dokonce v nuceném přijetí terapeutovi intervence, jak to tak trochu sugeruje článek, ale naopak v pochopení systémových souvislostí a přijetí toho, co zjevně je.

Ale co to je, to „zjevné“? Tak především fakt, že bychom tu bez obou rodičů nebyli. A pokud vyrůstá dítě v neúplné rodině (a těch je čím dál více a dokonce bych tvrdil, že budoucnost rodiny leží mimo onu nyní stále ještě preferovanou mini-domácnost), je nesmírně důležité, že tento fakt, tedy primát svých biologických rodičů, dítě uctí. Proto je v konstelacích vždy důležitý onen „bio-otec“, jak mu říkám. A ano – na jisté úrovni je důležitější, než pěstoun. (To m.j. kritizuje autorka článku). To ale samozřejmě neznamená, že by Hellinger (a už vůbec ne já) trval na zachování nějaké „neporušené“ rodiny. Za Berta nemohu mluvit – ale já nejsem blázen, abych zavíral oči nad zjevným posunem směrem od tradice k „chaosu“, přičemž se netajím sympatiemi k tomu druhému. Uctění otce a matky se tedy děje jen a jen v důsledku jekési logicky-matematické (ne)rovnice, že totiž bez (bio)rodičů bychom tu nebyli, ale oni bez nás ano. A pokud vděčím svoji existenci někomu/něčemu mimo mě, tak jsem na tom zaprvé závislý a zadruhé je ten/ta/to prostě „větší“. Tento fakt nutno vzít na vědomí = uctít.

Výše řečené platí samozřejmě i pro babičky, dědečky, praprarodiče atd., což je vyjádřeno právě oním autorkou zjevně chybně interpretovaným „zákonem“ sounáležitosti – že totiž každý v systému má právo na svoje místo. Hellinger jako jeden z prvních zpozoroval, že pokud je ze systému rodiny někdo vyloučen, existuje zjevně mechanismus, který se stará o to, aby jeho místo bylo někým mladším zastoupeno. Právě zde se ukazuje, že systémy se chovají jako celek – podléhají tedy jakési systémové homeostazi, tedy „zachování optimální funkčnosti celku“. Pokud se jedna část stane nefunkční (je vyloučena), starají se jiné části celku o její nahrazení. Terapie je zde poměrně jednoduchá – udělat vyloučenému (například otci, který opustil rodinu krátce po porodu dítěte) opět místo. Nikoliv fyzicky, Hellinger říká „v našem srdci“. Samozřejmě to pro opuštěnou partnerku/matku neznamená, přestat být na muže naštvaná, nebo se k němu jaksi „nuceně vrátit“. Jde prostě o to, uznat chybějícího například „jako mýho tátu“. Basta.

Kdysi dávno, když se Bert zabýval specifickými projevy systemických zákonitostí, vyjádřil domněnku, že pokud například dívka (vnučka) zastupuje svého dědečka (o kterém se nemluví, neboť byl černá ovce rodiny), je možné, že se částečně bude cítit jako muž. Tehdy padlo ono slovo o možnosti vzniku homosexuální tendence. Od této teorie ovšem praxe rodinných konstelací už dávno odstoupila. Je tedy od autorky poměrně nefér, chudáky gaye a lesby tímto 2016 strašit.

Takto bych mohl pokračovat ve vyvracení jedné nepřesné a mimo jiné ani nedoložené citace Hellingera za druhou. Ale nebudu. Chci pouze poukázat na z mého pohledu manipulativní spojení TPO s násilím vůči dítěti, a dále na skrze celý článek se táhnoucí a ničím nepodložené směšování této metody s rodinnými konstelacemi, které má jediný účel – zdiskreditovat konstelace.

V originále se to pak čte například takto:
„Největším problémem pak zůstává základní idea terapie: z nejslabšího člena systému se na pozadí teorií attachmentu stává rukojmí terapeuta a také osoby, která by měla být objektem bazální důvěry, tzn. rodiče, obvykle matky. V neposlední řadě je pak TPO i zdraví nebezpečná. I tak se v jistých kruzích stále těší popularitě. (Pozn. JB: Všechno nedoložená, tendenční tvrzení – ale budiž. Následuje ovšem bez přechodu právě ono tendenční spojení TPO s konstelacemi:) Při znalosti postmoderních proudů v terapii, které reflektují současné vztahové systémy, se však ukazuje, že Hellingerova teorie a špatná práce v rámci rodinných konstelací je nejen neúnosně rigidní, ale má podobně nebezpečný potenciál jako TPO.“

Je mi prostě líto, že jinak zajímavý, „alternativní“ server A2 dává místo této jednostranné polemice. Protože - pokud Tereza Konrádová v závěru píše, že „TPO i rodinné konstelace však s vážně míněnou terapií souvisí asi jako soukromá Univerzita Jana Amose Komenského v Praze s Oxfordem“, pak musím doplnit, že i její článek má s novinářskou či odbornou neutralitou méně společného, než třeba udělování pověstného bludného balvanu spolkem Sysifos s vážně míněnou a doloženou kritikou.

*Posuďte sami – článek Terezy Konrádové naleznete zde: http://a2larm.cz/2016/07/o-terapii-pevnym-objetim-a-jinych-besech/

PS.: Autor NENÍ terapeut. Metodu konstelací používá již víc než patnáct let jako metodu osobního rozvoje a firemního poradenství a jako hlubokou a účinnou možnost pochopení toho, co se děje mezi lidmi. Jeho pojetí systemických konstelací najdete kromě jeho osmi knih také zde: www.konstelace.info

sobota 16. července 2016

Terorismus a suicidalita – současný svět systemickým pohledem

Kdykoliv se v poslední době odehraje ve světě nějaký teroristický útok, přepadne mě pocit, že následující diskuze postrádá několik z mého pohledu neobyčejně důležitých aspektů. Nevím, zdali si pouze namlouvám, že tyto aspekty vidím. Možná, že je to výsledek mého neustálého „dívání se na celek“, tedy na celý systém a jeho skryté souvislosti, které se stalo základem pro moji práci holistického poradce a „konsteláře“. Možná ovšem, že se zcela mýlím a to, co se domnívám vidět, je jen chiméra nebo zkreslený úsudek, který vede k mylným závěrům. Posuďte sami.

1. Teze: Terorismu se věnuje o řády větší pozornost, než jiným, podle mne stejně závažným událostem.

Řečeno s jistou nadsázkou – pokud chcete získat v druhém desetiletí jednadvacátého století pozornost medií, stačí kdekoliv v „západním světě“ vytáhnout na někoho nůž a křičet přitom „Allahu akbar“. Je téměř zaručeno, že se dostanete do hlavního vysílání televizních novin v polovině zemí Evropy. Kdysi dávno jsem na FaceBooku viděl animovanou grafiku, která pro USA vyčíslila počet vražd s teroristickou či islamistickou motivací a srovnávala je s „obyčejnými“ vraždami. Asi si dovedete představit, jak malý byl procentuální podíl terorismu. Ve Spojených státech bylo v roce 2013 zavražděno více než 12.253 lidí, v Brazílii 50.674 (rok 2014), v Rusku 13.681 a v České republice, která má jeden z nejnižších počtů vražd na tisíc obyvatel na světě, se jich 2014 událo 69. A jen tak na okraj – během jednoho roku zemře na následky dopravní nehody ve světě víc než jeden a půl milionu lidí.*

Proč nás tedy teroristické útoky tolik děsí? ? Proč se přítelkyně mého kamaráda bojí (v Praze!) jezdit metrem, neboť by zde „také mohli být nějací islamisti“? (V ČR je pravděpodobnost být zabit při teroristickém útoku ještě o mnoho menší, než být zabit bleskem!) Proč okupují zprávy o teroristech týdny po každém útoku naše masová media? Proč je ve Francii poprvé po druhé světové válce vyhlášen výjimečný stav a proč je tento okamžitě po právě spáchaném útoku (u kterého ještě není známo, zdali to nebyl čin jednotlivého pomatence, byť občana islámského Tunisu) prodloužen o tři měsíce? Je to vysvětlitelné pouze tím, že ohrožení a strach se „mocným“ tohoto světa výborně hodí? Ačkoliv bych na poslední otázku odpověděl: „Ano, také i proto“, nedomnívám se, že je to jediný důvod naší fascinace terorem.

Příčin bude jistě mnoho. Například náš pocit ohrožení v současnosti patrně nejagresivnějším náboženstvím, islámem. Na svých přednáškách a seminářích často hovořím o tom, že v naší postmoderní, jakoukoliv víru (kromě té ve "vědu") negující době nemá západní svět žádné „protilátky“ vůči fanatické víře islamistů. Právě protože jsme ztratili spojení s naší tak zvanou „mytologickou nohou“, tedy tou částí naší psýché, která právě NENÍ racionální, logická a „rozumná“, jsme podvědomě fascinováni a na vědomé úrovni hluboce znejistěni něčím, co onu náboženskou sílu (byť možná pouze na povrchu) ještě má. Ale to je určitě jen jedna z mnoha příčin. Pojďme se podívat na další, hlubší příčiny.

2. Teze: Terorismus představuje druh ohrožení, které nelze dostat pod kontrolu. A to naší kultuře, jež je přímo posedlá kontrolou všeho a všech, přináší pocit smrtelného nebezpečí.

S tím souvisí, že zatímco západní svět smrt ze společnosti úspěšně vytěsnil (umíráme neviditelní, „uklizeni“ kdesi na JIPce nebo přikryti plachtou při autonehodě, o stárnutí a smrti raději vůbec neuvažujeme), radikální Islám speciálně mučednickou smrt doslova zbožňuje. Ze systemických konstelací víme, že to, co nechceme vidět a přijmout, nás pokaždé dostihne v pokroucené, děsivé, pervertované podobě. Teroristické útoky také už dávno přestaly mířit na nějaké logické či ideologické nepřátele. Právě naprostá náhodnost příštího bombového útoku, nevypočitatelnost příštího masakru zcela nezúčastněných a nevinných lidí zvětšuje nereflektovanou fascinaci terorismu. Lidé jsou z čistě matematického hlediska zanedbatelným ohrožením (v ČR je o mnoho větší pravděpodobnost být zabit bleskem než teroristou) zcela pohlceni, televize, noviny a internet podprahově sugerují, že příště jsme možným cílem i my, cílem zákeřného a nepředvídatelného útoku, přičemž je ponecháno otevřené, kdy toto „příště“ přijde.

V této souvislosti je zajímavé, jak se obraz terorismu, který západní svět vnímá jako smrtelně ohrožující, a kvůli kterému je většina obyvatel vyspělých demokracií ochotna vzdát se základních občanských svobod, hodnot a práv, striktně omezuje na území západního světa. Jinak řečeno – vnímání teroristického útoku a jeho obětí je zcela odlišné, stane-li se tento útok ve Francii, nebo řekněme kdesi na východě. Kdo už má v paměti, že teprve 6. července tohoto roku přišlo v Bagdádu v důsledku odpálení nálože, ukryté v chladírenském autě o život na 250 obětí? Kdo se (ještě) pozastavuje nad úmrtí mnoha desítek, možná stovek tisíců civilistů v „teroristické“ válce v Sýrii? Zato několik zraněných po útoku muslimsky vypadajícího muže kdesi v Německu zaměstnává media dny až týdny. To ukazuje, že ve vnímání ohrožení nejde ani tak o objektivní nebezpečí, jako spíš o vpád vytěsněného a nekontrolovatelného do našeho vědomí, do onoho zdánlivě bezpečného domečku, který jsme si postavili.

Současný terorismus nás konfrontuje s něčím, co vězí podstatně hlouběji než skutečné ohrožení. Tím je také jisté, že ho nelze přemoci skrze stále se zvětšující počet policistů (a nyní již vojáků), kteří nás mají chránit, že není porazitelný skrze zpřísňování zákonů a odbourávání liberálních svobod. A už vůbec ne skrze uzavření hranic. Terorismus nás konfrontuje s námi samými a s oním posledním skutečným tabu našeho světa – se smrtí. A jakkoliv jsou resultáty této vnější konfrontace odsouzeníhodné, jakkoliv mám samozřejmě soucit s pozůstalými obětí, s mrtvými a zraněnými, jejichž jediná „vina“ byla, že se nacházeli ve špatný čas na špatném místě, domnívám se, že si na tento druh „náhodné smrti“ budeme muset zvyknout. A nejen to. Jsem přesvědčen, že jediná cesta přemožení terorismu, potažmo strachu z něho, je nikoliv uzavření se, ale otevření hranic - v první řadě našich vlastních, nacházejících se v našem (pod)vědomí. Hranic, které jsme postavili na obranu proti naší hrůze před neznámem, ne-kontrolovatelnou propastí jsoucna, jež jsme domněle ovládli skrze racionalitu a osvícenectví, skrze vypočitatelnost a vědu.

3. Teze: Současný terorismus používá islám jen jako nástroje/pláštíku. Ve skutečnosti je to výraz systemické suicidality (sebevražednosti) naší civilizace.

Žijeme v patrně nejvíce ohroženém světě od počátku existence člověka. Vynálezem technologie jsme jako lidstvo dostali do rukou moc, skrze kterou jsme schopni ovládnout téměř cokoliv. Píšu „téměř“, protože příroda, matka Země, nekontrolovatelný divoký život na této planetě nakonec vždy zvítězí. Příroda je totiž definitivně větší než my, neboť nás živí a my jsme její malou podmnožinou. My se ovšem tváříme jako pány tvorstva, potažmo právě přírody. Náš největší problém vězí v našem DNA, kterážto informace nás (tak jako všechny živé tvory) nutí k expanzi. Zatímco ale žabí populace, která se v rybníce přemnožila, se v důsledku nedostatku potravy velice rychle zredukuje na funkční a přirozený počet, dovoluje nám naše technologie se přírodě zcela „nepřirozeně“ bránit. To patrně budeme dělat tak dlouho, než zcela zničíme to, co nás živí. Všichni toto ohrožení tušíme, ačkoliv mnoho z nás by ho rádo ignorovalo. Pokud stále ještě máme (především skrze naše technologie) možnost se přímým důsledkům našeho sebevražedného počínání vyvarovat, je tato ignorace bez problémů možná.

Nyní si prosím všimněme, že jeden z hlavních problémů boje s terorismem je ochota teroristů při útoku zemřít. Dříve jsme si mysleli, že to dělají především z víry v islámské učení, jež praví, že se mučedníci dostanou okamžitě do nebe. Tam, jak víme, na ně čeká krom slávy i oněch 72 panen. Poslední dobou se ovšem ukazuje, že původci mnoha teroristických útoků nejsou až tak bigotně věřící. U mnohých islámské víra představuje pouze jakési latentní zmatení pojmů, hodnot a cílů. Co tedy žene většinou mladé muže do sebevražedného útoku, co je pohání v jejich nenávisti a dychtivosti, vzít co možná největší počet zcela nezúčastněných osob s sebou do smrti?

Mám velmi silné podezření, že je to jakási „lumíkovská“, neuvědomělá touha po kolektivní sebevraždě, která je důsledkem našeho celo-lidského, globálního vývoje do slepé uličky. Je docela možné, že vzrůstající počet sebevrahů, kteří nechtějí odejít ze světa sami, nýbrž touží po tom, vzít na poslední cestu pokud možno velký počet nezúčastněných a na jejich téměř vždy těžkém a tragickém životě se nepodílejících lidí, má cosi do činění se skrytou suicidalitou našeho bezvýchodně se tvářícího světa. Tak jako lumíci (prý) páchají kolektivní sebevraždu, pokud se jejich populace přemnoží, zrovna tak je možné, že narůstající počet sebevrahů, kteří jsou zároveň masovými vrahy, není ani nábožensky, ani politicky motivován, ale hlubinně-psychologicky.

Pokud tomu tak je, nezbývá nám, než se konfrontovat s naším vlastním stínem, postavit se tváří tvář naší vlastní bezmocnosti vůči (našemu) ničení životního prostředí a znásilňování velké matky Země. Nezbývá nám, než hledat a nakonec snad i nalézt cestu z naší expanzívnosti, z našeho vnitřního terorismu vůči přírodě. Nezbývá nám, než pochopit, že my, jakkoliv dospělí, jsem Její děti a nikoliv páni. Na této cestě nás bude doprovázet nejistota, strach a neschopnost kontrolovat náš stín – ať už rozpoznaný, či nerozpoznaný coby nás ohrožující terorismus. Zcela určitě nejde o to, onen „vnější“ terorismus přijmout jako něco neodvratitelného. Nejde o to, resignovat. Jde o to, pochopit, proč právě nás tak fascinuje a proč se ho tak hrozně bojíme.

--------------

*Zdroje Wikipedia:
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_intentional_homicide_rate https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_traffic-related_death_rate

--------------
A ještě můj vlastní komentář z FB, který jsem tam umístil pár dní po zveřejnění tohoto článku:

Už to u máme znova: mladý Afghánec (který přišel do Německa před půl rokem) napadl v bavorském příměstském vlaku spolucestující sekerou a nožem. Jednadvacet lidí zranil, dvě osoby jsou v kritickém stavu. A ano - v jeho pokoji se našla vlajka Islámského státu a "prý zvolal 'bůh je velký'". Byl zastřelen policií.

Na svém blogu (http://janbily.blogspot.cz/) tento scénář přesně popisuji, i když to - přiznávám - poněkud zlehčuji. Problém vězí v tom, že podobné exesy a útoky, které podle mne mají především PSYCHOLOGICKÝ motiv, nelze omezit skrze nábor většího počtu policistů, skrze vyhlašování výjimečného stavu a skrze uzavření hranic, i když to ona většina, která touží po jednoduchých a přímočarých řešeních bude znovu a znovu požadovat.

Svět se - zcela podle předpovědí lidí, kteří vidí nebo intuitivně tuší skryté souvislosti - dostává do přechodného, transformačního stádia. To může trvat desetiletí, někteří moudří říkají spíš staletí. Je to stádium, které je velice kritické a já nevím, zdali ho jako civilizace, jako lidstvo přežijeme. Ale je to stádium, které je (o tom jsem přesvědčen) absolutně nutné. Svět po této transformaci nebude už vypadat jako před ní. Ale přiznávám, že nevím, jak bude vypadat, a jsem přesvědčen, že to neví nikdo, neboť to, co přichází, je opravdu zcela nové.

Jak píši v nejdůležitějším odstavci onoho výše zmíněného článku o terorismu, asi nejdůležitější změna člověka bude ta, která se týká změny způsobu a směru expanze, jež je nám doposud jako každému živému organismu vlastní. Josef Šmajs (doporučuji!) to nazývá "predátorský vztah k okolí". Jiný, rozšířenější označení je "maximalizace zisku". :-)

Tak to jen taková malá poznámka dneska ráno. Hezký, slunečný, možná i trochu hloubavý den přeje Jan.